Noční svět v říši zvířat

Když se v Zoo Hluboká za návštěvníky zabouchnou brány a poslední večerní paprsky slunce skryjí za korunami staletých dubů, většina lidí má za to, že v expozicích nastane hrobové ticho a neprostupná tma. Kdo však areálem prochází dlouho po zavírací době, ví moc dobře, že v tu chvíli teprve začíná ta pravá divočina. Zatímco denní druhy poslušně vyhledávají svá útočiště a propadají spánku, celá řada obyvatel živočišné říše obrací svůj biologický rytmus vzhůru nohama.

čistě vědeckého hlediska je noční aktivita (neboli nokturnalita) fascinujícím fenoménem, který v průběhu milionů let formoval anatomii, fyziologii i chování nespočtu druhů. Zvířata se nevydávají pod rouškou tmy na lov nebo za potravou náhodou. Jde o strategickou adaptaci, za níž stojí silný evoluční tlak. V odborné literatuře se nejčastěji setkáváme se třemi hlavními pilíři, proč tma představuje ideální pracovní dobu. 1) Pro celou řadu kořisti představuje den smrtelné riziko, protože obloze i korunám stromů dominují denní dravci spoléhající na perfektní zrak. Tma funguje jako dokonalá neviditelná clona. 2) Zejména v suchých a teplých oblastech světa (ale i během parných červencových nocí u nás) znamená denní sluneční žár riziko fatální dehydratace a přehřátí organismu. Noc naopak přináší pokles teplot a nárůst vzdušné vlhkosti. Zvířata tak svou noční aktivitou optimalizují svůj energetický výdej. 3) Kdyby všichni obyvatelé jednoho ekosystému lovili tutéž kořist ve stejnou denní dobu, zdroje by se velmi rychle vyčerpaly. Rozdělení na denní (diurnální) a noční (nokturnální) druhy tak elegantně rozšiřuje kapacitu životního prostředí a redukuje mezidruhovou konkurenci. 

Evoluce vybavila tyto noční pionýry celou řadou úžasných adaptací – od specializovaných smyslových orgánů, jako je reflexní vrstva tapetum lucidum v očích šelem, přes ultrazvukovou echolokaci netopýrů až po dokonalý sluch sov. Pojďme se tedy společně ponořit do tajů nočního života a podívat se podrobně na to, proč si různé skupiny živočichů zvolily za svůj domov právě tmu.

1. Hmyz: Neviditelní letci i obrnění dravci

Zatímco denní motýli hrají všemi barvami a spoléhají na zrak, noční motýli a další hmyz ovládli tmu. Hmyz tvoří největší skupinu nočních tvorů, a to z prostého důvodu – ochrana před ptáky. Většina hmyzožravých ptáků v noci spí, takže tma slouží jako jejich spolehlivá neviditelná pláštěnka. Tak zvané noční můry využívají k orientaci měsíční svit a hvězdy (což je ale bohužel občas mate u našich zahradních a pouličních lamp). Tma je spolehlivě chrání před dravými ptáky, kteří by si na pestrém letci s chutí smlsli. Střevlík rodu Carabus je velmi obratný dravý hmyz, který má sice křídla, ale neumí létat. Spoléhá však na své dlouhé nohy. V noci vyráží na lov larev, hlemýžďů a dalších bezobratlých. Den by pro něj znamenal obrovské riziko v podobě všudypřítomných predátorů. Proto s lovem počká, až padne tma. V té době má navíc na loukách a v lesním podrostu mnohem lepší vlhkost vzduchu pro svůj typický hbitý pohyb.

2. Ryby: Lovci v hlubinách ticha

Mokřady jsou opravdu nepostradatelnou součástí naší krajiny. Proč jich ale ubývá 3x rychleji než lesů? Pojďme se podívat na hlavní příčiny, které ohrožují i ty české. První odpověď je odvodňování a meliorace. Desítky let jsme věřili, že "boj s vodou" znamená odvádět ji z polí a luk co nejrychleji pryč. Vytvářeli jsme kanály a trubkové drenáže, abychom získali zemědělskou půdu. Tím ale měníme přirozenou vodní bilanci krajiny, ta se vysouší a ztrácí schopnost zadržovat vodu v sušších obdobích. Chemikálie z průmyslu, pesticidy a hnojiva ze zemědělství – to vše se dříve či později dostane do vodních toků a mokřadů. Nadměrné živiny (eutrofizace) způsobují "kvetení" vody, mizí citlivé druhy, narušuje se celá potravní síť a mokřad ztrácí svou čistící funkci. Přímou likvidaci mokřadů způsobuje rozšiřování měst, průmyslových zón, silnic a rekreačních oblastí. Mizí tak cenné ekosystémy a s nimi i jejich čistící a retenční funkce. Fragmentuje se krajina, zvířata ztrácí domov i migrační trasy. Velkým problémem českých rybničních soustav je intenzivní chov ryb. Příliš vysoké počty ryb (zejména kapra) a jejich přikrmování vedou k extrémnímu zakalení vody a úbytku vodních rostlin. Rybník ztrácí průhlednost, mizí přirozený plankton a mokřadní rostliny, které čistí vodu. Z rybníka se stává "polévka", kde nepřežijí vzácní obojživelníci ani hmyz. Bez přirozené obnovy (např. pastvy nebo občasného narušení) mokřady přirozeně zanikají procesem zvaným sukcese – zarůstají náletovými dřevinami nebo jedním druhem rostliny. Mokřad se postupně mění ve vyschlou poušť. Mizí volná hladina a osluněné břehy, které potřebují obojživelníci pro rozmnožování a vzácné kytky pro růst. V ČR se to týká hlavně opuštěných tůní a niv, kde dříve probíhala pastva nebo kosení, které udržovalo pestrou mozaiku biotopů. V našich mokřadech se také často nekontrolovatelně šíří rostliny a živočichové dovezení z jiných kontinentů, kterým říkáme invazní druhy. Vytlačují tak naše původní druhy, snižují biodiverzitu, mění strukturu společenstev a narušují křehkou rovnováhu ekosystému.

3. Obojživelníci: Mokrá stezka za svitu měsíce

Obojživelníci mají obrovský problém, o kterém se málokdy mluví: jejich kůže musí být vlhká, aby přes ni mohli dýchat. Kdyby se ropucha nebo mlok vydali na výlet v poledním srpnovém žáru, vysušili by se za pár minut. Noc ale přináší pokles teploty a prudký nárůst vzdušné vlhkosti (často ve formě rosy). Ropucha obecná vyráží na masivní noční tažení za hmyzem a slimáky, protože v chladnějším nočním vzduchu nehrozí vysušení její citlivé kůže. Mlok skvrnitý, elegantní ocasatý obojživelník s jasně žlutými skvrnami, spoléhá sice na své jedové žlázy, ale ty ho před sluncem rozhodně neochrání. Čeká výhradně na vlhké, deštivé noci, kdy vyráží pomalým krokem na své lovecké výpravy za žížalami a plži, aniž by riskoval smrtelnou dehydrataci.

4. Plazi: Vychytralí termoregulátoři

U plazů je situace zajímavá. Jako ektotermní živočichové potřebují slunce, aby vůbec nastartovali své tělo. Proč by tedy někteří z nich byli aktivní v noci? Odpovědí je extrémní horko. V pouštích nebo během tropických letních nocí dosahují denní teploty hodnot, které by plazy doslova uvařily zaživa. Například gekončíci noční proleží den v chladných norách. Noc jim ale nabízí ideální teplotní okno k lovu. Jejich velké oči jsou přizpůsobeny tak, aby viděly v šeru mnohonásobně lépe než lidské oko. Ačkoliv u nás bývá užovka hladká aktivní spíše za soumraku nebo ve dne, v horkých letních oblastech nebo během parných dnů přechází na noční režim. Využívá teplo, které se přes den nahromadilo v kamenech a zemi, a v noci vyráží za spícími ještěrkami či hlodavci, čímž se elegantně vyhýbá smrtícímu polednímu žáru i denním dravým ptákům.

5. Ptáci: Soví ticho a noční bloudění

Když se řekne noční zvíře, většina z nás si asi představí sovy. Ptáci jsou primárně denní tvorové, ale sovy obsadily prázdnou ekologickou niku "nočního dravce", čímž se vyhnuly tvrdé konkurenci s denními dravci. Zásadními „zbraněmi“ sov jsou naprosto bezhlučný let a asymetrická poloha ušních otvorů spojená s vynikajícím sluchem. Díky tomu dokáží zaměřit myš v trávě čistě podle sluchu i v úplné tmě, kde by denní dravci neměli šanci cokoliv zahlédnout. Mistr v nočním lovu létajícího hmyzu je lelek lesní. Je to neuvěřitelně maskovaný pták, který přes den leží na zemi a díky hnědému zbarvení splývá s kůrou stromů tak dokonale, že je pro predátory neviditelný. V noci pak krouží nad lesem s rozevřeným obrovským zobákem lemovaným štětinami a sbírá můry a brouky za letu. 

6. Savci: Mistři přestrojení, šelmy i letouni

Víc než polovina všech druhů savců je aktivní v noci, protože tma poskytuje dokonalý ochranný plášť. Menší hmyzožravci a hlodavci do tmy utíkají před denními dravci. Plch velký, šedivý akrobat s huňatým ocasem, tráví den v bezpečí stromových dutin. Jakmile se setmí, probouzí se, aby slídil v sadech a lesích po bukvicích, žaludech a vajíčkách, přičemž mu pomáhají velké černé oči a citlivé hmatové vousky. Netopýři pak celou hru posunuli na novou úroveň, když k orientaci a lovu hmyzu v absolutní tmě začali využívat ultrazvukovou echolokaci - důmyslný biologický navigační systém, který funguje na principu živého radaru. Zvíře během letu neustále chrlí sérii ultrazvukových tónů a následně vyhodnocuje časovou prodlevu i frekvenci odražených vln, které se vracejí od okolních překážek a hmyzí kořisti. Díky tomuto geniálnímu smyslu si netopýři dokážou v absolutní tmě vytvořit neuvěřitelně detailní trojrozměrnou mapu svého okolí. Noční šelmy mají pro tmu úplně jiný důvod než strach – poskytuje jim strategickou výhodu překvapení. Jejich oči jsou vybaveny reflexní vrstvou zvanou tapetum lucidum (díky níž jim v noci tak krásně svítí oči), která dokáže využít i to nejmenší možné množství odraženého měsíčního světla. Spolu s vynikajícím sluchem a jemným čichem se tak rys nebo kočka divoká za soumraku stávají neviditelnými pány lesa, kteří mají ideální podmínky pro tiché přikrádání a úspěšný útok na spící kořist.

Příroda je geniální ekosystém, kde má každý své místo a svůj čas. Noční život je evoluční mistrovské dílo – ukazuje, jak se různé skupiny zvířat dokázaly přizpůsobit a vytěžit z tmy maximum.

Fotogalerie