Odchov čápa černého

Když jste v létě zavítali do naší zoo, mohli jste vidět na stavidle rybníčku v expozici vodních ptáků rodinku černých čápů, jak se starají o své mladé. Většina návštěvníků se podívala, nadšeně zkusila udělat fotografii a šla dál.

Co ale stálo za tímto hnízdem a co je to za zvířata, která se tam tak svědomitě starala o své dva potomky?

Pokud chceme odpovědět na tyto otázky, musíme začít od začátku.

áp černý patří mezi dva druhy čápů, které můžete v naší přírodě potkat. Je vzácnější než čáp bílý a na rozdíl od svého bílého bratrance, který svá hnízda vystavuje na komínech a sloupech, čáp černý hnízdí skrytěji v listnatých a smíšených lesích mimo dohled lidí. 

Oproti svému bílému bratranci vyhledává kořist více ve vodě než na loukách a jeho potravou jsou nejčastěji drobné rybky, a když má štěstí, tak i žáby a vodní hmyz. Je tedy velice spjatý s dostupností klidných rybníků a jezer, ideálně obklopených lesy.

Pro nás byl odchov černého čápa vždy jedním z těch obtížnějších a dlouho trvalo, než jsme vychytali všechny mouchy a našli správnou cestu. 

Ale pokud chceme mluvit o mláďatech, která jste mohli tuto letní sezónu vídat na hnízdě, musíme s historií černých čápů ještě o něco hlouběji do minulosti. Protože chov čápů černých má v naší zoo dlouhou tradici. 

V roce 2014 se na hnízdě v expozici vodních ptáků vylíhla našemu původnímu páru samice, která tehdy dostala krycí jméno Vilma. Nebyl to zdejší prvoodchov, ale byl to dost důležitý odchov páru, u kterého jsme si z důvodu handicapu samce úplně nebyli jistí, zda mláďata odchová. To se podařilo s dopomocí ošetřovatelů, kteří i přes silný ochranářský pud samce, mláďata na hnízdo chodili přikrmovat. Samec, který byl otcem Vilmy, k nám přišel ze záchranné stanice s vyhojenou frakturou zobáku. Zobák se mu ale bohužel zdeformoval do tvaru otevřených nůžek. Velmi ostrých nůžek, které neváhal předvést a použít na obranu svého hnízda před čímkoliv, co mělo dost odvahy přijít na tři metry. I když se se svým handicapem snažil samici přinášet potravu, museli jsme mu v této činnosti pomáhat. Nicméně hrdý otec nechtěl ošetřovatele s miskou ryb u hnízda ani vidět. Z odchovu se stal v určité fázi příkrmu hod na cíl a zároveň utkání s velmi agresivním otcem.

Tak se odchovala Vilma. Byla první z celé řady odchovů tohoto páru a důkaz toho, že i v naší zoo to zvládneme. 

Když šel starý pár po letech do důchodu, Vilma převzala jejich otěže. Měla k sobě samce z přírody, který se jako opuštěné mládě dostal do naší záchranné stanice, kde jsme ho uměle dokrmili. Vzhledem k tomu, že si až příliš zvykl na kontakt s lidmi, nemohli jsme ho vypustit zpět do přírody. Byl stejně starý jako naše samička a dostal krycí jméno Vilík, aby bylo jasné, že s Vilmou tvoří pár. Vilma po rodičích nepřevzala jenom otěže s hnízděním, ale i kus povahy svého otce. Vilíka v lepším případě ignorovala a ten kolem ní zoufale kroužil a pískal ve snaze zaujmout. Když tanec nezabral, zkoušel stavět hnízda, která mu pro změnu Vilma z druhé strany rozebírala a materiál demonstrativně házela do rybníka. 

Přesto, jak šel čas, Vilma trochu zmoudřela a uklidnila se. Proběhlo několik pokusů o zahnízdění. Většina byla ale neúspěšná. Vilík s Vilmou nevytvořili harmonický pár. Když už se jim povedlo odlíhnout vejce, o mladé díky průtrži mračen přišli. Na to, aby se Vilma stala pečující matkou, čekala 12 let.

Čekala taky na toho pravého samce. 

V roce 2025 jsme Vilmě přivezli nového partnera, který opět pocházel ze záchranné stanice (tentokrát ze Spáleného Poříčí). O Vilíka jsme bohužel přišli v zimě roku 2023, kdy nám vlivem silné vrstvy mokrého sněhu popadaly některé voliéry, a část ptáků během této události uletělo. Současného samce poznáte v expozici snadno. Jedno křídlo má níž než druhé a není schopen letu, protože část jednoho křídla má amputovanou. Toho plně využívala Vilma, a když nechtěla být rušena, prostě mu ulítla na strom či větev. Popravdě jsme tomu nedávali moc šancí. Ptáci, hlavně samci, potřebují k páření obě křídla, aby na samici udrželi rovnováhu. Nakonec si ale poradili tak, jak to příroda umí.

Když začali stavět hnízdo, bylo to překvapení a dlouho to vypadalo, že všechny větve, které ukradli kolpíkům a kvakošům, přijdou na zmar. Navíc o místo na stavidle byl náhle velký zájem. Kolpíci bílí, kteří si nakonec letošní sezónu dávali od hnízdění oddech, v jednu chvíli zjistili, že rozestavěné hnízdo čápů by byla ideální kořist pro jejich vlastní vejce. Čápi nakonec vyhnali stavbu do plnohodnotného hnízda a po několika dnech se objevilo první vejce, pak druhé a třetí. 

Ještě jsme nejásali. Stále nebylo úplně jasné, kdo vlastně na hnízdě sedí - jestli čápi nebo kolpíci. S třetím vejcem se však na hnízdo usadila Vilma a ostatní měli smůlu. 

Pro nás to ještě neznamenalo výhru. Vilma už takto na hnízdech seděla několikrát a nadarmo. Navíc nikdo páření čápů neviděl, tak jsme si nebyli jistí, jestli náhodou nesedí zbytečně. 

Nakonec se ale jedné soboty vyklubalo první mládě a o týden později druhé. Třetí vejce bylo prázdné a rodiče se ho zbavili ještě před líhnutím mláďat. 

Teď teprve začala pořádná starost. Mají čápi dost potravy a je dost různorodá Zvládají krmit? Máme jim pomoci? Mladší mládě bylo výrazně menší. Méně žadonilo a celkově se tvářilo neduživě. Pak do toho přišla vedra, která měla problém zvládnout i rodiče.

Nakonec jsme se rozhodli to nechat na přírodě. Věděli jsme, že v krmišti expozice je ryb dost, aby se nažrali nejen kvakoši a kolpíci, ale i naši čápi. Samec se ukázal jako velmi vzorný otec, který sice nebyl až takový hlídač jako otec Vilmy, ale ukázal se trpělivější než Vilma. Bezpečně mladé na hnízdě hlídal, i když si Vilma dlouhé hodiny čechrala peří na břehu s výrazem, že má splněno a na hnízdo se vrátí, až si to rozmyslí.

Nakonec to dopadlo dobře. Mladší sourozenec dohnal staršího a teď můžete v naší expozici vidět čtyři černé čápy. Dva s červeným zobákem - Vilmu a jejího druha, a dva se zeleným zobákem - jejich mláďata.

Fotogalerie