„Dřív jsme tady ani neměli žádné zařízení, kde bychom ošetřovali a operovali zvířata. Všechno jsme to prostě dělali normálně ve výbězích na zemi“

Rozhovor s veterinárním lékařem MVDr. Emanuelem Krejcarem - 1. díl

Se zoo Hluboká je spjat už neuvěřitelných 38 let a jako veterinární lékař zde navazuje na dlouhou rodinnou tradici. Zažil naši zoo v dobách, kdy stála téměř na pokraji zániku, a měl možnost ji pozorovat, jak vykvetla do dnešní podoby. Je to skvělý vypravěč a studnice napínavých historek, a proto jsme se rozhodli rozhovor rozdělit na 3 díly, abyste o nic nepřišli. :-)

J

ak se přihodilo, že jste se stal veterinářem v zoologické zahradě na Hluboké?

Můj praděda byl „švarcenberský“ veterinární rada a když ve druhé polovině 30. let 20. století knížepán Adolf ze Schwarzenberga tuhle zoologickou zahradu zřizoval, tak i on se na tom podílel. Sbíral informace po západoevropských (tedy hlavně německých) zoologických zahradách. Tahle zoologická zahrada, jak všichni víme, měla být vlastně takovou ukázkou živých zvířat lovených na schwarzenberských honitbách, plus nějakých dalších zvířat. 

Pak i můj děda byl veterinář, ale ten byl díky svému politickému přesvědčení po válce odsunut na Šumavu, respektive pak do oblasti kolem Kadaně. Veterinární praxi tady v zoologické zahradě potom dělal můj táta. To bylo za ředitele Pekaře. No, a já jsem tady s ním byl vlastně od malička pořád. 

Krátký úsek tady dělal také doktor Zajíček, který byl zaměstnancem Krajského veterinárního zařízení. Ale dělal to tu jenom krátce, protože to tak nějak vyplynulo z jeho profese. On měl totiž na starosti Státní rybářství, kde se staral o nemoci ryb a vodního ptactva. A při té příležitosti zajížděl i sem do zoo. 

Tenkrát byla zoologická zahrada na hodně špatné úrovni. Byly tady pořád ty původní klece a výběhy, které tady budoval ještě knížepán, a ze strany státních úředníků nebyl nijak velký zájem, aby zoologická zahrada nějakým způsobem prosperovala. Koncem 60. let v podstatě téměř zašla na úbytě. Později, když přišel ředitel Pekař, se to začalo trošku vylepšovat. V té době, když jsem v roce 83 odpromoval, tak už jsem se tady před vojnou trochu ukazoval. Takovým mým supervizorem mi byl tehdy doktor Svobodník z pražské zoologické zahrady. U něj jsem se učil první krůčky veterinárního lékaře pro zoologické zahrady. A inspektorku Státní veterinární správy pro zvířata ze zoologických zahrad tenkrát dělala paní docentka Hojovcová. Já jsem u ní na Vysoké škole veterinární absolvoval nějaké zkoušky, takže jsme se znali už z dob mých studií. Úplně jsem sem ale nastoupil až po vojně. To bylo v roce 1984. To by znamenalo, že já jsem tady v té zoo vlastně úplně nejdéle pracujícím člověkem. Myslím, že nikdo ze zaměstnanců Zoo Hluboká tady není déle než já :-). Jsem tady od toho roku 1984 nepřetržitě až do dnešních dnů.

Pak už jsem společně s kolegy z dalších zoologických zahrad zakládal, právě koncem 80. let,  Asociaci veterinárních lékařů zoo a volně žijících zvířat. Byli tam tenkrát kolegové ze Dvora Králové, Prahy, Liberce, Plzně, Ústí nad Labem, Brna, Olomouce a z Lešné. Postupně jsme se uspořádali do celkem solidního spolku. Když v roce 1994 proběhl v liberecké zoologické zahradě celosvětový kongres veterinárních lékařů zoologických zahrad, dali jsme to už všechno tak nějak dohromady. V té době už byl ředitelem naší zoo Dr. Vladimír Holas, který s námi dokonce v tom Liberci byl. Se všemi těmihle kluky z ostatních českých a moravských zoologických zahrad jsme si mohli vzájemně předávat informace. Člověk se tak učil i od nich. Nakonec se to všechno tak rozběhlo, že každý rok pořádáme dvoudenní seminář, dokonce i s mezinárodní účastí, právě na téma veterinární problematiky v zoologických zahradách a u volně žijících zvířat. Takže takhle nějak jsem se k tomu dostal. 

Když jsem začínal, tahle zoologická zahrada ještě nebyla v žádných evropských a světových strukturách jako je EAZA nebo WAZA (Evropská asociace zoo a akvárií a Světová asociace zoo a akvárií – poznámka redakce). Takže jsme byli tak trošku out. I v tomhle smyslu jsme sbírali informace, kde se dalo. Samozřejmě jsem také musel absolvovat několik kurzů pro veterinární lékaře v zoologických zahradách z takového toho státního hlediska. To znamená například: ochrana území před zavlečením hromadných onemocnění hospodářských zvířat nebo ochrana zaměstnanců zoologických zahrad proti zoonózám, protože zvířata se sem dostávají z celého světa. 

No a proč jsem se to tedy rozhodl dělat? Právě proto, že mě k tomu dovedl táta, potažmo určitá rodinná tradice. I když pradědu jsem nezažil, tak vím, že tady v zoo byl. Ta zoo je na Hluboké a já z Hluboké pocházím. Navíc to tenkrát byla jediná zoologická zahrada v jižních Čechách.  Tak jsem tady začal pracovat jako veterinář a od toho roku 1984 jsem ani den nevynechal :-). Teď tady samozřejmě mám spolupracovníky, když mám dovolenou, když marodím. Pomáhá mi tady paní doktorka Součková a syn, který se jmenuje stejně jako já. 

"Byly to takové trošku spartánské podmínky. Chirurgie tady, to byla spíš taková álečná chirurgie. Kupodivu zvířata to docela přežívala."

S touhle zoologickou zahradou jste tedy spjat suverénně nejdéle. Dovedl byste říct, jakými změnami vaše veterinární praxe tady v zoo prošla? Jak se vlastně vaše práce tady posunula?

Srovnávám nesrovnatelné, když to tak řeknu. Já už jsem to vlastně tak trošku nakousnul. V začátcích nebyla ze strany státních orgánů vůbec nějaká snaha tady udělat zařízení, které by bylo pro chov volně žijících zvířat alespoň důstojné. Takže se to tady tak různě „pytlíkovalo“… Hromadili se nám tady různí handicapovaní živočichové. Byly tady voliéry, kde se plácala fůra ptáků různě poraněných, spálených elektrických proudem… Postupně se to sice trochu vylepšovalo. Ale ještě za ředitele Pekaře to tady byla taková, nevím, jak bych to řekl… taková odkládací stanice, nějaký takový ústav pro handicapované živočichy. Dostala se sem zvířata, která jiné zoologické zahrady nechtěly. Třeba tady byly i pumy. Měli jsme tu i medvědy, kterým se tady ale vždycky dařilo. Ti medvědi se u nás dožívali i kolem 30 roků. Ale taková ta malá fauna byla umístěná v naprosto nevyhovujících výbězích a voliérách. Takže se nám tady tloukla aviární (ptačí - poznámka redakce) tuberkulóza, jak u ptáků, tak jsme ji třeba zaregistrovali i u vyder a u dalších živočichů. A to dělalo strašné problémy. 

Za pana ředitele Holase se to trošku začalo zvedat, protože to už byl promovaný biolog, respektive doktor přírodních věd. Takže ten dobře chápal potřeby chovaných zvířat, ale zase nebyla snaha ze strany vedoucích orgánů, aby do toho vrážely nějaké peníze. No a víme všichni, kolik si zoologická zahrada vydělá na vstupném. Takže náklady v té době podstatně převyšovaly to, co zoologická zahrada vydělala. Tudíž zoo fungovala tak nula od nuly nebo spíš do ztráty. V té době, když jsem byl ještě zaměstnaný jako státní veterinář - specialista na zoo a volně žijící zvířata, tak se veterinární činnost v zoologické zahradě hradila z nějakých paušálních finančních náhrad. Až když jsme se pak, jako veterináři, dostali do privátu, tak už jsem musel mít se zoologickou zahradou smlouvu. A už jsme mohli začít  něco vymýšlet. Třeba jsme tady neměli žádné zařízení, ve kterém bychom ošetřovali a operovali zvířata. Všechno jsme to prostě dělali normálně ve výbězích na zemi. Když se třeba dělala osteosyntéza (aplikace kovových implantátů při komplikovaných zlomeninách - poznámka redaktora), tak se to normálně dělalo ve výběhu a podobně. Byly to takové trošku spartánské podmínky. Chirurgie tady, to byla spíš taková válečná chirurgie. Kupodivu zvířata to docela přežívala. Až pak postupně jsem Dr. Holase přesvědčil, aby mi tady ve starém zimovišti zřídil takovou malou „ošetřovničku“. Veškeré vybavení jsem si do ní obstaral sám. Nakonec jsme ještě sehnali veterinární stůl a udělali jsme si trochu lepší ošetřovnu v zadním traktu loveckého zámku, který patří k zoo. Se současným stavem se to ale vůbec nedá srovnávat. 

"U volně žijících zvířat spočívá gró práce hlavně v traumatologii, ošetření úrazů, intoxikace. Nejčastěji jsou to ježci, pak volně žijící ptáci, dravci, kterých se tu za rok nahromadí stovky."

S nástupem nového ředitele a jeho podřízených, které si vzal s sebou, se podařilo dostat do zoologické zahrady poměrně dost peněz. Pak se zoo začala rozvíjet až do dnešní podoby. A s tím jsme samozřejmě museli zkvalitnit i veterinární péči. Takže nám byla vybudována už konečně důstojná ošetřovna zvířat. K tomu byl zařízen i takový hospic pro zvířata v rekonvalescenci. Zoologická zahrada se rázem dostala na celkem pěknou úroveň. A když mám možnost jezdit po zoologických zahradách v celé republice, tak vidím, že ačkoliv jsme malá zoo, tak to vybavení máme pěkné, a myslím si, že se nemusíme za nic stydět. Byli se tady podívat i moji kolegové a kamarádi z Rakouska, ze Slovinska. Byli tu Slováci, Poláci. A když viděli, jaké to tady máme, tak byli spokojení. Samozřejmě člověk nemůže být spokojený furt a je pořád potřeba to dál rozvíjet. Ale já jsem teď na 95 procent spokojený s tím, co tady v současnosti máme. Samozřejmě některé přístrojové vybavení sem pořád nosím svoje vlastní. Nemá cenu, aby to zoo kupovala, když to mám doma. Za současného vedení prostě shledávám, v porovnání s tím původním, nesrovnatelný rozmach i co se veterinární péče a ochrany zvířat před zavlečením hromadných onemocnění týče. Myslím, že se nám tady všem třem doktorům pracuje dobře. A když si sem vezmeme nějakého referujícího specialistu, buď z jiné zoologické zahrady, nebo z veterinární kliniky, i jim se tady pracuje dobře. A je celá řada veterinárních lékařů, kteří se hrozně rádi přijedou podívat, jak to tady máme. Já si myslím, že můžeme být spokojení, ale zase ne úplně…:-)

Když bychom to měli jednoduše představit čtenářům, co je taková běžná rutina práce veterináře v zoo?

Pro výkon veterinární praxe v zoo je v první řadě předpoklad, že veterinář musí mít v tomto smyslu nějaké vzdělání. Mezi veterinárními lékaři, kteří se mnou spolupracují třeba na jiných problémech, nechce zoologickou zahradu nikdo dělat. Takže je tady taková určitá bariéra. Těžko se pak shání i nástupci. Já mám štěstí, že tady mám doktorku Součkovou a toho našeho mladého, kteří to mají rádi. Bohužel můj syn teď pracuje daleko. Pracuje na Jindřichohradecku, takže mu to chvilku trvá, než sem dojede, ale doktorka Součková, ta je dobrá :-). 

Nemáme tady trvalou ordinaci, jako je to třeba ve velkých zoologických zahradách, kde případů je nesrovnatelně víc. Jezdíme sem tedy na zavolání nebo na dohodu, když se dělá nějaká hromadná akce jako třeba vakcinace, označování zvířat, čipování a tak dále. Tohle je vždy na dohodě. Je třeba rozlišit takové dva úseky naší činnosti. Jeden je péče o zvířata chovaná v zoo a druhý péče o zvířata sem donesená do stanice pro handicapované živočichy. Obojí zajišťujeme my. 

U volně žijících zvířat spočívá gró práce hlavně v  traumatologii, ošetření úrazů, intoxikace. Nejčastěji jsou to ježci, pak volně žijící ptáci, dravci, kterých se tu za rok nahromadí řekněme stovky. Naším úkolem je, pokud možno, dostat je zpátky do kondice, aby bylo možné je vypustit zpátky do volné přírody nebo, aby se dali použít do chovných párů, které pak odchovají zdravá mláďata vhodná pro vypuštění do volné přírody. Takže jsou pak ve stanici v Rozovech u Temelína, což je detašované pracoviště zoologické zahrady. Tam se některá zvířata umístí, protože jsou tam rozletové voliéry a další věci. Ty zvířatům umožňují rehabilitaci pro následné navrácení do volné přírody. Samozřejmě, určitá část zvířat, která se sem z volné přírody dostanou, je tak vážně poškozená, že musíme v tomto případě uvažovat rozumně a dál je netýrat. Takže pokud jim člověk způsobil nějakou újmu nebo trauma, ať už přímo nebo nepřímo, tak my se pak musíme rozhodnout, a bohužel i to je údělem naší činnosti, že ta zvířata občas musíme „uspat“, abychom to jejich utrpení neprodlužovali. 

"Bohužel, činnost některých neukázněnách návštěvníků je tady poměrně velkým problémem. Lidé mají pocit, že my tady zvířata špatně krmíme, takže jim přinesou nějaké "krmení" z domova, které oni sami už nepoužijí." 

Naopak praxe kolem zvířat v  zoologické zahradě zahrnuje hlavně preventivní činnost. To znamená vakcinace, odčervení, označování zvířat mikročipy, odebírání vzorků na genetická vyšetření a různé prohlídky. Samozřejmě velkou část naší práce zahrnuje také přebírání zvířat z jiných chovatelských zařízení. Tam musíme kontrolovat průvodní doklady, které požadujeme, aby ta zvířata měla. To znamená nějaké zdravotní zkoušky, vakcinace a tak dále. Stejně tomu je i u jiných zoologických zahrad, kterým zase my zvířata dodáváme. Takže pokud po nás nějaká zoo chce třeba odebrat vzorky krve nebo chce ta zvířata proti něčemu naočkovat, tak je musíme tímto stylem ošetřit. To je taková ta preventivní činnost, která zahrnuje i určitou edukační činnost vůči zaměstnancům zoologické zahrady. Já mám to štěstí, že většina zaměstnanců, kteří pracují na našem zoologickém oddělení, to všechno dělá naprosto rutinně. Celá řada z nich jsou totiž středoškolsky vzdělaní veterinární asistenti. Takže většinu věcí z té preventivní stránky, mohu nechat na nich a vím, že to dopadne velice dobře. Spolupráce se zoologickým oddělením je tedy perfektní a není tam žádný problém. 

Vzhledem k tomu, že v zoologické zahradě probíhá téměř pořád poměrně rozsáhlá stavební činnost, tak se občas stane, že se nějaké zvíře lekne a dojde tam třeba k nějakému traumatu. Takže i traumatologie je tady, nechci říct na denním pořádku, ale poměrně dost častá. Pak jsou tady také onemocnění související se stresem, což se nám občas stává právě díky té rozsáhlé stavební činnosti nebo také kvůli neukázněným návštěvníkům. Měli jsme tady třeba opakované poranění psounů prériových, kdy se lidi z nejasných důvodů rozhodli, že po nich budou házet kamení tak, že je poranili. Pak nám tady lidi prakticky alimentárně (nevhodnou potravou - poznámka redakce) otrávili jednu losici. Losi jsou velice citliví na jakýkoliv příjem závadného krmiva a tahle losice to prostě nezvládla. Ačkoliv jsme ji vyšetřovali a intenzivně jsme se snažili ji dostat zpátky do nějakého optimálního stavu, tak se nám to nepovedlo a ona uhynula. A celá řada dalších. Bohužel, činnost některých neukázněných návštěvníků je tady poměrně velkým problémem. Lidé mají pocit, že my tady zvířata špatně krmíme, takže jim přinesou nějaké „krmení“ z domova, které oni sami už nepoužijí. Je jim líto to vyhodit, tak ten odpad pak dávají tady našim zvířatům. Ačkoliv jsou po areálu zoo všude k vidění edukační panely o nekrmení zvířat, tak prostě to tihle návštěvníci stejně nedodržují. 

Tahle traumata nebo intoxikace způsobené návštěvníky jsou tedy taky dost časté případy. A já v tomhle tom smyslu apeluji na to, že pokud chci vidět opravdu pěkná zvířata a pěkné expozice, tak si myslím, že stačí opravdu se na ně jen dívat. Kouknout se do toho kousku přírody, projít si „Amazonský prales“, prohlédnout si částečně „africkou savanu“, eventuálně „australskou step“... A není důvod, proč našim zvířatům nosit ještě nějaké jídlo, které jsme sami doma nedojedli. 

Velkým problémem je i ochrana před parazity. Vzhledem k tomu, že výběhy mají omezené rozměry, tak jsou mnohem více kontaminovány různými vývojovými stádii parazitů. Takže je tam daleko větší možnost nakažení. A to i přesto, že se zvířata pravidelně odčervují, a zároveň několikrát ročně vyšetřují na přítomnost parazitů, endoparazitů. Tohle musíme zkrátka pořád hlídat, aby se nám to nevymknulo z rukou. S tím pak souvisí i eventuální ošetření pozitivních případů. Hrozně důležitá je samozřejmě prevence. Prakticky jsme ze zoologické zahrady eliminovali tetanus. Naše zoo totiž byla historicky, před více než 80 lety, částečně postavena na místě někdejšího mrchoviště uhynulých hospodářských zvířat. V souvislosti s rozsáhlou stavební činností se tady objevily různé kosti, třeba koní. A pravděpodobně mezi nimi byla i tetanická zvířata. Takže jsme tu měli pár případů tetanu u různých zvířat. Takový trochu větší problém byl u opic. Teprve když jsme zavedli pravidelné očkování, tak od té doby, musím to zaklepat, se nám tady žádný další případ tetanu neobjevil. Děláme samozřejmě takové to povinné očkování. To znamená vakcinaci šelem proti vzteklině. Mláďata očkujeme i proti různým virózám, ať už jsou to kočkovité, psovité nebo i kunovité šelmy. A prevencí tedy rozumím i osvětovou činnost vůči návštěvníkům a zaměstnancům zoologické zahrady. 

Pak samozřejmě další velká část veterinární práce je výživa zvířat. Musíme akceptovat fyziologické potřeby zvířat a nevymýšlet si, že by se nám zrovna tohle líbilo, a že to těm zvířatům chutná. Musíme brát v potaz i to, že zvíře není nucené si potravu shánět samo, protože tady to, v uvozovkách, dostane rovnou pod nos. Takže i v tomhle tom smyslu musí být technologie krmení trochu jiná, než je to ve volné přírodě. Jinak bychom si tady vyrobili přetloustlá a různě nemocná zvířata. Jedním z takových typických onemocnění je například diabetes. A samozřejmě obezita je pak klasickým onemocněním zvířat v zoologických zahradách, pokud se výživa nedělá s rozumem.

Fotogalerie

S panem doktorem si povídala: Isabela Okřinová

Redakční úpravy: Roman Kössl, Markéta Jariabková

Autoři fotografií: Michaela Jerhotová