Kulík říční

Přinášíme vám další článek od Mgr. Martina Sládečka, Ph.D. z České zemědělské univerzity. V červnovém vydání jsme se podrobně věnovali čejce – ikonickému, všeobecně známému a i pro laika nápadnému druhu bahňáka, kterého stále (i když v menších počtech než tomu bylo v minulosti) můžeme potkat na jihočeských polích. Není však sama! Ve stínu čejky, jako takový její „chudý příbuzný“, si hnízdění na našich polích oblíbil i další druh čeledi kulíkovitých – kulík říční (Charadrius dubius). A i když se jedná o druh menší (velikostí připomínající spíše skřivana než čejku) a o poznání méně známý, naši pozornost si jistě také zaslouží. S kolegy jsme při výzkumu čejek na kulíky často naráželi, a proto jsme se časem začali věnovat i jim a řadu let jsme pak naši výzkumnou pozornost mezi oba druhy dělili. Dnes si tak můžeme říct něco z toho, co jsme se o nich při výzkumech na jihočeských polích dozvěděli.

a fakt, že se jedná o druh skrytě žijící a málo známý v jistém smyslu naráží i slovo dubius v jeho vědeckém názvu, označujícího za dubiózního, tedy nejistého, pochybného, nespolehlivého. Toto označení mu přiřknul italský lékař a přírodovědec Giovanni Antonio Scopoli z jednoduchého důvodu. Ještě při jeho popisu koncem 18. století měl totiž jisté pochybnosti, zda se skutečně jedná o samostatný druh, nebo jen o nějakou specifickou formu v té době již dobře známého kulíka písečného (Charadrius hiaticula).

Kulík říční si však své jméno zaslouží i v jiném ohledu. Coby druh vázaný na kamenité či bahnité, ale především obnažené a nezarostlé biotopy musel být nepochybně velmi nejistý i jeho výskyt na hnízdišti. Jak napovídá pro změnu jeho druhový název český, kulíci byli původně vázáni zejména na řeky, kde při nižším stavu hladiny šlo nalézt obnažený jesep či nízký ostrůvek. A na něm bylo s trochou štěstí možné vyvést mláďata dřív, než se hladina řeky opět zvedla a naděje kulíků na potomstvo zaplavila. Podíváme-li se však jak vypadají naše řeky dnes, zjistíme že po narovnání koryt a výstavbě přehrad na nich pro kulíka (možná s výjimkou extrémně suchých let typu toho letošního) moc prostoru nezbylo. Dalším prostředím, ve kterém kulík tradičně nalézal životní prostředí byla dna letněných (či alespoň na jaře částečně spuštěných) rybníků – opět s dobře známým rizikem předčasného zatopení. No a konečně kulíci jsou schopni příležitostně využívat specifického prostředí nejrůznějších těžebních jam, pískoven a dalších, všeobecně vzácných a dříve či později beztak zarůstajících ploch. Všechna tato místa jsou tedy z pohledu hnízdního prostředí hledajícího kulíka zákonitě značně nejistá a nespolehlivá.

Je otázkou, kdy si kulíci uvědomili, že je jim v naší krajině dostupný ještě jeden vhodný biotop. A to takový, který jim ve srovnání s těmi výše popsanými nabízí velmi stabilní prostředí na rozlohách, o kterých se jim nemohlo na řekách a rybnících ani zdát – orná půda. Zprávy o výskytu kulíků na orné půdě se u nás objevují již poměrně dlouho, obvykle však byly interpretovány spíše jako zajímavost a výjimka. Teprve intenzivní výzkumy čejek nás upozornily na to, že kulíka lze, byť s vynaložením značného úsilí, nalézt prakticky všude tam, kde se vyskytují čejky a často i tam, kde čejky nejsou. A výjimkou nebyla ani pole obývaná pěti, či sedmi páry.

Ohledně skutečné početnosti kulíků jsme si však nikdy nemohli být příliš jisti. Vzhledem k jejich nenápadnosti jich totiž naší pozornosti zákonitě muselo mnoho uniknout. I ty nejkonzervativnější odhady pro českobudějovickou pánev se však blížily stu párů, z nichž drtivá většina obývala právě pole. O hnízdění kulíků na polích mimo Jižní Čechy máme bohužel jen velmi málo systematických záznamů. I tak lze s jistou dávkou opatrnosti říct, že minimálně v oblastech s hnízdní populací čejek lze kulíky na polích najít poměrně běžně. Troufám si tedy říct, že kukuřičné pole je pro naši populaci kulíka dnes mnohem typičtějším prostředím než dno vypuštěného rybníka, o obnaženém říčním jespu ani nemluvě. A tak se vlastně s čejkou na polích potkali. Čejka se na ně přesunula z lučních hnízdišť, kulík z řek a rybníků. 

I když se kulík naučil žít na polích, svoji historickou zkušenost nezapře. Podobně jako čejka dává kulík přednost polním loužím, pokud jsou dostupné. Těch je však obvykle poměrně málo, a tak většina kulíků hnízdí uprostřed suchých polí, což jim zdá se nečiní velké potíže. Naopak na rozdíl od čejky si kulík velmi rád vybírá kamenitá místa a hnízdo velmi často umístí hned vedle většího kamene. Konec konců nelze se mu moc divit. Mezi kameny se totiž kulík i s hnízdem snadno schová. Kulíčí vejce svoji velikostí i zbarvením věrně napodobují říční oblázky a i sám kulík sedící na hnízdě jako by připomínal několik, na sobě umístěných kamínků. Pokud ještě navíc sedí těsně vedle dalšího, podobně velkého kamene, iluze se stává dokonalou.

Jak jsem psal výše, kulík byl historicky specializován na prostředí značně nespolehlivé a mezi jednotlivými lety proměnlivé. I když tedy nemáme data pro posouzení toho, jak byly kulíci svým hnízdištím na říčních, či rybničních hnízdištích věrni, moc velká očekávání bychom v tomto směru asi neměli. Naopak v polích kulík svým hnízdištím relativně věrný je. Samozřejmě ne vždy se mu podaří se vrátit na přesně stejné pole! Pokud je však jeho loňské hnízdiště oseto plodinou pro hnízdění nevhodnou (například řepkou, či ozimem), kulík nemá problém najít vhodné místo v okolí. Většina kulíků tak zahnízdí do kilometru, maximálně dvou od svého loňského hnízdiště.

Kdo četl v minulém vydání článek o čejce a dlouhém seznamu jejích strastí v současné krajině, určitě si s pochybnostmi říká, zda to ten kulík s přechodem na ornou půdu vyhrál. Zde bych však soustrastného čtenáře chtěl alespoň trochu uklidnit. Výzkum kulíka nám ukázal minimálně dvě důležité indicie, naznačující, že se kulíkům na orné půdě daří docela dobře. Prvním aspektem, který má kulík „vychytaný“ lépe než čejka, je načasování hnízdění. Kulíci začínají hnízdit obecně později, většinou až koncem dubna, či v květnu. To je již většina polí oseta a hnízda kulíků tak většinou i bez naší ochrany uniknou rozježdění mechanizací. Další dobrou zprávou je, že nalézt hnízdo kulíka zjevně není oříškem jen pro nás, ale i pro predátory. Kulíci na polích totiž trpí relativně malými ztrátami hnízd. A to jak ve srovnání s čejkami, tak i ve srovnání s kulíky hnízdícími na dnech vypuštěných rybníků. I u kulíků však platí to, co jsme si říkali už v případě čejky. Většina případů predace hnízda nastane v noci a pravděpodobně je tak dílem nočních savců.

V současné době u nás sice stále můžeme sem tam nějakého kulíka spatřit, s největší pravděpodobností se však již jedná o jedince ze severských populací, kteří se u nás zastavili na podzimním tahu do svých afrických zimovišť. Soudě podle publikovaných dat o odletech kulíků z hnízdišť v jiných evropských zemích je totiž pravděpodobné, že nás většina „našich“ kulíků opouští již mnohem dříve, pravděpodobně již v průběhu července. Nyní jim tak nezbývá než popřát, aby se jim na jejich dlouhé pouti ani v afrických zimovištích nic zlého nepřihodilo a abychom zase na jaře měli možnost se s nimi potkat. A až budete při procházkách Jihočeskou krajinou obdivovat svatební lety čejek, zkuste se dívat pozorně. Třeba budete mít štěstí a zahlídnete i jejich drobného příbuzného, nenápadného kulíka říčního.

Fotogalerie