01/2023

Magazín pro všechny příznivce Zoo Hluboká – dozvíte se v něm podrobnosti o dění v zoo, informace o zajímavých zvířatech i ochraně přírody. Původní verze Zoo novin vycházela od roku 2007 jako příloha Robinsona a byla určena především k šíření v tištěné formě.

• Titulka

  Zoo noviny

  magazín Zoo Hluboká

  1/2023

• Obsah

  Obsah

  PRVNÍ MLÁĎATA LETOŠNÍHO ROKU

  PTÁK ROKU 2023 POLÁK VELKÝ SE STAL SYMBOLEM BOJE S ČESKÝM RYBNÍKÁŘSTVÍM

  PLAZ ROKU 2023 - JEŠTĚRKA ZEDNÍ

  OBOJŽIVELNÍK ROKU 2023 - SKOKAN HNĚDÝ

  NÁŠ SOUSED NETOPÝR REZAVÝ

  ZVÍŘATA NEJSOU POPELNICE. I MALÉ MNOŽSTVÍ NEVHODNÉ POTRAVY MŮŽE ZABÍJET

   ROZHOVOR S VETERINÁŘEM MVDR. EMANUELEM KREJCAREM - 3. DÍL

  HRAVÉ ÚKOLY PRO DĚTI

  JAK SE STAVÍ STEP

  JAK POMOC HMYZU V ZEMĚDĚLSKÉ KRAJINĚ

  PROJEKT OCHRANY DUDKA CHOCHOLATÉHO (UPUPA EPOPS) NA JIŽNÍ MORAVĚ

• Editorial

  Editorial

  "Můj úvod tentokrát vyznívá možná trochu pesimisticky, ale není všechno špatně. Společně můžeme pro přírodu a pro zvířata udělat hodně dobrého. Přijďte si teď na jaře do zoo zvednout náladu, rozkvétá do pohody."

  O

  pravdový nový rok pro nás v zoo začíná jarem. Už od konce zimy připravujeme expozice se zvířaty i celou zoologickou zahradu na novou sezonu a těšíme se na nové přírůstky. O to, aby se naše zvířata cítila dobře a množila se, ale naši zaměstnanci musí pečovat s předstihem a dlouhodobě. Už teď se proto můžeme pochlubit prvními mláďaty. Já osobně mám letos zatím největší radost z medvíďat. Ne proto, že se jedná o první mláďata letošního roku, ale proto, že jde o velmi vzácný poddruh medvěda hnědého – medvědy plavé. V přírodě jich žije málo a v zemích, kde se vyskytují, jsou často řazeni mezi kriticky ohrožené. V zoologických zahradách jich přitom není chováno víc než 30 jedinců a mláďata nejsou zrovna častá. Trochu se obávám o jejich budoucnost. I proto, že naše medvíďata budou v dospělosti těžko hledat partnery, aby mohla zplodit další potomky.

  Letošní pták i obojživelník roku nám připomínají, že problémy mají už i dříve běžné druhy. A to přesto, že v naší přírodě stále patří k poměrně početným. Naopak plazem roku se stala ještěrka, kterou asi mnoho z čtenářů nebude znát a málokterý se s ní setkal osobně. V České republice se vyskytuje jen na několika lokalitách a její přítomnost je zde za okrajem hranice jejího souvislého areálu. Stačí málo, aby z našeho území vymizela. Jedná se o jeden ze dvou původních druhů českých plazů, které v naší zoo v kolekci zvířat chybí.

  V zimním období se k nám dostávají probuzení spáči – netopýři. Jednou z hrozeb je pro ně snižování energetické náročnosti budov – zateplování. Je to paradox, chceme pomoci planetě Zemi a přitom poškozujeme již tak ohrožené tvory, kteří si na nás vytvořili vazbu. Nacházejí si úkryty ve stěnách starých budov, které rekonstrukci potřebují nejvíce. Je fajn, když stavebníci nejsou lhostejní a při nálezu kolonie zavolají odborníky.

  V zoologických zahradách se občas setkáváme s návštěvníky, kteří krmí zvířata. Když je to navíc zcela nevhodnou potravou, která zvířatům způsobí těžké zažívací problémy, často pak nepomůže ani veterinář. Přečtěte si pozorně článek, který jsme k tomu v tomto čísle připravili. Připojené fotografie se mohou zdát dosti drastické, zobrazují ale důsledek neznalosti nebo nezodpovědnosti některých lidí.  Pojďme tomu předcházet. A určitě nezapomeňte ani na poslední díl rozhovoru s naším veterinářem.  

  Můj úvod tentokrát vyznívá možná trochu pesimisticky, ale není všechno špatně. Společně můžeme pro přírodu a pro zvířata udělat hodně dobrého. Přijďte si teď na jaře do zoo zvednout náladu, rozkvétá do pohody.

  Roman Kössl

  zástupce ředitele

  
  

  Zoo noviny - březen 2023 (číslo 1/23)

  vychází 4x ročně

  Redakční rada: Roman Kössl, Isabela Okřinová, Markéta Jariabková, Michaela Hartlová

  foto netopýra na titulní straně: Michaela Jerhotová

• Letošní mláďata

  První mláďata letošního roku

  Přinášíme Vám krátký přehled nových přírůstků, které se narodily či vylíhly v první třetině tohoto roku.

  Medvěd plavý

  První mláďata v roce 2023 se narodila 4. ledna v odpoledních hodinách. Byla to medvíďata medvěda plavého. Při pravidelné kontrole kamerového systému jsme zaznamenali, že samice porodila. Několik dní svá mláďata pečlivě chránila a schovávala pod svými chlupy a částmi těla. Mohli jsme tedy jen odhadovat, kolik tam těch prcků vlastně je. S jistotou jsme to mohli říct, až po několika dnech od porodu. Dvě mláďata prosperují a již začínají objevovat svět mimo porodní box. Nebude trvat dlouho a začnou ochutnávat dospěláckou stravu.

  Medvíďata přichází na svět velmi malá (asi jako veverka), hluchá, slepá a slabě osrstěná.

  Březost medvědic trvá přibližně sedm až osm měsíců (nejdéle pak devět měsíců). Čtyři a půl až šest a půl měsíce z této doby se ale zárodek nevyvíjí. Je to období zárodečného klidu. Jeho délka je různá a závisí na době páření, věku samice i životních podmínkách, ve kterých se samice nachází. Až poté následuje samotný vývoj zárodku, který do narození trvá jen osm až deset týdnů. Tato strategie umožňuje oddálení porodu do zimy. Medvědice je proto schopna se koncem léta a na podzim před zimováním dobře vykrmit. Kdyby měla mláďata již v létě, nemohla by si na zimu vytvořit dostatečné zásoby tuku a úspěšně přezimovat.

  Ovce walliská

  Tyto bílo-černé ovečky původem ze Švýcarska si u nás velmi rychle oblíbili jak návštěvníci, tak zaměstnanci zoo. V létě 2022 jsme přišli vinou návštěvníků o chovného berana. Naštěstí se nám povedlo získat nového, který se hned na podzim pochlapil a tak se nám v únoru narodila jehňata.

  Ovce ouessantská

  Těsně před uzávěrkou se narodilo několik jehňat nejmenšího plemene ovcí světa. Pochází z malého ostrova Ouessant ležícího necelých 20 km západně od pobřeží francouzské Bretaně. Toto drobné plemeno vypásá i traviny, které ostatní plemena odmítají.

  Agapornis Fisherův

  Prvním ptačím mládětem letošního roku je malý agapornis Fisherův. Tento inteligentní malý papoušek žije v hejnech. Obývá africké travnaté savany s řídkými porosty stromů v nadmořských výškách 1 100 až 2 200 metrů. Hnízdí v dutinách stromů, ale i v různých otvorech budov 2-15 metrů nad zemí.

  Klokan rudokrký

  Ve vacích samic klokana rudokrkého už také začíná být živo. Některé „kapsy“ jsou zatím zvětšené a pohybují se, ale z jedné již vykukuje mládě. Určit ale přesné datum narození malého klokana je poměrně složité. Když se narodí, je mládě velké asi jako fazole a je pečlivě schované v matčině vaku, kde se postupně vyvíjí. Klokany rudokrké potkáte hned na začátku naší zoo a můžete nám v průběhu jara pomoci počítat mláďata.

  Koza holandská

  S "holandskými kůzlaty" se tradičně roztrhl pytel. V současné době jich máme dohromady sedm. Rodila se postupně v průběhu celého března. Toto plemeno koz v Zoo Hluboká chováme více jak 25 let. Momentálně se chovné stádo nachází na tzv. "ozdravném pobytu" v naší záchranné stanici v Rozovech u Temelína. Mláďata a jejich matky zde mají oproti výběhu u dětského hřiště v zoo mnohem více klidu.

  Kočkodan husarský

  Naše skupina kočkodanů se opět rozrostla o dalšího člena. 6. února se narodilo mládě a vypadá to na kluka. Nicméně stoprocentně potvrzené to ještě nemáme. Naše zkušená samice Bára se o něj skvěle stará a zatím ho nikomu nepůjčuje. Největší zájem o zapůjčení má nejstarší kočkodanka Žofka, která ve skupině slouží jako skvělá teta, a snaží se všechny chránit.

  Voduška červená

  Mládě této elegantní antilopy se narodilo v ranních hodinách 6. března. Jedná se teprve o druhého odchovance vodušky v historii naší zoo. Toto mládě mělo rozhodně poklidnější vstup do života než o něco starší samička, která se narodila vloni v září. Tu jsme museli dokonce zachraňovat z vodního příkopu u lemurů, protože se jí povedlo prolézt plotem a spadnout tam. Letošní mládě se pouze prochází s celou skupinou po výběhu a velmi často se schovává v oplocení stromu uprostřed expozice. 

  Antilopa jelení

  V březnu přišla na svět dvě mláďata antilopy jelení. Tyto kopytníky chováme v zoo od roku 2016. V našem výběhu rozhodně nepřehlédnete především samce, který je nádherně vybarven a na hlavě nese poměrně dlouhé šroubovité rohy. Tyto asijské antilopy jsou známé svým velmi výrazným pohlavním dimorfizmem. To znamená, že samec se od samice ve vzhledu zásadně liší.

  Fotogalerie

  Autorka článku: Markéta Jariabková

  Redakční úpravy: Roman Kössl a Isabela Okřinová

  Autorka fotografií: Michaela Jerhotová

• Polák velký

  Pták roku 2023 polák velký se stal symbolem boje s českým rybníkářstvím

  Letošním „Ptákem roku“ byl Českou společností ornitologickou zvolen polák velký. Na pomyslném trůnu tak vystřídal drobného pěvce zvonka zeleného, který se tímto titulem pyšnil v roce 2022. Vybíráni jsou většinou takoví ptáci, kteří nejsou úplně vzácní a jsou tedy známí i širší veřejnosti. Zároveň na nich lze demonstrovat nějaký problém, kterému ptáci či další živočišné druhy aktuálně čelí. Ve skutečnosti si tyto často opomíjené druhy zaslouží mnohem více pozornosti, než je jim věnováno. Především z toho důvodu, že z naší krajiny začínají nenápadně ubývat. Takový je i případ poláka velkého.

  P

  olák velký patří mezi středně velké, takzvané potápivé kachny. To znamená, že na rozdíl třeba od kachny divoké při hledání potravy potápí celé své tělo a dostává se tak do hlubších vrstev vody. Je u něho patrný poměrně výrazný pohlavní dimorfismus. Samec se tedy ve svém vzhledu značně liší od samice. Jak už to tak bývá, mnohem výrazněji zbarvený je právě samec. Má zrzavo-hnědou hlavu a krk, černou hruď a zbytek těla je pak světle šedý. Pokud byste samce poláka velkého pozorovali opravdu zblízka, určitě byste nepřehlédli jeho krásné červenohnědé oči. Samice je nevýrazně hnědá, aby byla při hnízdění patřičně maskovaná před případnými predátory.   

  Jde o druh, který můžeme zatím ještě poměrně běžně potkávat na českých rybnících. Tam se ovšem musel přesunout ze svých oblíbených mokřadů s dostatkem rákosí a další mokřadní vegetace. Takových míst, ale v Čechách už bohužel moc nenajdeme. Nicméně ani prostředí našich rybníků  není pro poláka velkého v současné době ideální a za posledních třicet let se jeho populace snížila o třetinu. Z druhé nejpočetnější české kachny se postupně stává ohrožený druh.

  "Že byl kapr v rybnících vždy? To je sice pravda, ale jeho obsádky byly ještě před pár desítkami let mnohem menší než nyní (např. v 60. – 70. letech zhruba poloviční a do 50. let dokonce přibližně jen čtvrtinové). Problém tedy není tolik v kaprovi jako takovém, ale právě v jeho množství."

  Příčin jeho úbytku je hned několik. Především přichází o místa k hnízdění. Přirozená příbřežní vegetace rybníků postupně mizí a břehy nekontrolovaně zarůstají. Dříve běžné pozvolné přechody mezi rybníky a podmáčenými loukami s trsy ostřic byly navíc značně zdevastovány vyhrnováním s cílem odbahnění, a především zvětšení plochy vodní hladiny. Pokud se polákům zahnízdit podaří, mají pak často problém uživit svá mláďata. Všechny tyto komplikace souvisí s rozvojem intenzivního rybníkářství v České republice. České rybníky už totiž dávno pro ptáky nepředstavují ty oázy s členitými příbřežními porosty, kde mohli nerušeně hnízdit či shánět potravu. Tak tomu bylo ještě v polovině 20. století. Dnes je ale většina rybníků pouze „přehnojená továrna na kapry“. Díky neustálému vyhrnování bahna na břehy ty původně pestré příbřežní porosty mizí a na jejich místo přicházejí rychle rostoucí náletové dřeviny. Z příbřežní vegetace dělají neprostupnou džungli, která odděluje rybníky od okolní krajiny. Víceméně jednodruhové rybí obsádky, tvořené v našich podmínkách kaprem, kterými jsou české rybníky přeplněné, jsou zároveň důvodem nedostatku potravy pro mláďata poláků. Ta se živí především vodními bezobratlými, tedy různým hmyzem a jeho larvami, měkkýši, korýši. O tuto potravu je ale připravují právě kapři, kteří populace drobných bezobratlých likvidují bleskovou rychlostí.

  "Zoo Hluboká chová poláka velkého téměř padesát let. První písemná zmínka je z roku 1973, kdy sem do zoo byly přivezeny dva páry. Od té doby se jedná o pravidelného chovance."

  Že byl kapr v rybnících vždy? To je sice pravda, ale jeho obsádky byly ještě před pár desítkami let mnohem menší než nyní (např. v 60. – 70. letech zhruba poloviční a do 50. let dokonce přibližně jen čtvrtinové). Problém tedy není tolik v kaprovi jako takovém, ale právě v jeho množství. Důležité je také podotknout, že došlo k nárůstu živin v rybnících ze zemědělství, díky neexistujícím, nebo nefungujícím čistírnám odpadních vod, ale opět i kvůli příliš intenzivnímu rybničnímu hospodaření – např. hnojení rybníků. To je dnes už z pohledu obsahu živin pro chov ryb zbytečné, ale přesto se stále aplikuje, a problém se tím jen zhoršuje. Výsledkem kombinace všech těchto faktorů, které jsou propojeny složitými chemickými procesy, působením rybích obsádek a řady dalších vlivů je současný neutěšený stav rybníků. Ty v současné době přestávají plnit další funkce, jako je čištění vody, její zadržování v krajině, udržování přirozené rovnováhy v krajině atd. Mezi ochranáři se současným jihočeským rybníkům často proto přezdívá kapřín, s dovětkem „podle vzoru vepřín“. Doprovodnými jevy této situace je i znečištění řek, do kterých voda z rybníků přitéká, a následně i vodních nádrží nacházejících se po proudu pod velkými rybničními soustavami. Aby toho nebylo málo, do problematiky vstupují invazní (nepůvodní a expandující) druhy ryb, šířící se často s rybí násadou.

  V neposlední řadě je pak tato kachna stále na seznamu lovné zvěře. V tomto směru ale nedávno došlo alespoň k malému posunu. V půlce února letošního roku byl totiž v celé Evropské unii stanoven zákaz lovu olověnými broky v mokřadních oblastech. Ptáci už tak nebudou zbytečně hynout na otravu olovem. Broky, které spadnou do mokřadů, ptáci totiž mohou pozřít při filtrování potravy z bahna. Evropským nařízením se snad také konečně rozlouskne svérázný český výklad zákazu lovu olověnými broky v mokřadech, který sice již platil, ale jak se ukázalo, bylo možné jej obejít. 

  Zoo Hluboká chová poláka velkého téměř padesát let. První písemná zmínka je z roku 1973, kdy sem do zoo byly přivezeny dva páry. Od té doby se jedná o pravidelného chovance. Nejen, že tento druh úspěšně držíme, ale i pravidelně rozmnožujeme. Poláka velkého najdete v naší expozici rybníků, kde se nachází ve společnosti dalších zajímavých českých druhů vodního ptactva.

  Volba poláka velkého jakožto letošního Ptáka roku tedy nebyla nijak náhodná. Naopak, veškeré aktivity spojené s touto kampaní chtějí především poukázat na opravdu likvidační vliv intenzivního rybníkářství na českou krajinu a její obyvatele. Je to problém, před kterým už v České republice nelze zavírat oči. Druhým zásadním cílem je pak vyřazení poláka velkého ze seznamu lovné zvěře.

  Kampaň se ale neomezuje jen na ornitology. Ochraně poláka velkého i dalších druhů ptactva může pomoct každý z nás svým pozorováním. I data od laické veřejnosti jsou totiž pro odborníky velmi důležitým zdrojem informací.

  Více informací o polákovi velkém se můžete dozvědět v tematickém čísle časopisu Ptačí svět: https://bigfiles.birdlife.cz/PS/PS_2023_01.pdf

  Fotogalerie

  Autoři článku: Isabela Okřinová a Jan Havlíček

  Redakční úpravy: Roman Kössl a Markéta Jariabková

  Autorka fotografií: Michaela Jerhotová

• Ještěrka zední

  Plaz roku 2023 - ještěrka zední

  Plaz roku se v České republice vyhlašuje od roku 2009. Cílem tohoto dlouhodobého projektu je ukázat, že plazi jsou zajímaví živočichové a jsou součástí našeho přírodního i kulturního dědictví. Nejen proto si zaslouží pomoc lidí a především ochranu míst, kde žijí.

  J

  eštěrka zední se poprvé stala plazem roku v roce 2019, podruhé pak v roce letošním.

  Ještěrka zední je 16 - 25 centimetrů velký plaz. Hlava je stejně jako tělo plochá s protáhlým zašpičatělým čenichem. Ocas a končetiny jsou štíhlé a dlouhé. Zbarvení přechází z odstínů šedé do hnědé. Hřbet má výrazné síťování. Zbarvení břicha je dosti variabilní, u mladých jedinců je břicho krémové až jemně okrové, u starších jedinců naopak až sytě cihlově červené. Samec a samice jsou zbarveni velice podobně. U dospělých samců jsou velmi nápadné modré skvrny na bocích těla, jež se mohou vzácně vyskytnout i u samic.

  "Ještěrka zední je druh obývající převážně skalní stepní výchozy a také otevřenou krajinu, dále zříceniny hradů, zbytky zdí a zídek, železniční náspy nebo neošetřené vinice. Jde převážně o teplomilný druh se striktně denní aktivitou."

  Hlavním těžištěm výskytu druhu je jižní a západní Evropa (Španělsko, Francie, Německo, Švýcarsko, Itálie, státy bývalé Jugoslávie, Maďarsko, Slovensko, ČR, Rakousko, Řecko, Bulharsko, Rumunsko a také SZ pobřeží Turecka. Nejsevernější lokality se nachází v Německu a na hranicích Beneluxu.

  V České republice se ještěrka zední vyskytuje pouze v okolí Štramberka (okr. Nový Jičín). Proto je důležité dbát na to, aby lokalita nebyla člověkem narušována (těžba, horolezectví), včetně odchytů pro chovatelské účely, které by vedly k oslabení populace.

  Ještěrka zední je druh obývající převážně skalní stepní výchozy a také otevřenou krajinu, dále zříceniny hradů, zbytky zdí a zídek, železniční náspy nebo neošetřené vinice.

  Jde převážně o teplomilný druh se striktně denní aktivitou. Velmi dobře šplhá po příkrých skalních stěnách. V případě slunečného počasí lze ještěrku zastihnout již od února až do listopadu. Po ranním opuštění úkrytu se ještěrka zední sluní a posléze aktivně loví potravu.

  K páření dochází od dubna do června. Samice klade průměrně 5 vajec přibližně měsíc po oplodnění. K reprodukci může dojít i dvakrát za rok. Vajíčka jsou kladena do štěrbin skal, nor či pod kameny.

  Potravou pro ještěrku zední jsou mouchy, brouci, pavouci či jiní členovci. Jsou známé i případy kanibalismu.

  Fotogalerie

  Autorka článku: Michaela Hartlová

  Redakční úpravy: Roman Kössl a Isabela Okřinová

  Autoři fotografií: viz. popisky ve fotogalerii

• Skokan hnědý

  Obojživelník roku 2023 - skokan hnědý

  Obojživelník roku je projekt, jehož posláním je vzbudit zájem o obojživelníky naší přírody a jejich ochranu. Obojživelníci jsou jedna z nejohroženějších skupin obratlovců, celosvětově je ohrožuje především znečišťování a ztráta přirozeného prostředí, dále také klimatické změny.

  Všech 21 druhů obojživelníků žijících v České republice je ohroženo.

  O

  bojživelníci mají v přírodě mnoho důležitých funkcí. Například slouží jako potrava pro jiné živočichy. Dospělé obojživelníky požírají různí savci (např. vydra, norek, kuny, divoká prasata a další), ptáci (čápi, volavky, různí dravci, kachny aj.) a ryby (zejména dravé druhy).

  Zároveň jsou důležitými konzumenty různých drobných bezobratlých živočichů, zejména hmyzu. Pomáhají tak v boji člověka proti škůdcům v zahradách nebo komárům. Tam, kde je dostatek obojživelníků, se komáři v přirozených vodních plochách přemnožují jen zřídka - komáří larvy jsou totiž pro ně velmi kvalitní potrava.

   "Skokan hnědý je typický pozemní skokan. Kromě zimování tráví ve vodě jen krátký čas v době rozmnožování. Vyskytuje se v různých typech vodních nádrží a jejich okolí. Má převážně soumračnou a noční aktivitu."

  Obojživelníci jsou také významnými ukazateli kvality životního prostředí, odráží se v nich stav jak suchozemského prostředí, tak vodního, ve kterém se rozmnožují.

  V neposlední řadě nám mohou tito krásní a zajímaví tvorové dělat radost v rámci chovu i v domácích podmínkách (např. tropické druhy jedovatých pralesniček uchvátily svojí krásou a elegancí už nejednoho chovatele). 

  Jak jim pomoci?

  Na své zahradě můžete např. vybudovat vodní  nádrž, rozměry jsou už na vašich možnostech a prostoru. Okrasné nebo koupací jezírko se stane ve vaší zahradě ozdobou a místem relaxace, a pro žáby, čolky a další živočichy představuje ideální místo k životu. Do malých jezírek ale nevysazujte ryby, které by sežraly vajíčka i larvy obojživelníků.

  Ze šesti druhů u nás žijících skokanů jsou tři zbarveny hnědě, z nichž nejhojnější je právě skokan hnědý. Dosahuje délky 7 až 10 cm. Samice jsou obvykle větší než samci. Přestože je obvykle hnědavý, může mít nejrůznější barvy, od žluté po černou. I přes svou podobnost s ostatními hnědě zbarvenými skokany, se kterými sdílí svůj obrovský areál rozšíření, se s nimi skokan hnědý nekříží. Je rozšířen po celé Evropě, kromě nejjižnějších částí. Skokan hnědý je typický pozemní skokan. Kromě zimování tráví ve vodě jen krátký čas v době rozmnožování. Vyskytuje se v různých typech vodních nádrží a jejich okolí. Má převážně soumračnou a noční aktivitu.

  Živí se hmyzem a dalšími drobnými živočichy. Doba rozmnožování začíná už v březnu. Samička klade do vody shluky vajíček čítající několik set až 2500 kusů, ze kterých se líhnou pulci. Ti pak procházejí metamorfózou - narůstají jim zadní nohy, poté nohy přední a pomalu mizí ocas, zmizí žábry a vyvinou se plíce.

  Jedná se o jeden z nejběžnějších druhů, který však v poslední době zaznamenal prudký pokles početnosti jedinců.

  Fotogalerie

  Autorka článku: Michaela Hartlová

  Redakční úpravy: Roman Kössl a Isabela Okřinová

  Autoři fotografií: viz. popisky ve fotogalerii

• Netopýr rezavý

  Náš soused netopýr rezavý.

  Netopýr rezavý je jedním z běžných druhů naší přírody. Vyskytuje se téměř v celé Evropě a patří mezi největší netopýry žijící na území ČR. Jeho hmotnost se pohybuje od 16 do 36 gramů. Má výraznou rezavou barvu. Jeho krátká a hustá srst je složená z jednobarevných chlupů. Široká a masivně stavěná hlava má typický buldočí výraz. Často ho prozradí hlasité vrzání, které se z jeho úkrytů ozývá i přes den. Obsazené dutiny se mnohdy poznají podle tmavého pruhu značící vytékající moč a trus. Tento druh je charakteristický i svým zápachem.    

  J

  eho typickými biotopy jsou listnaté a smíšené lesy, parky, aleje a břehové porosty kolem vodních ploch. Mezi jeho nejčastější úkryty patří stromové dutiny. V období přeletů a v zimě využívá kromě stromových dutin i skalní pukliny a jako náhradní úkryty mu slouží štěrbiny v panelových domech, pod střechou či v zateplovací vrstvě.

  Skladba jeho potravy je poměrně pestrá. Loví různé druhy bezobratlých jako například mšice, komáry, pakomáry, chrostíky, chrousty, ale i jiné velké druhy brouků s tvrdými krovkami, které drtí svým silným chrupem. Proto je vhodné při manipulaci s tímto netopýrem používat silné rukavice, jelikož dokáže způsobit bolestivá kousnutí.

  Koncem léta začíná u netopýra rezavého období rozmnožování. V této době se začínají ozývat samci. Lákají samičky dlouhými, vrzavými, pravidelně se opakujícími sériemi zvuků, které jsou pro člověka slyšitelné pouhým uchem. Samotné páření může probíhat i v období zimního spánku. Nejčastěji se mláďata rodí na začátku června. Na rozdíl od většiny našich druhů se u tohoto druhu rodí dvojčata, někdy dokonce i trojčata.

  Letní kolonie, které tvoří převážně samice, čítají 20 až 100 jedinců. Naopak v zimních koloniích může být najednou klidně i několik stovek netopýrů. U tohoto druhu je zaznamenána i migrace, zejména za účelem zimování do teplejších oblastí. Jsou například známé přelety netopýrů rezavých z Pobaltí do České republiky. 

  "V zimním období se k nám dostávají probuzení spáči. U každého jedince posoudíme jeho kondici a vyhodnotíme, co se s nimi bude dít dál. U nás v zoo máme prostor i na zimování netopýrů. Pokud je tedy jejich kondice dobrá, necháme je pokračovat v zimním spánku a průběžně jejich stav opatrně kontrolujeme."

  Mezi hlavní faktory ohrožení netopýrů patří úbytek potravních stanovišť, vyrušování na lokalitách výskytu a také ničení jejich úkrytů (kácení doupných stromů, nevhodné přestavby v období zimování atd.).

  Vzhledem k tomu, že se v jihočeských pánvích jedná o poměrně početný druh, patří netopýr rezavý zároveň mezi nejhojnější netopýří pacienty naší záchranné stanice. Poté, co se netopýr k nám do stanice dostane, nejprve zkontrolujeme, zda nemá nějakou zlomeninu. Zlomeniny se u netopýrů bohužel prakticky nedají léčit. Velmi často jsou netopýři také poraněni od koček. Taková zranění jsou pro ně ve většině případů fatální. 

  Letošní zima byla pro naši stanici na počty netopýrů rekordní. V průběhu ledna 2023 se k nám do stanice dostalo nejprve 45 netopýrů z paneláku, na kterém mělo proběhnout zateplení. Jednalo se o jedince z okrajové části opravované budovy. Vše bylo dopředu domluvené a stěna, kde byli netopýři nalezeni, se odkrývala za přítomnosti našich kolegů z Agentury ochrany přírody a krajiny. Většina kolonie naštěstí mohla zůstat na místě. Podle videa, které později pořídil stavbyvedoucí, bylo těžké odhadnout, kolik se tam nachází zvířat, ale určitě to bylo několik stovek.

  Po několika dnech od tohoto příjmu jsme měli telefonát, kde nám pán tvrdil, že přiveze 20 až 30 netopýrů, které probudil při přestavbě svého domu. Netopýry jsme přijali, ale už podle váhy přepravní bedny jsme poznali, že jich rozhodně bude víc. Po přepočítání všech netopýrů se číslo zastavilo na 123 kusech. 

  V zimním období se k nám dostávají probuzení spáči. U každého jedince posoudíme jeho kondici a vyhodnotíme, co se s nimi bude dít dál. U nás v zoo máme prostor i na zimování netopýrů. Pokud je tedy jejich kondice dobrá, necháme je pokračovat v zimním spánku a průběžně jejich stav opatrně kontrolujeme. Netopýry, kteří jsou příliš hubení, probouzíme a krmíme do zlepšení jejich kondice. Až poté je můžeme dát znovu zimovat. Výhoda u netopýra rezavého je ta, že se velká část pacientů naučí přijímat potravu sama z misky. Ale pak jsou i tací, kteří se to nenaučí, a my je potom musíme krmit z pinzety. K tomu u každého kontrolujeme i pitný režim. Dáváme jim pít z injekční stříkačky, abychom měli jistotu, že se všichni napijí. Do stříkačky jim přidáváme i multivitaminový a rehydratační roztok.

  Jen pro zajímavost, jeden netopýr rezavý dokáže na jedno krmení sníst až 30 moučných červů či 8 poměrně velkých larev potemníka brazilského. Jejich spokojenost lze slyšet na vlastní uši. U krmení totiž velmi hlasitě mlaskají. 

  Fotogalerie

  Autorka článku: Markéta Jariabková

  Redakční úpravy: Roman Kössl a Isabela Okřinová

  Autorky fotografií: Michaela Jerhotová a Isabela Okřinová

• Krmení

  Zvířata nejsou popelnice. I malé množství nevhodné potravy může zabíjet!

  Zvířata v moderních zoologických zahradách jsou krmena vyváženou stravou. Chovatelé se zároveň snaží jejich krmení co nejvíce přiblížit přirozené potravě, kterou najdou ve volné přírodě. Na optimalizaci krmných dávek a jejich vyváženosti nejen pro druh, ale i pro konkrétní jedince, se pracuje i několik let. Řada druhů v zoologických zahradách jsou tzv. potravní specialisté. To znamená, že se živí pouze vybranou potravou a cokoliv jiného jim může způsobovat i dlouhodobé zdravotní potíže: průjmy, špatnou činnost trávicího traktu, oslabenou imunitu, různé deformace kostry či kožních derivátů (kopyta, rohy, parohy, nehty) či celkovou slabost organizmu. Dojít může i k celkovému vyčerpání. Tyto záležitosti mohou mít i velmi rychlý průběh v podobě náhlé slabosti, nechutenství, trávicích obtíží a často i následné smrti. Potrava dokáže ovlivňovat i chování zvířat a narušovat jejich sociální vztahy. Špatné krmení může u některých druhů způsobovat například nadměrnou agresivitu. Tato skutečnost byla potvrzena například u oblíbených lemurů kata, u kterých agresivitu vyvolává zvýšený přísun cukru, tedy především krmení ovocem.  

  V

  dřívějších dobách se v chovech krmilo čímkoliv, co zvířeti chutnalo. Zvíře sice vypadalo spokojeně, nehublo, netrpělo nechutenstvím, ale už se tolik nehledělo na to, co taková strava celkově opravdu způsobuje. Proto se mnoho zvířat v zájmových chovech (ať už v zoo či v soukromých) vůbec nedokázalo rozmnožit a umíralo mnohem dříve než jejich příbuzní ve volné přírodě. Nebylo nezvyklé dávat vlkům vařené maso či namáčené pečivo v masových vývarech. Opice zase běžně dostávaly pouze velké množství ovoce či různé vařené potraviny jako těstoviny, rýže nebo jiné pro lidi zcela přirozené věci. Kopytníci byli krmeni pouze senem a například se vůbec nehledělo na okusovače. Ti tím pádem nedostávali žádné větve. Pokud byla zvířata krmena méně atraktivní, ale vhodnou potravou, která byla doplňována nevhodnou, ale mnohem lákavější, vybírala si samozřejmě tu, která jim více chutná a tu zdravou nechávala bez povšimnutí. Je to stejné, jako když máte na výběr mezi sladkým zákuskem, který lahodí i oku, a brokolicí. Přiznejme si, že většina z nás sáhne po tom zákusku, který není úplně výživově vhodný. 

  V posledních letech došlo k velmi výrazným inovacím v krmivech pro zájmová zvířata. Důležitou roli v této problematice hrají i vědci a biologové mimo chovy. Jejich poznatky napomáhají pochopit fungování nejen trávicího traktu, ale celkovou biologii živočichů. Získané informace pomohly a stále pomáhají vylepšovat krmné dávky u všech chovaných druhů. Největší výzvou jsou tzv. potravní specialisté. To jsou druhy, které mají úzký okruh potravních zdrojů, v extrémních případech omezené pouze na jeden jediný druh. Příkladem může být panda velká, medvěd, kterého všichni znají. K tomuto způsobu přijímání potravy je uzpůsoben celý jejich trávicí trakt, ať už v podobě anatomické či mikrobiologické. Právě pochopení potravních návyků těchto specialistů umožňuje nejen ochranu druhu ve volné přírodě, ale i správnou péči o tyto druhy v lidské péči. Dnes se pro tyto extrémně náročná a náchylná zvířata samozřejmě dají vyrábět speciální granuláty, krmné směsi nebo minerální doplňky. Nicméně vždy je snaha podávat jim především co nejpřirozenější potravu. 

  "V zoologických zahradách, ale i v soukromých chovech se chovatelé často setkávají s návštěvníky nebo náhodnými kolemjdoucími kolem ohrad, kteří jsou velmi neukáznění. I přes neustálé upozorňování a napomínání se stále najdou tací, kteří krmí cizí zvířata, poškozují cizí věc, a zároveň zvířata vystavují týrání podáním naprosto nevhodné stravy."

  Jak už bylo řečeno, vždy dbáme na to, aby krmná dávka byla především vyvážená. Důležité je, aby se podávalo vhodné kvalitní krmivo bez plísní a jiných znehodnocujících látek. Každý chovaný druh má vytvořenou krmnou dávku přímo na míru. I drobná změna, která nám přijde v pořádku, může zvířeti rozhodit činnost trávicího traktu a způsobit závažné problémy. Velká část čtenářů doma chová psa, který je zvyklý na určité krmivo. A teď si vzpomeňte, kolikrát jste svému psovi v dobré víře způsobili zdravotní komplikaci právě změnou v krmení. Může to být i slabý průjem, nad kterým mávnete rukou, ale váš pes už vám neřekne, jak se u toho cítil, že ho bolelo břicho, a bylo mu opravdu špatně. 

  V zoologických zahradách, ale i v soukromých chovech se chovatelé často setkávají s návštěvníky nebo náhodnými kolemjdoucími kolem ohrad, kteří jsou velmi neukáznění. I přes neustálé upozorňování a napomínání se stále najdou tací, kteří krmí cizí zvířata, poškozují cizí věc, a zároveň zvířata vystavují týrání podáním naprosto nevhodné stravy. Z řad zoologických zahrad můžeme vypsat spoustu příkladů. Nejčastěji toto řádění odnáší hospodářská zvířata, jako jsou různá plemena ovcí, koz nebo koní. Exotičtí živočichové jsou ale rovněž ohroženi. Často trpí například různé druhy primátů. Obzvláště ti, kteří jsou umístěni v průchozích voliérách. Nejen, že návštěvníci zvířata přímo krmí, ale neuvědomují si, že mají jídlo třeba v otevřené tašce nebo v košíku kočárku. Taková situace je pro zvídavé primáty jasnou výzvou ke svačině. Kromě toho, že je taková svačina pro zvíře zcela nevhodná, je tu také velké riziko, že jí spořádá i s obalem. Na konzumování obalů jsou specialistky kozy. Často se stává, že rodiče dávají dětem granule, které koupili v automatu na krmení pro kozy, s dobrým úmyslem do plastového pytlíku. Koza je ale většinou mnohem rychlejší než malé dítě a slupne granule i s pytlíkem dříve, než si toho dospělý vůbec všimne. Obaly jsou problém i v případě, že nejsou v popelnici nebo v koši. Může je poponést vítr do výběhu a zvíře je pak může pozřít. 

  "Několikrát se nám stalo, že nám návštěvníci krmili i naše drápkaté opičky. Mezi oblíbenou podávanou potravu patřily hranolky nebo zmrzlina. Opravdu to skvěle žerou a vypadá to jako náramná legrace. Ty následné průjmy a nucení zvířat, aby pozřela probiotika a další medikamenty, už ale tak zábavné nejsou."

  U nás v zoo se bohužel stalo několik tragických událostí spojených s neukázněnými návštěvníky.

  Mezi jedny z prvních patřil v posledních deseti letech srnec obecný, který byl nakrmen rohlíky. V roce 2013 ho následovala losice, kterou někdo nakrmil sušenkami a rýžovými chlebíčky. Umírání tohoto zvířete trvalo několik dní. Pak se její zdravotní stav zhoršil prakticky z minuty na minutu. I přes lékařskou pomoc samice po několika hodinách bolestí a utrpení uhynula. Pitva bohužel ukázala, že byla březí. Ztráta tedy byla o to bolestivější. Mohl to být vůbec první los narozený u nás v zoo.

  Jedna z našich koz holandských byla natolik rychlá, že za dobu svého života spořádala téměř kilogram igelitových sáčků. Ty jí bohužel postupně ucpávali trávicí trakt a koza uhynula na celkové selhání organismu.

  Berani ovce ouessantské a ovce walliserské uhynuli během jednoho víkendu. Doplatili na chvilkovou radost návštěvníků, kteří jim dali nevhodnou stravu. Ono to sice vypadá, že ta zvířata mají hlad, protože v podstatě pořád škemrají, ale není to tak. Nenechte se zmást jejich smutným pohledem. Ve své krmné dávce dostávají vše, co potřebují.

  Několikrát se nám stalo, že nám návštěvníci krmili i naše drápkaté opičky. Mezi oblíbenou podávanou potravu patřily hranolky nebo zmrzlina. Opravdu to skvěle žerou a vypadá to jako náramná legrace. Ty následné průjmy a nucení zvířat, aby pozřela probiotika a další medikamenty, už ale tak zábavné nejsou. 

  Ještě 14 dní před poslední tragickou událostí jsme v televizi i na našich sociálních sítích prezentovali, jak nám někdo naházel pečivo do expozice k vodním ptákům. Naštěstí to bylo u druhů, pro které je problematické díky jejich anatomickým tvarům zobáků takovou potravu vůbec pozřít, takže nedošlo ke zdravotním potížím. Nicméně pečivo obsahuje sůl a může ptáky takzvaně zasolit. Taková zvířata jsou pak malátná a musí u nich být proveden proplach žaludku a často i nosohltanu.

  Tou poslední událostí byl úhyn mladé losice, kterou jsme si na podzim 2022 dovezli jako novou pokračovatelku našeho chovu. Dlouho u nás ale nezůstala právě díky nezodpovědnému návštěvníkovi, který jí podal pravděpodobně nějaké pečivo. Pár dní trvá, než se taková skutečnost projeví. Obtíže ale bývají velmi vážné, často až fatální. I přes okamžitou zdravotní pomoc, kdy i ošetřovatelé riskovali své zdraví, se nám samici nepodařilo zachránit. Samice sebou ve výběhu mlátila, válela se po zemi, z nozder a tlamy jí vytékala bachorová natrávenina, která měla atypický pach. Po podání zklidňujících léků jí veterinář okamžitě nasadil léčbu, ale do hodiny mladá losice uhynula. Pitva navíc bohužel potvrdila naše tušení. Samice byla v polovině březosti a čekala dvojčata.

  Tímto bychom chtěli apelovat na všechny neukázněné návštěvníky, aby už nezpůsobovali bolest našim zvířatům, ani lidem, kteří o ně pečují.

  Zároveň děkujeme všem, kteří se chovají zodpovědně a třeba i sami upozorňují nezodpovědné či neznalé návštěvníky.

  Fotogalerie

     Autorka článku: Markéta Jariabková

  Redakční úpravy: MVDr. Emanuel Krejcar, Isabela Okřinová, Roman Kössl

  Autorky fotografií: Michaela Jerhotová, Isabela Okřinová
  

• Rozhovor s doktorem

  „To je právě ta výzva pro veterináře v zoo, že musí přizpůsobivě jednat a aplikovat postupy na jednotlivé, často hodně odlišné, druhy zvířat.“

  Rozhovor s veterinárním lékařem MVDr. Emanuelem Krejcarem - 3. díl

  V posledním díle rozhovorů s naším veterinářem se dozvíte, na co je ve své práci hrdý, jaké situace jsou pro něho výzvou i to, jak je pro zvěrolékaře důležitá humánní medicína. Přizná také, co na své práci rád nemá, a jaká zvířata ho bezmezně fascinují.

  N

  a jakou situaci/zákrok jste během své praxe v zoo opravdu pyšný? Taková ta opravdová záchrana za minutu 12…  

  No, to, co bych rád zmínil, bylo spíš už tak 10 minut po dvanácté. Myslím, že se to stalo předloni v létě. Byla to samice orla mořského, která se sem dostala vážně poraněná elektrickým proudem. V těchto případech jde opravdu o vysoké elektrické napětí až padesát kilovoltů. Byla to dospělá krásná velká orlice. Našli ji někde pod těmi dráty a už byla masivně napadená larvami much. V podstatě nám ji sem dovezli v agonii. Prakticky už byla na cestě na druhý břeh. Zásah proudem dostala z pravé strany hlavy, takže byla zasažena oční víčka i ušní centra. Vlastně celá kůže pravé strany hlavy byla spálená. Měla spálené i peří. Jak jsem říkal, byla v agónii. To znamená, že se vůbec nebránila. Ležela mi na stole. A když jsem viděl, jak to s ní hýbe, protože tam byli ti červi, kteří vylézali z péřových folikul (váček, ze kterého rostou jednotlivá pera - poznámka redakce), vzal jsem fyziologický roztok, injekční stříkačku a celé jsem to vyplachoval, abych ty červy dostal pryč. Když jsem zjistil, že už to víc nejde, řekl jsem si: „Hele, je to mořský orel, na vodu je zvyklý.“ Takže jsme ji dali na zem a hadicí s tlakovou tryskou jsme z ní vypláchli, odhaduju, ještě několik hrstí červů. Byli fakt všude. Lezli z těch péřových folikul, z ucha i z podkoží. Pak jsme ještě použili nějaké insekticidy, abychom se těch červů co nejvíce zbavili. Pak jsme tu orlici museli dostat do nějakého stabilního stavu. Vzhledem k tomu, že byla v bezvědomí, byla zároveň ve stavu akutní dehydratace. Přes intravenózní (nitrožilní - poznámka redakce) kanylu jsme jí dávali rehydratační roztoky a dostávali jsme do ní nějaké aminokyseliny, aby se trochu ustálila. Další fází bylo ošetření všech spálenin a podání antibiotik. Ošetřili jsme jí i oko. Tam to prvně vypadalo na zánět rohovky. Elektrický proud ale bohužel zničil oko i vevnitř, takže o něj nakonec přišla. Nakonec jsme tedy všechno ošetřili a tři týdny pak brala antibiotika. Dávali jsme jí různé masti a čekali, až se všechny ty spáleniny vyloupou. Nakonec se z toho opravdu dostala. Myslím, že hned druhý den už začala žrát. Nejdříve jsme jí tedy dali nějaké hovězí maso, ale velmi rychle jsme si uvědomili, že je to mořský orel, a že tohle neumí. :-) Když pak dostala ryby, hned začala žrát. Brala i křepelky a podobně. Když tedy bylo jisté, že o to jedno oko určitě přijde, dali jsme ji nejprve do rozletové voliéry na Rozovech (naše záchranná stanice - poznámka redakce). Chtěli jsme zjistit, jestli vůbec bude schopná přistát na větvi, protože jak má jenom jedno oko, tak špatně odhaduje vzdálenost. Nicméně celé to přežila a krásně se z toho dostala. Je teď v jedné záchranné stanici a bude zařazena do chovného páru. A z toho mám teda velice dobrý pocit, protože těch spálených orlů už se nám tady objevilo několik. A rozhodně neměli takové štěstí jako tahle samice. Co si vzpomínám, tak jeden se sem dostal už mrtvý. Druhý uhynul, když jsme ho začali ošetřovat.

  "S humánní medicínou tedy spolupracujeme a poměrně úspěšně. Jsem vděčný za to, že mám kolem sebe řadu humánních lékařů, kteří mi jsou schopni poradit."   

  Konzultujete některé věci třeba i s humánním doktory?

  No určitě. To je hrozně důležité. Třeba v oblasti ortopedie, respektive reparační ortopedie, traumatologie nebo například osteosyntéz (aplikace kovových implantátů při komplikovaných zlomeninách - poznámka redakce). Určitě konzultujeme vlastní technické provedení, přístupy k poraněnému místu a podobně. Dál se určitě konzultují infekční onemocnění, která jsou přenosná ze zvířat na lidi. Řeší se, co by to eventuálně mohlo provést u lidí (u ošetřovatelů, návštěvníků…). Takže spolupráce s humánní medicínou je dost důležitá. Mám několik humánních lékařů, na které se obracím, když mám nějaký takový problém. A pokud se to dá aplikovat na zoo zvířata, tak jejich rady využívám. Před časem třeba vyšla kniha Anestezie a imobilizace zvířat v zoologických zahradách od autorů Svobodník, Hess, Dvořáček. Doktor Hess a doktor Dvořáček jsou pracovníci IKEMU. Jsou to humánní anesteziologové. A pan doktor Svobodník, veterinář, tu knihu napsal v jejich spolupráci, kde využil jejich bohatých zkušeností právě s anestezií u lidí. Dokonce když se ta knížka připravovala, tak si tady u nás ověřovali nějaké anesteziologické postupy. Jde hlavně o distanční uspávání (uspávání na dálku pomocí pušky nebo foukačky - poznámka redakce), které se v zoologické zahradě používá nejvíc. S humánní medicínou tedy spolupracujeme a poměrně úspěšně. Jsem vděčný za to, že mám kolem sebe řadu humánních lékařů, kteří mi jsou schopni poradit. 

  "U plaza si třeba nemohu změřit teplotu, protože on zkrátka nereguluje svou tělesnou teplotu ve smyslu třeba nějaké infekce. Špatně se u nich prostě posuzuje celkový zdravotní stav. Většinou, když se dostaneme k nemocnému plazovi, tak už je to takové to koncové stádium."

  Vím, že se krom jiného zaměřujete na veterinární péči o plazy. V čem jsou z hlediska veterinární medicíny tahle zvířata specifická?

  No už samo o sobě, na rozdíl od savců a ptáků je teplota plazů ovlivněna okolním prostředím. To znamená, že plazi se chovají úplně jinak než třeba savci. Takže, když mi tři dny nežere nějaký savec, už je problém. Když mi šest měsíců nežere krajta tmavá, která je březí, tak se vůbec nic neděje, protože ona v té době prostě nežere. Krokodýl se nakrmí a může žrát až za další 4 týdny. U plaza si třeba nemohu změřit teplotu, protože on zkrátka nereguluje svou tělesnou teplotu ve smyslu třeba nějaké infekce. Špatně se u nich prostě posuzuje celkový zdravotní stav. Většinou, když se dostaneme k nemocnému plazovi, tak už je to takové to koncové stádium. Z tohoto důvodu je ošetřování plazů docela výzva. Pokud má třeba nějaké markantní změny na povrchu těla, ať už na kůži, u želvy na krunýři, na očích nebo třeba v dutině tlamy, tak tam to najdeme. Nicméně pokud se třeba jedná o nějaký bakteriální problém, tak se bohužel může stát, že přijdeme pozdě. Zrovna včera jsme měli v ordinaci takový úplně zásadní případ. Jeden soukromý chovatel nám přinesl gekona v takovém stavu, kdy já jsem z toho teda byl úplně konsternovaný. Měl totiž těžkou osteomalacii (tzv. řídnutí kostí, které bývá často způsobené nedostatkem vitamínu D, tedy špatnou výživou - poznámka redakce), kdy se prostě daly spontánně ohnout všechny kosti. Měl výrazně deformovanou páteř a četné fraktury na ocase. No a chtěl po nás, abychom s tím gekonem něco udělali. Bylo mi tedy hloupé navrhnout, že pro to zvíře by bylo nejlepší, kdyby se utratilo. Byl to deseticentimetrový gekonek. Takže jsme s ním něco zkusili udělat, ale nejsem úplně přesvědčený, že jsme ho ošetřili dobře. Pak jsme tam zase měli případ, kdy nám zákazník přivezl krajtu, nějakou poměrně vzácnou barevnou mutaci. Oni to ti chovatelé rádi chovají, já pro to tedy moc nejsem. Jsem spíš pro chov zvířat v původním zbarvení. Myslel jsem si, že je to renomovaný chovatel, ale on nám přinesl tuhle poměrně hezkou krajtu s těžkou hnilobou tlamy. Měla infekční stomatitidu (zánět sliznice dutiny ústní - poznámka redakce). Vypadalo to tak, že když jsem tomu hadovi otevřel tlamu, tak jsem vlastně celou tu sliznici včetně zubů a zubových lišt vytáhl znekrotizovanou (nekróza = odumření tkáně - poznámka redakce). Ten had už ani nemohl pořádně dýchat, protože to prorůstalo i do vdechového otvoru. Měl dokonce i nález na plíci (hadi mají jenom jednu plíci - poznámka redakce). A tak prakticky měsíc dostával antibiotika. Taková, která běžné používáme u plazů jako první volbu. No a vypadá to, že se z toho ten had dostal, že vypadá dobře. Dokonce mi majitel volal, že had už sežral první mládě potkana. Před tím ta krajta samozřejmě nežrala, protože nebyla schopna lovit. Takže u plazů je těch zákroků poměrně hodně. Celá řada veterinárních lékařů to z nějaké mě nepříliš jasné obavy nebo ostychu vůbec nechce dělat. Bojí se, že by nevěděli, co s těmi zvířaty mají dělat. Nicméně na té naší ambulanci se nám toho objevuje docela hodně. I z toho důvodu, že si prostě lidi pořídí například chameleona, protože se někde dočetli, že mění barvy, ale už si o něm nic víc nepřečtou. Nejvíc těchto masožravých plazů, jako jsou právě třeba chameleoni, umírají především díky tomu, že se o ně lidi neumí správně starat. Takže my vlastně řešíme jejich neznalost a nedostatečnou péči.

  „Samozřejmě nemůžu zakrnět někde před 40 lety. Všechno se vyvíjí, ať už jde o použití medikamentů, použití anestezie nebo použití různých léčebných postupů."  

  Co máte na té práci nejraději?

  No, je to prostě takové hodně pestré. A pro zvěrolékaře je to určitá výzva. Musí si o tom něco přečíst nebo to zkonzultovat s kamarády, kteří to taky dělají. Někdo umí víc dravé ptáky, někdo zas něco jiného. Třeba já jsem ty dravce dělal už na vojně. Byl jsem na letišti. Takže ta ptačí péče mě hodně baví. Je to takové zajímavé. Ale zase určitě člověk potřebuje konzultovat. Máme tady třeba kolegyni, která se hlavně zaobírá ortopedií a chirurgií dravců a papoušků. Tam je taky hodně problémů. Samozřejmě nemůžu zakrnět někde před 40 roky. Všechno se vyvíjí, ať už jde o použití medikamentů, použití anestezie nebo použití různých léčebných postupů. Někdy se setkávám s otázkou: „Jak můžeš vědět, jak máš na jedné straně ošetřit opici, na druhé straně zase medvěda, nějakého jelena nebo naopak toho hada, želvičku a podobně?“ To je právě ta výzva pro veterináře v zoo, že musí přizpůsobivě jednat a aplikovat ty postupy na jednotlivé, často hodně odlišné, druhy. 

  "My se musíme rozhodnout a navrhnout chovateli, že nejlepší řešení je (zaplaťpánbůh to není tak časté), že to zvíře musím utratit. Jednoznačně tedy nejvíc nemám rád ty chvíle, kdy nakonec musím zvíře uspat."

  Co naopak v rámci své práce nerad děláte?

  Utrácení zvířat... To je jednoznačné. Takové to, co prostě musíme udělat, abychom zvířeti zkrátili jeho utrpení. A tam se právě zvěrolékař musí rozhodnout a musí mít to definitivní slovo. Tady mu neporadí nikdo ze zaměstnanců zoologické zahrady. Naopak on by měl být radou, protože i ze strany těch chovatelů může nastat takové to: „Prosím tě, tak se ještě o něco pokus!“ My se musíme rozhodnout a navrhnout chovateli, že nejlepší řešení je (zaplaťpánbůh to není tak časté), že to zvíře musím utratit. Jednoznačně tedy nejvíc nemám rád ty chvíle, kdy nakonec musím zvíře uspat. Ať už se jedná o malé vlaštovčí mládě, které má roztříštěné křídlo, nebo o ježka s infekční neuropatií (porucha jednoho či více nervů (většinou periferních) - poznámka redakce), nebo o přestárlého poníka. V tomhle případě je to úplně jednoznačné a myslím, že nejsem jediný veterinář, který to tak má. My ale prostě musíme udělat to rozhodnutí. Humánní medicína to má horší v tom, že naše zákony prostě tohle neumožňují. My ale máme možnost to poslední stádium života nějakým způsobem ovlivnit. Takže tohle je určitě nejhorší. Takové ty věci jako, že jdu někam sbírat, s odpuštěním, hovna nebo, že musím do nějakého zvířete šáhnout a vydolovat z něho třeba shnilý plod, to k té práci prostě patří. Naopak když to zase dobře dopadne, i když se nám třeba narodilo mrtvé mládě, ale zachránili jsme alespoň matku, tak to se zase velmi pozitivně dotkne ega toho veterináře.

  Když dělám rozhovory s ošetřovateli, tak se jich vždycky na konci ptám, jaké zvíře by si přáli mít tady v zoo. Jak to máte vy? Jaká zvířata vás nejvíc fascinují?

  No, zvířata, která by se mi sem do téhle zoo opravdu líbila, by teda byli irbisové. Je to velice atraktivní a krásné zvíře. Líbili by se mi tu i čínští levharti. No a pak to, co je samozřejmě mimo možnosti téhle zoologické zahrady, a tím je moje srdeční zvíře - slon. :-) Když třeba jedu za kamarády do Liberce, do Prahy nebo do Dvora Králové, moje první cesta vždycky vede ke slonům. I ve Vídni jsem se byl podívat na slony. Tam je velká populace. Ačkoliv je to relativně malá zoo ohrazená plotem a nemá se moc kam rozšiřovat, tak je tam třeba kolem patnácti slonů. Když pak člověk vidí indické nebo africké slony v zoologické zahradě v San Diegu, kde jsou obrovské prostorové možnosti, tak to je radost. No a měl jsem teda i to štěstí, že když jsem několikrát navštívil národní parky v jižní Africe, tak jsem se tam úplně z očí do očí setkal s divokými africkými slony. To je zvíře, které mě prostě naprosto fascinuje. No a pak další zvířata, která mám fakt rád, jsou kytovci. Ale bohužel nemám to štěstí. Potkal jsem teda keporkaky, několik druhů delfínů a několikrát kosatky, ale já chci vidět pravé velryby - jižní velryby, plejtvákovce, plejtváky. V tomhle má třeba úžasnou výhodu kolega doktor Roman Vodička z pražské zoo, který je jezdí pozorovat a fotografovat na Azory, protože tam připlouvají. A ačkoliv pražská zoo taky nechová žádné kytovce, tak on tam prostě musí jet. Stejně tak jako musí každý rok, protože pochází z jižních Čech, přijet i do naší zoologické zahrady na Hlubokou. Má tedy možnost ji pozorovat od té doby, co se začala takhle pěkně rozvíjet. A právě Roman mě vždycky zve, ať se přijedu na Azory taky podívat. Ale prostě pro mě je daleko dostupnější podívat se na ty indické nebo africké slony v Praze nebo se zajet podívat na Ceylon, do Barmy nebo jižní Afriky. Nicméně v jižní Africe jsem se několikrát vydal za jižními velrybami, v Karibiku jsem se pak chtěl podívat na plejtvákovce a keporkaky, ale neměl jsem štěstí. Keporkaky jsem tedy viděl jenom v Kanadě, v Britské Kolumbii. Takže to jsou prostě další taková zvířata, u kterých mě fascinuje, jenom to se na ně prostě dívat…:-)  

  Fotogalerie

  S panem doktorem si povídala: Isabela Okřinová

  Redakční úpravy: Roman Kössl a Markéta Jariabková

  Autorka fotografií: Michaela Jerhotová

• Dětská sekce 1

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  1

  Poznáš ptáky na obrázku?

  Zkus pojmenovat ptáky na obrázcích. Všechny tyto druhy chováme u nás v zoo.

  Vybírej z těchto názvu: agapornis Fisherův, čejka chocholatá, jeřáb popelavý, kolpík bílý, marabu africký, sovice sněžní, sup mrchožravý, ústřičník velký

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  1. řada: sup mrchožravý, ústřičník velký, čejka chocholatá, kolpík bílý

  2. řada: agapornis Fisherův, marabu africký, sovice sněžní, jeřáb popelavý

• Dětská sekce 2

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  2

  Kteří jsou naši?

  Kteří z těchto ptáků hnízdí v České republice?

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  čejka chocholatá, kolpík bílý, orel skalní, jeřáb popelavý

• Dětská sekce 3

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  3

  Ptačí hádanky

  1) Jsem příbuzný českého ledňáčka říčního, ale žiju v Austrálii. Strašně rád si pochutnávám na hadech, ještěrech a hmyzu. Hrozně rád se směju, teda vydávám takové zvláštní chechtavé zvuky. Kdo jsem?

   2) Jsem papoušek, to ti prozradím, ale jsem tak trochu jiný. Jako jediný z papoušků totiž nehnízdím v dutině, ale stavím si hnízdo z větviček normálně na stromě. Pocházím z Jižní Ameriky. Kdo jsem?

   3) Nejsem úplně malý pták a na hlavě mám parádní červené peří. Jinak jsem téměř celý šedý. Moc se mi líbí v bažinách a mokřadech. Mám velmi silný hlas a při námluvách umím být hodně hlasitý. Hnízdím i v České republice, ale jsem tu pořád celkem vzácný. Kdo jsem?

   4) Patřím mezi volavky, i když slovo volavka ve svém jménu nemám. Když se ozývám, kvákám trochu jako žába. Hnízdím vzácně i v České republice, třeba na Vrbenských rybnících u Českých Budějovic. Mám děsně rád ryby a žáby a lovím je většinou až k večeru. Kdo jsem?

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  1) ledňák obrovský, 2) papoušek mniší, 3) jeřáb popelavý, 4) kvakoš noční

• Dětská sekce 4

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  4

  Louskáček, sítko nebo pinzeta?

  Podle tvaru zobáku se dá většinou velmi dobře poznat, čím se různí ptáci živí. Někdo má zobák špičatý, někdo zase placatý. Zkus k jednotlivým tipům zobáků přiřadit druh a způsob získávání potravy. Pokus se ke každému typu zobáku připsat jednoho konkrétního ptáka, pro kterého je takový zobák typický.

  Způsoby zpracování potravy: filtrování vody, lov ryb v mělké vodě, trhání masité potravy, sběr semen, sbírání hmyzu, harpunování kořisti ve vodě, sání květních šťáv, louskání semen a ořechů, vyhledávání potravy v bahně

  
  

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  
  

• Dětská sekce 5

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  5

  Ukaž nohu!

  Z tvaru a uspořádání ptačí nohy se dá velmi dobře poznat, jakým způsobem pták žije. Jestli šplhá po stromech, dokáže dobře plavat nebo je jeho noha skvělým pomocníkem pro zpracování masité potravy?

  K jednotlivým ptačím nohám přiřaď jejich název a napiš jeden příklad ptáka, kterému by noha mohla patřit. 

  Názvy nohou: veslovací noha, plovací noha, spár dravce, spár sovy, šplhavá noha

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  
  

• Dětská sekce 6

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  6

  Ptačí architekti

  Různí ptáci si pro svá hnízda volí různé tvary a umístění. Pro které ptáky jsou typické tyto stavby? Spoj hnízda s jednotlivými ptáky. 

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  
  

• Step

  Jak se staví step.

  Cestou od výběhu tygrů k restauraci míjíte po pravé ruce poměrně velký, jednoduše oplocený výběh, který dnes obývají antilopy jelení. Doufám tedy, že ho jen neminete a že se u něj také zastavíte, abyste si prohlédli jeho obyvatele a třeba i vzdělávací prvek odkazující na rozdíly položení očí kopytníků a člověka. Tyto rozdíly souvisí s potřebou gazel sledovat široké okolí kvůli predátorům. Nepřehlédněte také přiléhající tabuli, která informuje o typickém vzhledu a obyvatelích stepí. Výběh byl původně koncipován pro chov a prezentaci džejranů neboli gazel perských, kteří měli společně se sysly, korsaky a jeřáby panenskými představovat typické zástupce stepní fauny. 

  V

  zrůstem drobná gazela perská v přírodě obývá širokou škálu stepních a polopouštních biotopů. Ve Střední Asii vystupuje i do podhůří a proniká do horských údolí. V Mongolsku se vyskytuje až do nadmořské výšky 2700 metrů. Ačkoli se tedy na první pohled zdá, že vybudovat výběh pro takové kopytníky je jednoduchou záležitostí, přeci jen to není ohrádka pro domácí kozy. V podmínkách Střední Evropy, kde je zcela jiné, především vlhčí podnebí, již musíme přemýšlet, jak takový prostor mikroklimaticky přizpůsobit zvířatům ze suchých oblastí, kde je sucho i v zimě, přestože tam může být sníh a mrzne. Džejrani totiž na počátku zimy zasněžené oblasti opouštějí a stahují se do teplejších údolí s menším množstvím srážek. Již v době, kdy jsme tedy výběh projektovali, jsme přemýšleli o tom, jak ho přizpůsobit, aby byl teplejší a sušší, než je tady u nás běžné.

  Stepní charakter krajiny je v našich klimatických podmínkách podmíněn kromě jiného zejména jižní expozicí terénu. Jižní a jihozápadní svahy jsou teplejší, protože jsou lépe osluněné (naopak severní svahy jsou chladnější, vlhčí a mají tedy vhodnější podmínky pro růst stromů). Prvním předpokladem pro stavbu výběhu tedy bylo, že v něm vytvoříme terénní vlnu, umělé návrší, jehož pozvolnější svah bude směřovat zejména k jižní straně. Zároveň jsme využili toho, že za terénní vlnou bude alespoň částečně ukrytá stáj pro zvířata. Ta, společně s palisádovým oplocením chrání výběh také před větrem od severu a severozápadu. K tomuto řešení jsme přistoupili i za cenu, že pokud se zvířata zdržují u stáje, jsou zrakům návštěvníků trochu ukrytá. Pozorovat je, je možné z jiné strany oplocení. Návrší navíc umožňuje pozorovat zvířata ve výběhu z netradičního pohledu, přes expozici lišek korsak, se kterým pak zdánlivě tvoří jeden celek.

  "Džejrany jsme v tomto speciálně pro ně vybudovaném výběhu chovali pouhé čtyři roky. Bohužel se nám nedařilo získat větší dlouhodobě udržitelné stádo. V celé Evropě je chová jen 9 zoologických zahrad a několik dalších v Asii. Až na tureckou zoo v Izmiru je ve většině z nich těchto zvířat po málu. Počet narozených mláďat tedy sotva stačí udržet stávající populaci v lidské péči. Proto jsme se nakonec rozhodli vyměnit je za antilopy jelení."

  Důležité bylo bylo také zajistit suchý podklad, aby se gazely nebrouzdaly v kalužích nebo rozbahněném terénu. Celá plocha výběhu byla tedy drenážována, podobně, jako se dříve dělaly meliorace na polích. Do vyhloubených rýh byly položeny plastové perforované drenážní hadice, které byly obsypané štěrkem. Tento drenážní systém odvádí vodu mimo výběh. Kromě toho je celá plocha výběhu pokryta geotextilií, na které je vrstva přibližně 20 cm štěrku. Teprve na něm je ještě asi 15 cm praného říčního písku. Tyto vrstvy zajišťují dobrý odvod vody do podloží a k drenážním trubkám. Aby plocha výběhu nebyla tak jednotvárná, je zde několik kamenitých míst, které výběh trochu ozvláštňují a dávají mu přirozený charakter. Původně byla plocha expozice osetá suchomilnými trávami, kterým nevadilo růst v písku. Současní obyvatelé výběhu ale tento porost z větší části spásli nebo rozšlapali. Suché místo vytváří také plochá střecha stáje, která je široce přetažená před její jižní průčelí. Zvířata tady můžou stát v suchu i při dešti, nebo se tady můžou hřát v závětří i na zimním slunci. Stáj samotná navíc poskytuje zvířatům útočiště před nejhorším deštivým počasím a chovatelům možnost oddělit zvířata. Pro větší „stepní“ efekt je střecha dřevěné stáje extenzivně vegetační. To znamená, že je osázená trávami, rozchodníky, a dalšími suchomilnými bylinami. Pro oddělení zvířat slouží i menší dvorek vedle stáje.

  Džejrany jsme v tomto speciálně pro ně vybudovaném výběhu chovali pouhé čtyři roky. Bohužel se nám nedařilo získat větší dlouhodobě udržitelné stádo. V celé Evropě je chová jen 9 zoologických zahrad a několik dalších v Asii. Až na tureckou zoo v Izmiru je ve většině z nich těchto zvířat po málu. Počet narozených mláďat tedy sotva stačí udržet stávající populaci v lidské péči. Proto jsme se nakonec rozhodli vyměnit je za antilopy jelení. Tyto podobně malé antilopy se v přírodě vyskytují v Indii a Pákistánu na suchých kamenitých a písčitých plochách řídce porostlých trávou, takže jim charakter výběhu vyhovuje. Oproti džejranům jsou to ale trochu větší plašani, a tak jim dlouho trvá, než si zvyknou na přítomnost návštěvníků. Vyskakují při každém jen trochu větším vzruchu v okolí výběhu, umí rychle běhat a především daleko a vysoko skákat.

  Fotogalerie

  Autorka článku: Roman Kössl

  Redakční úpravy: Isabela Okřinová

  Autorka fotografií: Michaela Jerhotová

• Úbytek hmyzu

  Jak pomoci hmyzu v zemědělské krajině?

  Poslední dobou čím dále tím častěji slýcháme, že nám z krajiny mizí i dříve běžné druhy, jako jsou zajíc polní, strnad obecný nebo čejka chocholatá. Populace koroptví v ČR od druhé světové války poklesla o závratných 98%. Kromě ptáků a savců ale mizí i daleko menší organismy, jako jsou denní motýli, kobylky nebo samotářské včely. Plošný úbytek polní a lučních ptáků, klesající stavy zajíců a mizející čmeláci jsou varovnými signály, že je něco špatně.

  P

  řed několika lety vzbudila ohlas studie, která na maloplošných chráněných územích v Německu měřila denní množství hmyzu zachyceného pomocí specializovaných pastí v průběhu necelých tří dekád. Výsledky ukázaly roční pokles biomasy létajícího hmyzu o 2,5 %, to za téměř 30 let to znamená úbytek o více jak 75 % hmoty. V podobném duchu se vyjadřovala i řada následných studií. Ač jsou konkrétní důvody poklesu či vymírání populací různé, nejčastěji je zmiňováno právě intenzivní využívání krajiny (zemědělství, lesnictví a rybníkářství). Detailnější výzkumy ukazují, že úbytek hmyzu je daleko rychlejší v otevřené zemědělské krajině než v lesích. Mezi nejvíce postižené skupiny patří například denní motýli, čmeláci či samotářské včely. Z téměř 20 tisíc druhů hmyzu zpracovaných v Červeném seznamu ohrožených druhů hmyzu ČR, je 4342 druhů ohrožených a 596 vyhynulých. Na úrovni jednotlivých skupin hmyzu je to pak různé. Velmi ohrožení jsou listorozí brouci (chrobáci, hovniválové), u kterých vymřelo nebo je ohroženo celých 61 % z celkového počtu 175 druhů. Ohroženo je i 62% denních motýlů, nebo, trochu překvapivě, i 47% druhů vosovitých. V České republice už vyhynula polovina druhů čmeláků, 50% z těch zbývajících má vážný problém. Úbytek druhové rozmanitosti se netýká jen hmyzu, podobně na tom jsou například polní ptáci či drobní savci. Podle nedávno publikované studie českých ornitologů došlo k poklesu populací polního ptactva o 40 % ve srovnání se stavem z roku 1982. Problém se zdaleka netýká pouze vzácných a náročných druhů, ale postihuje i druhy běžné druhy. Na druhou stranu některým druhům přináší intenzivní hospodaření prospěch, stačí si vzpomenout na vysoké stavy černé zvěře či opakovaně se opakující gradace hrabošů. Podobně jako v případě hraboše existují i mezi hmyzem příklady druhů, kterým současný stav krajiny vyhovuje. Tyto se pak často šíří na úkor ostatních a nezřídka působí ekonomické ztráty, jedná se například o invazní slunéčko východní, blýskáčka řepkového nebo v případě smrkových monokultur lýkožrouta smrkového. 

  "Sedmdesát procent zemědělských plodin je opylováno hmyzími opylovači, predátoři a parazité zase udržují přirozenou rovnováhu populací. Význam těchto „ekosystémových služeb“ přírody a krajiny zjistíme ve chvíli, kdy jeden či více článků složitého řetězce vypadne nebo je přinejmenším oslaben."

  Potřebujeme vůbec přírodu?

  Tato na první pohled banální otázka má ale netriviální řešení.  Ano, zcela jistě přírodu potřebujeme, ale za jakou cenu? Respektive jaké služby (a za kolik) nám příroda poskytuje? Kromě obživy a zdroje ekonomického zisku, existují další velmi důležité funkce přírody a krajiny. Jedná se například o regulace vodního režimu, zbrzdění eroze či podporu druhové rozmanitosti volně žijících živočichů a rostlin, kteří slouží jako opylovači, rozkladači a producenti organické hmoty. Sedmdesát procent zemědělských plodin je opylováno hmyzími opylovači, predátoři a parazité zase udržují přirozenou rovnováhu populací. Význam těchto „ekosystémových služeb“ přírody a krajiny zjistíme ve chvíli, kdy jeden či více článků složitého řetězce vypadne nebo je přinejmenším oslaben. Ekologové upozorňují, že zjednodušování ekosystémů vede ke snížení jejich stability. Jednoduchý příměr nám opět poskytují naše smrkové monokultury, kdyby druhová skladba lesa byla pestřejší, zůstalo by v lese po gradaci kůrovce více živých stromů. To, jak důležité služby máme díky přírodě, nám ukazuje i případ z Austrálie. Místí farmáři si sem totiž museli velmi složitě nechat dovézt koprofágní (= živící se trusem) brouky z Jihoafrické republiky, neboť ti místní, neuměli zpracovávat kravský trus. Ten pak poskytoval hojný zdroj larvám much, které se namnožily natolik, že z jejich neustálé přítomnosti dobytek doslova zešílel. I náš hmyz se podílí na rozkladu organické hmoty nebo mrtvých hlodavců, vzpomeňme si třeba na chrobáky či hrobaříky!

  Je zřejmé, že jakákoliv lidská činnost s sebou nese dopady na naše okolí. V případě střední Evropy byla lidským hospodařením v průběhu staletí přetvořena většina území. Lidskou rukou tak vznikla mozaika polí, lesů, rybníků a sídel. Byť byla tato činnost relativně intenzivní (největší odlesnění zažila naše krajina již za Keltů), k proměně nedošlo naráz ale postupně v průběhu staletí. Tradiční způsoby hospodaření v krajině, jako byla pastva, vypalování stařiny či pařezinové hospodaření v lesích, pak mimoděk nahrazovaly přírodní živelné procesy, tedy krajinnou dynamiku udržující druhovou pestrost. Díky lokálnímu způsobu hospodaření nebyla tatáž stejná činnost uplatňována plošně ve stejnou dobu, ale byla rozprostřena v místě i čase. Konstelace historických událostí a společenského pokroku nicméně dala vzniknout průmyslovému zemědělství v jeho současné podobě. Výkonné stroje umožňují rychlou úpravu velkých ploch, hnojiva a chemické ochranné prostředky pak velkoplošné pěstování náročných plodin a neviditelná síla dotacemi ohnutého trhu zúžila spektrum pěstovaných plodin. Krajina se z jemné mozaiky změnila v monotónní plochu pro průmyslové zemědělství se všemi svými negativy.

  "Jako jedna z velmi efektivních metod jak podpořit populace hmyzu zemědělské krajiny je snížit intenzitu zemědělské výroby. Ale jak na to? Na loukách existuje jedno velmi jednoduché a levné řešení. Při seči stačí ponechat malou část (3 – 10%) louky neposečenou po celou sezónu."

  Proč louky?

  Kromě pastvin, patří mezi nejvýznamnější stanoviště pro hmyz zemědělské krajiny především louky pro produkci sena. Tyto louky jsou sklízeny strojově, podle klimatických podmínek dvakrát až třikrát za rok, přičemž termíny sklizně jsou vázané na proplácení dotací a jsou stanoveny Ministerstvem zemědělství. Jednorázová strojová seč dopadá na hmyz hned několika způsoby. Asi každého napadne, že pokud se pokosí louka, skokově zmizí pastva pro včely, čmeláky a motýly. V případě mobilních druhů to nemusí být až zase takový malér, včela medonosná se prostě poohlédne po jiném zdroji potravy. Drobné včelky samotářky často vázané na konkrétní druhy rostliny (např. zvonky, hvozdíky, pryskyřníky) na tom jsou výrazně hůře. Podobně se motýlům pokosením ničí živná rostlina pro housenky. Z tohoto důvodu v České republice relativně nedávno vyhynul například motýl žluťásek barvoměnný.  Strojová seč usmrcuje bezobratlé živočichy i přímo. Jedno strojové sečení louky zabije 40 % jedinců sarančí a kobylek, dalších 40 % je zlikvidováno sušením a balíkováním sena. Přímá souvislost mezi typem seče a velikostí populace byla ukázána na poslední přežívající populaci kobylky zavalité na Jičínsku, kterou na chvíli vzkřísilo rozrůznění režimu seče, než se dotyčný zemědělský podnik kvůli administrativním překážkám vrátil k původnímu modelu. 

  Různé typy sekacích zařízení znamenají různou míru přežívání bezobratlých. Lištové sekačky jsou šetrnější než rotační, z pohledu hmyzu jsou ale nejhorší mulčovače, protože nejen že rozsekají vše živé, ale vrstva mulče má i neblahý dopad na složení lučních rostlin v následujícím roce. Obrovský vliv má i doba seče, některým druhům nevadí brzká seč, jiné s ní mají problém. Modrásek bahenní, jehož larvy nejdříve konzumují květy krvavce, aby následně dokončily vývoj v mraveništích, špatně snáší seč v druhé polovině července…

  Existuje řešení?

  Jako jedna z velmi efektivních metod jak podpořit populace hmyzu zemědělské krajiny je snížit intenzitu zemědělské výroby. Ale jak na to? Na loukách existuje jedno velmi jednoduché a levné řešení. Při seči stačí ponechat malou část (3–10%) louky neposečenou po celou sezónu. Už od roku 2015 dokonce existují možnosti, jak lze získat příplatek k běžné dotaci na louky sečené v tomto režimu. 

  Aby se potvrdila efektivita tohoto opatření na komerčních lučních plochách v ČR, nechalo Ministerstvo životního prostředí a ve spolupráci s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK) zpracovat sérii studií, které se zabývaly dopadem pásové seče na několik skupin bezobratlých, na níž se podíleli i autoři tohoto článku. Studie probíhaly od roku 2018 do roku 2021 a ačkoliv se efekt pásů na diverzitu a početnost hmyzu měnil v závislosti na konkrétní sezóně, lze zcela jednoznačně pozorovat pozitivní účinky pásové seče jak na počet sledovaných druhů, tak i na množství biomasy hmyzu. Opatření mělo například vliv na druhovou bohatost i početnost běžných druhů denních motýlů. U pavouků, byl zase pozitivní efekt pásů zvýrazněn v klimaticky extrémních suchých a teplých letech - pásy poskytovaly pavoukům prostor pro život, neboť po první seči již otavy vlivem sucha nenarostly.  Jsme přesvědčeni, že ponechání neposečených pásů bude mít pozitivní efekt i na další obyvatele naší krajiny včetně ptáků a savců, například koroptve polní či zajíce polního, tedy druhů, jejichž populace v naší intenzivně obhospodařované krajiny téměř zmizely. 

  Založení „pásu života“ není nic těžkého, stačí vynechat při kosení cca 6–12 metrů široký pás, jenž by neměl být u okraje pozemku, ale spíše uprostřed, a pásů by v ideálním případě mělo být vícero, tak aby pokrývaly 3–10 % výměry pozemku. Vhodné je založit pásy tak, aby pokrývaly různé přechody na pozemku (například od vlhké části do suchého trávníku).

  Zatímco ekonomika počítá zisk v rámci hodin, dní a roků, krajina počítá čas na roky až staletí. To, že nám jednu až dvě generace procházejí čistě komerční postupy hospodaření v krajině, stále ještě neznamená, že jsou tyto z dlouhodobého hlediska nejekonomičtější nebo dokonce ve shodě s péčí řádného hospodáře! Intenzivní zemědělství negativně ovlivňuje ostatní krajinné funkce, jako je udržení vody v krajině, zabránění eroze, opylování plodin a udržování přírodní rovnováhy včetně vyvážení dopadů klimatických změn. Je načase přemýšlet, jak si tyto „neviditelné dary“ přírody udržet a zdali neexistuje způsob, jak jim aktivně pomáhat.

  Článek vznikl na základě výzkumu financovaného Agenturou Ochrany Přírody a Krajiny České republiky.

  Fotogalerie

     Autoři článku: Mgr. Petr Šípek, Ph.D., Přírodovědecká fakulta, UK

  Bc. Tomáš Jor, Přírodovědecká fakulta, UK

  Mgr. Lukáš Eršil, společnost Envipor, s.r.o.

  Autor fotografií: Mgr. Petr Šípek, Ph.D.
  

• Dudek

  Projekt ochrany dudka chocholatého (Upupa epops) na jižní Moravě

  Přinášíme vám článek, který jsme si vypůjčili od našich kolegů ze Zoo Brno. Ti se intenzivně věnují výzkumu a ochraně velmi charismatického ptáka dudka chocholatého. 

  D

  udek chocholatý (Upupa epops) patří do řádu zoborožců (Bucerotiformes) a čeledi dudkovitých (Upupidae), kterou sdílí společně s dudkem madagaskarským (Upupa marginata). Zatímco dudek madagaskarský je endemitem ostrova Madagaskar, dudek chocholatý obývá celou Afriku vyjma Sahary, v Evropě sahá nejseverněji na úroveň Petrohradu a jeho hnízdní areál končí v Asii až u Sachalinu. Obývá tedy prakticky celou jižnější polovinu eurasijského kontinentu.

  Dudek má drobnou hlavu s extrémně dlouhým zobákem, zakulacená křídla, krátké a silné nohy a delší ocas. Zbarvení peří je v celé čeledi uniformní – rezaté tělo a černá, bíle strakatá křídla, záda a ocas. Dudek madagaskarský se od dudka chocholatého liší vzorem černobílé strakatosti. Dudek chocholatý vytváří celkem 8 poddruhů. Poddruh africana (dudek africký), který je daleko tmavěji zbarven, je některými systematiky uznáván jako samostatný druh. 

  Dudek létá typickým „motýlovitým“ letem, díky kterému si ho mnozí nezkušení pozorovatelé mohou z dálky splést se sojkou obecnou (Garrulus glandarius). V rámci celého řádu je nejpříbuznější čeledí dudků 8 druhů dudkovců (Phoeniculidae), jejichž areál rozšíření nepřesahuje subsaharskou Afriku. Stavba těla dudkovců je velmi podobná dudkům, jen mají o mnoho delší ocas. Základem zbarvení je černý melanin, přes který se láme sluneční světlo, odrážející se ve formě kovově zelených, modrých či fialových odstínů. Pouze dudkovec bělolící (Phoeniculus bollei) a dudkovec pralesní (P. castaneiceps) mají barevně odlišnou hlavu a hruď. 

  "V podmínkách české krajiny obývá dudek otevřenou krajinu pastvin a luk s občasnými skupinkami vzrostlých stromů nebo i řidších lesů, které mu poskytují potřebné dutiny ke hnízdění. Přilehlé krátkostébelné louky potom slouží k hledání bezobratlých."

  Dudkové i dudkovci žijí obdobným způsobem života – potravu ve formě bezobratlých hledají většinou na zemi, případně dudkovci také na termitištích a kmenech stromů. Kráčejí po krátkostébelných plochách a zobák aktivně zapichují do děr v zemi. Jedná se tedy o aktivně hledající lovce narozdíl třeba od obdobně vypadajících vlh, které jsou predátory ze zálohy. Hnízdí ve stromových dutinách, avšak síla jejich zobáku jim nedovoluje dutiny aktivně tesat. Musí se tedy spokojit s těmi, které už dříve vytvořil někdo jiný. Přestože nejvíce hnízd bývá lokalizováno do 5 metrů od země, existují i případy, kdy dudkové zahnízdili ve stromové dutině ve výšce až 12 metrů. Dokonce nepohrdnou ani dutinami v lidských obydlích.

  Zatímco dudek klade až 10 vajec, dudkovci obvykle nepřesáhnou polovinu. U obou čeledí inkubuje snůšku pouze samice, zatímco o mláďata se starají se samcem společně. U dudkovců dokonce vypomáhají mláďata z předchozího hnízdění (tzv. helping). Mimo hnízdní sezónu lze dudky vídat spíše solitérně či v párech, zatímco dudkovci se sdružují do hlučných skupin. Dudek chocholatý je jediným druhem, který zasahuje i do chladných oblastí, takže na zimu musí táhnout na jih.  

  Dudkové a dudkovci ex situ

  Dudek chocholatý a dudkovec stromový jsou jediné dva druhy chované v zoologických zahradách. Celková populace dudka chocholatého činí v evropských zoo cca 100 ptáků, zbývajících cca 20 jedinců je drženo v asijských zoo. Populace dudkovce stromového je o poznání menší – méně než 80 jedinců, z čehož Evropa drží t. č. do 30 ptáků. Přestože dudka chocholatého v současné době v zoo nechováme, do budoucna bychom jej rádi do kolekce zahrnuli. 

  Současný stav populace dudka chocholatého in situ 

  Dudek chocholatý chocholatý je v rámci celého svého areálu rozšíření klasifikován jako méně dotčený (Least Concern). Celosvětová velikost populace není přesně odhadnuta, ale ví se, že klesá. V České republice se současná populace pohybuje kolem 200 párů a velmi pomalu stoupá. K nejsilnějšímu poklesu došlo v 50. - 60. letech, zejména vlivem mechanizace a intenzifikace zemědělství a ústupu některých tradičních zemědělských technik. Podle zákona o ochraně přírody a krajiny 114/1992 Sb. je v české přírodě dudek klasifikován jako „silně ohrožený“.

  V podmínkách české krajiny obývá dudek otevřenou krajinu pastvin a luk s občasnými skupinkami vzrostlých stromů nebo i řidších lesů, které mu poskytují potřebné dutiny ke hnízdění. Přilehlé krátkostébelné louky potom slouží k hledání bezobratlých. Vzdálenost hnízdních lokalit a potravních lokalit nesmí být příliš velká. V ideálním případě by k hnízdní lokalitě měla přiléhat krátkostébelná louka. Hlavním důvodem ohrožení dudků v současné době je nedostatek vhodných dutin k hnízdění a zarůstání krajiny vlivem ústupu tradičních zemědělských technik (zejména pasení), které ve svém důsledku znemožňuje přístup k potravě. 

  "Dudek sdílí biotop s mnoha jinými druhy ohrožených nebo pro ekosystém významných živočichů a rostlin. Ochrana biotopů, ve kterých dudek žije, tedy zároveň chrání i tyto druhy. Managementové úpravy pro ochranu tohoto druhu také mohou pomoci udržovat ta stádia vývoje krajiny, která v ní v současnosti mizí vlivem zarůstání vegetací."

  Projekt ochrany Zoo Brno

  Z výše uvedených důvodů se tým Zoo Brno rozhodl podpořit populaci dudka chocholatého hned dvěma způsoby. Prvním z nich je zajištění hnízdních příležitostí prostřednictvím instalace umělých hnízdních dutin. Tím druhým je aktivní údržba (management) potravních ploch, které dudek využívá. Jelikož je dudek chocholatý charizmatickým a veřejnosti velmi známým druhem ptáka, je také velmi dobrým nástrojem ochrany přírody. Lidé mohou mít tendenci podporovat projekty, které jim jsou něčím blízké či sympatické, a tak může dudek sloužit jako tzv. vlajkový druh. Zároveň je i druhěm deštníkovým, protože sdílí biotop s mnoha jinými druhy ohrožených nebo pro ekosystém významných živočichů a rostlin. Ochrana biotopů, ve kterých dudek žije, tedy zároveň chrání i tyto druhy. Managementové úpravy pro ochranu tohoto druhu také mohou pomoci udržovat ta stádia vývoje krajiny, která v ní v současnosti mizí vlivem zarůstání vegetací.

  Po získání podpůrného vyjádření ze strany Krajského úřadu Jihomoravského kraje a souhlasů vlastníků dotčených pozemků jsme v rámci našeho projektu od roku 2017 do roku 2022 na 7 předem vybraných lokalitách rozmístili celkem 21 umělých hnízdních dutin, které byly vyrobeny podle metodiky rakouských ochranářů. Tyto hnízdní dutiny obstaráváme a provádíme jejich každoroční monitoring několikrát v sezóně. V rámci koordinace projektu jsme též uzavřeli spolupráci s ČSOP Morava a organizací Pro záchranu Motýlího ráje o dlouhodobém managementu, který zahrnuje zejména vyřezávání náletových dřevin, kosení a pastvu na výše zmíněných potravních plochách. Rozsah i časový rámec jednotlivých prací v daném roce jsou vždy konzultovány se zástupcem Krajského úřadu Jihomoravského kraje. Důvodem je zejména fakt, že jak výřez, tak i pastva musí být provedeny dle specifických kritérií. Jejich dlouhodobý příznivý efekt by se jinak neprojevil a naopak při nevhodném provedení by mohly lokalitu i poškodit. Proto jsou vybrané plochy sečené po částech, které se navíc meziročně střídají. To stejné platí také u pastvy. Tímto způsobem dochází k utváření pestré a harmonické krajiny, která zde existovala po staletí. Naopak celoplošná seč a příliš intenzivní pastva, které jsou bohužel velmi často k vidění, představují nevhodný extrémem vedoucím ke zničení lokality.  

  Lokality v režimu zvláště chráněných území nelze financovat z jakýchkoliv dotačních titulů, takže jedinými možnými cestami je financování těchto úkonů z rozpočtu zoologické zahrady, nebo pomocí dárců. Na lokality v režimu mimo zvláště chráněná území získáváme finance z Programu péče o krajinu. V roce 2021 jsme získali dotaci ve výši 381.181,49 Kč na péči o dvě nové lokality z dotačního programu Norské fondy (výzva Rondane).

  Výsledky z obsazenosti umělých hnízdních dutin po dobu trvání projektu shrnuje tabulka 1. Rozsah a typ managementu potravních ploch je shrnutý v tabulce 2. Za 6 let jsme s pomocí našich projektových partnerů pomohli odchovat celkem 44 dudků chocholatých a 4 silně ohrožené krutihlavy obecné (Jynx torquilla) a obstarali celkem 10,56 ha plochy.

  V roce 2022 se nám podařilo domluvit spolupráci se Základní školu Pavlovská 16, Brno, jejíž žáci se v rámci projektového dne seznámili s dudkem chocholatým, jeho chováním, biologií i ohrožením, významem ochrany hnízdních lokalit a podíleli se na úpravě lokality (hrabání pokosených ploch, instalace hnízdní budky, úprava a čištění stávající budky). Celkem tak při úpravách lokalit vypomohlo 43 žáků, 2 pedagogové a 1 asistentka. Za Zoo Brno se zúčastnili další 2 pedagogové a 1 odborný zoolog. Realizaci aktivity zaštítila Mgr. Petra Steidlová z Českého svazu ochránců přírody Morava. 

  Fotogalerie

  Autoři článku: RNDr. Petr Suvorov, Ph.D., kurátor chovu ptáků, Zoo Brno

  Mgr. Petr Šrámek, technik projektu ochrany dudka chocholatého, Zoo Brno

  Mgr. Jana Kratochvílová, vedoucí úseku stanice zájmových činností, Zoo Brno

  Autoři fotografií: Petra Steidlová, Petr Suvorov, Petr Šrámek, Matyáš Slavík
  

• Velikonoce

• Polák velký

  kuňka východní

  Samec poláka velkého má zrzavo-hnědou hlavu a krk, černou hruď a zbytek těla je pak světle šedý. Pokud byste samce poláka velkého pozorovali opravdu zblízka, určitě byste nepřehlédli jeho krásné červenohnědé oči.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Samice je nevýrazně hnědá, aby byla při hnízdění patřičně maskovaná před případnými predátory.   

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  V Zoo Hluboká chováme poláka velkého už padesát let. Pravidelně ho také rozmnožujeme.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  skokan štíhlý

  Nápadný pohlavní dimorfismus u poláka velkého je viditelný na první pohled.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• Netopýr rezavý

  kuňka východní

  Netopýr rezavý je jedním z běžných druhů naší přírody. Vyskytuje se téměř v celé Evropě a patří mezi největší netopýry žijící na území ČR.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Hromadné krmení netopýrů na ošetřovně. 

  autorka fotografie: Isabela Okřinová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  U netopýrů kontrolujeme i pitný režim. Dáváme jim pít z injekční stříkačky, abychom měli jistotu, že se všichni napijí. Do stříkačky jim přidáváme i multivitaminový a rehydratační roztok.

  autorka fotografie: Isabela Okřinová

• Doktor3

  kuňka východní

  Vyšetření poraněného káněte.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  I přes svou roztomilost je vydra říční stále šelmou a je třeba s ní manipulovat ve speciálních rukavicích. 

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7

  Doktor Krejcar s doktorkou Součkovou vyšetřují agamu vousatou.

  autorka fotografie. Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Léčba zánětu oka užovky obojkové.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  skokan štíhlý

  Rentgenové vyšetření orla mořského.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  skokan štíhlý

  Rentgenové vyšetření kočky divoké.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• Nekrmení

  kuňka východní

  Uhynulý beran ovce walliské, které byl nakrmen nevhodnou potravou.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Losí granule, u potravních specialistů je vyvážená strava obzvláště důležitá

  autorka fotografie: Isabela Okřinová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Krmná dávka pro lemury obsahuje v podstatě výhradně zeleninu. K tomu samozřejmě dostávají i dostatek okusu. Podstatnou část jídelníčku lemurů kata totiž tvoří listí.

  autorka fotografie: Isabela Okřinová

  skokan štíhlý

  Uhynulá losice a jedno z jejích nenarozených mláďat. Následek návštěvnické neukázněnosti.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• Skokan hnědý

  kuňka východní

  Skokan hnědý, Ulm, Německo

  autor fotografie: Holger Krisp (tato fotografie podléhá této licenci: https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/deed.en)

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Skokan hnědý, Uxfordshire, UK

  autor fotografie: Charles J. Sharp (tato fotografie podléhá této licenci: https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/deed.en)

• Ještěrka zední

  kuňka východní

  Ještěrka zední, Francie, Auvergne.

  autorka fotografie: Marie-Lan Nguyen (fotografie podléhá této licenci: https://creativecommons.org/licenses/by/2.5/)

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Ještěrka zední, Livorno, Itálie.

  autor fotografie: Lucarelli (tato fotografie podléhá této licenci: https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/deed.en)

• Dudek

  kuňka východní

  Dudek chocholatý je velmi charizmatickým druhem ptáka.

  autor fotografie: Matyáš Slavík

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Pohled do hnízdní budky umístěné v PP Hochberk na Brněnsku.

  autor fotografie: Petr Šrámek

  Photo 7

  Mláďata dudka chocholatého v hnízdní budce.

  autor fotografie: Petr Suvorov

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Hnízdní budka pro dudka chocolatého umístěná v PP Hochberk na Brněnsku.

  autor fotografie: Petr Šrámek

  skokan štíhlý

  Managementové úpravy na jedné z "dudčích" lokalit.

  autorka fotografie: Petra Steidlová

  skokan štíhlý

  Photo 7N

• Hmyz

  kuňka východní

  Zlatěnka Hedychrium rutilans se krmí na květech řebříčku. Její larvy se vyvíjejí v hnízdech květoliba včelího.

  autor fotografie: Mgr. Petr Šípek, Ph.D.

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Housenky vřetenušek často pro svůj vývoj potřebují bobovité rostliny.

  autor fotografie: Mgr. Petr Šípek, Ph.D.

  Photo 7

  Saranče mokřadní vyhledává vlhčí louky s vyšší vegetací.

  autor fotografie: Mgr. Petr Šípek, Ph.D.

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Modrásek vikvicový patřil mezi dříve velmi hojné druhy. V posledních desetiletích ale zmizel z většiny svého areálu výskytu.

  autor fotografie: Mgr. Petr Šípek, Ph.D.

  skokan štíhlý

  Nepokosený pás na květnaté louce je nejen hezký, ale nabízí útočiště hmyzu a drobným obratlovcům jako jsou zajíci a koroptve.

  autor fotografie: Mgr. Petr Šípek, Ph.D.

  skokan štíhlý

  Vřetenuška pětitečná vyhledává spíše vlhčí, květnaté louky s dostatkem bobovitých rostlin, na kterých se živí housenky.

  autor fotografie: Mgr. Petr Šípek, Ph.D.

• Step

  kuňka východní

  Antilopa jelení v době, kdy v jejich výběhu ještě bývala tráva :-)

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Džejrani

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Stádo antilop jeleních s krásně zbarveným samcem, který se ve vzhledu velmi výrazně liší od nenápadných samic.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• Mladata

  kuňka východní

  Pohled do zázemí  na letošní mláďata medvěda plavého s jejich matkou.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Letošní jehňata oblíbených ovcí walliských.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7

  Mláďata nejmenšího ovčího plemene na světě.

  autorka fotografie. Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Mládě malého, ale velmi inteligentního papouška Agapornise Fisherova bylo naším prvním letošním ptačím mládětem.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  skokan štíhlý

  Mládě vykukující z vaku jedné z našich samic klokana rudokrkého.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  skokan štíhlý

  Mláďata kozy holandské.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7SDa

  Samice kočkodana husarského se svým potomkem.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 8

  Mladá voduška červená.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 9

  Mládě antilopy jelení, asijské antilopy obývající travnaté pláně východního Pákistánu, Indie a Nepálu.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• 986987.jpg
• 986989.jpg
• 986990.jpg
• 986991.jpg
• 987159.jpg
• 987160.jpg
• 987161.jpg
• 987162.jpg
• 987169.jpg
• 987170.jpg
• 987171.jpg
• 987172.jpg
• 987173.jpg
• 987174.jpg
• 987292.jpg
• 987293.jpg
• 987294.jpg
• 987295.jpg
• 987296.jpg
• 987297.jpg
• 987308.jpg
• 987309.jpg
• 987310.jpg
• 987312.jpg
• 987313.jpg
• 987396.jpg
• 987397.jpg
• 987398.jpg
• 987399.jpg
• 987400.jpg
• 988377.jpg
• 988378.jpg
• 988379.jpg
• 988380.jpg
• 988381.jpg
• 988383.jpg
• 988390.jpg
• 988391.jpg
• 988392.jpg
• 988393.jpg
• 988394.jpg
• 988395.jpg
• 988402.jpg
• 988665.jpg
• 989418.jpg
• 989559.png
• 989560.jpg
• 989561.jpg
• 989562.jpg
• 989563.jpg
• 989564.jpg
• 989565.jpg
• 989566.jpg
• 989568.jpg
• 989658.png
• 989659.jpg
• 989660.jpg
• 989661.jpg
• 989662.jpg
• 989663.jpg
• 989664.jpg
• 989665.jpg
• 989666.jpg
• 989689.jpg
• 989692.jpg
• 989693.jpg
• 989702.jpg
• 989703.jpg
• 989704.jpg
• 990448.jpg
• 990450.jpg
• 990451.jpg
• 990457.jpg
• 990458.jpg
• 990459.jpg
• 990904.png
• 990907.png
• 990917.png
• 990920.png
• 990921.png
• 990922.png
• 990923.png
• 990924.png
• 990925.png
• 990926.png
• 990927.png
• 990929.png
• 990930.png
• 990931.png
• 990932.png
• 990933.png
• 990934.png
• 990937.png
• 990938.png
• 990939.png
• 990940.png
• 990941.png
• 990942.png
• 990945.png
• 990955.png
• 990956.png
• 990957.png
• 990958.png
• 990960.png
• 990961.png
• 990962.png
• 990967.jpg
• 990977.png
• 990979.png
• 990980.png
• 990982.png
• 990983.jpg
• 990986.png
• 990988.png
• 990989.png
• 990991.png
• 990993.jpg
• 991082.png
• 991085.jpg
• 991086.jpg
• 991087.jpg
• 991088.jpg
• 991089.jpg
• 991090.jpg
• 991091.jpg
• 991092.jpg
• 991940.jpg
• 991941.jpg
• 991945.jpg
• 991946.jpg
• 991949.jpg
• 991950.jpg
• 991953.jpg
• 991954.jpg
• 991956.jpg
• 991965.jpg
• 991966.jpg
• 991971.jpg
• 991972.jpg
• 991973.jpg
• 991974.jpg
• 991983.jpg
• 991984.jpg
• 991986.jpg
• 991989.jpg
• 992864.jpg
• 992865.jpg
• 992866.jpg
• 992867.jpg