Jak pomoci hmyzu v zemědělské krajině?
Poslední dobou čím dále tím častěji slýcháme, že nám z krajiny mizí i dříve běžné druhy, jako jsou zajíc polní, strnad obecný nebo čejka chocholatá. Populace koroptví v ČR od druhé světové války poklesla o závratných 98%. Kromě ptáků a savců ale mizí i daleko menší organismy, jako jsou denní motýli, kobylky nebo samotářské včely. Plošný úbytek polní a lučních ptáků, klesající stavy zajíců a mizející čmeláci jsou varovnými signály, že je něco špatně.
P
řed několika lety vzbudila ohlas studie, která na maloplošných chráněných územích v Německu měřila denní množství hmyzu zachyceného pomocí specializovaných pastí v průběhu necelých tří dekád. Výsledky ukázaly roční pokles biomasy létajícího hmyzu o 2,5 %, to za téměř 30 let to znamená úbytek o více jak 75 % hmoty. V podobném duchu se vyjadřovala i řada následných studií. Ač jsou konkrétní důvody poklesu či vymírání populací různé, nejčastěji je zmiňováno právě intenzivní využívání krajiny (zemědělství, lesnictví a rybníkářství). Detailnější výzkumy ukazují, že úbytek hmyzu je daleko rychlejší v otevřené zemědělské krajině než v lesích. Mezi nejvíce postižené skupiny patří například denní motýli, čmeláci či samotářské včely. Z téměř 20 tisíc druhů hmyzu zpracovaných v Červeném seznamu ohrožených druhů hmyzu ČR, je 4342 druhů ohrožených a 596 vyhynulých. Na úrovni jednotlivých skupin hmyzu je to pak různé. Velmi ohrožení jsou listorozí brouci (chrobáci, hovniválové), u kterých vymřelo nebo je ohroženo celých 61 % z celkového počtu 175 druhů. Ohroženo je i 62% denních motýlů, nebo, trochu překvapivě, i 47% druhů vosovitých. V České republice už vyhynula polovina druhů čmeláků, 50% z těch zbývajících má vážný problém. Úbytek druhové rozmanitosti se netýká jen hmyzu, podobně na tom jsou například polní ptáci či drobní savci. Podle nedávno publikované studie českých ornitologů došlo k poklesu populací polního ptactva o 40 % ve srovnání se stavem z roku 1982. Problém se zdaleka netýká pouze vzácných a náročných druhů, ale postihuje i druhy běžné druhy. Na druhou stranu některým druhům přináší intenzivní hospodaření prospěch, stačí si vzpomenout na vysoké stavy černé zvěře či opakovaně se opakující gradace hrabošů. Podobně jako v případě hraboše existují i mezi hmyzem příklady druhů, kterým současný stav krajiny vyhovuje. Tyto se pak často šíří na úkor ostatních a nezřídka působí ekonomické ztráty, jedná se například o invazní slunéčko východní, blýskáčka řepkového nebo v případě smrkových monokultur lýkožrouta smrkového.
"Sedmdesát procent zemědělských plodin je opylováno hmyzími opylovači, predátoři a parazité zase udržují přirozenou rovnováhu populací. Význam těchto „ekosystémových služeb“ přírody a krajiny zjistíme ve chvíli, kdy jeden či více článků složitého řetězce vypadne nebo je přinejmenším oslaben."
Potřebujeme vůbec přírodu?
Tato na první pohled banální otázka má ale netriviální řešení. Ano, zcela jistě přírodu potřebujeme, ale za jakou cenu? Respektive jaké služby (a za kolik) nám příroda poskytuje? Kromě obživy a zdroje ekonomického zisku, existují další velmi důležité funkce přírody a krajiny. Jedná se například o regulace vodního režimu, zbrzdění eroze či podporu druhové rozmanitosti volně žijících živočichů a rostlin, kteří slouží jako opylovači, rozkladači a producenti organické hmoty. Sedmdesát procent zemědělských plodin je opylováno hmyzími opylovači, predátoři a parazité zase udržují přirozenou rovnováhu populací. Význam těchto „ekosystémových služeb“ přírody a krajiny zjistíme ve chvíli, kdy jeden či více článků složitého řetězce vypadne nebo je přinejmenším oslaben. Ekologové upozorňují, že zjednodušování ekosystémů vede ke snížení jejich stability. Jednoduchý příměr nám opět poskytují naše smrkové monokultury, kdyby druhová skladba lesa byla pestřejší, zůstalo by v lese po gradaci kůrovce více živých stromů. To, jak důležité služby máme díky přírodě, nám ukazuje i případ z Austrálie. Místí farmáři si sem totiž museli velmi složitě nechat dovézt koprofágní (= živící se trusem) brouky z Jihoafrické republiky, neboť ti místní, neuměli zpracovávat kravský trus. Ten pak poskytoval hojný zdroj larvám much, které se namnožily natolik, že z jejich neustálé přítomnosti dobytek doslova zešílel. I náš hmyz se podílí na rozkladu organické hmoty nebo mrtvých hlodavců, vzpomeňme si třeba na chrobáky či hrobaříky!
Je zřejmé, že jakákoliv lidská činnost s sebou nese dopady na naše okolí. V případě střední Evropy byla lidským hospodařením v průběhu staletí přetvořena většina území. Lidskou rukou tak vznikla mozaika polí, lesů, rybníků a sídel. Byť byla tato činnost relativně intenzivní (největší odlesnění zažila naše krajina již za Keltů), k proměně nedošlo naráz ale postupně v průběhu staletí. Tradiční způsoby hospodaření v krajině, jako byla pastva, vypalování stařiny či pařezinové hospodaření v lesích, pak mimoděk nahrazovaly přírodní živelné procesy, tedy krajinnou dynamiku udržující druhovou pestrost. Díky lokálnímu způsobu hospodaření nebyla tatáž stejná činnost uplatňována plošně ve stejnou dobu, ale byla rozprostřena v místě i čase. Konstelace historických událostí a společenského pokroku nicméně dala vzniknout průmyslovému zemědělství v jeho současné podobě. Výkonné stroje umožňují rychlou úpravu velkých ploch, hnojiva a chemické ochranné prostředky pak velkoplošné pěstování náročných plodin a neviditelná síla dotacemi ohnutého trhu zúžila spektrum pěstovaných plodin. Krajina se z jemné mozaiky změnila v monotónní plochu pro průmyslové zemědělství se všemi svými negativy.
"Jako jedna z velmi efektivních metod jak podpořit populace hmyzu zemědělské krajiny je snížit intenzitu zemědělské výroby. Ale jak na to? Na loukách existuje jedno velmi jednoduché a levné řešení. Při seči stačí ponechat malou část (3 – 10%) louky neposečenou po celou sezónu."
Proč louky?
Kromě pastvin, patří mezi nejvýznamnější stanoviště pro hmyz zemědělské krajiny především louky pro produkci sena. Tyto louky jsou sklízeny strojově, podle klimatických podmínek dvakrát až třikrát za rok, přičemž termíny sklizně jsou vázané na proplácení dotací a jsou stanoveny Ministerstvem zemědělství. Jednorázová strojová seč dopadá na hmyz hned několika způsoby. Asi každého napadne, že pokud se pokosí louka, skokově zmizí pastva pro včely, čmeláky a motýly. V případě mobilních druhů to nemusí být až zase takový malér, včela medonosná se prostě poohlédne po jiném zdroji potravy. Drobné včelky samotářky často vázané na konkrétní druhy rostliny (např. zvonky, hvozdíky, pryskyřníky) na tom jsou výrazně hůře. Podobně se motýlům pokosením ničí živná rostlina pro housenky. Z tohoto důvodu v České republice relativně nedávno vyhynul například motýl žluťásek barvoměnný. Strojová seč usmrcuje bezobratlé živočichy i přímo. Jedno strojové sečení louky zabije 40 % jedinců sarančí a kobylek, dalších 40 % je zlikvidováno sušením a balíkováním sena. Přímá souvislost mezi typem seče a velikostí populace byla ukázána na poslední přežívající populaci kobylky zavalité na Jičínsku, kterou na chvíli vzkřísilo rozrůznění režimu seče, než se dotyčný zemědělský podnik kvůli administrativním překážkám vrátil k původnímu modelu.
Různé typy sekacích zařízení znamenají různou míru přežívání bezobratlých. Lištové sekačky jsou šetrnější než rotační, z pohledu hmyzu jsou ale nejhorší mulčovače, protože nejen že rozsekají vše živé, ale vrstva mulče má i neblahý dopad na složení lučních rostlin v následujícím roce. Obrovský vliv má i doba seče, některým druhům nevadí brzká seč, jiné s ní mají problém. Modrásek bahenní, jehož larvy nejdříve konzumují květy krvavce, aby následně dokončily vývoj v mraveništích, špatně snáší seč v druhé polovině července…
Existuje řešení?
Jako jedna z velmi efektivních metod jak podpořit populace hmyzu zemědělské krajiny je snížit intenzitu zemědělské výroby. Ale jak na to? Na loukách existuje jedno velmi jednoduché a levné řešení. Při seči stačí ponechat malou část (3–10%) louky neposečenou po celou sezónu. Už od roku 2015 dokonce existují možnosti, jak lze získat příplatek k běžné dotaci na louky sečené v tomto režimu.
Aby se potvrdila efektivita tohoto opatření na komerčních lučních plochách v ČR, nechalo Ministerstvo životního prostředí a ve spolupráci s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK) zpracovat sérii studií, které se zabývaly dopadem pásové seče na několik skupin bezobratlých, na níž se podíleli i autoři tohoto článku. Studie probíhaly od roku 2018 do roku 2021 a ačkoliv se efekt pásů na diverzitu a početnost hmyzu měnil v závislosti na konkrétní sezóně, lze zcela jednoznačně pozorovat pozitivní účinky pásové seče jak na počet sledovaných druhů, tak i na množství biomasy hmyzu. Opatření mělo například vliv na druhovou bohatost i početnost běžných druhů denních motýlů. U pavouků, byl zase pozitivní efekt pásů zvýrazněn v klimaticky extrémních suchých a teplých letech - pásy poskytovaly pavoukům prostor pro život, neboť po první seči již otavy vlivem sucha nenarostly. Jsme přesvědčeni, že ponechání neposečených pásů bude mít pozitivní efekt i na další obyvatele naší krajiny včetně ptáků a savců, například koroptve polní či zajíce polního, tedy druhů, jejichž populace v naší intenzivně obhospodařované krajiny téměř zmizely.
Založení „pásu života“ není nic těžkého, stačí vynechat při kosení cca 6–12 metrů široký pás, jenž by neměl být u okraje pozemku, ale spíše uprostřed, a pásů by v ideálním případě mělo být vícero, tak aby pokrývaly 3–10 % výměry pozemku. Vhodné je založit pásy tak, aby pokrývaly různé přechody na pozemku (například od vlhké části do suchého trávníku).
Zatímco ekonomika počítá zisk v rámci hodin, dní a roků, krajina počítá čas na roky až staletí. To, že nám jednu až dvě generace procházejí čistě komerční postupy hospodaření v krajině, stále ještě neznamená, že jsou tyto z dlouhodobého hlediska nejekonomičtější nebo dokonce ve shodě s péčí řádného hospodáře! Intenzivní zemědělství negativně ovlivňuje ostatní krajinné funkce, jako je udržení vody v krajině, zabránění eroze, opylování plodin a udržování přírodní rovnováhy včetně vyvážení dopadů klimatických změn. Je načase přemýšlet, jak si tyto „neviditelné dary“ přírody udržet a zdali neexistuje způsob, jak jim aktivně pomáhat.
Článek vznikl na základě výzkumu financovaného Agenturou Ochrany Přírody a Krajiny České republiky.
Fotogalerie
Autoři článku: Mgr. Petr Šípek, Ph.D., Přírodovědecká fakulta, UK
Bc. Tomáš Jor, Přírodovědecká fakulta, UK
Mgr. Lukáš Eršil, společnost Envipor, s.r.o.
Autor fotografií: Mgr. Petr Šípek, Ph.D.