„To je právě ta výzva pro veterináře v zoo, že musí přizpůsobivě jednat a aplikovat postupy na jednotlivé, často hodně odlišné, druhy zvířat.“

Rozhovor s veterinárním lékařem MVDr. Emanuelem Krejcarem - 3. díl

V posledním díle rozhovorů s naším veterinářem se dozvíte, na co je ve své práci hrdý, jaké situace jsou pro něho výzvou i to, jak je pro zvěrolékaře důležitá humánní medicína. Přizná také, co na své práci rád nemá, a jaká zvířata ho bezmezně fascinují.

N

a jakou situaci/zákrok jste během své praxe v zoo opravdu pyšný? Taková ta opravdová záchrana za minutu 12…  

No, to, co bych rád zmínil, bylo spíš už tak 10 minut po dvanácté. Myslím, že se to stalo předloni v létě. Byla to samice orla mořského, která se sem dostala vážně poraněná elektrickým proudem. V těchto případech jde opravdu o vysoké elektrické napětí až padesát kilovoltů. Byla to dospělá krásná velká orlice. Našli ji někde pod těmi dráty a už byla masivně napadená larvami much. V podstatě nám ji sem dovezli v agonii. Prakticky už byla na cestě na druhý břeh. Zásah proudem dostala z pravé strany hlavy, takže byla zasažena oční víčka i ušní centra. Vlastně celá kůže pravé strany hlavy byla spálená. Měla spálené i peří. Jak jsem říkal, byla v agónii. To znamená, že se vůbec nebránila. Ležela mi na stole. A když jsem viděl, jak to s ní hýbe, protože tam byli ti červi, kteří vylézali z péřových folikul (váček, ze kterého rostou jednotlivá pera - poznámka redakce), vzal jsem fyziologický roztok, injekční stříkačku a celé jsem to vyplachoval, abych ty červy dostal pryč. Když jsem zjistil, že už to víc nejde, řekl jsem si: „Hele, je to mořský orel, na vodu je zvyklý.“ Takže jsme ji dali na zem a hadicí s tlakovou tryskou jsme z ní vypláchli, odhaduju, ještě několik hrstí červů. Byli fakt všude. Lezli z těch péřových folikul, z ucha i z podkoží. Pak jsme ještě použili nějaké insekticidy, abychom se těch červů co nejvíce zbavili. Pak jsme tu orlici museli dostat do nějakého stabilního stavu. Vzhledem k tomu, že byla v bezvědomí, byla zároveň ve stavu akutní dehydratace. Přes intravenózní (nitrožilní - poznámka redakce) kanylu jsme jí dávali rehydratační roztoky a dostávali jsme do ní nějaké aminokyseliny, aby se trochu ustálila. Další fází bylo ošetření všech spálenin a podání antibiotik. Ošetřili jsme jí i oko. Tam to prvně vypadalo na zánět rohovky. Elektrický proud ale bohužel zničil oko i vevnitř, takže o něj nakonec přišla. Nakonec jsme tedy všechno ošetřili a tři týdny pak brala antibiotika. Dávali jsme jí různé masti a čekali, až se všechny ty spáleniny vyloupou. Nakonec se z toho opravdu dostala. Myslím, že hned druhý den už začala žrát. Nejdříve jsme jí tedy dali nějaké hovězí maso, ale velmi rychle jsme si uvědomili, že je to mořský orel, a že tohle neumí. :-) Když pak dostala ryby, hned začala žrát. Brala i křepelky a podobně. Když tedy bylo jisté, že o to jedno oko určitě přijde, dali jsme ji nejprve do rozletové voliéry na Rozovech (naše záchranná stanice - poznámka redakce). Chtěli jsme zjistit, jestli vůbec bude schopná přistát na větvi, protože jak má jenom jedno oko, tak špatně odhaduje vzdálenost. Nicméně celé to přežila a krásně se z toho dostala. Je teď v jedné záchranné stanici a bude zařazena do chovného páru. A z toho mám teda velice dobrý pocit, protože těch spálených orlů už se nám tady objevilo několik. A rozhodně neměli takové štěstí jako tahle samice. Co si vzpomínám, tak jeden se sem dostal už mrtvý. Druhý uhynul, když jsme ho začali ošetřovat.

"S humánní medicínou tedy spolupracujeme a poměrně úspěšně. Jsem vděčný za to, že mám kolem sebe řadu humánních lékařů, kteří mi jsou schopni poradit."   

Konzultujete některé věci třeba i s humánním doktory?

No určitě. To je hrozně důležité. Třeba v oblasti ortopedie, respektive reparační ortopedie, traumatologie nebo například osteosyntéz (aplikace kovových implantátů při komplikovaných zlomeninách - poznámka redakce). Určitě konzultujeme vlastní technické provedení, přístupy k poraněnému místu a podobně. Dál se určitě konzultují infekční onemocnění, která jsou přenosná ze zvířat na lidi. Řeší se, co by to eventuálně mohlo provést u lidí (u ošetřovatelů, návštěvníků…). Takže spolupráce s humánní medicínou je dost důležitá. Mám několik humánních lékařů, na které se obracím, když mám nějaký takový problém. A pokud se to dá aplikovat na zoo zvířata, tak jejich rady využívám. Před časem třeba vyšla kniha Anestezie a imobilizace zvířat v zoologických zahradách od autorů Svobodník, Hess, Dvořáček. Doktor Hess a doktor Dvořáček jsou pracovníci IKEMU. Jsou to humánní anesteziologové. A pan doktor Svobodník, veterinář, tu knihu napsal v jejich spolupráci, kde využil jejich bohatých zkušeností právě s anestezií u lidí. Dokonce když se ta knížka připravovala, tak si tady u nás ověřovali nějaké anesteziologické postupy. Jde hlavně o distanční uspávání (uspávání na dálku pomocí pušky nebo foukačky - poznámka redakce), které se v zoologické zahradě používá nejvíc. S humánní medicínou tedy spolupracujeme a poměrně úspěšně. Jsem vděčný za to, že mám kolem sebe řadu humánních lékařů, kteří mi jsou schopni poradit. 

"U plaza si třeba nemohu změřit teplotu, protože on zkrátka nereguluje svou tělesnou teplotu ve smyslu třeba nějaké infekce. Špatně se u nich prostě posuzuje celkový zdravotní stav. Většinou, když se dostaneme k nemocnému plazovi, tak už je to takové to koncové stádium."

Vím, že se krom jiného zaměřujete na veterinární péči o plazy. V čem jsou z hlediska veterinární medicíny tahle zvířata specifická?

No už samo o sobě, na rozdíl od savců a ptáků je teplota plazů ovlivněna okolním prostředím. To znamená, že plazi se chovají úplně jinak než třeba savci. Takže, když mi tři dny nežere nějaký savec, už je problém. Když mi šest měsíců nežere krajta tmavá, která je březí, tak se vůbec nic neděje, protože ona v té době prostě nežere. Krokodýl se nakrmí a může žrát až za další 4 týdny. U plaza si třeba nemohu změřit teplotu, protože on zkrátka nereguluje svou tělesnou teplotu ve smyslu třeba nějaké infekce. Špatně se u nich prostě posuzuje celkový zdravotní stav. Většinou, když se dostaneme k nemocnému plazovi, tak už je to takové to koncové stádium. Z tohoto důvodu je ošetřování plazů docela výzva. Pokud má třeba nějaké markantní změny na povrchu těla, ať už na kůži, u želvy na krunýři, na očích nebo třeba v dutině tlamy, tak tam to najdeme. Nicméně pokud se třeba jedná o nějaký bakteriální problém, tak se bohužel může stát, že přijdeme pozdě. Zrovna včera jsme měli v ordinaci takový úplně zásadní případ. Jeden soukromý chovatel nám přinesl gekona v takovém stavu, kdy já jsem z toho teda byl úplně konsternovaný. Měl totiž těžkou osteomalacii (tzv. řídnutí kostí, které bývá často způsobené nedostatkem vitamínu D, tedy špatnou výživou - poznámka redakce), kdy se prostě daly spontánně ohnout všechny kosti. Měl výrazně deformovanou páteř a četné fraktury na ocase. No a chtěl po nás, abychom s tím gekonem něco udělali. Bylo mi tedy hloupé navrhnout, že pro to zvíře by bylo nejlepší, kdyby se utratilo. Byl to deseticentimetrový gekonek. Takže jsme s ním něco zkusili udělat, ale nejsem úplně přesvědčený, že jsme ho ošetřili dobře. Pak jsme tam zase měli případ, kdy nám zákazník přivezl krajtu, nějakou poměrně vzácnou barevnou mutaci. Oni to ti chovatelé rádi chovají, já pro to tedy moc nejsem. Jsem spíš pro chov zvířat v původním zbarvení. Myslel jsem si, že je to renomovaný chovatel, ale on nám přinesl tuhle poměrně hezkou krajtu s těžkou hnilobou tlamy. Měla infekční stomatitidu (zánět sliznice dutiny ústní - poznámka redakce). Vypadalo to tak, že když jsem tomu hadovi otevřel tlamu, tak jsem vlastně celou tu sliznici včetně zubů a zubových lišt vytáhl znekrotizovanou (nekróza = odumření tkáně - poznámka redakce). Ten had už ani nemohl pořádně dýchat, protože to prorůstalo i do vdechového otvoru. Měl dokonce i nález na plíci (hadi mají jenom jednu plíci - poznámka redakce). A tak prakticky měsíc dostával antibiotika. Taková, která běžné používáme u plazů jako první volbu. No a vypadá to, že se z toho ten had dostal, že vypadá dobře. Dokonce mi majitel volal, že had už sežral první mládě potkana. Před tím ta krajta samozřejmě nežrala, protože nebyla schopna lovit. Takže u plazů je těch zákroků poměrně hodně. Celá řada veterinárních lékařů to z nějaké mě nepříliš jasné obavy nebo ostychu vůbec nechce dělat. Bojí se, že by nevěděli, co s těmi zvířaty mají dělat. Nicméně na té naší ambulanci se nám toho objevuje docela hodně. I z toho důvodu, že si prostě lidi pořídí například chameleona, protože se někde dočetli, že mění barvy, ale už si o něm nic víc nepřečtou. Nejvíc těchto masožravých plazů, jako jsou právě třeba chameleoni, umírají především díky tomu, že se o ně lidi neumí správně starat. Takže my vlastně řešíme jejich neznalost a nedostatečnou péči.

„Samozřejmě nemůžu zakrnět někde před 40 lety. Všechno se vyvíjí, ať už jde o použití medikamentů, použití anestezie nebo použití různých léčebných postupů."  

Co máte na té práci nejraději?

No, je to prostě takové hodně pestré. A pro zvěrolékaře je to určitá výzva. Musí si o tom něco přečíst nebo to zkonzultovat s kamarády, kteří to taky dělají. Někdo umí víc dravé ptáky, někdo zas něco jiného. Třeba já jsem ty dravce dělal už na vojně. Byl jsem na letišti. Takže ta ptačí péče mě hodně baví. Je to takové zajímavé. Ale zase určitě člověk potřebuje konzultovat. Máme tady třeba kolegyni, která se hlavně zaobírá ortopedií a chirurgií dravců a papoušků. Tam je taky hodně problémů. Samozřejmě nemůžu zakrnět někde před 40 roky. Všechno se vyvíjí, ať už jde o použití medikamentů, použití anestezie nebo použití různých léčebných postupů. Někdy se setkávám s otázkou: „Jak můžeš vědět, jak máš na jedné straně ošetřit opici, na druhé straně zase medvěda, nějakého jelena nebo naopak toho hada, želvičku a podobně?“ To je právě ta výzva pro veterináře v zoo, že musí přizpůsobivě jednat a aplikovat ty postupy na jednotlivé, často hodně odlišné, druhy. 

"My se musíme rozhodnout a navrhnout chovateli, že nejlepší řešení je (zaplaťpánbůh to není tak časté), že to zvíře musím utratit. Jednoznačně tedy nejvíc nemám rád ty chvíle, kdy nakonec musím zvíře uspat."

Co naopak v rámci své práce nerad děláte?

Utrácení zvířat... To je jednoznačné. Takové to, co prostě musíme udělat, abychom zvířeti zkrátili jeho utrpení. A tam se právě zvěrolékař musí rozhodnout a musí mít to definitivní slovo. Tady mu neporadí nikdo ze zaměstnanců zoologické zahrady. Naopak on by měl být radou, protože i ze strany těch chovatelů může nastat takové to: „Prosím tě, tak se ještě o něco pokus!“ My se musíme rozhodnout a navrhnout chovateli, že nejlepší řešení je (zaplaťpánbůh to není tak časté), že to zvíře musím utratit. Jednoznačně tedy nejvíc nemám rád ty chvíle, kdy nakonec musím zvíře uspat. Ať už se jedná o malé vlaštovčí mládě, které má roztříštěné křídlo, nebo o ježka s infekční neuropatií (porucha jednoho či více nervů (většinou periferních) - poznámka redakce), nebo o přestárlého poníka. V tomhle případě je to úplně jednoznačné a myslím, že nejsem jediný veterinář, který to tak má. My ale prostě musíme udělat to rozhodnutí. Humánní medicína to má horší v tom, že naše zákony prostě tohle neumožňují. My ale máme možnost to poslední stádium života nějakým způsobem ovlivnit. Takže tohle je určitě nejhorší. Takové ty věci jako, že jdu někam sbírat, s odpuštěním, hovna nebo, že musím do nějakého zvířete šáhnout a vydolovat z něho třeba shnilý plod, to k té práci prostě patří. Naopak když to zase dobře dopadne, i když se nám třeba narodilo mrtvé mládě, ale zachránili jsme alespoň matku, tak to se zase velmi pozitivně dotkne ega toho veterináře.

Když dělám rozhovory s ošetřovateli, tak se jich vždycky na konci ptám, jaké zvíře by si přáli mít tady v zoo. Jak to máte vy? Jaká zvířata vás nejvíc fascinují?

No, zvířata, která by se mi sem do téhle zoo opravdu líbila, by teda byli irbisové. Je to velice atraktivní a krásné zvíře. Líbili by se mi tu i čínští levharti. No a pak to, co je samozřejmě mimo možnosti téhle zoologické zahrady, a tím je moje srdeční zvíře - slon. :-) Když třeba jedu za kamarády do Liberce, do Prahy nebo do Dvora Králové, moje první cesta vždycky vede ke slonům. I ve Vídni jsem se byl podívat na slony. Tam je velká populace. Ačkoliv je to relativně malá zoo ohrazená plotem a nemá se moc kam rozšiřovat, tak je tam třeba kolem patnácti slonů. Když pak člověk vidí indické nebo africké slony v zoologické zahradě v San Diegu, kde jsou obrovské prostorové možnosti, tak to je radost. No a měl jsem teda i to štěstí, že když jsem několikrát navštívil národní parky v jižní Africe, tak jsem se tam úplně z očí do očí setkal s divokými africkými slony. To je zvíře, které mě prostě naprosto fascinuje. No a pak další zvířata, která mám fakt rád, jsou kytovci. Ale bohužel nemám to štěstí. Potkal jsem teda keporkaky, několik druhů delfínů a několikrát kosatky, ale já chci vidět pravé velryby - jižní velryby, plejtvákovce, plejtváky. V tomhle má třeba úžasnou výhodu kolega doktor Roman Vodička z pražské zoo, který je jezdí pozorovat a fotografovat na Azory, protože tam připlouvají. A ačkoliv pražská zoo taky nechová žádné kytovce, tak on tam prostě musí jet. Stejně tak jako musí každý rok, protože pochází z jižních Čech, přijet i do naší zoologické zahrady na Hlubokou. Má tedy možnost ji pozorovat od té doby, co se začala takhle pěkně rozvíjet. A právě Roman mě vždycky zve, ať se přijedu na Azory taky podívat. Ale prostě pro mě je daleko dostupnější podívat se na ty indické nebo africké slony v Praze nebo se zajet podívat na Ceylon, do Barmy nebo jižní Afriky. Nicméně v jižní Africe jsem se několikrát vydal za jižními velrybami, v Karibiku jsem se pak chtěl podívat na plejtvákovce a keporkaky, ale neměl jsem štěstí. Keporkaky jsem tedy viděl jenom v Kanadě, v Britské Kolumbii. Takže to jsou prostě další taková zvířata, u kterých mě fascinuje, jenom to se na ně prostě dívat…:-)  

Fotogalerie

S panem doktorem si povídala: Isabela Okřinová

Redakční úpravy: Roman Kössl a Markéta Jariabková

Autorka fotografií: Michaela Jerhotová