Ještěrka obecná

Česká republika nepatří mezi plazí velmoci, a tak se po pěti letech stává plazem roku opět ještěrka obecná. V České republice žije rozptýleně takřka po celém území a je u nás nejrozšířenějším druhem ještěrek. Přesto je tento druh na seznamu zvláště chráněných živočichů zařazený v kategorii silně ohrožený.

 eštěrka obecná dorůstá celkové délky 20–25 cm včetně ocasu. Její tělo je mírně zavalité, hlava je široká a mohutná. Také ocas je poměrně silný. Samce od samice rozeznáte na první pohled. Samec má na bocích nápadné zelené pruhy. Na hřbetě má pruh hnědý se symetricky rozmístěnými tmavšími skvrnami s bílou tečkou nebo čárkou uprostřed. I jeho hlava je shora hnědá se zelenými boky. Zatímco samice je zbarvena do hněda s tmavohnědými až černými skvrnami na bocích s bělavou tečkou uprostřed. Břicho je u obou pohlaví nazelenalé až bílé s drobnými tmavými tečkami. Tyto kombinace skvrn a pruhů na těle ještěrky jsou pro každého jedince unikátní, podobně jako otisky prstů u lidí. Hnědý ocas slouží nejen k lepší dynamice pohybu, ale ještěrka ho dokáže v ohrožení odlomit a utéct, zatímco predátor zůstane zmateně zírat na škubající se ocásek. Tomuto triku se odborně říká autotomie. Ocas pak ještěrce doroste, i když nový bývá kratší a méně barevný.

Ještěrka obecná obývá sušší a teplejší místa, jako jsou slunné stráně, pastviny, okraje lesů a lesní mýtiny, říční břehy a hráze, ale najdeme ji klidně i na zahradách, zídkách či rumištích. Od října do března až dubna zimuje zahrabaná v zemi. Po probuzení na jaře přichází čas páření, kdy samci mezi sebou svádějí souboje o přízeň samic. Od konce května pak samice snášejí kolem 10 vajíček, která zahrabávají do sypké půdy do hloubky 5 až 10 cm. V příznivých podmínkách se přibližně po dvou měsících líhnou mláďata, která jsou od prvního okamžiku zcela samostatná. Pohlavně dospívají ve věku dvou let.

Potrava ještěrky obecné je velmi pestrá. Živí se různými druhy bezobratlých jako jsou mouchy, pavouci, brouci, červy, plži, svinky, kobylky. Dokáže ulovit i letící kořist. Občas si pochutná i na menším příbuzném – kanibalismus u nich totiž není výjimkou.

Jejím největším nepřítelem není žádný predátor, ale homogenizace krajiny. Ztráta různorodosti prostředí a zarůstání volných písčitých ploch náletovými dřevinami ji vytlačuje na okraj přežití. V minulosti téměř souvislé rozšíření je dnes z velké části redukováno na vzájemně izolované ostrůvky.  

Co pro ni můžeme udělat? Někdy stačí opravdu málo! Nechte na slunné části zahrady kousek obnažené země, hromádku písku nebo kamení. Vytvoříte tak inkubátor pro budoucí šampiony! Postavte malou kamennou zídku nebo naskládejte hromadu větví – ještěrky je využijí jako úkryt i místo k vyhřívání.

V Zoo Hluboká chováme ještěrky obecné od roku 2008, návštěvníci je tady ale mohli poprvé vidět až v roce 2013, kdy byla dokončena terária Palearktu. Právě zde je můžete obdivovat v prostředí, které co nejvěrněji připomíná jejich přirozený biotop.

Fotogalerie