Zoo noviny - magazín Jihočeské zoologické zahrady Hluboká nad Vltavou

JDEME DO ZOO!

„Ochrana přírody je důležitý bod práce zoologických zahrad“

Rozhovor se zooložkou Markétou Jariabkovou

Markéta Jariabková pracuje v Zoo Hluboká jako zoolog. Studovala na Jihočeské univerzitě obor Biologie a ochrana zájmových organismů a ná­sled­ně v Praze na České zemědělské univerzitě obor Záj­mové chovy. V té době pracovala v Zoo Praha ja­ko brigádník a získávala postupně potřebnou praxi. Ve svém studiu se věnovala etologii savců. Největší smysl vidí v možnosti zapojovat se do záchranných pro­gramů ohrožených živočichů. V Zoo Hluboká pra­cuje již osmý rok.

J

ak dlouho pracuješ jako zoolog v Zoo Hluboká a jak ses k té práci dostala?

Když jsem nastoupila sem do zoo, tak jsem pracovala jako ošetřovatel. Vyfasovala jsem zadní část zoo. To znamená dětský koutek, losy a nové expozice (stepi a hory). Pak jsem občas zastupovala na šelminci a ve staré části zoo, kde jsou další savci. Později jsem přešla do kanceláře, kde jsem dělala asistenta zoologa, což znamenalo, že jsem se zabývala především transporty a evidencí zvířat. 

Zároveň jsem se taky věnovala enrichmentu a záchranným programům. Jako zoolog pracuju rok a půl. S tím, že jsem si z té předchozí práce ponechala záchranné programy, protože ty mě fakt baví. To nikomu nedám. :-) Ochrana přírody musí jít prostě ruku v ruce se zoo. Je to zkrátka důležitý bod té práce.

Co si má čtenář pod touhle funkcí představit? Co má zoolog všechno na starosti?

Tak jednak jsem zodpovědná za lidi, kteří u těch zvířat pracují. Oni samozřejmě vědí, jak se mají o zvířata starat, co mají dělat, ale k tomu je i další spousta práce navíc. Takže hlídám například, jak vypadají expozice, jak se dodržuje jejich údržba. A zároveň jsem zodpovědná samozřejmě za zvířata. A to především za jejich zdravotní stav. To zahrnuje zajištění veterinární péče, komunikaci s veterinářem, ošetřovateli a kurátory, ale i hlídání nákazové situace. 

Dál zajišťuju transporty, kdy nějakou část dělá Tomáš (asistent zoologa), a já už mám na starosti jen takové ty složitější zahraniční transporty, například se třetími zeměmi. Pak jsem zodpovědná za dotace a za celkovou veterinární práci v zoo. To zahrnuje komunikaci se Státní veterinární správou, s ministerstvem, s krajským úřadem, s Inspekcí životního prostředí… 

S krajským úřadem řešíme hlavně evidenci našich zvířat. Musíme žádat o registrační listy, o výjimky z komerčních činností, výjimky na česká zvířata. No a pak fakticky musím řešit všechno, co se za ten den stane - dotazy od lidí, spolupráci s dalšími odděleními zoo, s televizí. Prostě co se namane.

Jak teda vypadá tvůj běžný pracovní den?

Ideální den začíná tak, že hned ráno máme poradu, kde si řekneme, co je nového, co je potřeba udělat, doplnit, jestli je třeba zavolat veterináři… Probereme třeba i to, co se děje v rámci transportů. Pokud už je připravený nějaký termín, tak je potřeba, aby se na to lidi připravili. Následně jdu vyřídit požadavky na technické oddělení. Ideální stav je to, když jenom nahlásím, támhle nám praskla žárovka, potřebujeme ji vyměnit, nebo potřebujeme dovézt seno. To je vlastně úplně ideální den. No pak třeba přijdou ošetřovatelé, že vypozorovali u zvířete nějaký problém nebo novou situaci (že by třeba mohlo rodit, že viděli zvířata se pářit, že se třeba něco nového narodilo). 

Samozřejmě přichází i zprávy o úrazech nebo úhynech zvířat. To pak řešíme s veterinářem, včetně odvozu na Státní veterinární správu na vyšetření. Mezitím vyřizuju e-maily, komunikuju se zahraničními i českými zoologickými zahradami, ať už v rámci transportů, nebo nějaké spolupráce. A pak dělám třeba nějakou svojí práci pro EAZU (Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií). Ono se to nezdá, ale docela rychle to uteče. 

Potom jsou samozřejmě dny, kdy přijdu do práce, a už je hned nějaký průšvih. Jako třeba teď popraskaná filtrace u mořského akvárka, prasklé čerpadlo, nebo nedávno spadlá voliéra kvůli velkému množství sněhu. To jsou pak nejhorší dny. Všechny původní plány v tu chvíli musí jít stranou, a je třeba ty záležitosti řešit operativně. Protože ty důležité věci se musí řešit většinou hodně rychle.

Co je pro tebe na té práci nejnáročnější? Případně, co bys nejraději vůbec nedělala?

Asi nejhorší jsou takové ty chvíle, kdy musím rozhodnout, že se nějaké zvíře má utratit. Ať už kvůli úrazu nebo kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Když si člověk říká, že on to ještě prostě nějak dá, ale pak vidíte, že už to zkrátka dát nejde. Tak to rozhodnutí je pak zkrátka těžký. Zvlášť u těch zvířat, které má člověk hodně rád. 

Asi nejhorší jsou takové ty chvíle, kdy musím rozhodnout, že se nějaké zvíře má utratit. Ať už kvůli úrazu nebo kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Když si člověk říká, že on to ještě prostě nějak dá, ale pak vidíte, že už to zkrátka dát nejde. Tak to rozhodnutí je pak zkrátka těžký. Zvlášť u těch zvířat, které má člověk hodně rád.

Já mám úplně nejradši savce a ve chvíli, kdy jsme museli například utratit jednatřicetiletého medvěda, který měl podle pitvy sice zdravé srdce, ale bohužel mu selhaly nohy, tak to rozhodnutí bylo složité. Obzvlášť, když se o něj člověk nějakou dobu sám staral, tak o to to bylo ještě horší. I když víte, že to tomu zvířeti pomůže, rozhodnout to není lehké. Takže tohle je trochu psychicky náročné. 

No a pak samozřejmě v tomhle ohledu komunikace s lidmi, kdy je jasné, že se jim některá rozhodnutí nelíbí, ale já pro ty rozhodnutí zkrátka mám nějaké jasné důvody.

Co tě naopak na té práci nejvíc baví? Co ti dělá největší radost? Proč to vlastně děláš?

Tak od malička miluju zvířata. Zvířata mám i doma. A pracovat s nimi byl od malička můj sen. I když třeba rodiče byli proti, tak jsem si stejně šla za svým. Největší radost mi určitě udělá, když se něco narodí, ať už je to malý kolpík, malý plameňák nebo třeba i poník. Když to zvíře pak vypadá dobře, prosperuje… Samozřejmě ještě větší radost mám, když je to nějaké zvíře, které se tu nikdy neodchovalo. Pak když se narodí, tak to úplně dychtivě sleduju, jestli vydrží do druhého dne, vydrží týden…Takže tyhle očekávání, jak to dopadne, to je taky pěkný. 

Pak mě baví možnost dělat záchranné programy. Díky zaměření zoo (Eurasie, česká fauna) těch programů, do kterých bychom se mohli zapojit, moc není, ale doufám, že to bude lepší. Nicméně například už několik let vypouštíme do volné přírody sysly. Tak mě pak těší, když přijedu na lokalitu, kde nikdy před tím nebyli, a najednou tam běhá spousta malinkatých syslíků. Jenom díky nám, díky tomu, že jsme tam odvezli zvířata z našeho chovu. Tak to mě fakt potěší, že to má nějaký smysl.

Ovlivnila nějakým způsobem tvoji práci pandemie covidu?

No docela dost se toho změnilo. Vloni na jaře, kdy byla Evropa v podstatě úplně zavřená, a nikam se nejezdilo, jsme měli pozastavené transporty. Tím pádem jsme neměli tolik té kancelářské práce, protože ono to samotné plánování transportu zabere docela dost času. Takže jsme spíš šli a pomáhali na rajonech. 

V tu dobu byli zaměstnanci vlastně rozděleni tak, aby se mohli střídat na směnách. Takže na práci, kterou často dělali třeba 3 lidi, byl najednou jen jeden člověk. Víc jsme tedy pomáhali ošetřovatelům. Byla to taková momentální improvizace. Hlavně jsme prostě museli zabezpečit zvířata.

Na jaký úspěch/moment, za tu dobu, co jsi zoolog, jsi nejvíc hrdá?

Tak prvně zmíním jeden takový úspěch, který teda není úplně chovatelský. Nicméně, když jsem přebírala tuhle pozici, tak se na nás blížil tzv. EAZA screening, který nás měl prověřit, zda stále můžeme být členy této asociace. Měli jsme tu takové dvoudenní jednání s komisí, kdy si procházeli expozice, evidenci zvířat atd. Strávili jsme s nimi opravdu hodně času. Všechno jsme jim vysvětlovali, komentovali dokumentaci atd. A nakonec jsme uspěli a v asociaci si nás nechali. Je to sice taková úřednická věc, ale když chceme spolupracovat s evropskými zahradami, které v té asociaci jsou, a chceme získávat vhodná zvířata, aby byla zachována genetická diverzita, tak musíme s těmi zahradami komunikovat, a lépe se komunikuje, když jsme také členy. 

No a z těch chovatelských úspěchů, i když to třeba nebyla úplně úspěšně vyvedená mláďata. Tak takový prvoúspěch byl určitě orel skalní, který se nám tady v loňském roce vlastně poprvé vylíhnul. Potěšilo nás, že ten chovný pár si k sobě sednul. Samička snesla dvě vajíčka a poctivě na nich seděla. Z jednoho vajíčka jsme nakonec měli mláďátko, které ale zhruba po 2 - 3 dnech uhynulo. Bylo to částečně i nezkušeností té samice. V tu dobu, kdy ho krmila, přišly velké deště a výrazné ochlazení, a ta samice to bohužel nezvládla. Nicméně je skvělé, že samice je plodná, a že si s tím samcem sedli. Tak doufáme, že spolu zase něco zplodí. 

Pak jsou to samozřejmě vydry, které se vůbec poprvé v prostorách naší zahrady narodily. Všechny vydry, co se sem dostaly, pocházely z volné přírody. Ať už to byla nalezená mláďata ve věku třeba dvou měsíců, nebo i starší mláďata, která měl někdo nějakou dobu doma. Nikdy se tady ale žádná vydra nenarodila. A v loňském roce rovnou dvakrát. To je zatím asi takový největší chovatelský úspěch. 

Samozřejmě i takoví plameňáci jsou pro nás úspěch každý rok. Ať už je to 10 nebo 20 mláďat, tak jsme samozřejmě rádi.

Máš nějaký chovatelský sen, který bys ráda v Zoo Hluboká uskutečnila?

No, manula. :-) I když je to chovatelsky strašně náročné zvíře, tak prostě manul je skvělá kočka…No a když ne manula, tak irbise. Tyhle dvě kočky jsou takovým mým chovatelským snem. A když se odpoutám od koček, tak by to určitě byl kůň Převalského.

■

Fotogalerie

S Markétou si povídala: Isabela Okřinová

Redakční úpravy: Roman Kössl

Zdroj fotografií: archiv Zoo Hluboká