04/2024

Magazín pro všechny příznivce Zoo Hluboká – dozvíte se v něm podrobnosti o dění v zoo, informace o zajímavých zvířatech i ochraně přírody. Původní verze Zoo novin vycházela od roku 2007 jako příloha Robinsona a byla určena především k šíření v tištěné formě.

• Titulka

  Zoo noviny

  magazín Zoo Hluboká

  4/2024

• Editorial

  Už čtvrtým rokem vám prostřednictvím tohoto e-magazínu přinášíme informace ze života Zoo Hluboká a o ochranářských projektech, do kterých se naše zoo různým způsobem zapojuje. Konec dalšího roku je tady a s ním i další vánoční vydání Zoo novin. Jsme rádi, že si naše Zoo noviny za ty čtyři roky našlo tolik čtenářů. Je vás už více než 30 tisíc, kdo otevíráte jeho stránky!

  Editorial

  "Přejeme vám krásné Vánoce plné pohody a nový rok naplněný úžasnými přírodními zážitky."

  U

  ž čtvrtým rokem vám prostřednictvím tohoto e-magazínu přinášíme informace ze života Zoo Hluboká a o ochranářských projektech, do kterých se naše zoo různým způsobem zapojuje. Konec dalšího roku je tady a s ním i další vánoční vydání Zoo novin. Jsme rádi, že si naše Zoo noviny za ty čtyři roky našlo tolik čtenářů. Je vás už více než 30 tisíc, kdo otevíráte jeho stránky!

  Zimní období v přírodě často znamená čas odpočinku. Zvířata, jako například ježci, netopýři a sysli, šetří energii zimním spánkem. Tento jedinečný proces adaptace je fascinující ukázkou přírodní moudrosti. Těm druhům, které to vyžadují, tedy musíme zimní spánek umožnit i v zoo. Se změnami, které přicházejí v průběhu ročních období, je nutné upravovat i péči o další potřeby jednotlivých druhů. Jednou z nich je také množství a složení potravy. Příprava vhodných podmínek pro chov zvířat je dnes vlastně věda. Nejde ale „jen“ o potravu, prostor nebo zajištění tepelné pohody. Důležitá může být i kvalita světla, jak se Vám snažíme přiblížit v jednom z aktuálních článků.

  Jižní Čechy, v jejichž srdci leží naše zoo, představují unikátní přírodní oblast. Rybníkářská historie a tradice spolu s rozsáhlými plochami mokřadů se zde snoubí s moderními přístupy k ochraně přírody. Projekty zaměřené na revitalizaci a údržbu těchto biotopů jsou klíčové pro zachování jejich ekologické funkce a biodiverzity. Mokřady nejenže zadržují vodu, ale také poskytují útočiště mnoha druhům ptáků a dalších živočichů. V posledních desetiletích se zde stále častěji setkáváme i s novými druhy, jako třeba s „velkými mořskými racky“, které mohou mít zatím ne zcela známý vliv na populace místních druhů. Jejich výzkum a sledování pomocí vysílaček, do kterého se také zapojujeme, poskytuje cenné informace o migračních trasách i sledování populačních změn. Stejně jako přírodní rezervaci Vrbenské rybníky, o které je v této souvislosti řeč, i nově vzniklý ptačí park Zbudovská blata máme takříkajíc za humny. Tento park je dalším důkazem úspěšné ochrany přírody v jižních Čechách. Projekt je důkazem spolupráce ochranářů, firem a dobrovolníků.

  Zajímáme se ale i o projekty ve vzdálenějších regionech naší republiky. Například spolek Zamenis a Institut Srdce Poohří se věnují ochraně užovky stromové. Tento projekt je příkladem úspěšné spolupráce nadšenců a dobrovolníků, ke kterým patří i někteří naši zaměstnanci.

  Jedním z letošních příběhů záchranné stanice při hlubocké zoo je záchrana čtyř housat hus velkých, které u nás skončily poté, co je vyplašil volně pobíhající pes. Díky pečlivé péči a sledování byla úspěšně vypuštěna zpět do přírody. Tento případ zdůrazňuje význam záchranných stanic a důležitost lidské odpovědnosti za divoká zvířata.

  Přejeme vám krásné Vánoce plné pohody a nový rok naplněný úžasnými přírodními zážitky.

  Roman Kössl

  zástupce ředitele

  Zoo noviny - prosinec 2024 (číslo 4/24)

  vychází 4x ročně

  Redakční rada: Roman Kössl, Isabela Okřinová, Markéta Jariabková

  foto klokánka králíkovitého na titulní straně: Michaela Jerhotová

• Obsah

  Obsah

  ZIMNÍ SPÁNEK NENÍ LENOŠENÍ, ALE DOBŘE PROMYŠLENÁ ŽIVOTNÍ STRATEGIE

  PROČ A JAK MĚNÍME V ZIMĚ ZVÍŘATŮM KRMNÉ DÁVKY?

  KLOKÁNEK NENÍ JEN ZDROBNĚLINA OD KLOKANA

  JAK SPRÁVNĚ SVÍTIT NOČNÍM ZVÍŘATŮM? VYROBIT VE DNE NOC NENÍ ŽÁDNÁ SRANDA

  CO MŮŽE ZPŮSOBIT VOLNĚ POBÍHAJÍCÍ PES DIVOKÝM ZVÍŘATŮM V PŘÍRODĚ?

  HRAVÉ ÚKOLY PRO DĚTI

  KAM SE VYDALA ZIMOVAT MLÁĎATA RACKŮ BĚLOHLAVÝCH Z VRBENSKÝCH RYBNÍKŮ?

  PTAČÍ PARK ZBUDOVSKÁ BLATA - CO SE UDÁLO V ROCE 2024

  V RÁJI UŽOVKY STROMOVÉ, V SRDCI POOHŘÍ, SE OCHRANA PŘÍRODY DĚLÁ SKUTEČNĚ SRDCEM. ROZHOVOR S KARLEM JANOUŠKEM A RADKOU MUSILOVOU ZE SPOLKU ZAMENIS - 1. DÍL

  KOČKA DIVOKÁ: KUDY CHODÍ TAJEMNÝ KLENOT NAŠÍ PŘÍRODY?

  PROBĚHLÉ AKCE V ZOO...

• Zimní spánek

  Nastalo zimní období a návštěvnost zoologických zahrad klesá. Částečně i z toho důvodu, že se lidé obávají, že v zoo neuvidí žádná zvířata. Je přece zima a budou „zalezlá“. Zoo Hluboká má však v tomto směru výhodu, protože většina druhů, které chová, pochází z palearktické oblasti, tudíž je na chladnější podmínky zvyklá a návštěvníci je tak mohou v zoo pozorovat i v zimě.

  Zimní spánek není lenošení, ale dobře promyšlená životní strategie.

  Nastalo zimní období a návštěvnost zoologických zahrad klesá. Částečně i z toho důvodu, že se lidé obávají, že v zoo neuvidí žádná zvířata. Je přece zima a budou „zalezlá“. Zoo Hluboká má však v tomto směru výhodu, protože většina druhů, které chová, pochází z palearktické oblasti, tudíž je na chladnější podmínky zvyklá a návštěvníci je tak mohou v zoo pozorovat i v zimě. Ta zvířata, která by zimu venku nevydržela (například krokodýl nebo některé druhy papoušků) musíme přesunout do zázemí, kde mají vhodné teplotní podmínky, ale je jich opravdu minimum. Některá zvířata si ale se zimou poradí na první pohled velmi svérázným způsobem. Prostě usnou a probudí se až na jaře. Uchýlí se do tak zvaného stavu hibernace. A tomu se budeme věnovat v následujícím článku.

  C

  o to vlastně hibernace je a proč to zvířata dělají? Definic tohoto pojmu je hned několik. V podstatě by se ale dalo shrnout, že se jedná o soubor přizpůsobení organismů, který jim pomáhá přežít velmi nepříznivé zimní podmínky, kdy je především nedostatek potravy. Jde o neuvěřitelnou schopnost výrazně snížit teplotu těla (někdy až téměř k bodu mrazu) a přesto zachovat (alespoň částečně) důležité fyziologické pochody. Jedna z definic také říká, že se jedná o alternativu k hladovění během nepříznivých podmínek. Další možností, jak takovou situaci mohou zvířata řešit, je migrace. Mezi typické hibernanty naší přírody patří například ježci, plši, netopýři nebo sysli. V zimě spí i jezevci nebo medvědi. U nich ale mluvíme o tak zvaném nepravém zimním spánku, který probíhá výrazně jinak než hibernace „pravých spáčů“. K fenoménu nepravých spáčů a především zimního spánku medvědů se ale také dostaneme. Hibernace je tedy typická především pro savce, ale zástupce najdeme i mezi ptáky, například některé druhy lelků. Speciální kapitolou je potom zimní spánek plazů, kterému se také někdy říká brumace. Na tu si posvítíme třeba někdy příště.

  Na proces zimního spánku je třeba se především dobře připravit. Taková příprava ale není hned a vyžaduje dostatek času. Velice důležité je získat velké zásoby energie. Zvířata se tedy musí především pořádně najíst. To znamená, že do sebe pořád cpou nějakou potravu. Tento proces je podmíněn i hormonálně. V těle zvířat je to v tomto období zařízeno tak, že je v mozku pomocí hormonů potlačeno centrum sytosti, ale centrum hladu zůstává plně funkční. Zvíře má tedy pocit neustálého hladu.

  "Zajímavé také je, že medvědi dokáží během nerušeného zimního spánku velmi dobře hospodařit s odpadními látkami organismu. V močovém měchýři vstřebávají močovinu do krve, která zde má za úkol opravovat molekuly bílkovin. Medvědi prostě v zimě nechodí na záchod."

  Jak vlastně organismus pozná, že by se měl chystat k zimnímu spánku? Kupodivu není celý proces až tak závislý na změně okolní teploty, i když její vliv samozřejmě není zanedbatelný, ale zásadním hybatelem je jakýsi vnitřní roční cyklus. Vnější podmínky ale můžou nástup do hibernace urychlit. Tím nejvýraznějším vnějším urychlovačem (výraznějším než teplota) je zkracování světelné části dne. Svou roli hraje také pochopitelně (ne)dostupnost potravy. S tělem hibernanta se pak začnou dít věci. Změní se například aktivita endokrinních žláz (např. štítná žláza, nadledviny, hypotalamus a další). Zvíře si obecně méně uvědomuje stres a může tak v klidu přecházet do stavu hibernace. Důležité také je, že v mozku jsou utlumena centra termoregulace a zároveň se výrazně sníží citlivost na chlad. Klesání tělesné teploty je postupné a může trvat několik hodin. Změny proběhnou také v oběhovém systému. Sníží se nejen dechová frekvence, ale také srdeční tep a tlak krve. Celé to probíhá tak, že se střídají momenty, kdy zvířeti srdce bije velmi rychle a krevní tlak se krátkodobě zvýší, s momenty, kdy se srdce téměř zastaví. Podobně se projevuje i dechová činnost. Jsou prostě chvíle, kdy hibernant v podstatě vůbec nedýchá. Například netopýři se ve fázi nejhlubšího spánku nadechnou třeba jen 5 krát za minut. Šetří tím energii. Během hibernace se zvířatům také mění vlastnosti krve. Poměrně výrazně klesá její srážlivost i hladina cukru. Zásadním zdrojem energie jsou pro hibernující zvířata tuky. Tělesnou teplotu se většina hibernantů snaží udržovat nad bodem mrazu, ale existují i druhy (například některé druhy severoamerických syslů), které se zvládnou podchladit podstatně výrazněji (až na - 3 °C). Jejich krev obsahuje speciální bílkoviny, které zabraňují tvorbě ledových krystalků. Ty by mohly nevratně poškodit buňky a tkáně. Nicméně i zvířata schopná takového podchlazení čas od času svou tělesnou teplotu zvýší pomocí svalového třesu. Snaží se tím pravděpodobně zabránit poškození mozku.

  Spí hibernující zvířata opravdu celou zimu v kuse? Ve většině případů ne. Typicky netopýři se během zimy několikrát částečně probudí. Během této chvilky většinou kontrolují, zda je prostředí kolem nich stále vhodné k zimování. Pokud ne, mohou se dokonce o kousek posunout na vhodnější místo. V případě, že jsou ale zcela probuzeni, například lidmi, kteří je vyruší v jejich jeskynních úkrytech, má to pro ně často fatální následky, protože ztratí hodně energie, která jim pak ke konci zimy může chybět.

  Zajímavým fenoménem mezi zimními spáči jsou medvědi. Tradičně jsou řazeni, stejně jako například naši jezevci lesní, mezi tak zvané nepravé zimní spáče. Pro ty je totiž typické, že jejich tělesná teplota během zimního spánku nijak výrazně neklesá a jejich dechová a tepová frekvence se také výrazně nemění. Medvědi ale této definici úplně neodpovídají. Poměrně intenzivní pozorování severoamerických baribalů odhalilo spoustu zajímavých a mnohdy překvapivých poznatků. Kupříkladu to, že se medvědi během zimy vůbec neprobouzejí. Dochází u nich pouze k lehčím výkyvům teploty, kdy se medvěd podchladí na teplotu okolo 30 °C, a poté se zase ohřeje na standardní tělesnou teplotu. Medvědí mozek je na takový teplotní pokles připraven, a proto nemá snahu se při snížení teploty aktivně ohřívat. Ztratil by tak zbytečně velké množství energie. Jejich srdce ale bije výrazně pomaleji (15 krát za minutu) a nadechují se maximálně dvakrát za minutu. Zajímavé také je, že medvědi dokáží během nerušeného zimního spánku velmi dobře hospodařit s odpadními látkami organismu. V močovém měchýři vstřebávají močovinu do krve, která zde má za úkol opravovat molekuly bílkovin. Medvědi prostě v zimě nechodí na záchod. Fascinující také je, že přestože se celou zimu válí, neřídnou jim kosti a jejich svaly ochabují jen minimálně. V jejich krvi se totiž nachází speciální bílkovinná látka, díky které se vápníkové ionty vrací zpět do kostní tkáně. Medvědí svaly během nečinnosti přichází pouze o zhruba 15 % obsahu bílkovin. Člověk by jich za takovou dobu ztratil až 85 %. 

  A jak vypadá probuzení ze zimního spánku? Především se děje postupně a u větších druhů zvířat může trvat až několik hodin. Menším druhům, jako například netopýrům nebo drobným hlodavcům, ale stačí na probuzení přibližně půl hodiny. Spouští ho opět jakési vnitřní hodiny, ale velký vliv mají i vnější podmínky. Jakmile se na jaře začne oteplovat, je to signál k ukončení hibernace. Důležité je vyprodukovat za poměrně krátký čas hodně tepla. Tentokrát se ale energie nezískává z tuků, ale především z glukózy. Tělo probouzejícího se zvířete se neotepluje ve všech částech stejně rychle. Nejdříve je potřeba zahřát důležité tělní orgány - mozek, srdce, játra… Postupně se také navyšuje spotřeba kyslíku. Probuzení medvědi se na jaře vrací do běžného fungování velmi pozvolna. Jejich tělesná teplota je sice v normálu, ale metabolismus je ještě několik týdnu zpomalen a medvěd nemá energie nazbyt, protože ji pro své tělesné pochody stále čerpá ze zbylých zimních zásob. A těch většinou není mnoho.

  Fotogalerie

     Autorka článku: Isabela Okřinová

  Redakční úpravy: Roman Kössl 

  Autorka fotografií: Michaela Jerhotová
  

• Krmné dávky

  Proč a jak měníme v zimě zvířatům krmné dávky?

  Vzhledem k tomu, že naše zoologická zahrada chová poměrně velký počet druhů zvířat vyskytujících se v České republice a v Evropě, měníme jim v průběhu roku složení a množství krmiva. Důvodů je několik. Asi nejdůležitější je střídání ročních období a s tím související (ne)dostupnost stejné potravy v průběhu roku. Například v zimě zvířata nenajdou v přírodě čerstvé ovoce nebo bezobratlé živočichy. Změna potravy může některé druhy také stimulovat k páření.

  J

  sou dokonce dokonce i druhy, které v zimě nekrmíme vůbec. Mezi ně patří evropské druhy hadů, ještěrů a obojživelníků. Důvodem je jejich zimní spánek. V zoo je ukládáme přibližně na 2,5 až 3 měsíce do chladicích boxů, kde udržujeme teplotu zhruba 5 °C. U zvířat pocházejících z jižní Evropy a střední Asie nastavujeme teplotu o něco vyšší, a to na 12 – 14 °C. Některé druhy plazů zimují přímo ve svých teráriích, kde klesá teplota na požadovanou úroveň přirozeně. Následné probouzení probíhá v pomalých krocích a první krmení dostávají  až asi po 14 dnech od probuzení.

  I některé druhy savců se ukládají k zimnímu spánku a není potřeba je krmit. Jsou to například svišti, sysli či psouni. Určitě vás napadnou i medvědi, ale ti, bohužel, moc spát nechtějí vzhledem k mírným zimám, které v České republice panují. Sice se u nich během zimy snižuje příjem potravy, ale ulehnou pouze na pár dní a jinak jsou převážně aktivní. Při krmení medvědů se snažíme dodržovat sezonní rozdíly podobné jako v přírodě. To lze popsat tak, že zpočátku jara dostávají malé dávky potravy, s postupem času jim dávky zvyšujeme. Převládá rostlinná složka krmiva, občas dostanou kousek masa či rybu. Nejvíce potravy jim podáváme od druhé poloviny srpna tak, aby začali nabírat na zimu na váze. Dostávají více ovoce, masa, také ořechy, ale i tak největší část jejich krmné dávky tvoří tráva,  různé druhy salátů a zeleniny nebo okus, což jsou větve stromů s listím k okousávání.

  Ostatní šelmy z chladných oblastí musíme rovněž připravit na zimu. Stejně jako v přírodě, i u nás dostávají před zimou a v zimě více potravy, aby nabrali tukové zásoby a nebyla jim zima.

  "Často se nás lidé ptají, co zvířátka a Štědrý den. Zda jim přilepšíme něčím zvláštním, nebo dostanou krmení více. Ne, na tento den dostávají standardní krmnou dávku, protože jim nechceme rozhodit trávení."

  Náš největší kopytník los se musí v zimním období spokojit se sušeným okusem a větvemi bez listí. Zpestřením jsou pro něj neprodané vánoční stromky, které rádi využíváme na okus nejen u losů, ale i jako zábavu pro medvědy, tygry či primáty.

  U býložravých savců žijících v teplých oblastech krmnou dávku v průběhu roku příliš neměníme. Jediné, co v zimě nemají, je čerstvý okus a tráva. V tomto období se musí spokojit pouze se senem. Podobně to mají i exotické druhy ptáků, kterým ovoce, zeleninu i bezobratlé živočichy nabízíme celoročně. Střídáme jim různé druhy, i podle dostupnosti v různých částech roku. Jsou to například turako chocholatý, agapornis Fisherův či ledňák obrovský. Šelmy teplých oblastí, jako například nosálové nebo surikaty, mají celoročně stejnou krmnou dávku.

  Zato evropské ptačí druhy, které chováme, to mají trošku složitější, než druhy exotické. U těch ještě musíme rozlišovat, zda odlétají na zimu, nebo zůstávají. Pokud je to pták, který migruje, dostává i v zimních měsících bezobratlé živočichy. Ale pokud jde o druh stálý, hmyz, ovoce a zeleninu mu sebereme, a dostává pouze potravu, kterou by si našel přirozeně v přírodě v podobě různých semen, pupenů na stromech nebo podzimních plodů (jako jsou plody trnky či růže šípkové). Například sýčkovi přestaneme dávat žížaly či jiné bezobratlé koncem října a do jídelníčku mu je vrátíme až v dubnu. Změna krmení v zimním období a na začátku jara má významný vliv na dobu toku sov. Větší druhy sov (puštík bradatý, výr velký) se dostávají do toku poměrně brzo, proto v tomto období dostávají převážně hlodavce a pouze minimálně jednodenní kuřátka či křepelky. Myši jsou pro ně v zimě přirozenější potravou. Ostatní druhy sov to mají přesně naopak. V průběhu zimy dostávají téměř výhradně kuřátka, případně křepelky. Tokat totiž začínají až později. V době odchovu mláďat pak dostávají naše sovy pouze hlodavce. Mláďatům se tak dobře nastartuje trávení a správně potom tvoří vývržky. Sýčkům a výrečkům k tomu přidáváme ještě několik druhů hmyzu, jako jsou sarančata, švábi či červi. S tím, jak mláďata rostou a začínají být vzletná, začínáme zařazovat do krmné dávky kuřátka nebo zmíněné křepelky.

  Často se nás lidé ptají, co zvířátka a Štědrý den. Zda jim přilepšíme něčím zvláštním, nebo dostanou krmení více. Ne, na tento den dostávají standardní krmnou dávku, protože jim nechceme rozhodit trávení. Náhlá změna či zvýšený příjem potravy může podobně jako u lidí či našich domácích mazlíčků způsobit žaludeční potíže. A to nechceme. Proto jim raději štědře nedopřáváme. Totéž bychom si měli uvědomit i u volně žijících zvířat a nenosit do lesa či někam k rybníku zbylý bramborový salát, cukroví nebo chlebíčky, aby to zvířátka dojedla.

  
  

  Fotogalerie

     Autorka článku: Markéta Jariabková

  Redakční úpravy: Roman Kössl a Isabela Okřinová 

  Autorka fotografií: Michaela Jerhotová
  

• Klokánci

  Klokánci tvoří samostatnou skupinu vačnatců žijících v Austrálii. Se svými známějšími příbuznými klokany sdílejí mnoho morfologických znaků, přesto se v mnoha ohledech liší.

  Klokánek není jen zdrobnělina od klokana.

  Klokánci tvoří samostatnou skupinu vačnatců žijících v Austrálii. Se svými známějšími příbuznými klokany sdílejí mnoho morfologických znaků, přesto se v mnoha ohledech liší. Jsou menší a jejich zadní končetiny nejsou tak dobře stavěné jako u velkých klokanů. Přední končetiny mají klokánci kratší, ale dobře vyvinuté, vybavené dlouhými silnými drápky, které používají k přenášení potravy. Jejich váha se pohybuje od 0,6 do 3 kilogramů. Srst mají krátkou a hustou. Ocas bývá méně osrstěný. Klokánci ho používají jako další končetinu a využívají ho k přinášení materiálu na stavbu svých úkrytů. Klokánci si svá hnízda staví z různých travin či drobných větví.

  J

  sou to primárně noční zvířata. Stejně jako ostatní vačnatci i samice klokánků mají vak, který slouží k donošení mláděte. Oproti klokanům je doba, kterou mládě stráví ve vaku, kratší a samice klokánků rodí častěji. Mohou mít až 3 mláďata za rok. Charakteristické je pro ně poporodní páření a následná embryonální diapauza, což znamená, že dojde k pozastavení vývoje zárodku. Jeho opětovný vývoj ovlivňuje mnoho faktorů, jako je druhová příslušnost či prostředí, ve kterém samice žije. Samice typicky rodí jedno mládě, ale u několika druhů klokánků (klokánek králíkovitý nebo klokánek zemní) jsou zaznamenána i dvojčata. Březost samice trvá kolem 21 dní a mládě se rodí s přibližnou porodní hmotností 0,3 gramů. Těsně před porodem samice zaujme skrčenou pozici v sedu s ocasem umístěným dopředu mezi zadníma nohama. Opakovaně olizuje ocas, vnitřek vaku a oblast urogenitálního otvoru. Mládě přeleze z porodních cest do vaku pomocí již dobře vyvinutých předních končetin cestičkou, kterou mu samice vytvořila v srsti pomocí svých slin. Celý tento proces trvá přibližně 10 minut. Mládě zaleze do vaku, přisaje se ke struku a začne sát mateřské mléko. Ke struku je nepřetržitě přisáto zhruba 1,5 měsíce. Jak mládě roste, mění se i složení mléka, z počátku je plné sacharidů a naopak obsahuje málo tuků. Později je tučnější a obsahuje více bílkovin. Mládě trvale opouští vak ve chvíli, kdy samice znovu zabřezne, což je 100 až 115 dní od narození. Poté mládě tráví čas se samicí ve společné noře. Zcela se osamostatňuje až ve dvanácti měsících.

  "V Zoo Hluboká chováme dva druhy klokánků: klokánka králíkovitého a klokánka rudohnědého. "

  Historicky obývali klokánci různá prostředí, jako například suché travní porosty, eukalyptové lesy s podrosty, nebo i deštné lesy. Dříve se vyskytovali v oblastech od jižní až po centrální Austrálii. Dnes se jejich výskyt soustřeďuje spíše na lesy s hustým podrostem křovin a travin. Tato změna prostředí je zřejmě důsledkem šíření nepůvodních druhů predátorů v Austrálii.

  Klokánci jsou poměrně dlouhověcí. Ze záznamů víme, že v lidské péči se mohou dožít až 16 let, ve volné přírodě o pár let méně. Jsou to samotářská zvířata, která se setkávají pouze v období páření. Samice pak vychovává mládě sama. 

  O klokáncích lze říci, že jsou potravní specialisté. Velkou část jejich potravy totiž tvoří houby. Množství zkonzumovaných hub v podstatě závisí na tom, zda prší a jestli tak zvaně „rostou“. Pokud je hub dostatek, tvoří až 90 % jejich denní dávky. Dále konzumují různé druhy rostlin, bezobratlé živočichy, dokonce i uhynulá zvířata. K vyhledávání potravy jim slouží převážně čich. Klokánci se většinu času pohybují pomalu s nosem drženým při zemi a hledají potravu. Pro konzumaci potravy používají přední končetiny a potravu si podávají do tlamy. Dokáží využít až 45 druhů hub. 

  Dříve byli klokánci loveni původním obyvatelstvem Austrálie. Pro jejich ulovení využívali oštěpy, psy, ale také je vykuřovali z nor. Poté, co byla Austrálie více kolonizována, začali klokánci využívat pole a zahrady místních obyvatel a stali se tak škůdci plodin. Za uloveného klokánka se v té době dokonce vyplácela odměna. Vlivem intenzivního lovu se populace klokánků snížila až o 90 %. Na velkém úbytku těchto drobných zvířat mají svůj podíl i nepůvodní druhy šelem, jako například liška obecná nebo kočka domácí.

  V Zoo Hluboká chováme dva druhy klokánků: klokánka králíkovitého a klokánka rudohnědého. Klokánek králíkovitý se přirozeně vyskytuje na jihozápadě západní Austrálie. Do ostatních částí Austrálie byl reintrodukován. Na červeném seznamu IUCN je řazen jako kriticky ohrožený. Tento druh chováme od roku 2001, pravidelně ho také odchováváme a patříme tak k jeho tradičním chovatelům. Naleznete ho v malém nočním pavilonku v australské expozici Tarrawonga, který obývá společně s kusu liščím.

  Klokánek rudohnědý je o něco větší než klokánek králíkovitý. Obývá východní část Austrálie. I když je na seznamu IUCN uváděn jako málo dotčený, jeho počty aktuálně klesají kvůli ztrátě přirozeného prostředí. Na území, kde se vyskytuje, se totiž hodně pase hospodářskými zvířaty. Další zásadní ohrožení pro ně představuje liška obecná. V zoo můžete tento druh klokánka vidět ve voliéře s ledňákem obrovským. Vzhledem k tomu, že se jedná o noční zvíře, není snadné ho přes den zahlédnout. Ideální čas pro jejich pozorování je v letních měsících ke konci otevírací doby.

  Po přečtení části o potravě klokánků vás určitě zajímá, jestli i my jim dáváme houby. Ano, naši klokánci mají celoročně přístup k houbám. Kupujeme jim žampiony a hlívu ústřičnou. V období růstu hub dostávají hřiby, křemenáče, kozáky, ale i bedly. Samozřejmě jim podáváme pouze ty jedlé druhy.

  
  

  Fotogalerie

     Autorka článku: Markéta Jariabková

  Redakční úpravy: Roman Kössl a Isabela Okřinová 

  Autorka fotografií: Michaela Jerhotová
  

• Noční expozice

  Jak správně svítit nočním zvířatům? Vyrobit ve dne noc není žádná sranda.

  Některé druhy zvířat jsou aktivní za soumraku nebo dokonce v noci, což jim přináší mnoho výhod. Vyhýbají se tak konkurenci s denními druhy a získávají přístup k prostoru a potravním zdrojům, o které by jinak musely soupeřit. V horkých klimatických podmínkách je noční aktivita výhodná, protože teploty jsou nižší a zvířata se tak vyhnou přehřátí, například na pouštích. Aktivita v noci také snižuje riziko ulovení denními predátory, čímž noční zvířata zvyšují své šance na přežití. Naopak noční predátoři využívají tmy k úspěšnějšímu lovu. Tato zvířata jsou nočnímu životu dobře přizpůsobena. Často mají velmi citlivý zrak, který jim umožňuje vidět při nízké intenzitě osvětlení. Některé druhy mají dokonce velmi velké oči. Mnoho nočních zvířat má také vysoce vyvinutý sluch, čich nebo hmat, což jim pomáhá orientovat se a hledat potravu ve tmě. Ve dne pak noční a soumračná zvířata obvykle odpočívají a schovávají se na bezpečných místech, v norách, dutinách stromů, husté vegetaci nebo jiných úkrytech, které poskytují ochranu a klid.

  P

  okud chceme v zoologické zahradě ukázat noční a soumračná zvířata našim návštěvníkům, můžeme organizovat večerní prohlídky, kdy návštěvníci mohou přijít po setmění a v doprovodu průvodců pozorovat noční zvířata v jejich přirozených podmínkách. Nebo můžeme budovat speciální noční expozice, kde je obrácený světelný režim. Noční atmosféru tam simulujeme během dne a v noci expozici osvětlujeme plným světlem. Takový noční pavilonek, i když opravdu malý, máme v naší zoo už mnoho let. Je součástí australské expozice Tarrawonga. Jejími obyvateli jsou klokánci králíkovití a kusu liščí.

  Aby návštěvníci zoo v zatemnělé expozici něco viděli, je nutné i v umělém nočním režimu trochu přisvítit. Dříve se k tomu hojně využívalo červené světlo, které těmto účelům poslouží velmi dobře. Noční zvířata neruší a ta ho vnímají v podstatě jako tmu. Pohled do rudě ozářené expozice a na červeně zbarvené zvíře je ale pro člověka nepřirozený, a tak se později v takovýchto expozicích mnoha zoologických zahrad stále častěji přecházelo na tlumené modré světlo, podobné tomu, které se využívá v různých prostorách jako nouzové osvětlení. Nejspíš se předpokládalo, že to lidskému oku navozuje správnou představu měsíčního svitu. V řadě zoologických zahrad se s takovými do modra zbarvenými nočními expozicemi setkáte ještě dnes. Stejným způsobem s modrým osvětlením fungovala nebo spíš dlouhodobě nefungovala i naše jediná australská noční expozice. Klokánci a kusu zde byli v době simulace noci modrým světlem málo aktivní a spíš spali. Aktivnější přitom byli, a z úkrytů vylézali, až po rozsvícení (tehdy ještě klasických) zářivek, které ale měli během skutečné noci napodobovat den.

   "Ze školy všichni víme, že bílá barva denního světla je složená minimálně ze tří barev - červené, zelené a modré. Poměr těchto barev určuje, jaký odstín bude bílá barva mít. Čím více je ve světle modré barvy, tím se nám jeví bělejší (tzv. studenější), a čím více je tam červené, tím se světlo jeví žlutější až oranžovější (tzv. teplejší)."

  Když jsme v roce 2017 začali připravovat studii pro stavbu velkého nočního pavilonu (který nakonec nebudeme realizovat), začali jsme se osvětlením nočních expozic zabývat podrobněji. V té době se také v souvislosti s rozmachem LED osvětlovacích zdrojů začalo hodně mluvit o rušivém modrém světle vyzařovaném televizními obrazovkami, počítačovými monitory, displeji mobilních telefonů či tabletů, a také nově osazovanými lampami veřejného osvětlení s výkonnými LED svítidly s tzv. studeným světlem. Vliv modré části světelného spektra na produkci hormonu melatoninu u člověka, který je potřebný pro regenerační spánek, byl již prokázán. Podobné účinky má světlo i na jiné primáty a je zřejmé, že i na jiné skupiny živočichů, zejména nočních. Z toho je patrné, že kromě odlišné intenzity světla ve dne a v noci bude hrát důležitou roli i jeho spektrální složení, tedy jeho „barva“. Z toho jsme začali vycházet pro návrh nového osvětlení v naší australské noční expozici, který by byl později využitelný i v tehdy připravovaném nočním pavilonu.

  Nejdříve trochu teorie

  Ze školy všichni víme, že bílá barva denního světla je složená minimálně ze tří barev - červené, zelené a modré. Poměr těchto barev určuje, jaký odstín bude bílá barva mít. Čím více je ve světle modré barvy, tím se nám jeví bělejší (tzv. studenější), a čím více je tam červené, tím se světlo jeví žlutější až oranžovější (tzv. teplejší). To určitě znáte z nákupu LED žárovek. Této vlastnosti světla se říká teplota chromatičnosti a měří se v Kelvinech. Světlo s větším podílem modré má vyšší hodnotu Kelvinů, zatímco světlo s  větším podílem červené má nižší hodnotu Kelvinů.

  Plné spektrum poledního slunečního světla obsahuje barev daleko více a v tuto dobu je v něm nejvyšší podíl modré. Dohromady to vytváří jasně bílou barvu s hodnotami teploty chromatičnosti mezi 5000 a 6000 Kelviny. Protože modré světlo se v atmosféře rozptyluje více než červené (což způsobuje, že oblohu vidíme přes den modrou), ráno a večer, když je Slunce nízko a světlo musí projít zešikma silnější vrstvou vzduchu, je modrá složka rozptýlena natolik, že na Zemi dopadá větší podíl červené části spektra (to je důvod, proč vznikají červánky) a snižuje se hodnota teploty chromatičnosti. V noci na Zemi dopadá jen odražené světlo od Měsíce. A Měsíc v úplňku má teplotu chromatičnosti kolem 3800 Kelvinů. Běžné hodnoty jsou ale v noci ještě nižší.

   "V posledních letech došlo k výraznému zlepšení kvality technologie LED svítidel. Moderní LED svítidla nabízejí vyšší světelný výkon a delší životnost než kdy dříve. Navíc umožňují regulaci teploty chromatičnosti, což znamená, že můžeme přizpůsobit osvětlení různým potřebám a situacím. Proto jsme pro noční expozici nově použili úsporná LED svítidla poslední generace."

  Jak to souvisí s aktivitou klokánků a kusu v naší australské noční expozici

  Svítidlo, které tam mělo původně imitovat noc, mělo sice slabou intenzitu světla, ale vysoký podíl modré, kterou tato noční zvířata vnímala spíše jako den. A bílá (ve skutečnosti teple bílá) zářivka, která měla napodobovat den, měla sice vyšší intenzitu světla, ale daleko menší podíl modré a větší podíl červené vlnové délky. Její teplota chromatičnosti dosahovala jen 3000 Kelvinů. I když se člověku zdá světlo takové zářivky dostatečně bílé, zvířata ho považovala spíše za soumrak nebo svítání. A to byl důvod, proč klokánci ani kusu nerespektovali námi nastavený světelný režim, protože ten pro ně vlastně vůbec nebyl obrácený.

  Bylo nám tedy jasné, že pokud chceme simulaci denního světla přiblížit reálným hodnotám, musíme použít umělé zdroje s teplotou chromatičnosti mezi 5000 a 6000 Kelviny a s co nejvyšší intenzitou osvětlení (Slunci se přesto nikdy nemůžeme ani zdaleka přiblížit - během slunného dne má intenzita světla v přírodě hodnotu i 100 000 luxů a více). Pro simulaci noci pak potřebujeme svítidla s teplotou chromatičnosti pod 3000 Kelvinů (úplněk přeci není pořád). Tomu by odpovídalo využívání čistě červeného světla, jak se používalo dříve. Jeho nevýhody pro expoziční účely jsem už ale zmiňoval. My chceme pozorovat zvířata v reálných barvách. U „nočního“ osvětlení musíme také výrazně snížit intenzitu světla (osvětlení povrchu Země od měsíčního úplňku je přibližně pouhých 0,25 luxu, ale aby návštěvníci něco viděli, musíme dosahovat o něco vyšších hodnot).

  V posledních letech došlo k výraznému zlepšení kvality technologie LED svítidel. Moderní LED svítidla nabízejí vyšší světelný výkon a delší životnost než kdy dříve. Navíc umožňují regulaci teploty chromatičnosti, což znamená, že můžeme přizpůsobit osvětlení různým potřebám a situacím. Proto jsme pro noční expozici nově použili úsporná LED svítidla poslední generace. Pro „denní“ režim jsme nainstalovali dvě svítidla s teplotou chromatičnosti 5000 Kelvinů, příkonem 160 W a silným světelným výkonem 23 426 lumenů. Pro „noční“ osvětlení byla namontována dvě na zakázku sestavená LED svítidla s teplotou chromatičnosti 2700 Kelvinů, se stmívačem pro snížení světelného výkonu až na požadovanou hodnotu, aby barva světla byla přibližně jako od slabé klasické wolframové žárovky. Zde jsme již museli dát na pocit. Ten nám také ukázal, že musíme jedno z nočních světel nakonec zcela vypnout, protože intenzita ze dvou svítidel je stále ještě příliš vysoká i při jejich nejnižším setmění. Pro lepší „noční“ osvětlení expozice by bylo sice vhodnější použít více svítidel, ale ještě s menším příkonem a tedy s větší možností ztlumení intenzity.

  Po dvou dnech od instalace nových světel se život v expozici změnil – zvířata se začala chovat podle předpokladu. Večer po rozsvícení intenzivního „denního“ bílého osvětlení prakticky okamžitě zalézají do úkrytů. Naopak po ránu, kdy se rozsvítí noční světla, se brzy budí a vycházejí z úkrytů. Neznamená to, že jsou aktivní stále - i při nočním osvětlení odpočívají, ale celkově se chovají jako skuteční noční živočichové s největší aktivitou v době, kdy je expozice přístupná návštěvníkům. Přechod noci a dne bohužel není pozvolný a je zajištěn pouze postupným zhasnutím nebo rozsvěcováním bílých světel.

  Plánovaný větší noční pavilon jsme u nás nerealizovali, ale můžete se zajet podívat třeba do Zoo Olomouc. Tam byl v Pavilonu netopýrů po jeho rekonstrukci instalovaný obrácený světelný režim s využitím našich poznatků a našeho technického řešení. 

  Fotogalerie

     Autor článku: Roman Kössl

  Redakční úpravy: Isabela Okřinová 

  Autoři fotografií: Milan Kořínek a Michaela Jerhotová 

• 4 housata

  Co může způsobit volně pobíhající pes divokým zvířatům v přírodě?

  Začátkem dubna roku 2022 se do naší záchranné stanice při Zoo Hluboká nad Vltavou dostala čtyři opuštěná housata hus velkých stará jen několik málo týdnů.

  C

   o se jim stalo? Na Zavadilce u Českých Budějovic pobíhal v louce pes na volno a vyrušil husí rodinu. Rodina byla v té chvíli pravděpodobně na přesunu z lokality na lokalitu jedné lokality na druhou. Pes husy vyplašil natolik, že dospělí odlétli a na louce zůstala opuštěná čtyři malá housata.  Svědkové celé události zmíněná housata odchytili a donesli je do záchranné stanice při Zoo Hluboká nad Vltavou.

  "Na mapce v článku jsou zobrazeny další body, kde byly některé z hus od svého vypuštění pozorovány."

  Chovatelé v zoo se poté o housata pečlivě starali až do začátku června, kdy jim byl ornitology nasazen na nohu kroužek s individuálním kódem a také červený krční límec s kódem, který umožňuje sledovat chování a migraci límcovaných jedinců na různých lokalitách po Evropě. Zároveň byla k vypuštění čtyř husích sourozenců vybrána vhodná lokalita, rybník na Českobudějovicku, kde se v tu chvíli nacházela skupina hus velkých. Již vzletné mladé husy se do skupiny zapojily a začaly s nimi prozkoumávat blízké okolí.

  Podle údajů z odečtených límců se zjistilo, že se mláďata od vypuštění  společně (kromě jednoho, o kterém již nejsou další zprávy) pohybovala na Vrbenských rybnících a v jejich okolí. Na konci srpna (od 25. 8. 2022) byla naše trojice hus opakovaně pozorována v Německu, kam české husy létají na vodní plochy.

  Na mapce v článku jsou zobrazeny další body, kde byly některé z hus od svého vypuštění  pozorovány. 

  Ke konci roku 2024 víme, že jednu husu máme stále bez odečtu a ostatní byly pozorované na Českobudějovicku, Třeboňsku a na Moravě. V zahraničí byly husy odečteny v Německu, Polsku a v Maďarsku.

  Díky chovatelům Zoo Hluboká, kteří se postarali o housata až do jejich vypuštění, a ornitologům, kteří husy označili límcem, dnes víme, že se vypuštěné husy, i přes ztrátu rodičů, způsobenou nezodpovědností člověka, který nechal volně pobíhat v přírodě psa, dokázaly zapojit zpět do divoké husí komunity. 

  Autor článku: Pavel Albert

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Isabela Okřinová

  Autor fotografie: Pavel Albert

• Dětská sekce 1

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  1

  
  

  
  

  
  

  Kdo v zimě spí?

  Obrázek plný zvířat české přírody, ale jen někteří z nich tráví zimu zimním spánkem. Pořádně si obrázek prohlédněte a zakroužkujte ty, kteří v zimě hibernují.

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  
  

• Dětská sekce 2

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  2

  
  

  
  

  
  

  Poznáte užovku stromovou?

  Obrázek plný hadů, ale jen jeden z nich je užovka stromová. Pořádně si obrázek prohlédněte a vyberte správnou možnost.

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  d)

   d)

• Dětská sekce 3

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  3

  Vyprávění o kočce divoké

  V následujícím textu se dozvíš mnoho zajímavého o kočce divoké. Do textu se nám ale vloudily 4 chyby. Dokážeš je najít a případně opravit?

  Kočka divoká je vzácným obyvatelem naší fauny. Vyskytuje se především na stepních lokalitách. Oproti kočce domácí má menší hlavu a huňatější ocas s černými pruhy a tupou černou špičkou. Kočka divoká žije v trvalých párech a samice rodí zpravidla 3 až 5 mláďat.  Živí se především drobnějšími obratlovci. Na lov se vydává za soumraku a v noci. Dokáže sníst až 2 kg potravy najednou. 

  
  

  Pro řešení klikni.

  Kočka divoká je vzácným obyvatelem naší fauny. Vyskytuje se především v listnatých a smíšených lesích. Oproti kočce domácí má větší hlavu a huňatější ocas s černými pruhy a tupou černou špičkou. Kočka divoká žije samotářsky a samice rodí zpravidla 3 až 5 mláďat.  Živí se především drobnějšími obratlovci. Na lov se vydává za soumraku a v noci. Dokáže sníst až 0,5 kg potravy najednou.

  
  

• Dětská sekce 4

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  4

  (Ne)pravdy o zimním spánku

  Přečtěte si v Zoo novinách článek o zimním spánku a rozhodněte, která tvrzení jsou správně a která ne?

  a) Zimnímu spánku plazů se také někdy říká brumace.

  
  

  b) Zásadním zdrojem energie pro hibernující zvířata jsou cukry.

  
  

  c) Tělesná teplota medvědů se v průběhu zimního spánku příliš nesnižuje.

  
  

  d) Během hibernace mají zvířata  lepší srážlivost krve.

  
  

  e) Medvědi během zimního spánku nechodí na záchod.

  
  

  f) Netopýři se během hibernace občas probouzejí a mohou se i přemisťovat.

  
  

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  a) ano, b) ne, c) ano, d) ne, e) ano, f) ano

• Dětská sekce 5

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  5

  Kvíz o klokáncích

  Dobře si přečtěte článek o klokáncích a správně odpovězte na otázky.

  
  

  1) Kolik druhů klokánků chováme v zoo Zoo Hluboká?

  
  

  a) 2

  b) 3

  c) 4

  
  

  2) Klokánci žijí...

  
  

  a) v trvalých párech

  b) ve skupinách

  c) samotářsky
  

  
  

  3) Klokánci se specializují na jeden netypický druh potravy. O jakou potravu se jedná?

  
  

  a) tropické ovoce

  b) houby

  c) měkkýši
  

  
  

  4) Klokánci mohou mít až...

  
  

  a) 2 mláďata za rok

  b) 3 mláďata za rok

  c) 5 mláďat za rok
  

  
  

  5) Klokánci si svá hnízda staví z...

  
  

  a) hlíny

  b) kamenů

  c) travin a větví

  
  

  6) S kým sdílí klokánek králíkovitý výběh v Zoo Hluboká?

  
  

  
  

  a) s kusu liščím

  b) s ledňákem obrovským

  c) s klokánkem rudohnědým
  

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  1) a, 2) c, 3) b, 4) b, 5) c, 6) a 

• Racci

  Díky spolupráci Krajského úřadu Jihočeského kraje, Zoo Hluboká a Veterinární fakulty univerzity v Brně byla počátkem července čtyři vzrostlá mláďata racků bělohlavých na hnízdní kolonii rybníka Domin v přírodní rezervaci Vrbenské rybníky na okraji Českých Budějovic opatřena satelitními GPS/GSM vysílačkami se solárním dobíjením.

  Kam se vydala zimovat mláďata racků bělohlavých z Vrbenských rybníků?

  Díky spolupráci Krajského úřadu Jihočeského kraje, Zoo Hluboká a Veterinární fakulty univerzity v Brně byla počátkem července čtyři vzrostlá mláďata racků bělohlavých na hnízdní kolonii rybníka Domin v přírodní rezervaci Vrbenské rybníky na okraji Českých Budějovic opatřena satelitními GPS/GSM vysílačkami se solárním dobíjením.

  V

  ysílačky každou hodinu zaznamenávají přesnou polohu racka a jednou denně odesílají data pomocí datové mobilní sítě. Po odeslání je možné si migrační trasy racka zobrazit z pohodlí domova na počítači a následně je dále využívat podle potřeby. Vzhledem k tomu, že početnost tzv. „velkých mořských racků“ v posledních desetiletích výrazně vzrostla, chtěli bychom pomocí vysílačů objasnit detaily o chování těchto ptáků, které mohou pouhým pozorováním unikat, např. kam rackové létají za potravou během hnízdění, kde tráví zimu nebo kde nocují.

  Racek bělohlavý, lidově nesprávně nazývaný „mořský“ či „velký“, patří do skupiny tzv. „velkých racků“. Jedná se o skupinu tří obtížně rozlišitelných druhů, které na území střední Evropy pronikly v druhé polovině 20. století. Ještě v osmdesátých letech minulého století byli všichni tři naši nejběžnější „velcí rackové“ považováni za jeden jediný druh, racka stříbřitého. Rackové se sice již tehdy nezřídka zatoulávali na naše vody během podzimu, v zimě nebo v jarních měsících, nicméně jednalo se většinou pouze o mladé, dosud nevybarvené jedince. Na základě nejnovějších vědeckých poznatků vyplynulo, že se nejedná o jeden, ale o dva a posléze dokonce o tři samostatné druhy - racka stříbřitého, středomořského a bělohlavého. Na našem území se přitom setkáváme se všemi těmito druhy. Vedle nich se vzácněji můžeme setkat u našich vodních ploch i s rackem žlutonohým, mořským, či velmi vzácně s rackem velkým. Jak je patrno z uvedených odborných a lidově používaných názvů a označení těchto „velkých mořských racků“, je v tom pěkný chaos. Dále proto uvádíme pouze platné vědecké názvy a v uvozovkách lidově používané označení pro skupinu složenou z více druhů. Odlišení jednotlivých druhů je navíc oříškem i pro zkušené ornitology.

  "Část evropských racků bělohlavých je tažná a zimuje ve východním Středomoří a dále na východ. Část ptáků je stálých a část ptáků táhne k západu k pobřeží Baltského a Severního moře, nebo dokonce až na pobřeží Atlantiku. Množství ptáků tráví zimu ve vnitrozemí, například ve Švýcarsku."

  Racek stříbřitý, jehož jménem bývaly dříve označovány všechny tři druhy „velkých racků“, zůstává v současné době nejvzácnějším, pouze nepočetně se vyskytujícím zimním hostem. Tvoří součást hejn dalších druhů na zimovištích v oblasti severočeských důlních jezer Most, Milada, Medard, Nechranické přehradě a na Ostravsku. V jižních Čechách se objevuje pouze vzácně a nepravidelně, zejména při tužších zimách nebo s příchodem studených front. V širším měřítku se nicméně jedná o nejrozšířenější druh racka severní polokoule.

  Hnízdiště racka středomořského leží především v oblasti Středozemního moře, na západním pobřeží Evropy, na sever až po Holandsko a v oblasti Černého moře. V posledních desetiletích se ovšem rozšířili i do vnitrozemí, především do Švýcarska, údolí Rhôny a Rýna a Maďarska, kde v současnosti i hnízdí. V České republice průkazně nehnízdí, ovšem poměrně hojně k nám zalétá, v případě severních Čech někdy i ve větších počtech. Většinou však tvoří pouze příměs v hejnech racků bělohlavých.

  Původní domovinu racka bělohlavého tvoří především stepní oblasti jihovýchodní Evropy a střední Asie.V druhé polovině 20. století se však začal šířit severním a západním směrem. Nejprve osídlil oblasti podél velkých řek jako je Volha v Rusku nebo Dněpr a Dněstr na Ukrajině. Později následovaly země střední, východní i západní Evropy: Německo, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Litva, Bělorusko, Česká republika, a dokonce i Nizozemsko.První zahnízdění v České republice bylo zdokumentováno roku 1990 na Střední nádrži vodního díla Nové Mlýny na jižní Moravě. V současné době racek bělohlavý patří v České republice k pravidelně hnízdícím druhům a jeho početnost je stále charakterizována jako vzrůstající. Nejvýznamnější kolonie se nacházejí na Střední nádrži vodního díla Nové Mlýny, písníku Oplatil I. na Pardubicku a v jižních Čechách. Menší počet, většinou jednotlivých párů, hnízdí ještě v severních a středních Čechách. Právě na tento druh jsme se zaměřili v našem projektu.

   "V současnosti jeden pták pobývá na Maltě, dva se nedávno přesunuli z Německa do Francie a poslední pták, který se dlouhou dobu zdržoval na jezeru Medard u Sokolova, se nyní potuluje v oblasti kolem Bodamského jezera ve Švýcarsku. Rackové s vysílačkami se za sledované období kromě České republiky zatím vyskytovali na území Polska, Slovenska, Německa, Rakouska, Francie, Itálie a Malty."

  Hnízdním prostředím racka bělohlavého jsou jak mořská pobřeží, tak vnitrozemské vodní plochy. Hnízdění probíhá na skalních útesech, ostrůvcích a místy také na střechách domů. Jedná se o monogamní druh. Ročně dochází pouze k jednomu pokusu o hnízdění, druhý pokus se objevuje pouze tehdy, selže-li ten první. Hnízdí koloniálně, hnízdní sezóna trvá od března do července, samice snáší většinou tři nenápadně nazelenalá vejce s tmavými skvrnami. Inkubace začíná snesením prvního vejce a trvá přibližně čtyři týdny. Mláďata jsou krmivá, to znamená, že je po dobu 11–12 týdnů po vylíhnutí krmí oba rodiče, létat jsou schopna ve věku 45–50 dnů. Část evropských racků bělohlavých je tažná a zimuje ve východním Středomoří a dále na východ. Část ptáků je stálých a část ptáků táhne k západu k pobřeží Baltského a Severního moře, nebo dokonce až na pobřeží Atlantiku. Množství ptáků tráví zimu ve vnitrozemí, například ve Švýcarsku. Jedná se o poměrně dlouhověký druh, evropský rekord drží pták z Polska, odečtený pomocí kroužků ve věku 21 let. Nejstaršímu ptákovi, který byl pomocí kroužků odečten v jižních Čechách, bylo 9 let. Rackové bělohlaví pohlavně dospívají až v pátém kalendářním roce života. V terénu můžeme rozlišit juvenilní šat (šat prvního roku života), šat druhého roku života, šat třetího roku života, šat čtvrtého roku života a adultní šat (šat dospělce). Stáří lze ve většině případů správně určit podle opeření. Jedná se však o poměrně složitý úkol, do kterého se pouští pouze zkušení ornitologové. Ani tak nemusí být vždy kvůli různým odchylkám určení stoprocentně jisté. Racek bělohlavý je oportunistický predátor, živí se převážně rybami a zbytky lidských potravin na skládkách odpadů. Příležitostně však i kleptoparazitismem, tj. okrádáním jiných druhů o jejich kořist, vyoranými hraboši na polích, ptačími vejci a mláďaty, nebo drobnými bezobratlými.

  Zatímco většina živočišných druhů se v současné době potýká s problémy intenzivního hospodaření, „velcí rackové“ patří ke zlomku druhů, jimž se daří změn v krajině využívat naopak ke svému prospěchu, a dokonce zvládají rozšiřovat areál svého rozšíření. Díky pozorování jedinců vybavených barevnými kroužky bylo zjištěno, že rackové zastižení na území jižních Čech pocházejí především z Polska a Německa. Byli zde však zjištěni i jedinci původem z Běloruska, Ukrajiny, Litvy, Maďarska, Slovenska nebo i Rumunska. Odečty barevných kroužků naznačují široký kontext, odkud pocházejí ptáci vyskytující se na území jižních Čech, na další odpovědi je ale potřeba více podrobnějších údajů. Právě kvůli zjištění detailů o chování racků a zjištění jejich migračních tras byly čtyřem mláďatům racka bělohlavého nasazeny satelitní vysílače, jak již bylo zmíněno výše. Za sledované období dlouhé přibližně půl roku se nám podařilo získat přes 4000 lokací od každého jedince! Takovýchto výsledků by pouhým odečítáním kroužkovaných ptáků nebylo možné dosáhnout. A co jsme se dozvěděli?

  Sledovaná mláďata začala území jižních Čech opouštět krátce po dosažení vzletnosti, nejprve prozkoumala okolí rodiště. K nocování využívala větší rybníky Českobudějovické i Třeboňské pánve, přes den se pohybovala na rybnících různých velikostí i polích. Využila také obě jihočeské skládky odpadů, skládku Lišov i skládku Růžov u Borovan. Vzápětí počátkem srpna mláďata pozvolna začala opouštět svůj domovský region. Jedno z mláďat už se nevrátilo vůbec. Tři ostatní se nejprve ještě 1–3 x vrátila, než jižní Čechy opustila nadobro. V současnosti jeden pták pobývá na Maltě, dva se nedávno přesunuli z Německa do Francie a poslední pták, který se dlouhou dobu zdržoval na jezeru Medard u Sokolova, se nyní potuluje v oblasti kolem Bodamského jezera ve Švýcarsku. Rackové s vysílačkami se za sledované období kromě České republiky zatím vyskytovali na území Polska, Slovenska, Německa, Rakouska, Francie, Itálie a Malty. Nyní se můžeme těšit, jaké další výsledky nám začínající výzkum přinese. Vzhledem k tomu, že racek bělohlavý v posledních desetiletích prodělal rozsáhlé velkoplošné populační změny a jeho další šíření může být příčinou řady konfliktů s rybníkáři a myslivci nebo může mít neblahý vliv na již skomírající populaci racků chechtavých, je i nadále důležité detailně sledovat vývoj početnosti hnízdících párů na všech současných koloniích i kontrolovat potencionálně vhodné lokality. V neposlední řadě také sledovat pohyby a chování ptáků v hnízdním i pohnízdním období.

  Literatura:

  Hanzák J., Hudec K. (1963): Světem zvířat II. díl - 1. část, Ptáci. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, s. 444–446

  Vavřík M. (2010): Určování velkých bělohlavých racků (Larus argentatus, L. cachinnans, L. michahellis). CREX – zpravodaj Jihomoravské pobočky ČSO 30: 9-25

  Przymencki M., Litwiniak K., Betleja J., Neubauer G., Ledwoń M., Bednarz Ł., Szymczak J., Sidelnik M., Grochowski P., Pomorska-Grochowska J., Kołodziejczyk P., Pietrasik J. & Stawarczyk T. (2022): Current distribution, abundance and trends of the Caspian Gull Larus cachinnans in Poland. Ornis Polonica, 63, 1–11.

  Litwiniak, K., Przymencki, M., De Jong, A. (2021): Breeding-range expansion of the Caspian Gull in Europe. British Birds

  Neubauer G., Zagalska-Neubauer M., Gwiazda R., Faber M., Bukaciński D., Betleja J.& Chylarecki P. (2006): Breeding large gulls in Poland: distribution, numbers, trends and hybridisation. Vogelwelt 127: 11–22.

  Fransson T., Kolehmainen T., Moss D. & Robinson R. (2023): EURING list of longevity records for European birds

  Skórka P., Wójcik J.D. (2008): Využití biotopu, taktika krmení a efektivita krmení související s věkem u racka kaspického Larus cachinnans. J Ornithol 149, 31–39. https://doi.org/10.1007/s10336-007-0208-3

  Kloubec B., Hora J. & Šťastný K. (2015): Ptáci jižních Čech. – Jihočeský kraj, České Budějovice, 639: 250–251

  Gelderblom P. (2012): Eerste broedgeval Pontische Meeuw voor Nederland. birdingwageningen.blogspot.com (Accessed 28 september 2012)

  Jonsson L. (1998): Yellow-legged Gulls and yellow-legged Herring Gulls in the Baltic. Alula 3: 74–100.

  Skórka P., Wójcik J. D., & Martyka R. (2005): Colonization and population growth of Yellow-legged Gull Larus cachinnans in southeastern Poland: causes and influence on native species. Ibis 147: 471–482

  Samusenko, I., Pyshko, A. (2023): Distribution, number and species composition of large gulls Larus sp. breeding in Belarus in 2018–2022. Ornis Polonica, 64, 1–16.

  
  

  Fotogalerie

     Autoři článku: Lukáš Hamáček, Jan Havlíček, Markéta Jariabková

  Redakční úpravy: Roman Kössl a Isabela Okřinová 

  Autoři fotografií: Lukáš Hamáček a Pavel Albert 

• Zbudovská blata

  V létě roku 2023 byl na Zbudovských blatech založen Českou společností ornitologickou (ČSO) první jihočeský ptačí park. Tento projekt se zaměřuje na obnovu mokřadů v oblasti nivy Bezdrevského potoka, která dříve vynikala svou pestrostí a přitahovala množství ptáků, jak ostatně popsal i Karel Klostermann v románu Mlhy na blatech. Pojďme se podívat na první plnohodnotný rok, který má ptačí park za sebou.

  Ptačí park Zbudovská blata - co se událo v roce 2024

  V létě roku 2023 byl na Zbudovských blatech založen Českou společností ornitologickou (ČSO) první jihočeský ptačí park. Tento projekt se zaměřuje na obnovu mokřadů v oblasti nivy Bezdrevského potoka, která dříve vynikala svou pestrostí a přitahovala množství ptáků, jak ostatně popsal i Karel Klostermann v románu Mlhy na blatech. Pojďme se podívat na první plnohodnotný rok, který má ptačí park za sebou.

  V

  průběhu roku se rozloha ptačího parku rozšířila ze čtyř na dvanáct hektarů. Po dohodě se zemědělským družstvem Blata zůstala část pozemků v jejich správě a na další části byl nastaven odlišný management. Cílem je vytvořit větší mozaiku, aby nebyly všechny louky pokosené najednou, zejména během období hnízdění ptáků. Pestrost krajiny podpoří i ponechání dočasných nepokosených pásů, které jsou příznivé pro vývoj motýlů a dalšího hmyzu, nebo mohou být využité jako zimoviště či hnízdiště, například pro vzácnou sovu kalouse pustovku.

  Na pozemcích ptačího parku dále proběhla revitalizace „Knopříku“. Na tomto zanedbaném podmáčeném lučním porostu, navazujícím na přírodní rezervaci Mokřiny u Vomáčků, byly začátkem roku 2024 díky podpoře Jihočeského kraje vytvořené dvě mělké tůně a bylo zde zavedeno pravidelné kosení mimo dobu hnízdění ptáků. Tůně byly již začátkem června krásně zarostlé a propojené s okolní vegetací. Brzy přilákaly množství obojživelníků (kuňky, rosničky, blatnice), vodních brouků, vážek a také řadu ptáků (husy velké, volavku popelavou, čejku chocholatou, kulíka říčního nebo motáka pochopa). Kosení podporující pestrost mokřadních rostlin navíc udržuje břehy tůní otevřené pro luční druhy bahňáků - ptáky, na které v ptačím parku cílíme naši pozornost především. V průběhu léta a na podzim zde byli pravidelně pozorováni vodouši bahenní, bekasiny otavní nebo slučky malé, kteří svými dlouhými zobáky hledají potravu v měkké mokré půdě v blízkosti tůní. 

  "Na údržbě ptačího parku se podílí také řada dobrovolníků, kteří se pravidelně účastní brigád (v letošním roce proběhly čtyři brigády s celkovou účastí přes 100 dobrovolníků), propagují ptačí park v médiích,  okolních obcích a pomáhají s organizací veřejných akcí. Letos za svou činnost získali naši dobrovolníci dokonce ocenění Křesadlo 2024 - cenu pro nejlepší dobrovolníky Jihočeského kraje, která jim právem patří."

  Další podobná stanoviště v současné době vznikají v ptačím parku na březích Bezdrevského potoka díky udělené dotaci na Podporu přirozené funkce krajiny (MŽP). Jedná se o obnovu čtyř přirozených terénních sníženin v lučních porostech. Vytvořením těchto mokřadních biotopů, které byly na Zbudovských blatech před jejich odvodněním a zavezením zeminou dříve běžné, si slibujeme obnovení vhodných hnízdních podmínek pro řadu druhů ptáků, především pak pro břehouše černoocasého. Tento velký druh bahňáka dříve na blatech hnízdil ve vysokých počtech. Letos vyhnízdil nedaleko ptačího parku poslední hnízdní pár v rámci celého Česka. Je proto třeba rychle jednat, aby tito nádherní ptáci z naší krajiny nezmizeli. I z toho důvodu chceme vzniklým terénním sníženinám zajistit trvalé zamokření a vytvořit tak pro tyto ptáky atraktivní biotop. Díky spolupráci s firmou Agrotrans a získané podpoře od Nadace Tipsport bude tento mokřad pomocí solárních čerpadel udržován stále zavodněný a tím i živý a atraktivní.

  Mezi události letošního roku patří jistě i zářijové povodně. Ty opět předvedly, k čemu má niva potoka sloužit. Voda se rozlila po loukách a prakticky celá oblast byla zatopená. Voda v rozlité nivě zpomalí a nepáchá žádnou velkou škodu. Ta naopak nastane, pokud se nivu budeme snažit přiškrtit a odtok zužovat. Tyto události nám ukazují, že taková místa je nejlepší opravdu nechat přírodě, ať plní svou funkci. Na zatopené louky navíc přilétlo mnoho ptáků. Vyplavení hraboši se stali potravou orlů mořských a velkých racků. Tam, kde jinak roste tráva, se plavily kachny (kachna divoká, lžičák pestrý, čírka obecná, hvízdák euroasijský) a mělčí místa obsadili volavky, čejky chocholaté, bekasiny otavní, jespáci bojovní, kolihy velké nebo vodouši tmaví.     

  Moc si vážíme velkého zájmu o ptačí park ze strany veřejnosti. Pravidelné akce, které v ptačím parku pořádáme a kde se návštěvníci mají možnost s ptáky a s ptačím parkem seznámit (Vítání ptačího zpěvu, Noční příroda a lelkování, podzimní Festival ptactva a další exkurze pro organizace a školáky), bývají hojně navštěvovány: v roce 2024 proběhlo celkem 11 událostí, kterých se zúčastnilo 400 lidí.

  Na údržbě ptačího parku se podílí také řada dobrovolníků, kteří se pravidelně účastní brigád (v letošním roce proběhly čtyři brigády s celkovou účastí přes 100 dobrovolníků), propagují ptačí park v médiích,  okolních obcích a pomáhají s organizací veřejných akcí. Letos za svou činnost získali naši dobrovolníci dokonce ocenění Křesadlo 2024 - cenu pro nejlepší dobrovolníky Jihočeského kraje, která jim právem patří.  

  Touto cestou bychom rádi poděkovali všem, kteří ptačí park podporují finančně! Děkujeme a těšíme se na další společný rok ptačího parku.

  
  

  Fotogalerie

     Autor článku: Kryštof Chmel (správce ptačího parku Zbudovská blata)

  Redakční úpravy: Roman Kössl a Isabela Okřinová 

  Zdroje fotografií: viz. popisky ve fotogalerii 

• Rozhovor Zamenis

  V ráji užovky stromové, v srdci Poohří, se ochrana přírody dělá skutečně srdcem. 

  Rozhovor s Karlem Janouškem a Radkou Musilovou ze spolku Zamenis - 1. díl.

  Karel Janoušek je restaurátor, pochází z Karlových Varů a jeho velkou celoživotní vášní jsou hadi. Mimo jiné je členem České herpetologické společnosti. Radka Musilová je pedagožka, pochází z Prahy a své studium na vysoké škole zasvětila užovkám stromovým. Bydlí spolu v malé podkrušnohorské vesničce Osvinov a už téměř 20 let se s obrovským nadšením a nasazením věnují ochraně užovky stromové, která má právě v Poohří zvláštní izolovanou populaci. Přímo v Osvinově založili Institut Srdce Poohří, kde se věnují osvětě, a v nádherné okolní krajině pečují o lokality výskytu tohoto velmi ohroženého hada české přírody. Jak založili spolek Zamenis? Co všechno jejich práce obnáší? Jaké pozorují úspěchy? To vše se dozvíte v našem časopise v rámci dvoudílného rozhovoru, který proběhl během jedné říjnové brigády přímo v Osvinově.

  J

  ak vy dva jste se vlastně poznali? 

  Radka: Kdysi jsem dostala za úkol, že budu studovat užovky stromové v Poohří, ale vlastně jsem si uvědomila, že vůbec neznám zdejší terén ani lokality. Vůbec jsem nevěděla, kde bych sama začala, když neznám žádnou z lokalit výskytu, ani to, jak se chovají. Šla jsem tehdy na teraristickou konferenci ve Svatošských skalách, kde mě právě představili Karlovi Janouškovi. Tak jsme se spolu chvilku bavili, poslechla jsem si pár přednášek o tom, co ho kdy kouslo :-), a domluvili jsme se, že se mu pak ozvu. Říkal totiž, že by se mnou do toho terénu šel. Karlovi jsem tehdy napsala e-mail, ale to jsem ještě nevěděla, že on sice e-mail má, ale nechodí na něj. Delší dobu se nic nedělo, tak jsem mu pak zavolala. V květnu jsme poprvé vyrazili do terénu a bylo to docela zajímavé. Byli jsme třeba na lokalitě, kterou sledujeme dodnes (u hlavní silnice mezi Bočí a Stráží nad Ohří). Já jsem šla první, Karel za mnou, a hledali jsme hady. Vždycky jsem prošla a Karel říká:“ Hele, tady byl had…a tady taky byl had.“ Takže já jsem vlastně vůbec neuměla ty hady hledat. Našli jsme tam tenkrát 4 hady, které já bych asi přešla. Byli jsme spolu v terénu ještě párkrát, a pak jsem už chodila často i sama. A postupně jsem se to nějak naučila. A takhle to začalo.

  Karel: A pak už říkala: „Už tě nepotřebuju, už to umím.“ :-)

  Radka: No ale zase bylo potřeba někoho s motorovkou na ty různé výřezy a jezdit s vozíkem…Nějaká ta mužská práce. Ale je fakt, že ten monitoring už dneska dělám spíš já. 

  "Organizovali jsme tu spoustu akcí pro děti a celkově pro veřejnost, ale bohužel jsme nemohli nabídnout nějaké vícedenní pobyty, což by si tady to místo zasloužilo. Tím ubytováním v institutu jsme tak významně rozšířili naše možnosti. Teď sem například jezdí i vysokoškoláci na praxe, děti na různé přírodovědné pobyty. Bereme to pak šířeji, než jen užovku stromovou."   

  Jak jste založili spolek Zamenis a dali dohromady Záchranný program pro užovku stromovou?

  Radka: V roce 2006 jsme dostali první peníze od městského úřadu Ostrov na údržbu zídek, kolem kterých jsme vyřezávali vegetaci. To byl takový první impuls. Pak jsme pochopili, že jestli se o užovku opravdu chceme nějak starat, musíme mít nějaký právnický statut. Takže jsme já, Karel a Vítek Zavadil ještě v tom roce 2006 založili spolek Zamenis.

  Karel: Tenkrát to bylo ještě občanské sdružení.

  Radka: Každý jsme dali pětistovku a založili jsme spolek, který se pak postupně rozrůstal. Vlastně i ty finanční zdroje se docela rozrůstaly. V roce 2008 byl přijat Záchranný program pro užovku stromovou, v rámci kterého jsme si udělali celkový plán, čeho chceme docílit, na jakou velikost populace bychom se rádi dostali, a na jaké území bychom rádi užovky dostali zpátky. Děláme to tak, že stavíme a čistíme zídky. Stavíme jim líhniště a ony musí expandovat a najít si ta místa samy. Často stavíme líhniště na okrajích jejich lokalit výskytu a jim trvá třeba několik let, než je osídlí nebo je začnou používat. My se celou dobu o ta líhniště staráme, obsekáváme, ale vlastně tam často nic není. Tudíž se to někdy může zdát jako taková práce nanicovatá, ale kdo si počká, ten se dočká. Ti hadi tam nakonec opravdu dorazili. Díky Záchrannému programu také dosáhneme na mnohem více grantů, než předtím. Třeba Norské fondy byly jedním ze zásadních zdrojů našich investic. Díky nim jsme tady postavili terária, ve kterých ukazujeme naše české hady, zvelebili jsme infocentrum, vybavili jsme místní přírodní park různými hmyzími hotely a tak dále. Pořád se nám to ve spolku mění. Někteří členové mají momentálně jiné zájmy (například malé děti). Ale máme teď i hodně mladých lidí. V posledních letech nám také hodně pomáhá plzeňská zoo. Dostáváme peníze z veřejných sbírek a to je významná pomoc. Díky tomu jsme vybavili infocentrum Srdce Poohří tady v Osvinově různými přírodninami a vitrínami.

  "Snažíme se hrát hodně na to, že to neodtrháváme od místních lidí. Ty akce děláme hlavně pro ně."

  Karel: Taky bychom samozřejmě měli zmínit Prokopa Svobodu, což je takový náš mecenáš.
  

  Radka: To byl takový logický vývoj. Skončili jsme u těch Norských fondů. 2015 a 2016 jsme měli ty poslední a z těch jsme opravdu udělali hodně věcí. Pak bylo pár let takových spíše udržovacích. A někdy okolo roku 2020 si nás tak trochu našel právě Prokop Svoboda. Jezdil tudy okolo, protože má na Suché v Krušných horách chalupu a o těch užovkách slýchával. Je to člověk, který pracuje v realitách, ale má hodně velký vztah k přírodě. Má hrozně rád čolky, mloky, zmije a ostatní plazy. Jednou nám zavolal, že by ho naše práce zajímala, že by nám rád přispěl, a že by se někdy přijel podívat. Když se přišel podívat, odcházel nadšený. Chtěl nám asi původně přispět nějakou drobnou částkou, ale nakonec koupil barák, ze kterého jsme udělali Institut Srdce Poohří. Původní kupní cena byla 3 a půl milionu, ale pak tady i zrekonstruoval pokoje, udělala se fotovoltaika, což ho dál stálo nemálo prostředků. Organizovali jsme tu spoustu akcí pro děti a celkově pro veřejnost, ale bohužel jsme nemohli nabídnout nějaké vícedenní pobyty, což by si tady to místo zasloužilo. Tím ubytováním v institutu jsme tak významně rozšířili naše možnosti. Teď sem například jezdí i vysokoškoláci na praxe, děti na různé přírodovědné pobyty. Bereme to pak šířeji, než jen užovku stromovou. Samozřejmě užovka stromová je naše srdcovka, ale ukazujeme tady ty krásy celkově. Například je tady Národní přírodní rezervace Nebesa, z které se dá dojít na lokality zmijí obecných. Takže to území skýtá mnoho možností a řekla bych, že týden je tak minimum, co se tady dá hezky strávit. Myslím, že jedna z prvních návštěv tady byla třída mých studentů (tenkrát jsem teda ještě nebyla jejich třídní) v rámci přírodovědného kurzu. Bylo to za covidu, kdy bylo strašně komplikované se vůbec někam dostat. A musím říct, že to byl nezapomenutelný kurz. Dali jsme si za cíl, že za těch 5 dní uvidíme všech 5 druhů našich hadů. Byli jsme tu pěšky, vázáni jen na autobusové spoje. A opravdu jsme za těch 5 dnů všechny ty druhy hadů viděli. Říkáme tomu velká pětka :-)

  Karel: No, asi je ještě dobré zmínit, že s Prokopem Svobodou vzniklo velice silné přátelství. Každoročně tu pořádá 2 festivaly - jeden filmový, jeden hudební a vzhledem k tomu, že zná spoustu různých businessmanů, režisérů a vůbec podnikatelů, kteří i participují na filmovém festivalu v Karlových Varech, tak jsme se tenkrát dohodli s Kryštofem Muchou, výkonným ředitelem festivalu, že na téhle akci, kterou dělají normálně pod širým nebem přímo před hospodou U Pašeráka, budeme takoví předskokani. A promítali jsme tam tenkrát nějaké reportáže z televize, které se tady o užovkách dělaly, což bylo pěkné. Pak jsme byli i na tom hudebním festivalu, kde jsme měli svůj stánek. Předváděli jsme tam naše hady plus nějaké propagační záležitosti. A můžu říct, že v některých momentech jsme měli u stánku větší návštěvnost, než na některých koncertech. J Byl tady třeba i David Ondříček a Martha Issová - tancovali u nás na sále. Marthu to taky hrozně zajímalo, ta naše práce.

  „Ono pokaždé člověka něco tak jako překvapí a potěší. Teď tu třeba byla taková mrňata z Chomutova z nějakého chovatelského kroužku. Udělali jsme pro ně přednášku, což bylo úplně mimo, protože oni už všechno věděly :-) o hadech, slepýších, o vajíčkách…"  

  Radka: Když se vlastně Institut Srdce Poohří otvíral, byla tu velká akce, kdy přijel i Ivan Rehák, který to moderoval. Byly tady mraky lidí. A byly to vlastně takové 3 skupiny. Třetina byla z té obce Suchá od Prokopa Svobody, třetina byli naši členové a třetina „místňáci“. Snažíme se hrát hodně na to, že to neodtrháváme od místních lidí. Ty akce děláme hlavně pro ně. Ne teda úplně přímo pro osvinovské. Ti to přece jenom už trochu znají.

  Karel: V každém případě jsme se tady během těch let setkali se spoustou zajímavých lidí. Často se z těch návštěvníků vyklubou hodně zajímaví lidé, přestože někdy vypadají tak, že bych o ně v normálním životě asi ani nezavadil. Když to řeknu tak jako hodně krutě. Pamatuji si, že tu byl třeba týpek, který měl na prstech u nohou prstýnky, nehty namalované každý jinou barvou, různé kérky a piercingy. Prostě vypadal trochu jako exot, ale nakonec jsem si s ním strašně krásně popovídal. On to za prvé hrozně chválil, že se mu ten projekt líbí. A docela jsme spolu pěkně pohovořili vůbec o životě a o tom celkovém vztahu lidí k přírodě. Jak by to asi mělo být, ale jak to není… Člověk si pak v takových chvílích uvědomí, že nemá lidi posuzovat podle toho, jak vypadají.        

  Radka: Ono pokaždé člověka něco tak jako překvapí a potěší. Teď tu třeba byla taková mrňata z Chomutova z nějakého chovatelského kroužku. Udělali jsme pro ně přednášku, což bylo úplně mimo, protože oni už všechno věděly :-) o hadech, slepýších, o vajíčkách…

  Karel: A hlavně je to bavilo. To bylo pěkné.

  Radka: No a ráno jsme s nimi šli vyhrabávat líhniště. Taková bitka o motyky se tu dlouho nestrhla. :-) Nebyli teda úplně systematičtí, ale i tak se nám povedlo vyhrabat téměř rekordních 132 vajíček. Bylo vidět, jak ty děti mají strašnou radost, a jak v nich asi i něco zůstane. A my potřebujeme ten dorost, zvlášť pokud by byl tady blízko z Chomutova.

  Karel: Co si budeme povídat, i vedoucí toho kroužku sám říkal, že si vybírá děti se zájmem a ty, co k té přírodě nejsou úplně tolik empatické, radši nechává doma.

  Radka: Takže jsme tady měli takový výběr. Ale už to, že se v Chomutově najde 14 dětí s takhle kladným vztahem k plazům, je prostě hezké.

  Karel: Samozřejmě je to taky v tom daném učiteli, jak jim to dokáže podat. Na něm vidíš, že je nadšenec, takže to na ně dokáže přenést.

  Radka: Všech 130 vajíček si odvezli. Já jsem si myslela, že to rozdá dětem. Ale on ne. Každému dítěti dal jedno vajíčko a zbytek si nechal pro další potřeby toho kroužku. Ono to asi lépe vypadá, když je to všechno na jedné hromadě z toho jednoho líhniště. My to takhle máme zpracované v info centru jako obraz.

  Fotogalerie

  S Radkou a Karlem si povídala: Isabela Okřinová

  Redakční úpravy: Roman Kössl a Radka Musilová

  Zdroj fotografií: archiv spolku Zamenis

• Kočka divoká

  Mohutná mourovatá kočka s velkou kulatou hlavou, spíše kratším huňatým ocasem s 3-4 tmavými kroužky a tupou špičkou a celkově světlejší srst s méně kontrastním zbarvení na hřbetě. Takové jsou základní znaky kočky divoké, které ji zároveň odlišují od jejích vzdálených příbuzných - domácích mourků.

  Kočka divoká: kudy chodí tajemný klenot naší přírody?

  Mohutná mourovatá kočka s velkou kulatou hlavou, spíše kratším huňatým ocasem s 3-4 tmavými kroužky a tupou špičkou a celkově světlejší srst s méně kontrastním zbarvení na hřbetě. Takové jsou základní znaky kočky divoké, které ji zároveň odlišují od jejích vzdálených příbuzných - domácích mourků. Další rozpoznávací znaky již vyžadují “cvičené oko” a dobré pozorovací podmínky: tmavý tenký pás na hřbetě končí u kořene ocasu, spodní strana tlapek je černá jen kolem prstových polštářků, obvykle dva tmavé proužky na ramenou…

  P

  o desetiletí byla kočka divoká v České republice považována za vyhubenou, podobně jako třeba vlci, rysi nebo medvědi. Právě monitoring velkých šelem, které se v posledních desetiletích vrací do naší přírody, přinesl první důkazy o novodobém výskytu tohoto vzácného druhu u nás. Fotopasti instalované pro monitoring rysa v Národním parku Šumava zachytily kočku již v roce 2011 a o dva roky později se ukázala také na česko-slovenském pomezí. Od té doby důkazů přibývá, a to i z dalších oblastí České republiky. K vzácným záznamům z fotopastí a přímým pozorováním se tu a tam bohužel také přidávají informace o nálezu mrtvého jedince. Například v roce 2021 došlo ke sražení autem dvou koček divokých v oblasti, kde jejich výskyt do té doby nikdo neočekával - na Dobříšsku. Jen díky pozornosti veřejnosti neušel tento sice neveselý, ale jinak velmi vzácný nález, pozornosti odborníků.

  "Kočka divoká žije především v lesnatých oblastech položených v nižší až střední nadmořské výšce. Vyhýbá se místům s dlouhodobě vysokou sněhovou pokrývkou. S oblibou si vybírá pestré mozaiky listnatých nebo smíšených lesů s členitým terénem."

  Zmíněné náhodné záchyty vedly zoology v posledních letech k zahájení monitoringu již specificky zaměřeného na kočku divokou. Stejně jako v případě dalších volně žijících šelem se jedná o mozaiku metod, která může pomoci zodpovědět základní otázky o těchto vzácných kočkách - o jejich výskytu, původu, početnosti, potravě či prostorových nárocích. 

  Klíčovým úkolem aktuálního výzkumu je také zjistit přítomnost a případně míru křížení koček divokých s domácími mourky. Právě hybridizace totiž představuje jedno z hlavních nebezpečí pro přežití druhu, a to hned z několika důvodů: ztráta genetické čistoty může způsobit ztrátu některých lokálních adaptací nebo zvýšit přítomnost škodlivých mutací, které se ve vyšší míře vyskytují u přešlechtěných domácích koček. Různé evropské studie, které studovaly problematiku hybridizace koček, se ve svých výsledcích významně liší. Např. v Maďarsku a Skotsku jsou populace kočky divoké výrazně ovlivněny hybridizací s domácími kočkami, v jiných evropských zemích jsou naopak populace relativně nedotčené, například v sousedním Německu bylo identifikováno jen 3.5 % hybridů.

   "Od roku 2012 došlo k postupnému nárůstu zjištěných oblastí výskytu kočky divoké v jihozápadních Čechách, a to konkrétně na Šumavě a v Pošumaví, v Českém lese a Slavkovském lese. Poslední záznamy naznačují stabilní výskyt populace v Doupovských horách, přičemž v Doupovských horách a Českém lese byla prokázána rovněž reprodukce."

  Za dalšími příčinami ohrožení koček divokých v naší přírodě stojí bohužel, ať přímo či nepřímo, člověk. Naše krajina je protkána hustou sítí silnic, železnic, vesnic a měst. Tyto překážky znamenají přímé ohrožení jedinců a v delším časovém horizontu mohou naprosto izolovat jednotlivé populace a tím znemožnit tolik důležitou výměnu genů. Na základě dosavadních zkušeností lze říci, že kočka divoká navíc preferuje pestrou a členitou krajinu se strukturovanými lesními porosty a starými stromy, remízky a mezemi. Intenzivní zemědělství a lesnictví v minulosti i v současné době bohužel takovému způsobu hospodaření příliš nepřálo. V neposlední řadě tento zákonem chráněný druh ohrožuje lov, a to jak nelegální, tak i ten legální. K zástřelu kočky divoké totiž může dojít kvůli záměně při regulaci toulajících se koček domácích. 

  Mezi základní využívané metody monitoringu v současné době patří zimní stopování spojené se sběrem biologických vzorků, fotomonitoring, telemetrie a genetické analýzy. Analyzují se především vzorky získané neinvazivními metodami, a to především vzorky čerstvého trusu nebo srsti ze značkovacích míst. Pří sběru srsti významně pomáhají tzv. chlupové pasti - speciálně upravené kolíky natřené atraktantem (výtažek kozlíku lékařského), který kočky láká. Předmět napuštěný danou látkou se kočka snaží přeznačit nebo přenést dotyčný pach na sebe, a tak se o chlupovou past intenzivně otírá a zanechává na ní své chlupy i s genetickou informací. Právě genetická analýza dokáže jednoznačně potvrdit výskyt vzácné kočky divoké, křížence nebo odhalit jejich původ. Podle dosavadních výsledků analýz se k nám kočky šíří ze dvou zdrojových populací: v jihozápadních Čechách se jedná o kočky z Německa a naopak na moravsko-slovenském pomezí se jedná o jedince z karpatské populace (Slovenska). 

  Kočka divoká - vizitka:

  Velikost těla: je o něco větší než běžná kočka domácí. Její hmotnost je v průměru zhruba 6 kg a délka těla 0,5-0,8 m.

  Rozmnožování: Kočka divoká žije spíše samotářským životem, pouze v době páření, které se odehrává na přelomu zimy a jara, se na čas stává společenskou a svého partnera láká hlasitým mňoukáním.

  Březost: Březí je zhruba 65 dnů a rodí tři až pět koťat (v dubnu až červnu), o které se stará až do podzimu, kdy se osamostatňují.

  Potrava: Kočka divoká je aktivní převážně za soumraku a v noci, kdy se vydává na lov. Naopak přes den se zdržuje v úkrytech. Loví sama a v jejím jídelníčku proto zcela převažují (až z 80 %) malí hlodavci, především hraboši či myšice. V případě nedostatku její jídelníček doplňují také ptáci, králíci, ještěrky či žáby. Pouze v období velké nouze se spokojí i s mršinou.

  I přes svou podobu s mourovatou kočkou domácí nejsou tyto dva druhy přímými příbuznými. Kočka domácí vznikla postupnou domestikací z kočky plavé v místech vzniku prvních civilizací. Do Evropy se rozšířila během starověku díky Římanům. Bohužel mezi domácími kočkami a kočkou divokou nestačila vzniknout reprodukční bariéra. Oba druhy se proto mohou vzájemně křížit a mít plodné potomstvo, což představuje jednu z vážných hrozeb pro populace koček divokých

  
  

  Preferovaný biotop

  Kočka divoká žije především v lesnatých oblastech položených v nižší až střední nadmořské výšce. Vyhýbá se místům s dlouhodobě vysokou sněhovou pokrývkou. S oblibou si vybírá pestré mozaiky listnatých nebo smíšených lesů s členitým terénem. Pohybuje se také na podhorských loukách, mýtinách, mezích nebo polích, kde ráda loví. V lesích vyhledává úkryty v podobě skalních rozsedlin, vyvrácených a doupných stromů, opuštěných nor a padlých kmenů. Ty využívá v době výchovy mláďat nebo přes den jako bezpečný úkryt.

  Novodobý výskyt koček divokých a první doklad o rozmnožování v ČR

  Znalosti o rozšíření a populační dynamice kočky divoké jsou horší v porovnání s jinými ohroženými druhy šelem. Důvodem je skrytý způsob života, umocněný malou velikostí těla a podobností s jedinci kočky domácí s původním divokým zbarvením. Navíc ve srovnání s velkými šelmami mají mnohem menší teritoria. Jejich domovský okrsek může mít jen několik km2 (2-20 km2), proto je mnohem těžší ji při monitoringu zachytit. I proto jsou informace od veřejnosti tak důležité, zejména při výskytu v nové oblasti.

  Od roku 2012 došlo k postupnému nárůstu zjištěných oblastí výskytu kočky divoké v jihozápadních Čechách, a to konkrétně na Šumavě a v Pošumaví, v Českém lese a Slavkovském lese. Poslední záznamy naznačují stabilní výskyt populace v Doupovských horách, přičemž v Doupovských horách a Českém lese byla prokázána rovněž reprodukce. Další ojedinělé záznamy pochází také z Dobříšska a Lužických hor. Monitoring kočky divoké probíhal i v rakouském Národním parku Thayatal a v Národní parku Podyjí v letech 2007–2011, kdy byli pomocí genetických metod zjištěni minimálně tři jedinci na rakouské straně, od roku 2012 se však nepodařilo výskyt kočky divoké na moravské straně v této oblasti prokázat.

  Cenné údaje pochází rovněž z moravsko-slovenského pomezí, kde se podařilo potvrdit reprodukci v severní části Bílých Karpat a Javorníkách. Ta v kombinaci s počtem identifikovaných jedinců naznačuje stabilní životaschopnou populaci kočky divoké v obou pohořích. Rovněž cenným poznatkem jsou záchyty kočky divoké ve Vsetínských Beskydech, Hostýnských a Buchlovských vrších.

  Hledáme kočku,pozor, divokou!

  Zaujaly vás zprávy o vzácných “divoškách”? 

  Pozorovali jste kočku divokou?

  Nafotila se vám na fotopast kočka se znaky kočky divoké?

  Našli jste sraženou kočku např. u silnice, vykazující znaky divoké kočky?  

  Ozvěte se nám! Na webových stránkách https://www.kockadivoka.cz/o-projektu/chci-pomoct/ nám můžete své pozorování nahlásit.

  V České republice probíhá výzkum zaměřený na analýzu stavu populací kočky divoké a ochranářskou genetiku v jihozápadních a středních Čechách (projekt TAČR SS07010109 ) a na česko-slovenském pomezí (projekt Felis SKCZ financovaný z programu Interreg V-A SK-CZ i jeho pokračování Felis SKCZII). Budeme rádi za vaše hlášení a pomoc s monitoringem tohoto vzácného druhu naší fauny!

  Kočku divokou najdete v naší zoologické zahradě v expozici Jezevčí skály. O jejím chovu v Zoo Hluboká se můžete dočíst v předešlém čísle e-magazínu Zoo noviny: https://zoonoviny.zoohluboka.cz/03-2024/kocka-divoka

  Zdroje informací:

  web www.kockadivoka.cz 

  Našli jsme kočku divokou, vydalo Hnutí DUHA Šelmy  v roce 2022. Dostupné zde: https://www.selmy.cz/storage/app/uploads/public/630/649/08c/63064908c0dfd832896268.pdf
  

  
  

  Bufka, L., Volfová, J., Bednářová, H., Belotti, E., Dzurja, J., Prokopová, M., Jaška, P., Pospíšková, J., Sochor, J., Čech, V., Mináriková, T., Krojerová, J. Verified occurrence of Felis silvestris in Bohemia (Czech Republic) in 2010–2021 (Carnivora: Felidae). Lynx. 2022, 53(1), 417-435. ISSN 0024-7774. E-ISSN 1804-6460. Dostupné zde: https://publikace.nm.cz/file/fca546135fa8843da35b8aeac714e1c6/39022/417_435_Bufka.pdf

  
  

  Pospíšková, J., Kutal, M., Bojda, M., Bufková-Daniszová, K., & Bufka, L. (2013). Nové nálezy Felis silvestris v České republice (Carnivora: Felidae) New records of Felis silvestris in the Czech Republic (Carnivora: Felidae). 147, 139–147.

    

  Krojerová J., Duľa M., Gajdárová B., Homolka M., Koubek P., Tám B., Bojda M., Dekař P., Dzurja J., Gendiar M., Grešner M., Kováč P., Kubala J., Kutal M., Machciník B., Tonhaiserová A., Váňa M. 2022. Hledáme kočku, pozor, divokou! Závěrečná studie projketu Felis SK CZ. Dostupné zde: https://www.kockadivoka.cz/storage/app/media/DOKUMENTY/Z%C3%A1v%C4%9Bre%C4%8Dn%C3%A1%20studie%20Felis%20SKCZ.pdf

  
  

  Fotogalerie

      Autorka článku: Josefa Krausová, Hnutí Duha Šelmy, Ústav biologie obratlovců AV ČR, v.v.i. 

  Redakční úpravy: Jarmila Krojerová, Isabela Okřinová a Roman Kössl

  Zdroje fotografií: viz. popisky ve fotogalerii
  

• Proběhlé akce

  Proběhlé akce v zoo...

  Přinášíme vám krátký přehled akcí, které v zoo proběhly v minulém čtvrtletí...

  Strašidelná zoo

  26. října proběhla v naší zoologické zahradě tradiční Strašidelná zoo, kdy se v areálu z ničeho nic začalo pohybovat jedno strašidlo za druhým. Především pro malé návštěvníky bylo připraveno několik soutěžních stanovišť, na kterých plnily úkoly. Hledali umělé pavouky mezi hemžícími se červy, snažili si zapamatovat ingredience do kouzelného lektvaru, hbitě běhali přes překážkovou dráhu nebo přenášeli ježibabí oko na lžíci. Jako doprovodný program byl připraven bohatý jarmark a hrála kapela Maxa Band. Děti vyráběly papírové dýně či bubáčky a nechybělo ani oblíbené dlabání dýní. Akce byla zakončena lampionovým průvodem.  

  Čerti v zoo

  V sobotu 7. prosince se v Zoo Hluboká konala akce Čerti v zoo, kdy se nebe setkalo s peklem. Za doprovodu pekelné hudby a dýmu si děti osvojovaly různé čertovské dovednosti, jako je například převážení polínek, přikládání do ohně, zatloukání hřebíků či zametání rozházené slámy. Nesmíme zapomenout zmínit ani čertovské karty či hraní kostek. Čertům rozhodně neunikly žádné prohřešky dětí. Ty pak musely slíbit, že po sobě budou doma uklízet a více pomáhat rodičům. Za svou statečnost byly děti v pekle odměněné čertovským diplomem, který podepsaly otiskem svého prstu, zlatým dukátkem či dřevěným čertíkem. U andělů pak děti říkaly krásné básničky nebo zpívaly písničky. Za to si vysloužily dřevěného andílka a něco sladkého. Atmosféru akce dotvářely tisíce rozzářených světýlek v rámci každoroční vánočně nasvícené zoo.

  Autorka textů: Michaela Zahradníková

  Redakční úpravy: Isabela Okřinová

  Autorka fotografií: Soňa Švihelová

• Zbudovská blata

  kuňka východní

  Břehouš černoocasý na Zbudovských blatech

  autor fotografie: Ondřej Belfín

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Kuňka obecná v Knopříku

  zdroj fotografie: archiv ČSO

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Letošní povodně ukázaly, k čemu má niva potoka sloužit. Voda se rozlila po loukách a prakticky celá oblast byla zatopená. Voda v rozlité nivě zpomalí a nepáchá žádnou velkou škodu

  zdroj fotografie: archiv ČSO

  skokan štíhlý

  Správce ptačího parku Zbudovská blata Kryštof Chmel při ukázce kroužkování ptáků.

  autor fotografie: Miroslav Poláček

  skokan štíhlý

  Čejka obecná na Knopříku

  zdroj fotografie: archiv ČSO

  i čolek horský patří mezi chovance našeho Terária

  Koliha velká na Zbudovských blatech

  autor fotografie: Jiří Fejkl

  čolek horský

  Revitalizovaný mokřad Knopřík

  zdroj fotografie: archiv ČSO

  ropucha obecná

  Vynechaný nepokosený pás louky

  zdroj fotografie: archiv ČSO
  

• Noční expozice

  kuňka východní

  Obyvatelé naší australské noční expozice: kusu liščí a klokánci králíkovití

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Dříve se k nasvícení nočních expozic využívalo především červené světlo, které zvířata vnímají jako tmu a osvětlení je nijak neruší.

  autor fotografie: Milan Kořínek (Zoo Olomouc)

  Photo 7

  Modré světlo v nočním režimu nesvědčí zvířatům ani jejich barvě.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Pokud chvíli počkáte, vaše oči si na šero rychle zvyknou, stejně, jako objektiv fotoaparátu. Slabé noční osvětlení zvířata neruší a je dostatečné pro jejich pozorování.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  skokan štíhlý

  Naše technické řešení osvětlování nočních expozic bylo využito i v Pavilonu netopýrů v Zoo Olomouc.

  autor fotografie: Milan Kořínek (Zoo Olomouc)

• Zamenis

  kuňka východní

  Karel Janoušek představuje užovku stromovou při jedné z osvětových akcí na Osvinově

  zdroj fotografie: archiv spolku Zamenis

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Radka Musilová a její úlovek - vajíčka užovky stromové nalezená při podzimním překopávání líhniště

  zdroj fotografie: archiv spolku Zamenis

  Photo 7

  Tradiční překopávání líhniště a doplňování materiálu

  zdroj fotografie: archiv spolku Zamenis

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Užovka stromová v celé své kráse

  zdroj fotografie: archiv spolku Zamenis

  skokan štíhlý

  Osvětové akce na Osvinově jsou velmi populární.

  zdroj fotografie: archiv spolku Zamenis

• Krmné dávky

  kuňka východní

  Nejvíce potravy podáváme medvědům od druhé poloviny srpna tak, aby začali nabírat na zimu na váze.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Náš největší kopytník los se musí v zimním období spokojit se sušeným okusem a větvemi bez listí. 

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7

  Větší druhy sov (puštík bradatý, výr velký) se dostávají do toku poměrně brzo, proto v tomto období dostávají převážně hlodavce a pouze minimálně jednodenní kuřátka či křepelky. Myši jsou pro ně v zimě přirozenější potravou.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• Racci bělohlaví

  kuňka východní

  Mladý racek bělohlavý s vysílačkou

  autor fotografie: Pavel Albert

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Původ racků bělohlavých v jižních Čechách z období 2019-2024 dle odečtů barevně kroužkovaných ptáků

  
  

  Photo 7

  Dospělý pár racků bělohlavých na rybníku Dubenský.

  autor fotografie: Lukáš Hamáček

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Pohyb racků po Evropě od 4. 7. do 23. 10. 2024

  
  

  skokan štíhlý

  Díky vysílačkám se již nyní podařilo zjistit zcela unikátní záležitost. Dvě z označených mláďat se 9. 8. setkaly na přeletu z Nechranické přehrady na mosteckou skládku, kde společně přenocovali na jezeru Venuše. Zajímavé na tom je především to, že červeně označené mládě opustilo jižní Čechy už 7. 8., zatímco fialové až 9. 8., cestou přitom doslova „nabralo“ to druhé. Následujícího dne okolo 5:30 ráno se zřejmě v hejnu dalších racků společně přesunuli do Polska, jak je znázorněno na mapě. V Polsku opět spolešně přenocovali, fialový racek se hned následujícího dne vrátil zpět do České republiky, červený se ještě pár dnů v Polsku zdržel. Nakonec se ovšem do Čech vrátil také.

• Zimní spánek

  kuňka východní

  Medvědí hibernace je v mnoha ohledech fascinující. Udržují si poměrně vysokou tělesnou teplotu, ale téměř nedýchají. Během hibernace nechodí na záchod a jejich svaly téměř vůbec neochabnou...

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Jezevec lesní patří mezi tak zvané nepravé zimní spáče. 

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7

  Netopýři se během zimního spánku občas probudí a pokud je to nutné, přesouvají se na vhodnější místo.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Na zimní spánek je potřeba se hlavně dobře připravit. Pořádně se vykrmit. Stihnout to musí i mláďata syslů, která se rodí většinou v průběhu května.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• Klokánci

  kuňka východní

  Klokánek králíkovitý

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Klokánci přenáší trávu k vystlání hnízda pomocí svého ocasu

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7

  Klokánek rudohnědý

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• Kočka divoká

  kuňka východní

  Kočka divoká ve svém přirozeném prostředí.

  autor fotografie: Vladimír Čech jr.

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Charakteristické znaky kočky divoké.

  autorka ilustrace: Jindřiška Jonešová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Stopy a trus kočky divoké.

  zdroj fotografie: archiv Hnutí DUHA Šelmy

  skokan štíhlý

  Kočka divoká u chlupové pasti v Javorníkách a ukázka chlupů zachycených na chlupové pasti.

  zdroj fotografie: archiv Hnutí DUHA Šelmy

  skokan štíhlý

  Typický biotop kočky divoké.

  zdroj fotografie: archiv Hnutí DUHA Šelmy

  i čolek horský patří mezi chovance našeho Terária

  Kočka divoká se zálibně lísá k chlupové pasti v Javorníkách.

  zdroj fotografie: archiv Hnutí DUHA Šelmy