Historie chovu medvědů v Zoo Hluboká

Kdyby uměli mluvit, měli by medvědi v Zoo Hluboká co vyprávět. Historie medvědích zařízení v Zoo Hluboká je totiž malým seriálem sama o sobě – od betonu, mříží, a takřka diplomatických jednání, až po přírodní výběh a vzácné hosty z hor Střední Asie. Pojďme se společně projít historií, a podívejme se, jak to s medvědími chovatelskými zařízeními v naší zoo vypadalo. 

954: Dva medvědi za 1900 korun kus

 Po vyvlastnění majetku Adolfa Schwarzenberga po roce 1947 připadla zoo u zámku Ohrada i s okolními lesy podniku Státní lesy. Zahrada byla zanedbaná, ale lesáci se ji snažili držet nad vodou – a v roce 1954 si dokonce dovolili luxus: koupili ze Zoo Děčín dva medvědy hnědé, Míšu a Gríšu, každého po 1900 korunách. Co na tom, že Míša měl vadnou přední tlapu, Gríšovi zase chyběly takzvané trháky (poslední třenový zub a první stolička). Komu by to vadilo – návštěvníci se jen hrnuli.

Pro nové hvězdy programu vybudovali na ploše přibližně 7,2 × 9 metrů novou klec z mohutných železných mříží.  Tehdy to byla zcela jistě největší stavba v celé zoo. Zhruba pětinu plochy betonové podlahy zabíral oválný bazén, mohutné mříže na kamenné podezdívce oddělovaly zvířata od návštěvníků. Ke kleci patřily dva zděné kotce na oddělené uzavírání zvířat. Na svou dobu solidní počin. Ale na dnešní potřeby? Dnes už pro chov medvědů ani jiných zvířat dávno nevyhovuje, do dneška ale tato historická konstrukce jako památka v zoo stojí. V rukou ji má projektant a vymýšlí, jak z ní udělat hřiště pro děti.

1976: Rumunský dárek 

O dvacet let později vstupuje do příběhu stranická politika. Na výstavě Země živitelka v Českých Budějovicích, tehdy mezinárodní přehlídce úspěchů zemí RVHP, se Rumunsko rozhodlo zaujmout nevšedně: přivezlo dvě živá medvíďata medvěda hnědého z volné přírody Karpat, osmiměsíční sourozence Gelu a Maricu. Jejich matka byla s největší pravděpodobností zastřelena lovci – nikdo už se nedozví, jestli to bylo cíleně pro Zemi Živitelku, nebo se jednalo o zabavená mláďata upytlačené matky.

Po skončení výstavy si Rumuni medvíďata zpátky odvézt nechtěli. Tehdejší krajské stranické špičky už ale měly předem domluveno, že zvířata zůstanou v ČSSR – a to v nejbližší zoo, na Hluboké, kterou krajský národní výbor v té době spravoval. Tou dobou zde dožíval jediný osaměle stárnoucí medvěd z 50. let.

Tehdejší ředitel Čestmír Pekař měl v tu dobu v rukávu eso: projektanta a stavitele pana Petráška, který zde se svým rýsovacím prknem vybudoval kus historie zoo. Kromě velkého výběhu pro kopytníky (který se později stal postupně domovem siků japonských, jelena milu, australských emu - včetně jedné filmové hvězdy z „Dědictví aneb Kurvahošigutentag“, poníků, oslů a nakonec i koní Převalského), navrhl především nový medvědinec.

Medvědinec, kam se tehdy noví medvědi nastěhovali, nebyl nijak velký. Spíš malý, až hodně malý. Tvořily ho dvě klece, aby bylo možné medvědy od sebe oddělit, nebo je uzavřít, zatímco ošetřovatel uklízel v té druhé. Klece byly k sobě postavené do tvaru písmene L a mezi nimi byly dva zděné uzavírací boxy jako brlohy. Klece rozměrově příliš nepřesahovaly cirkusové maringotky (větší klec měla 7,7 × 5,2 m, menší 7,6 × 3,6 m), ale na tehdejší poměry nabízela zajímavá vylepšení. Tehdy neexistovaly žádné normy na chov zvířat, stavělo se podle zkušeností a hlavně podle toho, kolik místa kde zbylo. Přesto se v té menší kleci, vybavené mělkým bazénkem a kmeny na drápání a šplhání, od roku 1981 Gelu a Marica (kterým ošetřovatelé přezdívali Bedřich a Maryša) pravidelně každé dva roky rozmnožovali. Do roku 1993 odchovali minimálně patnáct mláďat – slušný výkon na takový prostor. Menší klec s hlubším, ale menším bazénkem a vyzděnou palandou sloužila obvykle pro oddělení samce. Pro fajnšmekry je nutné podotknout, že před medvědy hnědými žil v nové kleci krátkou dobu ještě samec medvěda ušatého neboli himálajského.

V roce 2000 musel malý Petráškův medvědinec ustoupit nové expozici pro vydry říční. Medvědí pár se už o dva roky dříve přestěhoval dožít do nově vybudovaného hektarového přírodního výběhu v plzeňské zoo.

2002: Stará klec dostává druhou šanci

V Zoo Hluboká zůstali jejich potomci z roku 1989, medvědí bratři Dick a Ben, kteří zatím obývali onu původní klec z 50. let. Ze současného pohledu už ale taková klec byla pro medvěda malá, natož pro dva velké samce. A tak se zoo v roce 2002 rozhodla ji zvětšit – ve stejném stylu a vzhledu – na úkor sousedního hodně starého výběhu (nebo spíš betonového dvorečku) pro divoká prasata. Medvědi tím získali zhruba 100 m² navíc, nový bazén s vodopádem (ten původní už dávno neudržel vodu) a kousek přírodní plochy s náletovou zelení a keři černého bezu, které si tam vyrostly úplně samy.

2011-2013: Nová setkání a království horských medvědů

Skutečný skok vpřed přišel s evropskými dotacemi z programu ROP v roce 2011. Součástí projektu „Nová setkání“ byl i nový výběh, o kterém se do té doby medvědům na Hluboké snad ani nesnilo. Výsledkem je moderní přírodní expozice o rozloze téměř 800 m², která splňuje vysoké nároky na chov šelem. Výběh je oplocený zčásti umělými skalami, zčásti plotem, přesto mohou návštěvníci medvědy sledovat i skrz velká skleněná okna zapuštěná přímo mezi umělé skály. Uvnitř je přírodní terén – místo betonu tráva, byliny, kamenitý terén k hrabání, živé i mrtvé kmeny stromů k lezení a škrábání, keře a jezírko napájené vodopádem. K tomu komfortní zázemí - tři uzavíratelné vnitřní ubikace na spaní, porody i zimování. Jednu velkou slabinu přesto expozice medvědů má. Chybí oddělovací výběh. Na ten nezbyl prostor.

Jedna otázka ale visela ve vzduchu: co s Dickem a Benem, dvěma stárnoucími medvědy brtníky stále bydlícími v už dávno nevyhovující kleci z 50. let? Po konzultaci s veterináři padlo šetrné rozhodnutí: uspání a transport by pro ně představovaly zbytečné riziko a mohly jim ublížit víc než stávající stav. A tak raději zůstali ve svém známém prostředí a nový výběh od počátku čekal na jiné nájemníky.

2014 - současnost: Rarita ze střechy Asie

Předcházely tomu roky jednání, které se nakonec vyplatily. Byli to nájemníci vzácnější, než se dá čekat. V srpnu 2014 přicestoval z ruského Jekatěrinburgu osmiletý samec medvěda plavého (Ursus arctos isabellinus) jménem Altaj, po dvoudenní cestě v transportní bedně přes Moskvu a Prahu. Medvěd plavý je drobnější, světle zbarvený poddruh medvěda hnědého z hor Ťan-šanu, Pamíru, Hindúkuše a západního Himálaje – tak vzácný a ohrožený, že jeho srst byla kdysi dokonce zaměňována za pozůstatky bájného yettiho, než DNA analýza záhadu prozaicky vyřešila.

O rok později, v srpnu 2015, dorazily z tádžické Zoo Dušanbe po šestitisícikilometrové cestě klimatizovaným kamionem dvě samice: šestiletá Gul (Kvítek) a desetiletá Zuchra (Nádherná). Spolu s Altajem vytvořily jedinou chovnou skupinu medvěda plavého v celé střední a západní Evropě – druh, kterého je na celém světě v lidské péči odhadem kolem třiceti maximálně pětatřiceti kusů, tedy méně, než kolik zoologické zahrady chovají pandy velké.

Odchovy, které dělaly radost i starost

Snaha se vyplatila: první mládě medvěda plavého, samec, se narodilo už v roce 2018 (dnes žije ve Spišské Nové Vsi). V lednu 2023 přišla na svět dvojčata – ošetřovatelé si na jejich pohlaví a přesný počet museli počkat téměř dva týdny, protože je Gul úzkostlivě střežila a schovávala pod vlastní srstí. V březnu 2025 se tato dvě dvouletá mláďata vydala na cestu ještě delší, než jakou kdysi podnikli jejich rodiče – letadlem až do indonéské Zoo Batu Secret na ostrově Jáva, kde se stala vůbec prvními medvědy plavými, jaké kdy Indonésie měla. Zprostředkovala to mezinárodní databáze zvířat Species360 – takový chovatelský seznamovací portál pro zvířata. Jak se naše mláďata v Indonésii mají? Podívejte se na video.

Bohužel, v letošním roce jsme přišli o chovného samce. Altaj měl už dlouho problémy s bolestmi páteře. Veterinární prohlídky zjistily srůsty obratlů. Léčba sice zpočátku poskytovala úlevu od bolestí, projevy se ale dál zhoršovaly. Medvěd očividně trpěl. Po posledním rentgenologickém vyšetření jsme Altaje už neprobudili.

Od mříží k horské krajině

Když se ohlédneme za tou cestou – od starobylé klece s betonovou podlahou, přes modernu sedmdesátých let o rozměru cirkusové maringotky a betonový bazének bez vody, až po biotopický výběh s vegetací, vodopádem a skleněnými pozorovatelnami – je vidět, jak moc se za sedmdesát let proměnil nejen pohled na chov medvědů, ale i sama zoo.

Fotogalerie