Zoo noviny - magazín Jihočeské zoologické zahrady Hluboká nad Vltavou

JDEME DO ZOO!

V přírodě nejsou ohroženi jenom velikáni - 2. díl

Mnoho druhů zvířat je ve volné přírodě ohroženo nejen kvůli ničení přirozeného biotopu, ale také pro svou atraktivitu a oblíbenost (slon, nosorožec…). Jsou však druhy, které na první pohled nepůsobí příliš zajímavým dojmem, a i přesto jsou ve volné přírodě na pokraji vyhynutí. V minulém vydání časopisu jsme Vám představili 5 nejohroženějších zvířat, která můžete spatřit v naší zoo, a vyskytují se, případně vyskytovali, v různých částech světa. V tomto čísle pro Vás máme přehled dalších pěti velmi ohrožených druhů, tentokrát obyvatelů české přírody.

P

ři pohledu do některých výběhů zoologických zahrad vás zvíře nemusí vůbec zaujmout, není atraktivní, ani nijak barevně výrazné. Za tímto pohledem se však může skrývat mnohem větší vzácnost, než si myslíte. Mnohdy je přesně takový druh ve volné přírodě kriticky ohrožen.

Tento jeřáb domy nestaví, ale v ohrožení se i šelmě postaví

Jeřáb popelavý je poměrně velký pták vysoký zhruba 120 cm. Páry jsou trvalé, vznikají již na zimovištích při společném toku - tancích, které jsou velmi působivé a provázené typickým troubením. Jednotlivé páry hnízdí samostatně. Samec si sedící samici pečlivě střeží a odhání případné predátory, kterým může způsobit i velmi vážná zranění. Po vyvedení mláďat se ke konci léta shromažďují do hejn a migrují na svá zimoviště do jižní Evropy a Severní Afriky. V průběhu těchto cest dělají zastávky, na nichž  je možné vidět i několik tisíců jeřábů popelavých najednou.

Ničení přírodních biotopů, především mokřadů, je hlavní příčinou ohrožení a úbytku těchto ptáků. Právě v mokřadních oblastech jeřáb popelavý hnízdí. Dalším nebezpečím pro jeřáby jsou kolize s dráty elektrického vedení. Stále dochází k častým úhynům z důvodu otrav a nelegálního lovu kvůli tomu, že způsobují zemědělcům škody na úrodě. Mláďata jsou velmi často lovena a to především liškami. Dnes je populace jeřába popelavého v Evropě na vzestupu a to díky ochraně jejich biotopů. Od 90. let pravidelně jeřábi hnízdí i v České republice a počty hnízd přibývají. 

První jeřáby získala naše zoo již v roce 1992. V roce 2006 jsme pak měli první odchov. Mládě jsme měli i následující rok, ale poté chovná samice uhynula. Novou samici jsme získali z volné přírody a na další odchov jsme čekali až do roku 2015. Od té doby jeřáby odchováváme pravidelně.

Vydra o kožíšek málem přišla

Vydra říční se skvěle adaptovala na pohyb ve vodním prostředí. Má hydrodynamický tvar těla, hustou srst a plovací blány mezi prsty. Hmatové vousy jí pak pomáhají k orientaci v kalné vodě. Toto všechno slouží vydře k hbitému pohybu ve vodě, hlavně při lovu kořisti. Hlavní složkou vydří stravy jsou samozřejmě ryby, ale vydra nepohrdne ani obojživelníky, drobnými savci (mezi které může patřit i ondatra), ptáky nebo i škeblemi a raky. Složení jejího jídelníčku se mění v závislosti na ročním období, ale i na oblastech, které vydra obývá. Liší se i objem přijímané potravy. V zimním období se množství přijímané potravy zvyšuje. Může to být až přes 1kg za den.

V přírodě se vydry dožívají mnohem nižšího věku než v lidské péči. Tam to může být klidně 15 až 22 let. Vydry byly už v minulosti intenzivně loveny zejména kvůli své kvalitní kožešině. Na některých místech došlo k úplnému vyhubení. Bohužel i přes důslednou ochranu jsou vydry nadále nelegálně loveny, především kvůli škodám na rybí obsádce. Dalším problémem, se kterým se vydry setkávají, je silniční provoz. Mnoho vyder končí pod koly automobilů. Díky jejich ochraně se stavy vyder v ČR zvedly a dnes se jejich počet odhaduje zhruba na 6500 jedinců.

I když se vydra v expozicích naší zoo objevila poprvé v roce 1965, stálý chov tohoto druhu je u nás veden posledních 31 let. Mláďata u nás ale byla poprvé odchována až v roce 2020. Díky líbivému vzhledu se vydra říční dostala i do našeho loga.

Božský had užovka stromová

Dříve nazývána užovka Aeskulapova či Eskulapka. Je to náš největší, nejvzácnější ale zároveň nejedovatý had. Užovka stromová byla zasvěcena řeckému bohu lékařství Asklépiovi (Aeskulapovi) a je zobrazována na památkách starších více než 2500 let. Svá vejce nejčastěji tento had klade do různého organického materiálu (listí, hnůj, komposty, ztrouchnivělé pařezy) či dutin v zídkách nebo stromech. V České republice nalezneme tuto užovku pouze na 3 lokalitách. Nejsevernější místo současného výskytu je v Poohří, kde se nachází izolovaná populace. Druh vyžaduje teplé a mírně vlhké klima. Často je vázána na krajinu říčních údolí. Dává přednost členitému terénu s širokou nabídkou biotopů.

Užovku stromovou ohrožují hlavně hospodářské změny v krajině. Další příčinou ohrožení je stále sílící vliv člověka jako například autodoprava, zástavba, cyklistika,  nelegální odlov či přímo cílená likvidace. Má samozřejmě také své přirozené predátory. V posledních letech se ale výrazně šíří i invazní druhy, jako je mýval severní, norek americký či psík mývalovitý, kteří vyžírají snůšky i dospělé hady.

Užovka stromová je v Zoo Hluboká chována již 20 let. Za dobu chovu jsme ji dokázali několikrát rozmnožit. Nejen chovem, ale i aktivitami v místě výskytu se snažíme dostat užovku stromovou do povědomí lidí. Podporujeme vzdělávací aktivity spolku Zamenis, který se zabývá ochranou užovky stromové v Poohří, ale  pomáháme i manuálně při stavbě líhnišť, jejich překopávání, kontrole a dalších činnostech souvisejících s ochranou tohoto druhu (viz. fotogalerie).

Sýčka se nebojme a radši mu pomozme 

Sýček obecný patří k nejohroženějším ptákům v naší krajině. Tato malá sova dosahuje pouze velikosti kosa. Potravu tvoří drobní obratlovci (zejména savci), nebo různé druhy bezobratlých jako jsou můry, brouci, ale i žížaly. Hnízdí v jarních měsících v dutinách stromů, ale využívá i lidské stavby např. stodoly. Velmi ochotně využívá také připravené budky. Jejich houkání přepisované jako "půůůjď" bylo vysvětlováno jako lákání na onen svět. Tato pověra zřejmě vznikla díky zvědavosti sýčků. U těžce nemocných lidí se obvykle nechávalo světlo rozsvícené celou noc a sýčkové se občas nechali přilákat světlem a sedli si na parapet. Neprávem si tak vysloužili označení poslů smrti.

Dříve byl sýček běžným druhem, ale od 80. let 20. století začaly jeho stavy prudce klesat, téměř až o 90 %. Dnes jich u nás žije možná jen 100 – 130 párů. Jednou z hlavních příčin je ztráta pestrosti zemědělské krajiny. Úbytek sýčka zapříčiňují také různé lidské ,,pasti“. Pod tímto pojmem si můžeme představit nezajištěné komíny, roury, nezakryté vodní nádrže, ale také dopravu, kontaminaci prostředí, úbytek hmyzu a přirozených úkrytů, či pronásledování sýčků kvůli nelegálnímu obchodu.

Sýčka obecného chová naše zoo už řadu let. Pravidelně tento druh odchováváme a spolupracujeme přitom s ostatními zoologickými zahradami. V posledních letech se podílíme na přípravě metodiky pro jeho návrat do naší přírody.

Budou Čechy opět bez velkých paroháčů?

Los evropský je největším zástupcem jelenovitých v Evropě.  U samců může váha přesáhnout i 500 kg, samice jsou o něco lehčí a obvykle i nižší. Losi vidí černobíle a mají velice slabý zrak. To ale kompenzují skvělým čichem a sluchem. Los je typický okusovač, který se živí mladými letorosty listnatých dřevin a dvouděložných bylin (zvláště vodních).  V zimě pak spásá větvičky a kůru listnáčů a jehličnanů. Dospělý jedinec dokáže zkonzumovat až 50 kilogramů potravy za den. V létě losi migrují na velké vzdálenosti. V zimním období se více zdržují na jedné lokalitě.

Na našem území los vyhynul mezi 12. a 16. stoletím. Téměř po 400 letech se ale opět do naší přírody vrátil. První narozené mládě bylo zaznamenáno v roce 1973 na Jindřichohradecku. Jeho populace rostla, ale od počátku 90. let se znovu začala snižovat. Když totiž byly odstraněny hraniční zátarasy, začali losi přecházet do Rakouska. V posledních letech se počet losů u nás snížil až o dvě třetiny na zhruba 20 jedinců. Příčinou je především pytláctví, nehody na silnicích a rozšiřování turistické infrastruktury v oblastech, které do pádu železné opony nebyly využívány návštěvníky. Další příčinou je legální lov losů v Rakousku, kam migruje řada zvířat z českého území. U nás má los jako kriticky ohrožený druh nejvyšší stupeň ochrany. Potkat  ho můžete na Třeboňsku a Lipensku.

Chov losa je poměrně problematický hlavně kvůli jeho potravní specializaci. Pro naši zoo jsme prvního losa získali v roce 2010, od kdy jsme se dočkali již několika odchovů mláďat.

Fotogalerie

Autorka článku: Markéta Jariabková

Redakční úpravy: Roman Kössl, Isabela Okřinová

Zdroje fotografií: viz. popisky ve fotogalerii