Varovné signály syslů

Sysel obecný (Spermophilus citellus) patří mezi zástupce pozemních veverkovitých hlodavců, kam řadíme například i sviště nebo psouny. Pro všechny tyto hlodavce je typické, že se v případě ohrožení ozývají varovným voláním. Důvod tohoto chování zaujal nejednoho výzkumníka, neboť varující jedinci na sebe predátory upozorňují a vystavují se tak nebezpečí. Zdá se však, že nad tímto potenciálním rizikem převažují výhody v podobě ochrany ostatních členů kolonie, mnohdy pokrevně příbuzných jedinců. Úspěšný lov predátora navíc z velké části závisí na momentu překvapení, varující hlodavec mu ovšem sděluje: “Vidím tě a vím o tobě, tvá šance, že mě ulovíš, je mizivá.” 

ětšina varovných hlasů svišťů, psounů nebo syslů je pro člověka slyšitelná. Pouhým poslechem lze vyvodit, že každý druh má svůj charakteristický hlas, kterým se více či méně odlišuje od ostatních druhů. Mírně lišit se mohou i jednotlivé populace či kolonie, zde už se ale případné rozdíly pomocí poslechu hledají hůře. Řada druhů varuje jiným typem volání před přeletujícím dravcem a jiným před pozemním predátorem, například kojotem procházejícím kolonií. Psouni dokonce dokáží do jednoho typu varovného hlasu zakódovat velmi podrobné informace o barvě nebo tvaru predátora. To však opět nedokážeme poznat pouhým poslechem, ale jen s pomocí počítačových programů navržených pro analýzu zvuku. Ta nám mimo jiné pomohla odhalit i to, že varovné hlasy různých jedinců se mohou lišit a členové kolonie se dokáží navzájem rozpoznávat. 

Všechna tato poznání přinesl dlouholetý výzkum mnoha badatelů, který se s ohledem na holarktické rozšíření pozemních veverkovitých hlodavců odehrával převážně v Severní Americe a Eurasii. Přibližně od roku 2006 se věnujeme výzkumu varovných hlasů sysla obecného i u nás v České republice. Výzkum realizují odborníci na bioakustiku z Univerzity Karlovy v Praze. Během dvaceti let byly získány nahrávky stovek volně žijících jedinců z několika kolonií v České republice i v zahraničí. Za nahrávkami dvou blízce příbuzných druhů, sysla anatolského (S. xanthoprymnus) a sysla taurského (S. taurensis), jsme se dokonce vydali do Turecka. Další nahrávky pochází z tuzemských chovatelských zařízení, kde jsou sysli chováni za účelem reintrodukce do volné přírody a bývají permanentně označeni podkožními mikročipy. Jaké poznatky výzkum přinesl?

Dle očekávání varovné hlasy sysla obecného a dvou blízce příbuzných druhů sice sdílejí podobnou akustickou strukturu, v některých detailech se ale liší. Varovný hlas znějící jako krátké hvízdnutí se u všech tří druhů skládá ze dvou odlišných elementů – první část má konstantní frekvenci, zatímco druhá je mnohem více frekvenčně modulovaná a připomíná háček (viz obrázek). Rozdíl mezi druhy pak spočívá ve frekvenci nebo délce jednotlivých elementů. Například zatímco u sysla obecného má první element frekvenci kolem 8 kHz, u sysla taurského je to kolem 6 kHz a u sysla anatolského kolem 5 kHz. 

Obecně se má za to, že všechny tři zmiňované druhy mají stejně jako ostatní euroasijští sysli pouze jeden typ varovného hlasu, kterým varují před dravci i pozemními predátory. Náš výzkum ale ukázal, že všechny tři druhy umějí ze svých varovných hvizdů „umazat“ háček, což naznačuje, že předávané informace přece jen mohou nějak upravovat. Varovné hlasy všech tří druhů se také vyznačují krátkodobou individuální variabilitou. Pokud v jeden den postupně nahrajeme několik jedinců v jedné kolonii, následná akustická analýza mezi jejich varovnými hvizdy odhalí nápadné strukturální rozdíly, které jsou po převedení zvuku do tzv. spektrogramů snadno rozeznatelné i pouhým okem (viz obrázek). Nepřekvapivě jsme podobné rozdíly ve struktuře varovných hvizdů nalezli i mezi jednotlivými koloniemi (viz obrázek). Individualita ve varovných hlasech však není u všech jedinců časově stabilní, což se nám podařilo zjistit díky studiu trvale označených syslů z chovatelských zařízení. Zatímco někteří měli strukturu svých varovných hlasů stejnou i rok po hibernaci, jiným se změnila už po několika hodinách. Není zatím známo, zda se sysli v kolonii dokáží navzájem rozpoznávat a tuto možnost nějak využívají ke zefektivnění svého antipredačního chování. 

Práce s trvale označenými jedinci také otevřela možnost podívat se na ontogenetický vývoj varovných hlasů. Savci často vydávají hlasy v jejich konečné podobě krátce po narození a má se obecně za to, že učení v tomto procesu nehraje příliš velkou roli. Také syslí mláďata vydávala varovné hlasy krátce po opuštění mateřské nory, tedy ve věku asi jednoho měsíce. Jejich detailnější analýza ovšem ukázala, že v této době vydávají výhradně první element. Druhý se u všech šesti zkoumaných jedinců objevil až v dalším roce nahrávání. V současné době se tedy věnujeme analýze varovných hlasů různě starých mláďat z přírody i z lidské péče, abychom zjistili, v jaké době se druhý element přidává a zda je v tomto ohledu nějaký rozdíl mezi volnou přírodou a voliérami, v nichž jsou sysli chováni. Získané výsledky mohou pomoci zvýšit úspěšnost reintrodukcí, neboť antipredační chování syslů je pravděpodobně klíčové pro jejich schopnost přežít ve volné přírodě po vypuštění z chovatelského zařízení. 

Fotogalerie