03/2025

Magazín pro všechny příznivce Zoo Hluboká – dozvíte se v něm podrobnosti o dění v zoo, informace o zajímavých zvířatech i ochraně přírody. Původní verze Zoo novin vycházela od roku 2007 jako příloha Robinsona a byla určena především k šíření v tištěné formě.

• Titulka

  Zoo noviny

  magazín Zoo Hluboká

  3/2025

• Editorial

  Udržení životaschopných záložních populací ohrožených druhů zvířat a jejich návrat do přírody je v současnosti jeden z hlavních úkolů moderních zoo. Chovné programy zoologických zahrad pomáhají obnovovat zaniklé nebo posilovat slábnoucí populace druhů po celém světě. Zoo Hluboká se specializuje na ochranu evropských druhů, zejména těch, které obývají území České republiky.

  Editorial

  "Repatriace majestátních sov - puštíků bělavých na Šumavu je jedním z našich nejúspěšnějších projektů, na kterých jsme v minulosti spolupracovali. Chováme je i nadále a pravidelně je rozmnožujeme, proto mohou naši puštíci od letošního roku podporovat i obnovenou populaci v biosférické rezervaci UNESCO Wienerwald v Rakousku."

  U

  držení životaschopných záložních populací ohrožených druhů zvířat a jejich návrat do přírody je v současnosti jeden z hlavních úkolů moderních zoo. Chovné programy zoologických zahrad pomáhají obnovovat zaniklé nebo posilovat slábnoucí populace druhů po celém světě. Zoo Hluboká se specializuje na ochranu evropských druhů, zejména těch, které obývají území České republiky. K letošnímu roku se podařilo do české přírody ve spolupráci s dalšími zoologickými zahradami vrátit již  843 syslů. Na záchranném programu pro sysly obecné spolupracujeme s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR již 11 let. Zvířata neznají hranice, jak dokazuje i los Emil, který svým putováním upoutal pozornost veřejnosti. Proto je mezinárodní spolupráce v ochraně přírody nezbytná. Využíváme tedy našich předchozích zkušeností a zapojujeme se i do projektů sousedních zemí. Repatriace majestátních sov - puštíků bělavých na Šumavu je jedním z našich nejúspěšnějších projektů, na kterých jsme v minulosti spolupracovali. Chováme je i nadále a pravidelně je rozmnožujeme, proto mohou naši puštíci od letošního roku podporovat i obnovenou populaci v biosférické rezervaci UNESCO Wienerwald v Rakousku. V tomto čísle si ale můžete přečíst i o dalších projektech záchrany druhů, na kterých se prostřednictvím chovu dlouhodobě nebo i nově podílíme. Také se dozvíte, jak a proč takové programy na mezinárodní úrovni vznikají a jak se řídí.

  Když pročítám článek s názvem „Hadí rok“, vzpomínám na dobu před 25 lety, kdy jediným hadem v naší zoo byla zmije rohatá v kanceláři po bývalém řediteli. Od té doby se mnohé změnilo. Dnes můžeme ve specializovaném pavilonu veřejnosti představit téměř kompletní kolekci plazů naší přírody spolu s dalšími druhy palearktické oblasti. Výsledkem pečlivé práce našich chovatelů a spolupráce s kolegy z jiných zoologických zahrad i se soukromými chovateli je i to, že se nám dnes většinu druhů daří rozmnožovat. Příkladem mohou být i naše první mláďata jednoho z ohrožených hadů, žijících jen na několika ostrovech v Egejském moři.

  Možná jste si při návštěvě naší zoo všimli rozklované kůry na starých dubech, které rostou v areálu i v jeho okolí. Tyto stromy jsou doslova pokladnicí biodiverzity, a rozklovaná kůra svědčí o práci datlovitých ptáků, kteří zde hrají roli jakýchsi „detektivů“ hmyzího světa. V tomto případě hledají pod kůrou a ve dřevě především larvy tesaříků obrovských, chráněných brouků, vázaných právě na staré stromy. Strakapoudi dokážou podle zvuku a struktury dřeva lokalizovat larvy uvnitř stromu a rozklovávají kůru, aby se k nim dostali. Tím pomáhají regulovat populaci tesaříků. I když u chráněných druhů se vám to může zdát trochu paradoxní. Ale to je příroda, ta si nehraje na zákony.

  Podzim je obdobím, kdy se příroda pomalu, ale jistě připravuje na příchod zimy. Přečtěte si, jak se zvířata chystají na přežití chladných měsíců. A i když bychom zimu někteří také nejraději prospali, zkusme se inspirovat přírodou a najít způsoby, jak si ji užít. Koneckonců, po každé zimě přichází jaro, a to je příslibem nového začátku.

  Doufám, že vám k tomu naše články pomohou a přinesou vám nové poznatky i inspiraci. Přejeme vám příjemné čtení a těšíme se na vaše ohlasy.

   

  Roman Kössl

  zástupce ředitele

  Zoo noviny - září 2025 (číslo 3/25)

  vychází 4x ročně

  Redakční rada: Roman Kössl, Isabela Okřinová, Markéta Jariabková

  foto puštíka bělavého na titulní straně: Michaela Jerhotová

• Obsah

  Obsah

  ANI "SYSLÍ" UTEČENCI NEPŘEKAZILI DALŠÍ ÚSPĚŠNÝ SYSLÍ ROK

  HADÍ ROK ANEB NEJEN PRVOODCHOV ZMIJE SCHWEIZEROVY V ZOO HLUBOKÁ

  SOVÁM PÁLENÝM ZE ZOO HLUBOKÁ SE VE VOLNÉ PŘÍRODĚ DAŘÍ

  KLENOT ŠUMAVSKÝCH LESŮ, PUŠTÍKA BĚLAVÉHO, VRACÍME NOVĚ I DO RAKOUSKÉ PŘÍRODY

  KOORDINOVANÉ PROGRAMY EVROPSKÉ ASOCIACE ZOOLOGICKÝCH ZAHRAD A AKVÁRIÍ (EAZA)

  AŽ SE ZIMA ZEPTÁ. KAM SE NA ZIMU SCHOVÁVAJÍ A JAK SE PŘIPRAVUJÍ?

  HRAVÉ ÚKOLY PRO DĚTI

  JAK ŠEL ČAS S NÁVRATEM KONĚ PŘEVALSKÉHO DO VOLNÉ PŘÍRODY

  SALAČOVA SBÍRKA PAROŽÍ JELENOVITÝCH A SOUROŽÍ JELENOVITÝCH

  TESAŘÍK OBROVSKÝ: OBR MEZI BROUKY ŽIJE I V ZOO HLUBOKÁ

  FOTOSOUTĚŽ "TOHLE FAKT ŽERU" ZNÁ SVÉ VÍTĚZE

• Syslí rok

  Většina našich syslů v zoo již ulehla k zimnímu spánku, který bude trvat několik měsíců. V době, kdy byli ještě vzhůru, se ale odehrála velká spousta věcí.

  Ani syslí "utečenci" nepřekazili další úspěšný syslí rok

  Většina našich syslů v zoo již ulehla k zimnímu spánku, který bude trvat několik měsíců. V době, kdy byli ještě vzhůru, se ale odehrála velká spousta věcí. Po mírné zimě se nám syslové začali budit zhruba o 14 dní dříve, než pro ně bylo obvyklé, a poté, co proběhly jarní námluvy, jsme v obou našich chovech (v Zoo Hluboká i v záchranné stanice Rozovy) očekávali mláďata. První z nich začala z nor vykukovat začátkem května. Partnerské zoologické zahrady rovněž hlásili dostatek mláďat. Naštěstí se letošní rok obešel bez intenzivnějších přívalových dešťů, které bohužel mívají za následek úhyny syslů. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR jako každý rok provedla monitoring lokalit v celé republice, na jehož základě byly vybrány populace, které je potřeba posílit zvířaty z chovu, a také místa v blízkosti dosavadního výskytu populací, kde by mohly být založeny populace nové. 

  N

  a začátku července jsme tedy začali sysly odchytávat do živochytných pastí. Ne všichni chycení sysli ale naše chovy nakonec opouští. Nejprve projdou výběrem, z kterého bereme především tohoroční mláďata, která váží alespoň 120 gramů. Vybraná mláďata pak doplníme i několika dospělými jedinci. Důležité je také zvolit mezi vybranými sysly správný poměr pohlaví. Odchyty v zoo se poměrně dobře dařily a během pár dnů byl odchycen potřebný počet syslů. Část z nich pak nalezla své nové domovy v jiných zoologických zahradách. Za to v druhém chovu (záchranné stanici v Rozovech) syslové vůbec nespolupracovali a podařilo se nám tam odchytit pouze 4 jedinci. Ty jsme potom také poslali do jiných zoo.   

  "V roce 2025 se nám tedy podařilo navrátit na vybrané lokality v České republice 115 syslů obecných. Držte nám palce v naší společné snaze nejen při navracení sysla domů, ale i v ochraně lokalit, kde se tento, v České republice vzácný, hlodavec vyskytuje."

  Po odchytech se nám v zoo trochu zkomplikovala situace. Nedopatřením jsme totiž špatně zavřeli ubikaci, kde se nacházelo 17 syslů na vypuštění do volné přírody. Ti se nám pak rozutíkali po areálu a nejen tam. Dva si našli zázemí dokonce na nádvoří sousedního loveckého zámku. Běhali dokonce i v kanalizačním systému zázemí zoo. V místech, kde byli sysli pozorováni, jsme tedy opět rozmístili pasti. Jejich touha po všelijakých pamlscích v pastích byla naštěstí tak lákavá, že se nám jich povedlo 16 odchytit. Ten sedmnáctý bohužel stále někde běhá.

  Naše zahrada koordinuje transporty syslů ze zahraničních zoologických zahrad, kteří jsou potom vypouštěni do volné přírody. Celý tento proces je často velmi náročný nejen časově, ale také logisticky. Vzhledem k tomu, že se snažíme všechna zvířata v zoo shromáždit na jeden konkrétní termín, musíme dobře operovat i s kapacitou prostoru, kam zvířata ubytujeme, než dojde k samotné repatriaci.  

  V roce 2025 byly vybrány na jižní Moravě 2 lokality: Biskoupky a Nad řekami, které spolu v podstatě sousedí. Tam svůj domov nalezlo 20 syslů ze Zoo Brno a 35 jedinců ze švédské zoo Nordens Ark. O týden později se vypouštělo na lokalitách Odolický vrch, Hliniště I a II v Českém Středohoří. Tam se sešlo 15 zvířat ze Zoo Hluboká, 10 ze Zoo Na Hrádečku, 10 ze Zoo Bern, 6 ze Zoo Norimberk, 12 ze Zoo Opel a 7 ze Zoo Praha. 

  V roce 2025 se nám tedy podařilo navrátit na vybrané lokality v České republice 115 syslů obecných. Držte nám palce v naší společné snaze nejen při navracení sysla domů, ale i v ochraně lokalit, kde se tento, v České republice vzácný, hlodavec vyskytuje.

  
  

  Fotogalerie

  Autorka článku: Markéta Jariabková

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Isabela Okřinová

  Autorka fotografií: Jitka Matoušová (AOPK), Michaela Jerhotová (Zoo Hluboká)

• Hadí rok

  Letošní rok byl v naší zoo mimo jiné ve znamení úspěšných hadích odchovů, a to včetně jednoho historického prvoodchovu.

  Hadí rok aneb nejen prvoodchov zmije Schweizerovy v Zoo Hluboká

  Letošní rok byl v naší zoo mimo jiné ve znamení úspěšných hadích odchovů, a to včetně jednoho historického prvoodchovu.

  V

   ýčet úspěchů vezmeme postupně z české kotliny až na řecké ostrovy. Zoo Hluboká chová všech 5 zástupců hadů, které lze v České republice potkat, z toho 4 se nám letos povedlo rozmnožit. Nepodařilo se to pouze u užovek podplamatých, u kterých v současné době nemáme dospělé jedince schopné rozmnožování.

  Užovka obojková se u nás množí pravidelně. Jedná se zároveň o běžného hada naší krajiny, který se zdržuje v blízkosti vodních ploch a toků. Poznávacím znakem jsou u většiny jedinců žluté půlměsíčky za hlavou. Jedná se o poměrně velkého hada, který může dosahovat až 150 cm s tím, že nejčastěji se délka pohybuje kolem 100 cm. I přes značnou velikost se jí lidé nemusí bát, protože je to had nejedovatý, který se živí rybami, obojživelníky či hlodavci. Přestože nemá jed, disponuje několika obrannými strategiemi, jako je například hlasité syčení. Velmi zajímavou obranou je pak nafukování krku, při kterém může tento druh užovky připomínat kobru. Při tomto druhu obrany dokonce napodobuje i typické pohyby kobry. Využívá také tak zvané zmatení predátora, kdy předstírá smrt a leží nehybně na zádech. Odborně se tento stav nazývá thanatóza. Pokud užovku obojkovou vyrušíme, poznáme to i podle pachu. V případě ohrožení totiž vylučuje z kloaky výměšek, který opravdu intenzivně zapáchá.

  Užovky obojkové se páří krátce po zimování. Samice klade vejce do vhodných substrátů a po 6 až 10 týdnech se líhnou přibližně 15 centimetrů dlouhá mláďata. I ona mají typické žluté půlměsíčky. V zoo vejce inkubujeme v líhni v připraveném vlhkém substrátu. V letošním roce jsme inkubovali téměř 30 vajec užovky obojkové a vylíhlo se 25 mláďat. Mláďata rozkrmujeme drobnými rybkami a pulci z našeho chovu. 

  Užovka stromová je náš největší a zároveň i nejohroženější had, protože přichází o své přirozené prostředí a místa vhodná ke kladení vajec, tzv. líhnišť. Nejdelší jedinci mohou dosahovat délky přes dva metry. Tento druh v České republice najdete pouze na několika málo místech jako je Podyjí, Bílé Karpaty, Poohří či Slapská přehrada. Je nezaměnitelná svým šedohnědým zbarvením na hřbetě a bocích a žlutým břichem. Velmi často žije v blízkosti lidí. Využívá kamenné zídky nebo sklepy. Vejce ráda klade do kompostérů. Páření probíhá v jarním období, kdy samci bojují o samice. Samice může naklást až 30 vajec do měkkého substrátu, který dobře drží teplotu a vlhkost. Délka inkubace záleží na okolních teplotách a může trvat až 100 dní. První mláďata se líhnou koncem srpna a na první pohled připomínají užovky obojkové, protože mají drobné půlměsíčky za hlavou. Oproti užovkám obojkovým mají ale na těle lehké tečkování a mláďata jsou poměrně velká až 40 centimetrů.

  V zoo máme pouze dvě dospělé samice, ale od soukromého chovatele jsme si půjčili samce, aby se s našimi samicemi pářil. Ke konci května jedna ze samic nakladla vejce, ty jsme sebrali a dali do inkubátoru s vhodným substrátem. Celkem jsme inkubovali 4 vejce a z těch se vylíhla 4 mláďata. 

   "Celkem tedy máme 10 mláďat zmije Schweizerovy. S malými zmijkami manipulujeme stejně jako s jejich rodiči. Bereme si speciální rukavice a vybavení, abychom se chránili před případným kousnutím. Rozkrmování mláďat naštěstí proběhlo bez problémů a všechny malé zmije čile přijímají potravu. Předkládáme jim gekony, myší holata a hmyz. Pro naší zoo se jedná o prvoodchov této ohrožené zmije a mláďata naleznou svůj domov v jiných zoologických zahradách."

  U užovek hladkých, které jsou velmi často zaměňované za zmije obecné, jsme letos v naší zoo po dlouhých letech zaznamenali odchov. Vůbec poprvé se u nás rozmnožily v roce 2014. Ze čtyř mláďat, ale bohužel ani jedno nepřežilo. Oproti výše zmíněným se jedná spíše o menšího hada. Dospělé užovky dosahují v dospělosti délky 70 centimetrů s tím, že samci bývají menší a barevně se od samic liší. Samci bývají hnědí, někdy až do červena. Samice jsou naproti tomu spíše šedohnědé. Za hlavou se vyskytuje tmavá skvrna a po stranách se táhne tmavý pás. Na hřbetě se skvrny někdy spojují, takže užovka hladká někomu připomínat zmiji. Na rozdíl od zmijí mají ale oči užovek kulatou zorničku. Mezi typickou potravu užovek hladkých patří jiné druhy hadů, ještěrky, hmyz, drobní savci a někdy dokonce i plži. Jedná se o živorodou užovku, kdy se mláďata rodí v blanitém obalu, který následně prorazí a opouštějí ho. Velikost vrhu může být až 20 mláďat. V letošním roce se mláďata užovky hladké narodila v polovině července. Samice porodila celkem 14 malých užovek, které jsme hned po porodu odebrali, aby je samice nesežrala. Tento druh, podobně jako ostatní užovky, se o svá mláďata nestará a mohl by je brát jako možnou potravu. Vzhledem k tomu, že s mláďaty tohoto druhu máme zkušenosti, umístili jsme každé mládě samostatně, aby se navzájem nemohla sežrat. Vzhledem k velikosti je rozkrmování těchto mláďat velmi specifické. Nabízíme jim různé druhy hmyzu, drobné gekony či drobné kousky myšat.

  U jediného českého jedovatého hada zmije obecné máme pravidelné odchovy již několik let. V letošním roce porodila pouze jedna z našich samic a nadělila nám 12 mláďat. Stejně jako dospělé zmije jsou i mláďata jedovatá, a proto s nimi zacházíme v ochranných pomůckách. I když jed zmije obecné není pro zdravého člověka nebezpečný, jsme přesto opatrní. O jedovatosti zmijí obecných se můžete více informací dozvědět v článku z minulého čísla Zoo novin.

   "Celkem tedy máme 10 mláďat zmije Schweizerovy. S malými zmijkami manipulujeme stejně jako s jejich rodiči. Bereme si speciální rukavice a vybavení, abychom se chránili před případným kousnutím. Rozkrmování mláďat naštěstí proběhlo bez problémů a všechny malé zmije čile přijímají potravu. Předkládáme jim gekony, myší holata a hmyz. Pro naší zoo se jedná o prvoodchov této ohrožené zmije a mláďata naleznou svůj domov v jiných zoologických zahradách." 

   U jiného druhu zmije, vyskytujícího se na řeckých ostrovech, je situace s jedem poněkud jiná. Již několik let chováme v Zoo Hluboká endemický druh hada, který žije pouze na řeckém souostroví Kyklády. Zmije Schweizerova je jedním z nejjedovatějších hadů Evropy. Dorůstá délky kolem 80 centimetrů, ale byli zaznamenaní i jedinci dlouzí více než jeden metr. Mají velkou barevnou variabilitu od šedé, přes šedohnědé až do červena. Velmi vzácná je pak melanistická forma. Díky zbarvení se dokáže ve svém prostředí skvěle maskovat.

  Kousnutí tohoto hada může být pro člověka smrtelné. Jed zmije Schweizerovy obsahuje hemotoxin, který snižuje srážlivost krve, poškozuje výstelky menších krevních cév a umožňuje prosakování krve do tkání, kde způsobuje lokální či větší krvácení. Naopak může i abnormálně rychle krev srážet, což může vést ke kolapsu krevního oběhu. Tento endemický druh je ohrožen nejen svým malým rozšířením a úbytkem přirozeného prostředí, ale především pronásledováním kvůli své nebezpečnosti, kdy je had nemilosrdně zabíjen. 

   V Evropě je zmije Schweizerova chována pouze ve 4 zoologických zahradách. Jednou z nich je právě Zoo Hluboká, kde tento druh chováme od roku 2016. Několikrát jsme měli od samic vejce, ale bohužel nikdy nebyla oplozena. Letos ale obě samice nakladly vejce, která nesla známky oplození. Vše jsme konzultovali s kolegy ze Zoo Plzeň, protože mají s tímto druhem a jeho odchovem větší zkušenosti. Na jejich rady jsme přesně připravili substrát. Tento druh je totiž při líhnutí velice náchylný na větší vlhkost a vejce by mohla zplesnivět. Od každé samice jsme měli 6 vajec. Ta byla přendána do inkubátoru, který jsme z bezpečnostních důvodů zajistili, aby ho nikdo nepovolaný nemohl otevřít, protože již mláďata jsou člověku opravdu nebezpečná. U tohoto druhu se udává velký rozptyl v délce inkubace od 18 až po 50 dní. První snůška se vylíhla po 42 dnech od inkubace. Ze šesti vajec se vylíhla 4 mláďata, u zbylých dvou vajec inkubace neproběhla správně a zárodky nedokončily vývoj. Opatrně jsme mláďata přendali do připraveného terária, které jsme následně uzamkli a označili výstražnými štítky. Druhá snůška se vylíhla od počátku inkubace ve 34. dni. Z této snůšky se vylíhla všechna mláďata. Celkem tedy máme 10 mláďat zmije Schweizerovy. S malými zmijkami manipulujeme stejně jako s jejich rodiči. Bereme si speciální rukavice a vybavení, abychom se chránili před případným kousnutím. Rozkrmování mláďat naštěstí proběhlo bez problémů a všechny malé zmije čile přijímají potravu. Předkládáme jim gekony, myší holata a hmyz. Pro naší zoo se jedná o prvoodchov této ohrožené zmije a mláďata naleznou svůj domov v jiných zoologických zahradách.

  Fotogalerie

     Autorka článku: Markéta Jariabková

  Redakční úpravy: Isabela Okřinová, Roman Kössl

  Autorka fotografií: Michaela Jerhotová
  

• Vypouštění sov pálených

  Sovám páleným ze Zoo Hluboká se ve volné přírodě daří

  Od roku 2009 probíhá repatriace sov pálených s cílem podpořit a posílit populaci v Jihočeském kraji. Tato činnost je prováděna se souhlasem a platným povolením od CHKO Třeboňsko. V období 2009-2025 bylo v Lomnici nad Lužnicí pod vedením pana Jakuba Mráze vypuštěno více než 120 sov, které byly odchovány v Zoo Hluboká.

  P

  řed samotným vypuštěním si sovy musí přiyyknout na prostředí, do kterého budou vypuštěny, a naučit se lovit živou potravu. Sovy jsou umístěny do tzv. „vypouštědla“ na půdě stodoly o rozměrech 15x7 metrů, odkud mají výhled do otevřené krajiny a na část města. Ve vypouštědle se nachází několik hnízdních budek a také ocelová bedna o velikosti 2x2 metry, do které jsou předkládány živé myši, což slouží k nácviku lovu živé potravy. 

  Vypouštění probíhá na jaře, konkrétně v období března a začátkem dubna. Sovy zůstávají ve vypouštědle přibližně 4-5 týdnů, během nichž jim je předkládána živá potrava. Po vypuštění jsou sovy ještě další 2 týdny přikrmovány.

  V letech 2009-2024 bylo zaznamenáno celkem 5 případů hnízdění sov vypuštěných v Lomnici nad Lužnicí. Vypuštěné sovy byly také opakovaně pozorovány nebo odchyceny v okolí města. To potvrzuje jejich zapojení do reprodukce a úspěšné přežívání. V CHKO Třeboňsko, do kterého Lomnice nad Lužnicí spadá, byly do roku 2025 potvrzeny 1-2 hnízdící páry sov pálených, nezahrnující jedince vypuštěné ze Zoo Hluboká. Naše repatriace tedy prokazatelně posilují jejich populaci.

  "V roce 2025 tedy došlo v Lomnici nad Lužnicí ke hnízdění tří párů sov pálených, přičemž dvě samice prokazatelně pocházely z repatriovaných jedinců. Celkem letos vyvedly 10 mláďat."

  Letos na jaře byly vypuštěny 3 sovy pálené z odchovu Zoo Hluboká. K naší radosti se sovy dlouhodobě zdržovaly v okolí vypouštědla, což naznačovalo možnost jejich zahnízdění.

  Začátkem května byla při kontrole budky v Zemědělském družstvu v Lomnici nad Lužnicí potvrzena přítomnost hnízdících sov pálených se třemi mláďaty (dospělí ptáci nebyli chyceni). V průběhu června se při dalších kontrolách budek podařilo prokázat další dva hnízdící páry sov pálených v Lomnici nad Lužnicí. Jeden pár hnízdil v budce ve stodole vzdálené asi 1 km od vypouštědla, kde bylo 7. července 2025 okroužkováno 6 mláďat a odchycena samice s označením D 207575, která patřila mezi letos vypuštěné ptáky. Druhé hnízdění proběhlo v budce přímo ve vypouštědle, kde byla 10. července 2025 okroužkována 3 mláďata a opět odchycena samice D 207574, která také pocházela z letošního vypuštění sov.

  V roce 2025 tedy došlo v Lomnici nad Lužnicí ke hnízdění tří párů sov pálených, přičemž dvě samice prokazatelně pocházely z repatriovaných jedinců. Celkem letos vyvedly 10 mláďat.

  V roce 2025 podle slov koordinátora pro sovu pálenou v ČR, pana Karla Popracha, hnízdilo v Jihočeském kraji dalších 5-6 párů těchto sov. To poukazuje na úspěšnost repatriace sovy pálené v Lomnici nad Lužnicí. Doufáme, že díky odchovaným jedincům ze Zoo Hluboká bude jihočeská populace této sovy dále posilovat a budeme se s ní setkávat stále častěji.

  
  

  Fotogalerie

  Autor článku: Jakub Mráz

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Isabela Okřinová

  Autorka fotografií: Michaela Jerhotová, Jakub Mráz

• Puštík bělavý v Rakousku

  Puštík bělavý dostal své jméno podle svého světlého zbarvení. Peří má šedobílý základ s podélným tmavým pruhováním. Na hlavě zaujmou výrazné černé oči, které kontrastují právě se světlým zbarvením peří.

  Klenot šumavských lesů, puštíka bělavého, vracíme nově i do rakouské přírody

  Puštík bělavý dostal své jméno podle svého světlého zbarvení. Peří má šedobílý základ s podélným tmavým pruhováním. Na hlavě zaujmou výrazné černé oči, které kontrastují právě se světlým zbarvením peří. Je druhou největší sovou českých lesů s rozpětím křídel až 130 cm. Samice bývají mohutnější s váhou mezi 570 – 1300 gramy. U samců se pohybují mezi 500 – 950 gramy. Mezi jeho hlavní potravu patří drobní savci, ale nepohrdne ani ptáky, obojživelníky a velkým hmyzem. Obývá převážně staré smíšené a listnaté lesy s dostatkem hnízdních dutin. Období toku začíná v zimním období. V té době se puštíci bělaví ozývají poměrně hlasitým voláním. Samice snáší 2 až 4 vejce, na kterých sedí zhruba 30 dní. Samec v době inkubace přináší samici potravu. O vylíhlá mláďata se pak starají oba rodiče. V průběhu hnízdění jsou puštíci poměrně agresivní a velmi intenzivně brání své hnízdo i mláďata. Mladí puštíci opouští hnízdo zhruba v jednom měsíci, ale několik týdnů ještě zůstávají v péči rodičů. Po úplném osamostatnění migrují na poměrně dlouhé vzdálenosti. Dospělí jedinci zůstávají zpravidla ve svém teritoriu.

  P

  uštík bělavý je rozšířený ve východní Evropě, Skandinávii a střední Evropě. V České republice jsou dnes jeho stavy stabilní, ale v minulosti byl u nás téměř vyhuben. Ještě na přelomu 19. a 20. století se na české straně Šumavy pravidelně vyskytoval. Příčinou vymizení šumavské populace byla zřejmě kombinace ubývání smíšených a listnatých lesů pralesovitého charakteru, vlivu klimatických výkyvů, genetické izolovanosti, intenzivního odstřelu a nedostatku potravy. Díky repatriačnímu projektu, který probíhal do roku 2009, se podařilo puštíka bělavého vrátit zpět do šumavských lesů. Na projektu spolupracovalo několik zoologických zahrad (včetně zásadního přínosu Zoo Hluboká), záchranných stanic a Národní park Šumava. Repatriovalo se více než 100 jedinců. Někteří bohužel uhynuli vlivem lidské činnosti (vlak, zástřel), ale většina přežila a založila soběstačnou populaci, kterou není v současné době potřeba doplňovat. Nadále se musí monitorovat a chránit prostředí, ve kterém se vyskytuje.

  Role Zoo Hluboká v repatriačním projektu puštíka bělavého na Šumavě

  Zoo Hluboká byla od začátku celého projektu koordinátorem chovu puštíku bělavých. Naši zaměstnanci se pravidelně podíleli na organizaci a samotné realizaci transportu a vypouštění zvířat na Šumavě. Zoo Hluboká poskytovala k repatriacím nejenom odchovaná mláďata, ale i rodičové páry. V letech 1995-2010 bylo vypuštěno do volné přírody 107 jedinců, z toho 37 z nich bylo odchováno v Zoo Hluboká. Podrobnější informace o projektu najdete na našem webu.  

  Zoo Hluboká chová několik párů této impozantní sovy a pravidelně se tady tato zvířata rozmnožují. Odchovaná mláďata nalézají domov v zoologických   zahradách po celé Evropě. Jejich chov je pro chovatele v zoo vždy zážitek. Jak jsme již zmínili, puštíci jsou v době hnízdění a odchovu mláďat poměrně agresivní. Proto k nim při úklidu, krmení a kontrole hnízdních dutin vstupujeme s maximální obezřetností. Samec brání samici a nalétává na jakéhokoliv „vetřelce“. Po vylíhnutí mláďat brání oba rodiče dál své teritorium. Klasický oděv do voliéry s hrdými puštíky je přilba se štítem, silný kabát, ideálně tzv. vaťák, a koště, aby bylo možné dospělého jedince bez zranění odrazit, kdyby zaútočil. Mláďata odstavujeme většinou v průběhu srpna, kdy už z nich rodiče začínají být rozladěni. Co se týká krmení, v průběhu toku a následném hnízdění a odchovu mláďat předkládáme nejen těmto sovám převážně hlodavce – myši, potkany, pískomily. Hlodavci jsou jejich nejčastější potravou i v přírodě. Mláďata potřebují od rodičů dostávat nejen čistou svalovinu, ale i kosti a chlupy, aby jim správně fungovala trávicí soustava a dělala krásné, pevné vývržky.

   "Tento repatriační projekt je velmi úspěšný – přispívá k ochraně ohroženého druhu sovy, který na mnoha místech v Evropě vymizel, v Rakousku v polovině 20. století. Od začátku realizace projektu bylo do volné přírody vysazeno přes 540 mladých sov. Již dva roky od zahájení vypouštění bylo v oblasti zaznamenáno první hnízdění. V letošní sezóně zahnízdilo 14 párů, z nichž devět úspěšně vyvedlo 15 mláďat."

  Zhruba před 4 lety jsme se dozvěděli o mezinárodním repatriačním programu v Rakousku, kde od roku 2009 probíhá projekt „Habichtskauz Wiederansiedelung“. Jeho cílem je posílit divokou populaci této druhé největší sovy Evropy vypouštěním mladých jedinců odchovaných v zoologických zahradách a dalších chovatelských stanicích do volné přírody. V sousedním státu je vytipováno několik cenných lokalit, kde lze puštíky repatriovat. Podařilo se nám spojit s koordinátorem tohoto programu, kterému jsme předložili rodokmeny, které dokladují, zda jsou naše sovy poddruhem, který je v Rakousku původní (stejný jako na Šumavě) – puštík bělavý středoevropský (Strix uralensis macroura). V letošním roce se nám celý proces podařilo dotáhnout do konce a vyjednat všechny podmínky pro přesun našich odchovaných sov do Rakouska, včetně předložení tohoto návrhu koordinátorovi evropského ex situ programu (EEP) pro puštíky bělavé. Ten náš krok schválil a doporučil 3 mláďata ze Zoo Hluboká k repatriaci do Rakouska. V druhé polovině srpna jsme mladé puštíky naložili a vyrazili směr Vídeň.  

   Přivítal nás koordinátor projektu a v krátké prezentaci nám představil celý projekt, metodiku vypouštění a letošní úspěchy. Po předání dokumentace od našich sov dostal každý hlubocký puštík odečítací ornitologický kroužek, letos v růžové barvě, následně byl zvážen a přeměřen. Pak jsme společně vyrazili k rozletové voliéře v Biosférické rezervaci Vídeňský les. Zde jsme se ještě seznámili s procesem aklimatizace, předkládání potravy, zabezpečení voliér, následným vypouštěním a monitoringem pomocí fotopastí. Puštíci zde stráví ve vypouštěcí voliéře nějaký čas. Po vypuštění budou monitorováni a ještě několik týdnů budou dokrmováni v blízkosti voliéry, kterou berou jako bezpečné místo. V době psaní tohoto článku již létají po rezervaci.

  Tento repatriační projekt je velmi úspěšný – přispívá k ochraně ohroženého druhu sovy, který na mnoha místech v Evropě vymizel, v Rakousku v polovině 20. století. Od začátku realizace projektu bylo do volné přírody vysazeno přes 540 mladých sov. Již dva roky od zahájení vypouštění bylo v oblasti zaznamenáno první hnízdění. V letošní sezóně zahnízdilo 14 párů, z nichž devět úspěšně vyvedlo 15 mláďat.

  Věříme, že v této spolupráci budeme pokračovat a naši puštíci budou úspěšně hnízdit v rakouských lesích a třeba se jejich potomci rozhodnou doletět až na Šumavu a posílí tak českou populaci.

  
  

  Fotogalerie

     Autorka článku: Markéta Jariabková

  Redakční úpravy: Isabela Okřinová, Roman Kössl

  autorky fotografií: Michaela Jerhotová, Markéta Jariabková, Isabela Okřinová
  

• Koordinované programy EAZA

  V minulém čísle jsme vám přinesli text, který popisoval smysl a poslání Evropské asociace zoologických zahrad (EAZA). Teď jsme poprosili našeho kolegu Petra Suvorova z brněnské zoologické zahrady, aby konkrétněji popsal samotnou práci koordinátora a celkové fungování koordinovaných programů.

  Koordinované programy Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA)

  V minulém čísle jsme vám přinesli text, který popisoval smysl a poslání Evropské asociace zoologických zahrad (EAZA). Teď jsme poprosili našeho kolegu Petra Suvorova z brněnské zoologické zahrady, aby konkrétněji popsal samotnou práci koordinátora a celkové fungování koordinovaných programů.

  J

  ednou z důležitých rolí zoologických zahrad a akvárií je vytváření záchovných populací ohrožených druhů živočichů (tzv. ex situ držení, tj. mimo původní prostředí). Pro vytvoření zdravé záchovné populace je ale nutný management, který zajistí co nejvyšší genetickou diverzitu. Za účelem řízeného managementu proto vznikají koordinované programy - plemenné knihy (European Studbooks, ESB) a ex situ programy (EEP). Ty shromažďují informace o jedincích daného druhu, o jejich držitelích, zajišťují držení těchto druhů v optimálních podmínkách na základě tzv. pokynů pro chov (Husbandry Guidelines).

  Co je management v ochraně přírody?

  V kontextu ochrany přírody má slovo management trochu jiný význam než v byznysu. Nejde o řízení lidí nebo firem, ale o cílenou péči o přírodní prostředí, druhy nebo chráněná území. Jedná se o soubor opatření, zásahů a strategií, které mají za cíl udržet nebo zlepšit stav přírodního prostředí, zachovat druhovou rozmanitost, podpořit ohrožené druhy nebo stanoviště či zabránit nežádoucím vlivům jako jsou invazní druhy nebo neadekvátní lidská činnost. Příkladem managementových opatření může být například pastva nebo sečení luk (pro udržení otevření krajiny), odstraňování invazních druhů, obnova mokřadů, regulace návštěvnosti v chráněných oblastech nebo monitoring vzácných druhů rostlin a živočichů. Jedná se o aktivní řízení (tedy „management“), plánování, realizaci a vyhodnocování péče o přírodu. Nejde jen o ochranu „nechat být“, ale o cílené zásahy, které pomáhají přírodě fungovat lépe v dnešních podmínkách.

  Programu předsedá koordinátor, který by měl znát biologii daného druhu natolik dobře, aby byl schopen program cíleně řídit. Aby bylo jeho rozhodování efektivnější, měl by mít k sobě poradní orgán - tzv. druhový výbor (Species Committee). Soubor koordinovaných programů spadá pod vyšší jednotku, tzv. poradní skupinu pro taxony (Taxon Advisory Group, TAG). Tu vede předseda a místopředseda, který může mít ještě k ruce poradce pro veterinární otázky a pro vzdělávání. Všechny poradní skupiny pro taxony jsou jako celek poté podřízeny výboru pro ex situ programy (EEP Committee). Tak jako každá rozvinutá institucionalizovaná společnost má i EAZA svoji výkonnou kancelář, jejíž součástí je také tým populačních biologů. Ti jsou zodpovědní za vytváření metodických podkladů pro vedení kolekcí (tzv. Population Management Manual). Každý koordinovaný program by měl mít v ideálním případě také nějaký dlouhodobý plán postupu (Long-term Management Plan).

   "Primární cíle EAZA by měly vést k ochraně ohrožených druhů volně žijících živočichů a správnému vzdělávání o dané problematice směrem k široké veřejnosti. Stává se tak prostřednictvím druhů držených mimo jejich přirozené prostředí. V ideálním případě by měl být tento svět přímo propojen na ochranu in situ, tedy ve volné krajině. Řízené programy by měly všechny zefektivnit držení vybraných druhů živočichů mimo jejich přirozené prostředí, těsněji navázat jejich držení na aktivity ve volné krajině, posílit vzdělávání a přesvědčit veřejnost o nutnosti pečovat o hodnoty biodiverzity."

  Co je to taxon?

  Taxon je jakákoliv skupina organismů, která je zařazena do určité úrovně biologické klasifikace. Může jít o druh, rod, čeleď, řád a další. Každý taxon zahrnuje organismy, které mají společné znaky a jsou si evolučně příbuzné. Například taxon ptáci zahrnuje všechny druhy ptáků, které sdílejí určité anatomické a genetické vlastnosti.

  Ne vždycky se efektivní management dané populace úplně daří. Jedním z důvodů je, že v současné době vzniká tlak na nárůst počtu plemenných knih (v posledních 5 letech minimálně o 150…), tyto funkce nejsou honorované a pojí se s nimi spíše povinnosti. Nicméně pokud má být řízení takto velké sítě institucí decentralizované, dává smysl, aby koordinátoři programů pocházeli z byrokraticky i kulturně co nejvíce diverzního prostředí celé Evropy.

  Cílem koordinovaných programů je nejen vytváření optimální velikosti populace, ale také optimální velikosti a složení dané chovné skupiny. Výsledkem disbalancu v chovné skupině může být tzv. sociální stres. Vzniká tehdy, pokud je například koloniální druh chován ve skupince pouze o několika jedincích. Mnohdy se ilustruje například na plameňácích či tučňácích, kde platí obecné pravidlo „čím víc nás je, tím se cítíme bezpečněji, budeme šťastnější a budeme se pak i lépe rozmnožovat“. Opačnou a méně vídanou je situace, kdy vezmeme druh samotářský a jeho přirozený distanc omezíme přidáním jeho dalších soukmenovců. Takových chyb se v minulém století dopouštěly například ty zoologické zahrady, které se pokoušely chovat člunozobce velkého (Balaeniceps rex) ve skupině, a to přesto, že jako jeden z mála žije tento ptačí druh s výjimkou doby rozmnožování spíše samotářsky.

  Dříve plemenné knihy vznikaly na základě souboru předem vybraných parametrů, avšak mnohdy nezohledňovaly všechny možnosti. Dnes je situace poněkud složitější. Proces, který předchází ustanovení takových řízených programů, se nazývá regionální plán kolekce (Regional Collection Plan) a v posledních letech je na tvorbu těchto plánů kladen značný důraz. Cílem regionálního plánu kolekce je nastavit řízený management toho, které druhy by v rámci členů EAZA měly být drženy a co je důvodem takového držení.

   (i) Status ohrožení a nutnost přímé tvorby zásobní ex situ populace.

  (ii) Druh může mít význam také jako modelový pro udržení metodik. Pokud již v zajetí přítomen je a my již nyní víme, že ve volné přírodě se nachází druh obdobný, a to s velmi nízkou populační hustotou, bylo by vhodné, abychom si naše metodické „nedostatky“ netrénovali na posledních žijících jedincích ohroženého druhu. 

  (iii) Vzdělávání. Zoologické zahrady a akvária by měly lidem biodiverzitu představovat. Dít by se ale tak mělo především v kontextu celého ekosystému, ve kterém daný druh žije. Dříve fungovaly spíše jako katalogizující zvěřince. Cílem bylo mít úplné kolekce dané čeledi, rodu atp., avšak nebyl tolik kladen důraz na kontext, v jakém druhy žijí ve svém přirozeném prostředí. Dnes je dáván daleko vyšší důraz na kontext samý. Zjednodušeně řečeno, cílem každé zoo je vtáhnout návštěvníka do příběhu/pohádky o daném zvířeti a ekosystému, ve kterém žije, a zaujmout jeho pozornost. Toho nelze ale dosáhnout prostřednictvím „zvířete, posazeného do klece“. Druhy tedy ukazujeme v souvislosti s dalšími, které sdílí stejné prostředí, a to včetně jejich predátorů, v adekvátně upravených exteriérech.

  (iv) Ochranářské vzdělávání. Například mnohé druhy jedovatých hadů jsou v přírodě pronásledovány jen proto, že se jich lidé bojí. Je tedy nutné podporovat znalost veřejnosti o těchto zvířatech tak, aby nebyly jejich populace soustavně hubeny.

  (v) Výzkum. Zdravá ex situ populace může být předmětem efektivního výzkumu, ať už se jedná o etologii, genetiku, reprodukční biologii či jiná témata.

  (vi) Atraktivita pro návštěvníky může být nepřímým důvodem pro vytvoření populačního managementu. Avšak zároveň může být přímo připojena na různé typy fundraisingu. Atraktivní druh tak může buď fungovat jako deštníkový, tj. zastřešovat fundraising pro záchranu ekosystému, ve kterém žije, včetně dalších, méně atraktivních druhů, které stejný ekosystém obývají.

  Pokud poradní skupina pro taxon v rámci regionálního plánu kolekce vyhodnotí, že druh nepotřebuje management, ale stále existuje nějaký důvod, proč jej v chovech držet, lze pro populaci takového druhu ustanovit tzv. monitorující osobu (MON-P), případně, není-li k dispozici, lze, aby tento cílený monitoring prováděla přímo samotná poradní skupina pro taxon (MON-T). 

  Primární cíle EAZA by měly vést k ochraně ohrožených druhů volně žijících živočichů a správnému vzdělávání o dané problematice směrem k široké veřejnosti. Stává se tak prostřednictvím druhů držených mimo jejich přirozené prostředí. V ideálním případě by měl být tento svět přímo propojen na ochranu in situ, tedy ve volné krajině. Řízené programy by měly všechny zefektivnit držení vybraných druhů živočichů mimo jejich přirozené prostředí, těsněji navázat jejich držení na aktivity ve volné krajině, posílit vzdělávání a přesvědčit veřejnost o nutnosti pečovat o hodnoty biodiverzity.

  Co je to kolekce?

  V zoologických zahradách se pojmem kolekce označuje soubor chovaných zvířat, který má určitou koncepci, účel nebo zaměření. Není to jen „sbírka zvířat pro výstavu“, ale promyšlený výběr druhů. Zoologické zahrady kolekce sestavují s různým záměrem. Ten nejčastější je určitě ochrana ohrožených druhů, kdy zoo chovají zvířata zařazená do různých záchranných programů. Některé druhy jsou chovány za účelem výzkumu (studium chování, genetiky, rozmnožování atd.). Velmi časté jsou také tematicky zaměřené kolekce (např. zvířata africké savany), které mají za úkol především vzdělávání veřejnosti.     

  
  

  
  

  Fotogalerie

     Autoři článku: RNDr. Petr Suvorov, Ph.D. (*1981) pracuje od roku 2013 jako kurátor ptačí kolekce v Zoo Brno. K datu publikace článku zastává v rámci EAZA následující funkce: (i) Místopředseda poradní skupiny pro bahňáky (Charadriiformes), (ii) Koordinátor ex situ programu pro jeřába mandžuského (Grus japonensis), (iii) Člen Species Committee pro korunáče rodu Goura, hrdličku divokou (Streptopelia turtur), poláka černohlavého (Aythya baeri) a nestora kea (Nestor notabilis).

       MVDr. Miroslava Friedman, Ph.D. (*1982) pracovala celkem 10 let na pozici zoologa ve dvou zoologických zahradách (Brno, Košice). Od roku 2024 působí jako propojovací styčný referent výkonného výboru EAZA s poradními skupinami pro kopytníky a s veterinárním výborem (Veterinary Committee).

  Redakční úpravy: Isabela Okřinová, Roman Kössl

  autorka fotografií: Michaela Jerhotová
  

• Podzimní přípravy

  Až se zima zeptá. Kam se na zimu schovávají a jak se připravují?

  Podzim je pro velkou spoustu zvířat klíčovým obdobím. Je to čas, kdy si vytvářejí zásoby a hledají vhodné úkryty, ve kterých přečkají zimu. Zatímco v loňském předvánočním čísle jsme se věnovali hlavně fyziologickým pochodům, které provází zimní spánek, tentokrát prozkoumáme různé strategie, které zvířata používají k přípravě na náročné zimní období. Povíme si, kde si vybírají své "zimní domovy" – od podzemních nor až po dutiny stromů, a jak se na náročné období chystají.

  N

  a proces zimního spánku a obecně na období „zimního strádání“ je potřeba se řádně připravit. Taková příprava ale není hned a vyžaduje dostatek času. Především je nutné získat velkou zásobu energie. To řeší zvířata zpravidla dvojím způsobem. Buď se snaží před ulehnutím k zimnímu spánku pořádně najíst, to znamená, že se celé léto a podzim pořád něčím cpou, nebo si dělají zásoby potravy v úkrytech. Vyhledávání a přichystání vhodných úkrytů je pak další důležitou součástí zvířecích podzimních příprav.

  Mezi typické „nacpávače“ patří sysli. Ti si nesyslí žádné zásoby, jak si lidé často mylně myslí, ale v podstatě už od chvíle, kdy se na jaře probudí, se neustále velmi vydatně krmí, a snaží se zajistit si dostatek energie pro dlouhé období hibernace. Podobným způsobem se na zimu chystají například jezevci. 

  "Tak trochu netradičně se zásobují krtci. Jejich typickou potravou jsou různí bezobratlí, z nichž dominují především žížaly. Ty do svých podzemních spižíren neukládají mrtvé, ale pouze omráčené. Krtek je totiž pouze ochromí kousnutím do nervových center. Velmi svérázným způsobem si tak zajišťuje "stále čerstvou potravu.""

  Shromažďovatelů zásob najdeme v přírodě velké množství. Jako první nás pravděpodobně napadnou křečci. Křečci polní do svých podzemních nor dokáží během podzimu nanosit opravdu neuvěřitelné množství potravy. Obiloviny, hlízy a další pochutiny nacpává do svých prostorných lícních toreb. Jejich obsah pak ve své podzemní spižírně vyplivne a pečlivě uloží. Během zimy se většinou tak jednou týdně probudí a postupně ujídá. Podobným způsobem se zařizují také norníci nebo hraboši. Ve svých podzemních skrýších mají speciální prostory, kam si nosí zásoby. 

  Schováváním potravy jsou známé také veverky. Všechny oblíbené dobroty, jako jsou oříšky nebo houby, ukrývají do dutin stromů, na stromech a občas i na zemi. Houby si stejně jako my konzervují tak, že je nechají usušit a pak je schovají. Polohu svých skrýší si veverky údajně nepamatují, mají ale vynikající čich, díky kterému potravu spolehlivě najdou. Pouze riskují, že jim pečlivě nastřádané zásoby objeví cizí veverka či jiné hladové zvíře.

  Oříšky neshromažďují pouze veverky. Roztomilí hlodavci plšíci lískoví, kteří mají tuhle pochutinu dokonce ve svém jméně, si na zimu budují v opuštěných norách nebo pod mechem úkryty, které neúnavně plní právě převážně lískovými oříšky.

  Tak trochu netradičně se zásobují krtci. Jejich typickou potravou jsou různí bezobratlí, z nichž dominují především výživné žížaly. Ty do svých podzemních spižíren neukládají mrtvé, ale pouze omráčené. Krtek je totiž pouze ochromí kousnutím do nervových center. Velmi svérázným způsobem si tak zajišťuje „stále čerstvou potravu“.

  A nemůžeme opomenout ani velkého vodního stavitele – bobra evropského. I ten neponechává nic náhodě. Během podzimu stěhuje pod vodu olistěné větve stromů, které jsou pro něj oblíbenou pochoutkou. Aby mu větve nevyplavaly, zapichuje je do dna nebo břehu poblíž vstupu do jeho hradu. Pokud v zimě zamrzne vodní hladina, nemusí nad ní bobr vůbec vyplavat. Stačí sáhnout po některé z nashromážděných větví pod vodou.

   A jak to mají ptáci? Snaží se také na zimu pojistit zásobami? Ano, i v této skupině živočichů nalezneme několik příkladů této promyšlené strategie. Určitě nelze vynechat sojky. Ty si občas ukládají různé druhy potravy (žaludy, bukvice, zrní, luštěniny, ale i různé bezobratlé živočichy) do stromových dutin. Častěji ale svou kořist ukládají přímo na zem, kde ji přikrývají například mechem nebo listím. Na rozdíl od veverek si své skrýše prý velmi dobře pamatují a spotřebovávání zásob mají velmi dobře promyšlené. Nejdříve konzumují rychle se kazící potravu a tu trvanlivější si nechávají na později.

  Plazi a ani obojživelníci si žádné zásoby na zimu většinou nevytváří, vzhledem k tomu, že celé toto období tráví ve stavu strnulosti. Většinou se zahrabou někam pod kůru, listí, pařezy nebo zalezou do různých skalních štěrbin. Hadi ke svému zimnímu odpočinku také rádi vyhledávají komposty.

  Možná vás ale také napadá, kam na zimu zmizí všemožné druhy hmyzu. Spousta z nich ještě před zimou nebo během ní uhyne. Pro přečkání má ale spousta z nich různé typy strategií, jejichž popis a příklady by vydaly na samostatný článek. A proto si toto téma i my tak trochu schováme na nějakou další zimu :-)

  Fotogalerie

     Autorka článku: Isabela Okřinová

  Redakční úpravy: Roman Kössl

  Zdroje fotografií: viz. popisky ve fotogalerii

• Dětská sekce 1

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  1

  Kvíz o sově pálené

  Přečtěte si článek, vyhledejte si informace o sově pálené a správně odpovězte na otázky.

  
  

  1) Sova pálená se vyskytuje...

  
  

  a) pouze v Evropě a Severní Americe

  b) pouze v Austrálii

  c) na všech kontinentech kromě Antarktidy

  2) Nejčastější potravou sovy pálené je...

  
  

  a) hraboš polní

  b) vrabec domácí

  c) ještěrka zelená

  3) Jaké má sova pálená přibližně rozpětí křídel?

  
  

  a) 40 - 50 cm

  b) 80 - 95 cm

  c) 120 - 140 cm

  4) Sova pálená je tak zvaně synantropní. Co to znamená?

  
  

  a) je všežravá

  b) je samotářská

  c) vyskytuje se v blízkosti lidských sídel

  5) Kolik vajec běžně snáší sova pálená?

  
  

  a) pouze 1

  b) 3 - 8

  c) více jak 12

  6) Co je hlavní příčinou úbytku sov pálených v ČR?

  
  

  a) proměna kulturní zemědělské krajiny

  b) nadměrný lov

  c) kácení lesů
  

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  1) c, 2) a, 3) b, 4) c, 5) b, 6) a 

• Dětská sekce 2

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  2

  (Ne)pravdy o zmiji Schweizerově

  Přečtěte si v Zoo novinách článek, vyhledejte si informace o zmiji Schweizerově a rozhodněte, která tvrzení jsou správně a která ne?

  a) Zmije Schweizerova je nejjedovatější had v Evropě.

  
  

  b) Zmije Schweizerova žije pouze na ostrově Korsika.

  
  

  c) Zmije Schweizerova může dosáhnout délky až 3 metry.

  
  

  d) Zmije Schweizerova rodí živá mláďata.

  
  

  
  

  e) Jed zmije Schweizerovy může být pro člověka smrtelný.

  
  

  f) Typické prostředí zmije Schweizerovy jsou kamenité travnaté stepi.

  
  

  
  

  
  

  
  

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  a) ano, b) ne, c) ne, d) ne, e) ano, f) ano

• Dětská sekce 3

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  3

  Vyprávění o tesaříkovi obrovském

  V následujícím textu se dozvíš mnoho zajímavého o tesaříkovi obrovském. Do textu se nám ale vloudily 4 chyby. Dokážeš je najít a případně opravit?

  Tesařík obrovský je jedním z největších a nejmajestátnějších brouků Evropy. Jeho vývojový cyklus je téměř výhradně vázán na buky. Má hnědé, lesklé tělo a charakteristická, velmi dlouhá tykadla, která jsou u samečků delší než tělo. Dospělci jsou aktivní především ve dne. Na území České republiky ho najdeme pouze roztroušeně v jižních a středních Čechách a na jižní Moravě. Tento majestátní brouk má velmi dlouhý vývojový cyklus. U tesaříků obrovských v České republice to může být 8 až 10 let. 

  
  

  Pro řešení klikni.

  Tesařík obrovský je jedním z největších a nejmajestátnějších brouků Evropy. Jeho vývojový cyklus je téměř výhradně vázán na duby. Má černé, lesklé tělo a charakteristická, velmi dlouhá tykadla, která jsou u samečků delší než tělo. Dospělci jsou aktivní především za soumraku a v noci. Na území České republiky ho najdeme pouze roztroušeně v jižních a středních Čechách a na jižní Moravě. Tento majestátní brouk má velmi dlouhý vývojový cyklus. U tesaříků obrovských v České republice to může být 3 až 5 let. 

  
  

• Dětská sekce 4

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  4

  
  

  Trocha zeměpisu s puštíkem bělavým

  Puštík bělavý se vyskytuje v ČR především na Šumavě a v Beskydech - přibližně vyznač na mapě, kde to je...

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  
  

   

• Dětská sekce 5

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  5

  Jak se chystají na zimu?

  Přečtěte si článek, vyhledejte si informace o přípravách zvířat na zimu a uhádněte název zvířete podle krátkého popisu.

  
  

  1) Na nošení potravy do úkrytu má prostorné lícní torby, ve kterých si přináší různé obiloviny, hlízy a další dobroty.

  
  

  2) Během podzimu stěhuje pod vodu olistěné větve stromů, které jsou pro něj oblíbenou pochoutkou.

  
  

  3) Své skrýše se zásobami si dobře pamatuje a své zásoby ujídá postupně od rychle se kazících po ty trvanlivé.

  
  

  4) Ve svém podzemním obydlí shromažďuje zásoby žížal, které nejsou mrtvé, ale pouze ochromené po kousnutí do nervového centra.

  
  

  5) Kromě schovávání žaludů, ořechů a dalších pochutin si na zimu také suší houby.

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  1) křeček polní, 2) bobr evropský, 3) sojka obecná, 4) krtek obecný, 5) veverka obecná

• Repatriace koně Převalského

  Jak šel čas s návratem koně Převalského do volné přírody

  Poslední koně Převalského byli v přírodě spatření ke konci 60. let 20. století v oblasti, kterou dnes tvoří národní park Gobi B. Pro jeho záchranu bylo zapotřebí potřeba koně dostatečně rozmnožit v zajetí. A to alespoň na 500 jedinců, což se považuje za dostatečně velkou populaci, aby mohl být druh savce považován za zachráněný.

  V

   Číně, v původní domovině tohoto druhu, vznikla v roce 1988 aklimatizační stanice, ale k přesunům koní tady bohužel nikdy nedošlo. Další nadějí byly soukromé nadace. Německý obchodník Christian Oswald začal nakupovat koně po Evropě a ve spolupráci s mongolskou vládou postavil aklimatizační stanici Tachin Tal. Holandská nadace manželů Baumanových zřídila stanici v rezervaci Chustajn Nurru nedaleko mongolského hlavního města Ulánbátaru. První převaláci se do těchto dvou aklimatizačních stanic v Mongolsku vrátili v roce 1992. První koně odchované v České republice pak vyslala Zoo Praha v roce 1998. Jednalo se o hřebce a dvě klisny, z nichž bohužel přežila jen jedna z klisen. Zbylí dva koně podlehli invazi krevních parazitů. 

  Projekt Christiana Oswalda převzala mezinárodní skupina International Takhi Group (ITG). Změnila strategii aklimatizace a vypouštění. Získalo se dostatek peněz na pořízení obojků se satelitní vysílačkou pro sledování pohybu stád ve volné krajině a na jaře roku 2000 překročil počet volně žijících koní Převalského stovku. Při jarním sčítání v roce 2009 pak velikost populace dosáhla čísla 148. Vzrůstající počty koní bohužel zasáhla krutá zima tzv. dzud, což je mongolský výraz pro mimořádně tvrdé zimní podmínky, které ohrožují pastevce, jejich stáda, ale i volně žijící koně. Napadlo obrovské množství sněhu a přišly opravdu silné mrazy. V průběhu léta 2009 bylo velmi sucho a tak ani tráva nedokázala narůst tak, aby poskytla zvířatům dostatek potravy. Stádo v blízkosti stanice bylo přikrmováno, nicméně ta zbylá ne, protože se k nim pracovníci nemohli dostat. Pastevci přišli téměř o veškerý dobytek a volně žijící divocí koně hynuli zimou a hladem. Během krátké doby jen v oblasti Gobi B uhynulo 89 kusů, což odpovídalo dvěma třetinám tamní populace.

  Bylo tedy potřeba rozjet dovozy ze zoologických zahrad, čehož se chopila Zoo Praha, která v roce 2011 vyslala první transport koní Převalského v režii České republiky. Bylo to poprvé, kdy nějaká zoologická zahrada transport sama zorganizovala. Od roku 2011 do roku 2023 putovalo do národního parku Gobi B a dalších částí Mongolska 38 koní z celé Evropy. Zvířata přepravila ve svých letounech Armáda ČR v přepravních bednách v doprovodu chovatelů a veterinářů. Zoo Praha se v rámci projektu Návrat divokých koní věnuje i jiným aktivitám jako je například rekonstrukce nemocnice ve vesnici Bij, která slouží místním občanům, ale i strážcům národního parku Gobi B. Byla vybudována studna s pitnou vodou, založen ekoklub pro děti, dovezeny pracovní pomůcky pro strážce a vybavení na sledování koní (vysílače, dalekohledy a podobně). Projekt má za cíl nabídnout i alternativní zdroje obživy místním obyvatelům (hlavně pastevcům). Díky záchranným projektům žije nyní v Mongolsku více než 500 koní Převalského z toho 194 v národním parku Gobi B. 

   "Zoo Hluboká chová koně Převalského od dubna 2025, kdy byla dokončena nová expozice právě pro tento ohrožený druh. Zatím chováme 3 klisny, což se ale může časem změnit, pokud se s koordinátorem chovu dohodneme na dovozu hřebce a následném povolení chovu. Třeba se jednou hříbata narozená na Hluboké podívají do své původní domoviny, ale nebudeme předbíhat. Zatím se učíme, jak s převalákem pracovat. "

  V přípravách přípravách je založení nové populace ve východní části Mongolska v oblasti zvané „Údolí klášterů.“ První koně by sem mohli být přepraveni v roce 2026.

  V roce 2023 podepsala pražská zoologická zahrada memorandum s Kazachstánem o spolupráci na návratu divokých koní na jeho území. V roce 2024 vyrazily dva armádní letouny CASA s osmi koňmi na palubě z Prahy a Berlína. Na palubě se nacházela zvířata z evropských chovů. Po přistání pokračovali koně do aklimatizačního centra Alibi v Altyn Dala neboli Zlatá step. Další transport vyrazil v roce 2025 rovněž ze dvou evropských měst, a to z Prahy a Debrecénu. Z Maďarska letěla skupina koní pocházející z Národního parku Hortobágy, kde se v místní pustě nachází velké stádo. Zoo Praha se podařilo do projektu zapojit i toto stádo. Celkem byl přepraven 1 hřebec a 2 klisny z aklimatizační stanice v Dolním Dobřejově a 4 klisny z Maďarska. Z Prahy měli letět 2 hřebci. Jeden z nich ale trochu zkomplikoval situaci, když se mu povedlo rozepřít transportní bednu a předčasně vystoupil na Pražském okruhu. Po odchytu byl kůň naštěstí bez újmy přepraven zpět do pražské zoo. Celý popis kuriózní situace si můžete přečíst v tomto článku. 

   Po příletu a následném transportu do Zlaté stepi bylo 7 koní umístěno do aklimatizačních ohrad a zároveň byli do volné krajiny vypuštěni koně, kteří přiletěli v roce 2024. Tedy kromě jedné klisny, která měla bohužel zdravotní potíže, a tak bylo její vypuštění odloženo na následující rok. Celý tento projekt je podporován Zoo Praha, Armádou ČR, Evropskou asociací zoologických zahrad a akvárií (EAZA) a Frankfurtskou zoologickou společností (FZS). Cílem kazachstánského projektu je přepravit během 5 let do oblasti Altyn Dala alespoň 40 koní Převalského.

  Zoo Hluboká chová koně Převalského od dubna 2025, kdy byla dokončena nová expozice právě pro tento ohrožený druh. Zatím chováme 3 klisny, což se ale může časem změnit, pokud se s koordinátorem chovu dohodneme na dovozu hřebce a následném povolení chovu. Třeba se jednou hříbata narozená na Hluboké podívají do své původní domoviny, ale nebudeme předbíhat. Zatím se učíme, jak s převalákem pracovat. 

  
  

  Fotogalerie

     Autorka článku: Markéta Jariabková

  Redakční úpravy: Isabela Okřinová a Roman Kössl

  zdroj fotografií: Press kit Zoo Praha a archiv Zoo Hluboká
  

• Sallačova sbírka

  Sallačova sbírka paroží jelenovitých a souroží turovitých

  Sallačova sbírka paroží jelenovitých a souroží turovitých, která je k vidění v loveckém zámku Ohrada v Hluboké nad Vltavou, patří k nejcennějším kolekcím Národního zemědělského muzea.  

  N

  a přelomu 19. a 20. století sbírku shromáždil prof. PhDr. Vilém Sallač (1852–1927). Narodil se 25. března 1852 v Poličce, vystudoval přírodní vědy na Karlově univerzitě a roku 1882 nastoupil jako středoškolský profesor na německém lesnickém učilišti v Bělé pod Bezdězem. Přednášel botaniku, zoologii, mineralogii a geologii, vedl botanická a entomologická praktika, byl kustodem přírodovědeckých sbírek i botanické zahrady. Staral se o rozmnožování sbírek a budování arboret lesnických škol v Bělé p. Bezdězem a Zákupech, kam byla škola v roce 1904 přeložena. 

  Zpočátku se věnoval zejména ornitologii, pomáhal např. MUDr. Alfredu Hořicovi při sestavování nejúplnější kolekce českého ptactva, která je nyní uložena v Národním muzeu. Později zaměřil svou pozornost na studium vývoje paroží jelenovitých. Ve své době byl jedním z mála českých zoologů, který se studiu velkých savců věnoval. Jeho odborné znalosti byly oceněny po I. světové válce, kdy byl po šesti letech od svého penzionování povolán do Prahy, aby tam jako soukromý docent ČVUT pomáhal budovat Vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství. Přednášel dendrologii, vybrané kapitoly z biologie lovné zvěře a lesnické entomologie. Zemřel ve věku 75 let, 2. června 1927 v České Lípě.

   Souroží = označuje kompletní rohovou výbavu lebky turovitého zvířete – tedy oba rohy jako celek. Jedná se o analogický výraz k „paroží“: Stejně jako „paroží“ označuje celek parohů, „souroží“ označuje celek rohů.

  "Od roku 1964 je sbírka uložena v Muzeu lesnictví myslivosti a rybářství v loveckém zámku Ohrada u Hluboké nad Vltavou, pobočce Národního zemědělského muzea Praha. Ve stálé expozici je vystavena od roku 1966, současná podoba expozice vznikla v roce 2025."

  Aby mohl provést rozsáhlou srovnávací studii vývoje paroží různých druhů jelenovitých, shromáždil mimořádně rozsáhlou sbírku paroží z celého světa. Závěry svých rozsáhlých srovnávacích studií, v nichž se zabýval genetikou tvorby parožní koruny, shrnul v knize „Die Kronenhirsche und Mendelschen Gesetze" (Praha 1912).

  Původní historické jádro Sallačovy sbírky tvoří 355 paroží jelenovitých a 59 souroží turovitých. Sbírka je však nadále rozšiřována a k roku 2025 obsahuje 388 kusů paroží a dalšího kosterního materiálu jelenovitých (Cervidae) a 88 souroží, lebek a koster turovitých (Bovidae). Celkem sbírka obsahuje 41 druhů z cca 55 známých druhů jelenovitých, v expozici můžete vidět 39 druhů a 34 poddruhů.

  Tohle tam pak opakuje na konci článku a tady to chronologicky úplně nedává smysl…

  Systematicky budovanou kolekci jelenovitých využíval Sallač jako podklad ke svému vědeckému bádání, a proto se snažil získat paroží s typickými znaky pro jednotlivé rody a druhy, nikoli extrémně mohutné či atypické trofeje. Menší sbírka souroží obsahuje tvarově a rozměrově nápadné rohy, které shromáždil Sallač patrně pouze ze zájmu a ve svých pracích je nezmiňuje.

  Většinu exemplářů získal prof. Sallač na základě bohatých osobních kontaktů z evropských zoologických zahrad a přírodovědných institutů, koupí od preparátorských firem nebo darem od šlechticů, kteří mu je přivezli z loveckých výprav do exotických zemí.

  Poprvé svou sbírku Sallač vystavil v roce 1908 v Praze. Velkou pozornost sbírka vyvolala na mezinárodní výstavě ve Vídni v roce 1910, neboť se ukázalo, že jde o jednu z nejvýznamnějších kolekcí paroží jelenovitých na světě.

  Sbírku po Sallačově smrti zakoupila Československá myslivecká jednota a instalovala ji v Lesnickém a mysliveckém muzeu v Brně, kde byla vystavena mezi lety 1933–1943. Po válce byla sbírka krátce (1948–1950) vystavena v expozici Československého zemědělského muzea v Praze na Letné. Se sbírkami muzea byla pak převezena na zámek Konopiště, následně se větší část sbírky přemístila na zámek v Lednici. Od roku 1964 je sbírka uložena v Muzeu lesnictví myslivosti a rybářství v loveckém zámku Ohrada u Hluboké nad Vltavou, pobočce Národního zemědělského muzea Praha. Ve stálé expozici je vystavena od roku 1966, současná podoba expozice vznikla v roce 2025.

  
  

  Fotogalerie

  Autorka článku: Marie Voldřichová (kurátor zoologie muzeum Ohrada)

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Isabela Okřinová

  Zdroje fotografií: viz. popisky ve fotogalerii

• Tesařík obrovský

  Tesařík obrovský je jedním z největších a nejmajestátnějších brouků Evropy. Tento chráněný druh je symbolem zdravých a rozmanitých lesů, zejména těch s dostatkem starých, listnatých stromů. Jeho vývojový cyklus je téměř striktně vázán na duby. Pouze výjimečně se vyvíjí na jilmu, ořešáku, vrbě nebo jasanu, v jižní Evropě také na jírovci maďalu.

  Tesařík obrovský: obr mezi brouky žije i v Zoo Hluboká

  Tesařík obrovský je jedním z největších a nejmajestátnějších brouků Evropy. Tento chráněný druh je symbolem zdravých a rozmanitých lesů, zejména těch s dostatkem starých, listnatých stromů. Jeho vývojový cyklus je téměř striktně vázán na duby. Pouze výjimečně se vyvíjí na jilmu, ořešáku, vrbě nebo jasanu, v jižní Evropě také na jírovci maďalu. Na území České republiky ho najdeme pouze roztroušeně v jižních a středních Čechách a na jižní Moravě. Ve zbytku České republiky vyhynul.  Dále se vyskytuje ve střední a jižní Evropě, jižním Švédsku, severní Africe a na Kavkaze.

  T

   esařík obrovský je impozantní brouk dorůstající délky 24 až 56 mm. Má černé, lesklé tělo a charakteristická, velmi dlouhá tykadla, která jsou u samečků delší než tělo. Dospělci jsou aktivní především za soumraku a v noci. Den tráví skrytě v korunách stromů nebo ve výletových otvorech. Ideálním obdobím pro pozorování dospělých tesaříků obrovských je květen až srpen. Právě tuto roční dobu je máte možnost vidět i v areálu Zoo Hluboká, který jim nabízí právě velké množství starých a především dobře osluněných dubů vhodných pro jejich vývin. Tento majestátní brouk má velmi dlouhý vývojový cyklus. U pozorovaných jedinců na území České republiky se jedná zpravidla o časový horizont tří až pěti let. Samička klade vajíčka do štěrbin v kůře starých dubů. Zde přečkají první zimu. Z vajíček se líhnou larvy, které dorůstají až délky 10 cm. Postupně se zavrtávají hluboko do dřeva, kde si vytvářejí mohutné chodby. Tyto larvy jsou hlavním důvodem, proč je tento druh tak významný pro lesní ekosystém – jsou důležitým článkem v procesu rozkladu dřeva. Po několika letech se larva zakuklí a po přeměně na dospělce se v další sezóně vyhrabe ven.

  "V České republice je tento druh chráněn zákonem jako kriticky ohrožený. Programy na ochranu tesaříka obrovského zahrnují monitoring populací, mapování jeho výskytu a osvětu veřejnosti."   

  
  

  Tesařík obrovský čelí mnoha hrozbám, a proto je v Evropě přísně chráněný. Hlavním důvodem jeho ohrožení je intenzivní lesní hospodaření, které vede k odstraňování starých a odumřelých stromů. Přirozené prostředí tesaříka, tedy staré, listnaté lesy, se neustále zmenšuje. Další hrozbou je chemické ošetřování lesů a odstranění jednotlivých stromů, které jsou napadené. Ochrana tesaříka obrovského vyžaduje zachování starých dubů v lesích. Důležité je ponechávání takzvaných "doupných stromů" v lesích a v krajině. Ty slouží nejen tesaříkovi, ale i mnoha dalším druhům živočichů. V České republice je tento druh chráněn zákonem jako kriticky ohrožený. Programy na ochranu tesaříka obrovského zahrnují monitoring populací, mapování jeho výskytu a osvětu veřejnosti.

  
  

  Fotogalerie

  Autor článku: Michal Berec, Přírodovědecká fakulta, JU

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Isabela Okřinová

  Autorka fotografií: Michaela Jerhotová, Roman Kössl

• Fotosoutez

  Fotosoutěž "Tohle fakt žeru" zná své vítěze.

  I letos jsme pro nadšené fotografy zvířat a přírody připravili fotosoutěž. Oproti loňskému, lehce uměleckému tématu, jsme v letošním roce zvolili přístupnější zadání, které jsme vyjádřili sloganem „Tohle fakt žeru“. Vzhledem k tomu, že zoologické zahrady nám poskytují jedinečnou možnost pozorovat zvířata při jejich každodenních činnostech, vyzvali jsme soutěžící k tomu, aby si všímali zvířat při krmení. Soutěžící tedy měli zvíře z naší zoo vyfotografovat tak, aby bylo zachyceno při konzumací své přirozené potravy. Toto téma mělo zároveň i určité vzdělávací ambice, protože si soutěžící mohli v rámci něj detailnější všímat, čím se konkrétní zvířata živí, a co jim nejvíce chutná.

  S

  outěž trvala 2 měsíce a sešlo se nám celkem 51 fotografií, při čemž soutěžící mohli vybírat i ze svých archivů. Nemuselo tedy nutně jít o aktuální snímky. Ukázalo se, že focení zvířat při krmení je mnohdy velkou zábavou, protože nám dorazilo několik, při nejmenším, kuriózních fotografií. Nutno dodat, že ze soutěže opět, jako každý rok, vzešlo mnoho velmi povedených snímků. Ze zaslaných fotografií vybrala porota složená ze zaměstnanců vzdělávacího oddělení Zoo Hluboká a profesionálního fotografa Václava Křížka 20 nejlepších fotografií a také 3 vítěze v kategorii Hlasování poroty. Dvacet vybraných snímků jsme poté uveřejnili na Facebooku a o vítězi druhé kategorie rozhodovala svými hlasy veřejnost. Rozhodování nebylo vůbec jednoduché, nicméně vítězové jsou jasní. Všechny vítězné fotografie si můžete prohlédnout ve fotogalerii. Výběr nejlepších snímků můžete až do konce listopadu obdivovat v rámci výstavy ve Vzdělávacím centru Zoo Hluboká. Fotografie jsou navíc doplněny stručnými informacemi o potravních návycích konkrétních zvířat. Na závěr bychom chtěli poděkovat firmě FotoŠkoda, která do soutěže opět poskytla zajímavé ceny.    

  
  

  6 nejlepších fotografií

  Autorka textu: Isabela Okřinová

  Redakční úpravy: Roman Kössl

  Autoři fotografií: viz. popisky ve fotogalerii

• Filmový festival

• Strašidelná zoo

• Sallačova sbírka

  kuňka východní

  Část současné expozice Sallačovy sbírky v NZM Ohrada.

  autorka fotografie: Marie Voldřichová, © NZM

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  prof. PhDr. Vilém Sallač (1852–1927) na nedatované fotografii.

  zdroj fotografie: © NZM

  Photo 7

  Ing. Jiří Turek připravuje preparát huemula jižního na CT snímkování v High-tech technologicko – výukovém pavilonu České zemědělské univerzity v Praze. Cílem bylo zachytit možné kostní defekty čelistí.

  zdroj fotografie: © NZM

  
  

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Zubr kavkazský, dlouhá lebka s rohy, exemplář ze Sallačovy sbírky jelenovitých a turovitých.

  autorka fotografie: Marie Voldřichová, © NZM

• Hadí rok

  kuňka východní

  Mláďata zmije Schweizerovy mají výraz predátora už od malička :-)

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Mládě užovky obojkové

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7

  Mláďata našeho nejdelšího hada užovky stromové na první pohled připomínají užovky obojkové

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Mládě užovky hladké

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  skokan štíhlý

  Tak zvané klubko zmijí obecných

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 6

  Manipulace s malými zmijemi Schweizerovými

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• Podzimní přípravy

  kuňka východní

  Schováváním potravy jsou známé také veverky. Všechny oblíbené dobroty, jako jsou oříšky nebo houby, ukrývají do dutin stromů, na stromech a občas i na zemi.

  autor fotografie: Miroslav Vovesný

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Křečci polní do svých podzemních nor dokáží během podzimu nanosit opravdu neuvěřitelné množství potravy. Obiloviny, hlízy a další pochutiny nacpává do svých prostorných lícních toreb.

  autorka fotografie: Charles J. Sharp

  Photo 7

  Oříšky neshromažďují pouze veverky. Roztomilí hlodavci plšíci lískoví, kteří mají tuhle pochutinu dokonce ve svém jméně, si na zimu budují v opuštěných norách nebo pod mechem úkryty, které neúnavně plní právě převážně lískovými oříšky. 

  autor fotografie: Bjorn Schulz

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Sojky si občas ukládají různé druhy potravy (žaludy, bukvice, zrní, luštěniny, ale i různé bezobratlé živočichy) do stromových dutin. Častěji ale svou kořist ukládají přímo na zem, kde ji přikrývají například mechem nebo listím.

  autor fotografie: Hedera Baltica

• Tesařík obrovský

  kuňka východní

  Tesařík obrovský je jedním z největších a nejmajestátnějších brouků Evropy. Tento chráněný druh je symbolem zdravých a rozmanitých lesů, zejména těch s dostatkem starých, listnatých stromů.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Tesařík obrovský je impozantní brouk dorůstající délky 24 až 56 mm. Má černé, lesklé tělo a charakteristická, velmi dlouhá tykadla, která jsou u samečků delší než tělo. 

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Výletové otvory tesaříků obrovských jsou oblíbeným "krmítkem" datlovitých ptáků. Pochutnávají si, jak na larvách, tak na dospělých jedincích.

  autor fotografie: Roman Kössl

• Fotosoutěž

  kuňka východní

  1. místo v kategorii Hlasování poroty 

  autor fotografie: Jakub Macilis

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  2. místo v kategorii Hlasování poroty

  autorka fotografie: Andrea Forejtová

  Photo 7

  3. místo v kategorii Hlasování poroty

  autor fotografie: Eliška Horková

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  1. místo v kategorii Hlasování veřejnosti

  autor fotografie: Linda Mácová

  skokan štíhlý

  2. místo v kategorii Hlasování veřejnosti

  autor fotografie: Tereza Kříhová

  Photo 63

  3. místo v kategorii Hlasování veřejnosti

  autor fotografie: Milan Kotulek

• Sovy pálené

  kuňka východní

  Mláďata sovy pálené vylíhlá v Zoo Hluboká

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  V období 2009-2025 bylo v Lomnici nad Lužnicí pod vedením pana Jakuba Mráze vypuštěno více než 120 sov, které byly odchovány v Zoo Hluboká.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7

  Mládě sovy pálené odchycené v ZD Lomnice nad Lužnicí

  autor fotografie: Jakub Mráz

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Sovy pálené v tzv. "vypouštědle" v Lomnici nad Lužnicí

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• Koordinátoři

  kuňka východní

  Tygr ussurijský je typickým zástupcem druhů chovaného v Zoo Hluboká, který je zařazen do EEP programu

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Svůj EEP program má i, v dřívějších dobách, na Šumavě ohrožená sova puštík bělavý

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7

  Želva bahenní patří mezi velmi ohrožené druhy české přírody. I proto je pro ni vytvořen EEP program

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Kolekce ptáků "bahňáků", kteří mají specifický způsob získávání potravy. Tato kolekce má tedy především vzdělávací význam.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• Puštíci

  kuňka východní

  Puštík bělavý v expoziční voliéře Zoo Hluboká

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Vážení mladých puštíků přec vypuštěním do rozletové voliéry.

  autorka fotografie: Markéta Jariabková

  Photo 7

  Rozletová voliéra pro puštíky v Biosférické rezervaci Vídeňský les.

  autorka fotografie: Isabela Okřinová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  U rozletové voliéry jsme seznámili s procesem aklimatizace, předkládání potravy, zabezpečení voliér, následným vypouštěním a monitoringem pomocí fotopastí.

  autorka fotografie: Isabela Okřinová

• Syslí rok

  kuňka východní

  Markéta Jariabková (Zoo Hluboká) a Jan Matějů (Muzeum Karlovy Vary) při vypouštění syslu na lokalitě Hliniště v Českém středohoří

  autorka fotografie: Jitka Matoušová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Odchyt syslů do živochytných pastí v Zoo Hluboká

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7

  Sysli se vypouští přímo do nory, která se pak na několik dní zacpe lahvemi s vodou. Je to z toho důvodu, aby se sysli v norách nejdříve aklimatizovali a zvykli si na nové prostředí. Kdykoliv se mohou na jiném místě z nory vyhrabat a prozkoumávat okolí.   

  autorka fotografie: Jitka Matoušová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Vypouštění syslů na lokalitě Hliniště v Českém středohoří 

  autorka fotografie: Jitka Matoušová

• Převaláci

  kuňka východní

  Koně Převalského ve Zlaté stepi v Kazachstánu

  autor fotografie: Miroslav Bobek

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Nakládání transportních beden s koni Převalského na pražském letišti ve Kbelích (rok 2024)

  autor fotografie: Oliver Le Que

  Photo 7

  Vypouštění koní Převalského ve Zlaté stepi v roce 2024

  autor fotografie: Václav Šilhan

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  3 klisny koně Převalského v Zoo Hluboká

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová