03/2022

Magazín pro všechny příznivce Zoo Hluboká – dozvíte se v něm podrobnosti o dění v zoo, informace o zajímavých zvířatech i ochraně přírody. Původní verze Zoo novin vycházela od roku 2007 jako příloha Robinsona a byla určena především k šíření v tištěné formě.

• Titulka

  Zoo noviny

  magazín Zoo Hluboká

  3/2022

• Editorial

  Editorial

  "O tahu kvakošů do zimovišť a jejich návratu do míst jejich líhnutí toho víme zatím málo. Doufáme, že jeho poznání napomohou i jedinci, kteří se vylíhli u nás. Od letošního roku dostávají ptáci posilující jihočeskou populaci kvakošů na cestu batůžky s vysílačkami."

  N

  aše zoo patří spíš k těm menším, i když je jednou z nejstarších u nás. Měla ale dlouhý složitý vývoj (o tom zase až někdy jindy) a trvalo jí dlouho, než se na evropské úrovni prosadila. Dnes je členem významných mezinárodních společenství, jako jsou Evropská nebo dokonce Světová asociace zoo a akvárií a má na svém kontě významné chovatelské úspěchy nebo zajímavé ochranářské projekty. Třeba náš chov plameňáků patří k nejúspěšnějším v Evropě. Zatímco plameňáci z Hluboké obohacují chovy zoologických zahrad na řadě míst Evropy, jiné druhy, které dokážeme dobře rozmnožovat, pomáhají populacím zvířat v přírodě. O tahu kvakošů do zimovišť a jejich návratu do míst jejich líhnutí toho víme zatím málo. Doufáme, že jeho poznání napomohou i  jedinci, kteří se vylíhli u nás. Od letošního roku dostávají ptáci posilující jihočeskou populaci kvakošů na cestu batůžky s vysílačkami. Jejich signál nám může mnohé osvětlit a pomoci tento druh lépe chránit. U těchto projektů je důležitá spolupráce s ostatními zoologickými zahradami a orgány ochrany přírody. Stejně jako u kvakošů se bez ní neobejdeme ani při ochraně syslů, které již několik let vracíme z našich hojných odchovů na místa jejich původních domovů v české krajině. I druhům, které nelze nebo zatím není třeba vypouštět do přírody, pomáhá chov v zoologických zahradách. K tomu přispíváme zapojením do Evropských záchovných programů a Evropských plemenných knih, s jejichž pomocí se udržují populace ohrožených druhů v lidské péči. K takovým patří i náš, v posledních letech úspěšný chov největších evropských kočkovitých šelem - rysů ostrovidů. 

  Práce veterináře je velmi zajímavá, o tom svědčí třeba i vysoce sledované dokumenty v televizi nebo množství filmů, které se tomuto tématu věnují. Přečtěte si, jaké je to být veterinářem v zoo. V tomto čísle se ještě vracíme k tématu záchranných stanic. Opravdu nezachraňujme zvířata zbytečně, některá to opravdu nepotřebují, ani všichni ježci ne. Právě začíná jejich sezona. A samozřejmě, nezapomněli jsme ani na představení jedné z našich expozic. Možná to pro někoho z vás bude vzpomínka na léto, kdy jste třeba při šnorchlování pozorovali život někde v moři.  A nakonec, fotosoutěž „V zoo jako v divočině“ zná své vítěze. Mám radost, že fotografie želv bahenních je mezi oceněnými dokonce dvakrát. Odborná porota ji ohodnotila dokonce jako nejlepší. Je to symbolické, protože naše zoo je iniciátorem a zároveň partnerem projektu „Želva bahenní v ČR“. O tom ale také někdy jindy.

  Roman Kössl

  zástupce ředitele

  
  

  Zoo noviny - září 2022 (číslo 3/22)

  vychází 4x ročně

  Redakční rada: Roman Kössl, Isabela Okřinová, Markéta Jariabková, Michaela Hartlová

  foto mláděte plameňáka na titulní straně: Michaela Jerhotová

• Obsah

  Obsah

  MIMOŘÁDNĚ ÚSPĚŠNÉ ODCHOVY - PLAMEŇÁCI

  KAM LÉTAJÍ NAŠI KVAKOŠI? OD LETOŠNÍHO SRPNA JE MÁME LÉPE POD KONTROLOU

  CHOV RYSA OSTROVIDA V ZOO HLUBOKÁ ANEB SMYSLUPLNÁ POMOC VOLNĚ ŽIJÍCÍM POPULACÍM

  PAST NA SYSLA...ANEB JAK POMÁHÁME JEDNOMU Z NEJOHROŽENĚJŠÍCH SAVCŮ V ČR

  ROZHOVOR S VETERINÁŘEM MVDR. EMANUELEM KREJCAREM

  OBLÍBENÁ PODZIMNÍ KRATOCHVÍLE - "ZACHRAŇOVÁNÍ JEŽKŮ"

  HRAVÉ ÚKOLY PRO DĚTI

  JAK FUNGUJE MOŘE V ZOO

  FOTOSOUTĚŽ "V ZOO JAKO V DIVOČINĚ" ZNÁ SVÉ VÍTĚZE

• Plameňáci

  Mimořádně úspěšné odchovy - po břehu Munického rybníka se prochází více jak 150 plameňáků růžových.

  Plameňák růžový je krásný nezaměnitelně růžovo bílý pták s dlouhým elegantním krkem a silnýma růžovýma nohama. Patří do jedné z nejstarších skupin ptáků a momentálně se udává, že jeho nejbližšími příbuznými jsou potápky. Živí se jak živočišným, tak rostlinným planktonem a můžeme je proto považovat za všežravce. Tuto potravu z vody filtrují pomocí lamelovitého zobáku. Díky tomu, že plankton obsahuje karoten, získávají plameňáci svou ohnivou barvu. Bez něj by byli úplně bílí.

  J

  
  

  de o velmi sociální ptáky sdružující se do velkých kolonií čítajících i tisíce ptáků. Mezi sebou se dorozumívají kejháním, podobným tomu husímu. Tyto zvuky jsou velmi důležité pro rozpoznávání mláďat jeho rodiči, k udržení hejna pohromadě a také při namlouvacích rituálech. Namlouvací rituály plameňáků jsou působivé. Ptáci se nejprve rozdělí na skupinky o 15 až 50 (a ptácích schopných reprodukce a začnou pomalu společně chodit dokola. Natahují přitom synchronizovaně krky, kejhají a mávají křídly. V literatuře se často uvádí, že plameňáci tvoří stálé páry, nicméně většinou pouze v rámci jedné hnízdní sezóny.

  I z našeho každoročního sledování párování s pomocí barevných kroužků vyšlo najevo, že pár mívá spíš každý rok jiné složení. Našel se dokonce i samec záletník, který se během jedné sezóny pářil s více samicemi, až nakonec neměl čas ani na jednu. Dvě takto podvedené samičky pak spolu seděly na hnízdě na dvou vejcích, ovšem jen do vylíhnutí prvního mláděte. O druhé vejce se pak přestaly starat.

  Samec a samice spolu postaví hnízdo na místě, které většinou vybere samice a to pak velmi intenzivně a agresivně brání. Hnízdo je vlastně taková malá hromada z hlíny, na které je nahoře dolíček pro vysezení vajec. To bývá obvykle jen jedno. Mláďata plameňáků jsou krmena oběma rodiči přímo do zobáku kaší obsahující tuky, proteiny a karoten, díky kterému má kaše rudou barvu. Rodiče si svoje mládě vždy poznají podle hlasu. Někdy ovšem dokáže mládě svým nářkem přesvědčit k nakrmení i ptáka, který danou sezonu zrovna mládě neměl. 

  Prvním plameňákem v naší zoo byl jeden jediný plameňák chilský odchycený v česku z volné přírody v osmdesátých letech. Jednalo se tehdy samozřejmě o uprchlíka, a aby u nás nebyl sám, byl následně odvezen do Zoo Dvůr Králové. První hejno plameňáků růžových starosvětských  se v Zoo Hluboká zabydlelo v roce 2001, kdy bylo dovezeno celkem 38 ptáků. Všichni pocházeli ještě z odchytu z volné přírody v Tanzánii. Od té doby se velmi úspěšně množí a v současné době už po břehu Munického rybníka pochoduje kolem více jak 150 jedinců. Naše hejno patří mezi 10 největších v rámci evropských zoologických zahrad. I v odchovech držíme přední příčky. Úspěšnost hnízdění našich svěřenců je samozřejmě každý rok jiná, ale zatím nejlepší sezonou byl rok 2021, kdy  počet přeživších mláďat dosáhl 30 kusů. Letos je mláďat jen o jedno méně.

  "U plameňáků je třeba se chovat klidně, nejlépe bez prudkých pohybů a je dobré na ně i mluvit klidným hlasem. Na své ošetřovatele si dokáží zvyknout a v jejich přítomnosti projevují i menší plachost."

  O plameňáky se v naší zoo stará již devátým rokem jejich ošetřovatel Ing. Ondřej Srb, který je každý den kontroluje, krmí a čistí jejich ubikaci. Krmení dostávají buď do velkých plastových lavorů, nebo přímo na vodu. Jedná se o granulované krmivo obsahující vše potřebné, včetně karotenu potřebného pro jejich růžové zbarvení. U plameňáků je třeba se chovat klidně, nejlépe bez prudkých pohybů a je dobré na ně i mluvit klidným hlasem. Na své ošetřovatele si dokáží zvyknout a v jejich přítomnosti projevují i menší plachost. Samotná manipulace a odchyty probíhají vždy v klidu, ale zároveň co nejrychleji, abychom zvířata zbytečně nestresovala. Naši chovatelé vědí, jak plameňáka správně chytit a zafixovat ho tak, aby si neublížil, a veterinář mohl provést kontrolu či ošetření.

  Přes léto si naši ptáci užívají přírodní podmínky rybníka, kde se zabaví ve vodě různé hloubky. Plavání úplně nevyhledávají, přesto je občas můžete zahlédnout, jak plavou. Díky zasíťování výběhu jim nemusíme zastřihovat křídla. Nejen, že předcházíme zbytečnému stresu, ale napomáháme tak i k lepší reprodukci zvířat. Samci se lépe udrží na samici a je větší šance oplození vajec a tím tak předcházíme zbytečnému stresu. V zimě pak mají k dispozici menší pískový výběh a vytápěné zázemí s třemi bazény, kde mají možnost se brodit a vykoupat si peří. 

  " Za dobu našeho chovu se nám povedlo odchovat více než 320 mláďat. Velká část našich odchovů našla nový domov v mnoha zoologických zahradách nejen v ČR, ale i různě po Evropě či v Rusku. Například jsme odvezli plameňáky do Zoo Skopje v Makedonii, či letecky přepravili 20 jedinců do Zoo Limpopo v Nižnym Novgorodu v Rusku."

  Za dobu našeho chovu se nám povedlo odchovat více než 320 mláďat. Velká část našich odchovů našla nový domov v mnoha zoologických zahradách nejen v ČR, ale i různě po Evropě či Rusku. Například jsme odvezli plameňáky do Zoo Skopje v Makedonii, či letecky přepravili 20 jedinců do Zoo Limpopo v Nižnym Novgorodu v Rusku. Teď na podzim nás čeká transport 20 ptáků do Izraele. Všechny transporty jsou vždy velmi pečlivě připraveny, jelikož si nemůžeme dovolit zbytečně ptáky stresovat. Zároveň jim chceme v průběhu dopravy dopřát, co největší pohodlí a bezpečnost. 

  Plameňáky přepravujeme dvěma způsoby. Zaprvé na volno, kdy jsou všichni převážení ptáci pohromadě ve vypolstrovaném voze, aby si neublížili. Ptáci jsou transportováni pohromadě, aby nebyli ve stresu ze samoty. Tento způsob lze využít pouze pozemní dopravou. Druhým způsobem je přeprava každého plameňáka samostatně v boxu. Velmi často se dávají plameňáci do „závěsu“. To znamená, že se v bedně vytvoří závěs z měkké tkaniny či popruhů tak, aby si plameňák nesedl na zem, zůstal viset ve vzduchu, ale nohama se opíral o zem. Je to z toho důvodu, aby si nepřeseděl nohy a nedošlo k poškození svalů.

  Letecká přeprava dovoluje převážet plameňáky jednotlivě v připravených boxech. Každý box je rovněž upraven tak, aby se plameňáci nezranili. Závěsy využíváme nejčastěji právě v těchto případech, protože se jedná o časově náročnou přepravu.  

  Fotogalerie

  Autorka článku: Kateřina Bílá

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Markéta Jariabková, Isabela Okřinová

  Autorka fotografií: Michaela Jerhotová

• Kvakoši

  Kam létají naši kvakoši? Od letošního srpna je máme lépe pod dohledem.

  Kvakoš noční je malá volavka, která obývá Afriku, Evropu, Asii a Střední a Severní Ameriku. Vyhledává mokřady, řeky, rybniční díla a podobné biotopy. Dospělec má výrazné zbarvení - černě zbarvený zátylek zdobí několik bílých per. Křídla, záď a ocas mají šedou barvu. Spodní část těla je pak bílá. Mládě má hnědou hlavu, krk, hruď a břicho žíhané a bílé. Křídla a hřbet jsou tmavě hnědé, i když na špičkách peří jsou velké bílé skvrny. Dospělácké opeření mláďata získávají až ve třetím roce. Kvakoš má silný černý zobák a červené oči. Oči mláděte jsou nažloutlé nebo jantarové. Nohy dospělce jsou po většinu roku žlutozelené, ale s koncem období rozmnožování dostávají růžový nádech. Mláďata mají nohy matně šedé.

  
  

  T

  
  

  yto drobné volavky hnízdí v koloniích. Často můžeme potkat několik hnízd na jednom stromě. Samec nejprve začne stavbou nového hnízda nebo přestavuje to staré. Samice se pak k němu postupně přidává. Samec jí následně nosí klacíky, aby je mohla zapracovat do stavby. Tato činnost je součástí jejich námluv.

  Zoo Hluboká chová kvakoše noční od roku 1999, kdy se sem dostala zvířata původem z volné přírody. Kolonie se postupně rozrůstala a odchovaná mláďata nalezla domov v jiných zoologických zahradách po celé České republice. Vzhledem k původu rodičů mohla zoologická zahrada vyjednat povolení na posilování volně žijící populace kvakošů v jižních Čechách. Ptáci jsou vypouštěni podle Doporučení Mezinárodní unie pro ochranu přírody (IUCN). Ta pro repatriace zvířat zpracovala podrobnou metodiku. Důležitou roli hraje biotop, kam se zvířata mají vypouštět. A blízké okolí Zoo Hluboká má pro kvakoše ideální podmínky. Je zde dostupnost potravy, dostatek hnízdních míst a i volně žijící populace kvakošů, ke které se mohou vypuštění ptáci přidružit a společně na konci léta odletět na zimoviště.

  Kvakoši na své cestě do zimovišť mohou potkávat obrovské množství nástrah. Díky některým výzkumům je známé, že zimu tráví například v Mali či v Kuvajtu. Je prokázáno, že Saharu tento relativně drobný pták přeletí za necelé dva dny. To ukazuje jeho obdivuhodné fyzické schopnosti. Ačkoliv chladné počasí pro ně není velký problém, v Česku by během zimy nenašli dost potravy. Vydávají se proto tam, kde je šance přežít lepší. S šířením člověka a jeho činnosti ovšem stále přibývá hrozeb, které musejí ptáci překonávat.

  "Kvakoši na své cestě do zimovišť mohou potkávat obrovské množství nástrah. Díky některým výzkumům je známé, že zimu tráví například v Mali či v Kuvajtu. Je prokázáno, že Saharu tento relativně drobný pták přeletí za necelé dva dny. To ukazuje obdivuhodné fyzické schopnosti."

  Podmínky repatriace stanovují i nutnost monitoringu vypuštěných jedinců. Proto byli všichni kvakoši od začátku značeni ornitologickými kroužky. Kvůli nedostatečným zpětným hlášením a špatné čitelnosti se ale přistoupilo k barevným odečítacím kroužkům, které jsou v přírodě lépe vidět. Jen s pomocí kroužků se nepodařilo s jistotou prokázat, že by se některý z vypuštěných kvakošů na jih Čech vrátil. Možná se ale na zpáteční cestě jen připojili k jiné skupině a zamířili zcela jinam. Aby jejich ochrana u nás dávala smysl, musíme to zjistit a pokusit se podniknout takové kroky, které volně žijící populace ochrání.

  Naši kvakoši se po vypuštění zpravidla zdržují v blízkosti „kvakoší“ voliéry v zoo. Několik týdnů je vedle voliéry ještě přikrmujeme, aby pro ně přechod do nového prostředí nebyl takový šok. Postupně se připojují k volně žijícím ptákům, kteří se zdržují na Munickém rybníku hned vedle zoo. Takto se postupuje při každém vypouštění odchovaných kvakošů do volné přírody. V zoo odchované kvakoše vypouštíme buď na jaře, kdy už jsou divocí kvakoši zpět na svých hnízdištích, nebo až po vyvedení mláďat v průběhu srpna, aby se mladí jedinci mohli připojit k jihočeské populaci.

  Ještě lepším řešením pro získávání kvalitnějších dat o tahu kvakošů na zimoviště a hnízdiště je sledování pomocí vysílaček s GPS lokátorem a solárním panelem na dobíjení baterií. Dnes již existují dostatečně malá zařízení, která takový pták bez problémů unese na zádech, aniž by ho to snad nějak omezovalo. Této metodiky jsme se rozhodli využít. A to i přesto, že u zvířat s noční aktivitou nebo zvířat žijících v hustých porostech, jako jsou právě kvakoši, se baterie hůře dobíjí z důvodu nedostatečného slunečního svitu.

  V roce 2021 získala Zoo Dvůr Králové 4 takovéto vysílačky. Jejich nákup podpořila také Zoo Plasy. První 2 vysílačky byly nasazeny kvakošům pocházejícím z chovu Zoo Dvůr Králové v den jejich vypuštění. Tito jedinci se vylíhli v roce 2021. Ke konci dubna 2022 pak byli vypuštěni na území Zoo Hluboká. I tito kvakoši se drželi v okolí Munického rybníka. Bohužel jeden z nich po několika týdnech od vypuštění uhynul. Mrtvé zvíře s vysílačkou jsme později dohledali. Druhý označený kvakoš se v průběhu léta přemisťoval z rybníka Bezdrev do vesnice Munice na malý rybník ve vsi. Jeho vysílačka stále posílá informace, jen se, z výše nastíněných důvodů, hůře dobíjí.

  Na letní vypouštění jsme nakonec měli připraveny 4 vysílačky. Jednu další nám totiž ještě věnovala česká firma Anitra. Ke konci srpna jsme tedy vysílačkou označili 4 naše kvakoše a můžeme tak sledovat jejich cestu na zimoviště. Podle dat z vysílaček jeden z kvakošů dolétl do okolí Salzburgu a další dorazil v půlce září na sever Afriky.

  Za 11 let posilování jihočeské populace se ze Zoo Hluboká vypustilo 199 jedinců. Zoopark Chomutov poskytl 10 kusů. Se Zoo Dvůr Králové na tomto projektu spolupracujeme od roku 2016. Z jejich odchovů bylo vypuštěno celkem 31 kvakošů.

  
  

  Fotogalerie

  Autorka článku: Markéta Jariabková

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Isabela Okřinová

  Autorky fotografií: Michaela Jerhotová, Helena Hubáčková

• Rysi

  Chov rysa ostrovida V Zoo Hluboká aneb smysluplná pomoc volně žijícím populacím.

  První rys se v naší zoo objevil už v roce 1967 a žil zde zřejmě několik let. Další zvířata se tu pak občasně vyskytovala v průběhu osmdesátých let. Až v roce 1989 se rysové stali stálými obyvateli naší zoologické zahrady. Prvních mláďat jsme se dočkali v roce 1992. Na dlouhou dobu to pro nás ale byl poslední odchov rysů.

  T

  
  

  o se ovšem změnilo v roce 2010, kdy zoo získala mladého samce Doxe ze Slovenska. Pro celoevropský chov rysů to byl cenný zisk, jelikož tento samec pocházel z volné přírody. Tentýž rok k němu byla dovezena samice Sedmička z Tierparku Chemnitz. Ta u nás zůstala pouze 3 roky a s Doxem zplodili jedno kotě. Sedmičku následně nahradila samice Cora z Magdeburgu. Odchovala 5 koťat a později byla vyměněna za samici Maggie opět z Tierparku Chemnitz. Po třech porodech a čtyřech úspěšně odchovaných koťatech jsme Maggie společně s Doxem převezli ze zoo do našeho záchranného centra v Rozovech. Tam už se tento pár nerozmnožuje. V roce 2018 se dostal do naší záchranné stanice měsíční sameček rysa ostrovida z volné přírody. Jeho matka zřejmě uhynula a on zůstal osamocen v lese. Vzhledem k tomu, že jsme ho dokrmovali ručně náhradním mlékem, vytvořil si s člověkem blízký vztah, nemohl být proto navrácen do volné přírody. Dostal jméno podle data a místa nálezu – Boris z Čertovy stěny, ale zkráceně mu říkáme Čertík. Z Čertíka se stal náš nový chovný samec a jako partnerku jsme mu vybrali dceru Doxe a Maggie z roku 2019. V roce 2021 jsme u nich poprvé zaznamenali páření. Samice ale nakonec nezabřezla. Letos jsme pak páření pozorovali znovu. Tentokrát už bylo úspěšné a začátkem května se nám narodila koťata. Po dvou měsících od porodu jsme provedli veterinární kontrolu a zjistili počet mláďat. Celkem máme 3 samičky. Koťata prosperují a máme z nich radost nejenom my, ale i návštěvníci.

  Velmi častou otázkou návštěvníků je, kam naše mláďata putují dál. Chov rysa ostrovida řídí Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA), kterou zastupuje koordinátor chovu. V zoo chováme hned několik druhů, které EAZA takto koordinuje. Patří mezi ně například tygr ussurijský, vydra říční, lemur kata či kočka pouštní. Úkolem koordinátora je hlídat genetickou rozmanitost v chovu, sestavovat chovné páry, umisťovat mláďata nebo pozastavit rozmnožování konkrétních jedinců. Koťata z předchozích let odešla do Německa, Itálie či Francie, a to právě na doporučení koordinátora chovu. Ani naše rysí slečny u nás v zoo nezůstanou, ale půjdou někam dál do světa. Kam, to zatím nevíme, nicméně na to mají ještě dost času.  Minimálně rok musí zůstat u matky. 

  "Je třeba říct, že řízení chovu v zoologických zahradách napomáhá i zvířatům ve volné přírodě. Všechny zoo, které jsou součástí EAZA, udržují geneticky čistou populaci zvířat v lidské péči. V případě, že by rys třeba vyhynul nebo bylo potřeba populaci v přírodě posílit, bude pak z čeho vybírat."

  Je třeba říct, že řízení chovu v zoologických zahradách napomáhá i zvířatům ve volné přírodě. Všechny zoo, které jsou součástí EAZA, udržují geneticky čistou populaci zvířat v lidské péči. V případě, že by rys třeba vyhynul nebo by bylo potřeba populaci v přírodě posílit, bude pak z čeho vybírat. Na konkrétní lokality se tedy budou moci vypouštět nepříbuzná zvířata a udrží se tak genetická pestrost i ve volné přírodě. V Evropě existují i centra, která se přímo zabývají přípravami rysů na navrácení do volné přírody. Do těchto zařízení se samozřejmě nejčastěji dostávají zvířata, která se ocitla u lidí kvůli zranění a podobně. Zvířata nelze vypouštět do volné přírody jen tak, bez předem vyřízených povolení. Jedná se o složitější proces. Vzhledem k tomu, že populace rysů je u nás ve volné přírodě poměrně stabilní, není zatím potřeba vypouštění těchto šelem do přírody řešit.

  Zoologické zahrady provádějí také edukační činnost a vzdělávají návštěvníky nejen o exotické fauně, ale také o zvířatech, která se vyskytují kolem nás, v naší přírodě. Tím je i rys ostrovid, největší kočkovitá šelma Evropy. V České republice se vyskytuje hlavně v pohraničních pohořích. Nejvíce jedinců se v současné době nachází na Šumavě, přičemž zdejší populace zasahuje i do Rakouska a Bavorska. Celkově zde na pomezí tří států žije zhruba 120 dospělých jedinců. Celková populace u nás se odhaduje přibližně na 140 dospělců. V současnosti se rysi rozmnožují především na Šumavě a Beskydech.  

  Dnes se nejčastěji využívá tzv. fotomonitoring. V tomto případě se jedná o metodu, která jedince nijak neomezuje. Využívají se k ní fotopasti, které jsou umísťované na lokality, kde je ověřený či předpokládaný výskyt šelmy nebo na místa, kde byly nalezeny pobytové značky..."

  V minulosti byl rys v českých zemích vyhuben. Do Jeseníků a Beskyd se vrátil přirozeně ze Slovenska po druhé světové válce. V Beskydech byl v sedmdesátých letech opět vyhuben. Stejný osud potkal i populaci v Jeseníkách. Na moravsko-slovenské pomezí se rysi opět vrátili. To na české i bavorské straně Šumavy bylo vše jinak. V osmdesátých letech zde bylo vypuštěno 17 rysů původem ze Slovenska. Začalo se jim zde dařit a postupně se rozšířili po celé Šumavě, Pošumaví, Novohradských horách, ale i na německou či rakouskou stranu. Znovu navrácená zvířata bylo nutné monitorovat. Náročnou a velmi přesnou  metodou pro sledování zvířat ve volné přírodě je telemetrie. Vše spočívá v odchytu několika zvířat, kterým se nasadí obojky s GPS zařízením, které pomocí satelitů lokalizuje označené zvíře. Nevýhodou této metody je, že se musí zasáhnout do života zvířete – odchyt, uspání, označení, váha samotného obojku. Díky této metodě se můžeme o zvířatech například dozvědět, jak velké areály obývají, kudy migrují, kde se zdržují, nebo kterým místům se naopak vyhýbají. Tyto informace se pak využívají například při plánování výstavby biokoridorů.

  Dnes se nejčastěji využívá tzv. fotomonitoring. V tomto případě se jedná se o metodu, která jedince nijak neomezuje. Využívají se k ní fotopasti, které jsou umísťované na lokality, kde je ověřený či předpokládaný výskyt šelmy nebo na místa, kde byly nalezeny pobytové značky, jako je trus, stopy, specificky okousaná nebo ukrytá kořist. Hlavním cílem tohoto monitoringu je především určit velikost místní populace a sledování životních osudů jednotlivých zvířat na základě jednoznačné identifikace podle skvrnitosti srsti rysa ostrovida. Každý rys má totiž jedinečné zbarvení srsti již od narození. Jde tedy o stejně unikátní určovací znak jako je otisk prstů u lidí.

  Fotogalerie

  Autorka článku: Markéta Jariabková

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Isabela Okřinová

  Autorka fotografií: Michaela Jerhotová

  Fotografie z fotopastí poskytla organizace Šelmy.cz

• Sysli

  Past na sysla...aneb jak pomáháme jednomu z nejohroženějších savců ČR.

  Naše zoologická zahrada již několik let spolupracuje s Agenturou ochrany přírody a krajiny České republiky, dalšími zoologickými zahradami a záchrannou stanicí ve Vlašimi na záchranném programu sysla obecného. Nevynechali jsme ani letošní sezonu, přestože s námi syslové tentokrát nechtěli při odchytech příliš spolupracovat.

  
  

  P

  
  

  o několikatýdenní práci jsme pochytali a poslali do světa celkem 23 syslů. 13 zvířat odešlo do chovu v Německu, 5 na osvěžení krve do záchranné stanice ve Vlašimi a 5 zvířat na syslí louku do Loděnic. Podíleli jsme se také na přepravě syslů ze Švédska, konkrétně ze zoo Nordens Ark, která se k projektu připojila v loňském roce. Jejich zvířata jsme u nás připravili na vypuštění a následně jsme je odvezli do Českého Středohoří na vrch Hliniště, kam bylo vypuštěno celkem 19 švédských jedinců. Celkově se na Hliništi usadilo už 32 nových obyvatel ze zahraničních zoo. Další syslové obsadili „syslí louku“ u Loděnic nedaleko Berouna. Společně se záchrannou stanicí Vlašim a Zoo Brno jsme místní populaci posílili o 35 jedinců.

  Sysly vysazujeme podle osvědčené metody. Buď přímo do již existujících nor na stávajících lokalitách, nebo do zhruba 40 - 50 cm hlubokých předvrtaných nor. Posledním způsobem jsou pak malé ochranné ohrádky, ve kterých se vyvrtá několik děr. Do nich jsou pak sysli vypouštěni. První pár dní jsou tak dobře chráněni před predátory. Ve všech případech noru vždy ucpeme senem a PET lahví s vodou. Tahle zdánlivě drsná akce se dělá především proto, aby měl sysel v noře čas se uklidnit a mohl si pak postupně zvykat na svoje okolí. Ze své nory se totiž může kdykoliv vyhrabat a začít prozkoumávat nový domov. Zároveň ví, kde má svůj úkryt, a může se do něj kdykoliv běžet schovat. Pokud bychom totiž sysla jen tak vypustili do volného prostoru, velmi rychle by se stal kořistí predátorů.

  "Sysly vysazujeme podle osvědčené metody. Buď přímo do již existujících nor na stávajících lokalitách, nebo do zhruba 40 - 50 cm hlubokých předvrtaných nor. Posledním způsobem jsou pak malé  ochranné ohrádky, ve kterých se vyvrtá několik děr."

  "Za dobu fungování projektu jsme v naší zoo odchovali více jak 400 mláďat syslů obecných a 244 jsme jich do přírody vrátili."

  Naše zoologická zahrada měla v létě 2022 posilovat dnes již jedinou jihočeskou populaci na letišti ve Strakonicích. Na této lokalitě syslové téměř vyhynuli. Odhaduje se, že tam dnes žijí maximálně 2 jedinci. Hlavní příčinou jsou silné přívalové deště, které za poslední dva roky zdecimovaly fungující populaci o přibližně 150 až 200 jedincích. Bohužel, syslové u nás v zoo nechtěli při odchytu z výběhu příliš spolupracovat. I když jsme jim do pastí podstrojovali různé laskominy, nepodařilo se nám odchytit dostatečný počet zvířat. A tak se posilování strakonické populace přesouvá až na další rok.

  Do chovné voliéry v naší záchranné stanici v Rozovech u Temelína jsme pak získali 40 jedinců ze Zoo Bojnice. Snad se jim bude u nás líbit a opět rozjedeme velký chov, abychom mohli i nadále pomáhat syslům ve volné přírodě. 

  Za dobu fungování projektu jsme v naší zoo odchovali více jak 400 mláďat syslů obecných a 244 jsme jich do přírody vrátili. 

  
  

  Fotogalerie

  Autorka článku: Markéta Jariabková

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Isabela Okřinová

  Autorky fotografií: Michaela Jerhotová

• Rozhovor s doktorem

  „Dřív jsme tady ani neměli žádné zařízení, kde bychom ošetřovali a operovali zvířata. Všechno jsme to prostě dělali normálně ve výbězích na zemi“

  Rozhovor s veterinárním lékařem MVDr. Emanuelem Krejcarem - 1. díl

  Se zoo Hluboká je spjat už neuvěřitelných 38 let a jako veterinární lékař zde navazuje na dlouhou rodinnou tradici. Zažil naši zoo v dobách, kdy stála téměř na pokraji zániku, a měl možnost ji pozorovat, jak vykvetla do dnešní podoby. Je to skvělý vypravěč a studnice napínavých historek, a proto jsme se rozhodli rozhovor rozdělit na 3 díly, abyste o nic nepřišli. :-)

  
  

  J

  ak se přihodilo, že jste se stal veterinářem v zoologické zahradě na Hluboké?

  
  

  Můj praděda byl „švarcenberský“ veterinární rada a když ve druhé polovině 30. let 20. století knížepán Adolf ze Schwarzenberga tuhle zoologickou zahradu zřizoval, tak i on se na tom podílel. Sbíral informace po západoevropských (tedy hlavně německých) zoologických zahradách. Tahle zoologická zahrada, jak všichni víme, měla být vlastně takovou ukázkou živých zvířat lovených na schwarzenberských honitbách, plus nějakých dalších zvířat. 

  Pak i můj děda byl veterinář, ale ten byl díky svému politickému přesvědčení po válce odsunut na Šumavu, respektive pak do oblasti kolem Kadaně. Veterinární praxi tady v zoologické zahradě potom dělal můj táta. To bylo za ředitele Pekaře. No, a já jsem tady s ním byl vlastně od malička pořád. 

  Krátký úsek tady dělal také doktor Zajíček, který byl zaměstnancem Krajského veterinárního zařízení. Ale dělal to tu jenom krátce, protože to tak nějak vyplynulo z jeho profese. On měl totiž na starosti Státní rybářství, kde se staral o nemoci ryb a vodního ptactva. A při té příležitosti zajížděl i sem do zoo. 

  Tenkrát byla zoologická zahrada na hodně špatné úrovni. Byly tady pořád ty původní klece a výběhy, které tady budoval ještě knížepán, a ze strany státních úředníků nebyl nijak velký zájem, aby zoologická zahrada nějakým způsobem prosperovala. Koncem 60. let v podstatě téměř zašla na úbytě. Později, když přišel ředitel Pekař, se to začalo trošku vylepšovat. V té době, když jsem v roce 83 odpromoval, tak už jsem se tady před vojnou trochu ukazoval. Takovým mým supervizorem mi byl tehdy doktor Svobodník z pražské zoologické zahrady. U něj jsem se učil první krůčky veterinárního lékaře pro zoologické zahrady. A inspektorku Státní veterinární správy pro zvířata ze zoologických zahrad tenkrát dělala paní docentka Hojovcová. Já jsem u ní na Vysoké škole veterinární absolvoval nějaké zkoušky, takže jsme se znali už z dob mých studií. Úplně jsem sem ale nastoupil až po vojně. To bylo v roce 1984. To by znamenalo, že já jsem tady v té zoo vlastně úplně nejdéle pracujícím člověkem. Myslím, že nikdo ze zaměstnanců Zoo Hluboká tady není déle než já :-). Jsem tady od toho roku 1984 nepřetržitě až do dnešních dnů.

  
  

  Pak už jsem společně s kolegy z dalších zoologických zahrad zakládal, právě koncem 80. let,  Asociaci veterinárních lékařů zoo a volně žijících zvířat. Byli tam tenkrát kolegové ze Dvora Králové, Prahy, Liberce, Plzně, Ústí nad Labem, Brna, Olomouce a z Lešné. Postupně jsme se uspořádali do celkem solidního spolku. Když v roce 1994 proběhl v liberecké zoologické zahradě celosvětový kongres veterinárních lékařů zoologických zahrad, dali jsme to už všechno tak nějak dohromady. V té době už byl ředitelem naší zoo Dr. Vladimír Holas, který s námi dokonce v tom Liberci byl. Se všemi těmihle kluky z ostatních českých a moravských zoologických zahrad jsme si mohli vzájemně předávat informace. Člověk se tak učil i od nich. Nakonec se to všechno tak rozběhlo, že každý rok pořádáme dvoudenní seminář, dokonce i s mezinárodní účastí, právě na téma veterinární problematiky v zoologických zahradách a u volně žijících zvířat. Takže takhle nějak jsem se k tomu dostal. 

  Když jsem začínal, tahle zoologická zahrada ještě nebyla v žádných evropských a světových strukturách jako je EAZA nebo WAZA (Evropská asociace zoo a akvárií a Světová asociace zoo a akvárií – poznámka redakce). Takže jsme byli tak trošku out. I v tomhle smyslu jsme sbírali informace, kde se dalo. Samozřejmě jsem také musel absolvovat několik kurzů pro veterinární lékaře v zoologických zahradách z takového toho státního hlediska. To znamená například: ochrana území před zavlečením hromadných onemocnění hospodářských zvířat nebo ochrana zaměstnanců zoologických zahrad proti zoonózám, protože zvířata se sem dostávají z celého světa. 

  No a proč jsem se to tedy rozhodl dělat? Právě proto, že mě k tomu dovedl táta, potažmo určitá rodinná tradice. I když pradědu jsem nezažil, tak vím, že tady v zoo byl. Ta zoo je na Hluboké a já z Hluboké pocházím. Navíc to tenkrát byla jediná zoologická zahrada v jižních Čechách.  Tak jsem tady začal pracovat jako veterinář a od toho roku 1984 jsem ani den nevynechal :-). Teď tady samozřejmě mám spolupracovníky, když mám dovolenou, když marodím. Pomáhá mi tady paní doktorka Součková a syn, který se jmenuje stejně jako já. 

  "Byly to takové trošku spartánské podmínky. Chirurgie tady, to byla spíš taková álečná chirurgie. Kupodivu zvířata to docela přežívala."

  S touhle zoologickou zahradou jste tedy spjat suverénně nejdéle. Dovedl byste říct, jakými změnami vaše veterinární praxe tady v zoo prošla? Jak se vlastně vaše práce tady posunula?

  Srovnávám nesrovnatelné, když to tak řeknu. Já už jsem to vlastně tak trošku nakousnul. V začátcích nebyla ze strany státních orgánů vůbec nějaká snaha tady udělat zařízení, které by bylo pro chov volně žijících zvířat alespoň důstojné. Takže se to tady tak různě „pytlíkovalo“… Hromadili se nám tady různí handicapovaní živočichové. Byly tady voliéry, kde se plácala fůra ptáků různě poraněných, spálených elektrických proudem… Postupně se to sice trochu vylepšovalo. Ale ještě za ředitele Pekaře to tady byla taková, nevím, jak bych to řekl… taková odkládací stanice, nějaký takový ústav pro handicapované živočichy. Dostala se sem zvířata, která jiné zoologické zahrady nechtěly. Třeba tady byly i pumy. Měli jsme tu i medvědy, kterým se tady ale vždycky dařilo. Ti medvědi se u nás dožívali i kolem 30 roků. Ale taková ta malá fauna byla umístěná v naprosto nevyhovujících výbězích a voliérách. Takže se nám tady tloukla aviární (ptačí - poznámka redakce) tuberkulóza, jak u ptáků, tak jsme ji třeba zaregistrovali i u vyder a u dalších živočichů. A to dělalo strašné problémy. 

  Za pana ředitele Holase se to trošku začalo zvedat, protože to už byl promovaný biolog, respektive doktor přírodních věd. Takže ten dobře chápal potřeby chovaných zvířat, ale zase nebyla snaha ze strany vedoucích orgánů, aby do toho vrážely nějaké peníze. No a víme všichni, kolik si zoologická zahrada vydělá na vstupném. Takže náklady v té době podstatně převyšovaly to, co zoologická zahrada vydělala. Tudíž zoo fungovala tak nula od nuly nebo spíš do ztráty. V té době, když jsem byl ještě zaměstnaný jako státní veterinář - specialista na zoo a volně žijící zvířata, tak se veterinární činnost v zoologické zahradě hradila z nějakých paušálních finančních náhrad. Až když jsme se pak, jako veterináři, dostali do privátu, tak už jsem musel mít se zoologickou zahradou smlouvu. A už jsme mohli začít  něco vymýšlet. Třeba jsme tady neměli žádné zařízení, ve kterém bychom ošetřovali a operovali zvířata. Všechno jsme to prostě dělali normálně ve výbězích na zemi. Když se třeba dělala osteosyntéza (aplikace kovových implantátů při komplikovaných zlomeninách - poznámka redaktora), tak se to normálně dělalo ve výběhu a podobně. Byly to takové trošku spartánské podmínky. Chirurgie tady, to byla spíš taková válečná chirurgie. Kupodivu zvířata to docela přežívala. Až pak postupně jsem Dr. Holase přesvědčil, aby mi tady ve starém zimovišti zřídil takovou malou „ošetřovničku“. Veškeré vybavení jsem si do ní obstaral sám. Nakonec jsme ještě sehnali veterinární stůl a udělali jsme si trochu lepší ošetřovnu v zadním traktu loveckého zámku, který patří k zoo. Se současným stavem se to ale vůbec nedá srovnávat. 

  "U volně žijících zvířat spočívá gró práce hlavně v traumatologii, ošetření úrazů, intoxikace. Nejčastěji jsou to ježci, pak volně žijící ptáci, dravci, kterých se tu za rok nahromadí stovky."

  S nástupem nového ředitele a jeho podřízených, které si vzal s sebou, se podařilo dostat do zoologické zahrady poměrně dost peněz. Pak se zoo začala rozvíjet až do dnešní podoby. A s tím jsme samozřejmě museli zkvalitnit i veterinární péči. Takže nám byla vybudována už konečně důstojná ošetřovna zvířat. K tomu byl zařízen i takový hospic pro zvířata v rekonvalescenci. Zoologická zahrada se rázem dostala na celkem pěknou úroveň. A když mám možnost jezdit po zoologických zahradách v celé republice, tak vidím, že ačkoliv jsme malá zoo, tak to vybavení máme pěkné, a myslím si, že se nemusíme za nic stydět. Byli se tady podívat i moji kolegové a kamarádi z Rakouska, ze Slovinska. Byli tu Slováci, Poláci. A když viděli, jaké to tady máme, tak byli spokojení. Samozřejmě člověk nemůže být spokojený furt a je pořád potřeba to dál rozvíjet. Ale já jsem teď na 95 procent spokojený s tím, co tady v současnosti máme. Samozřejmě některé přístrojové vybavení sem pořád nosím svoje vlastní. Nemá cenu, aby to zoo kupovala, když to mám doma. Za současného vedení prostě shledávám, v porovnání s tím původním, nesrovnatelný rozmach i co se veterinární péče a ochrany zvířat před zavlečením hromadných onemocnění týče. Myslím, že se nám tady všem třem doktorům pracuje dobře. A když si sem vezmeme nějakého referujícího specialistu, buď z jiné zoologické zahrady, nebo z veterinární kliniky, i jim se tady pracuje dobře. A je celá řada veterinárních lékařů, kteří se hrozně rádi přijedou podívat, jak to tady máme. Já si myslím, že můžeme být spokojení, ale zase ne úplně…:-)

  Když bychom to měli jednoduše představit čtenářům, co je taková běžná rutina práce veterináře v zoo?

  Pro výkon veterinární praxe v zoo je v první řadě předpoklad, že veterinář musí mít v tomto smyslu nějaké vzdělání. Mezi veterinárními lékaři, kteří se mnou spolupracují třeba na jiných problémech, nechce zoologickou zahradu nikdo dělat. Takže je tady taková určitá bariéra. Těžko se pak shání i nástupci. Já mám štěstí, že tady mám doktorku Součkovou a toho našeho mladého, kteří to mají rádi. Bohužel můj syn teď pracuje daleko. Pracuje na Jindřichohradecku, takže mu to chvilku trvá, než sem dojede, ale doktorka Součková, ta je dobrá :-). 

  Nemáme tady trvalou ordinaci, jako je to třeba ve velkých zoologických zahradách, kde případů je nesrovnatelně víc. Jezdíme sem tedy na zavolání nebo na dohodu, když se dělá nějaká hromadná akce jako třeba vakcinace, označování zvířat, čipování a tak dále. Tohle je vždy na dohodě. Je třeba rozlišit takové dva úseky naší činnosti. Jeden je péče o zvířata chovaná v zoo a druhý péče o zvířata sem donesená do stanice pro handicapované živočichy. Obojí zajišťujeme my. 

  U volně žijících zvířat spočívá gró práce hlavně v  traumatologii, ošetření úrazů, intoxikace. Nejčastěji jsou to ježci, pak volně žijící ptáci, dravci, kterých se tu za rok nahromadí řekněme stovky. Naším úkolem je, pokud možno, dostat je zpátky do kondice, aby bylo možné je vypustit zpátky do volné přírody nebo, aby se dali použít do chovných párů, které pak odchovají zdravá mláďata vhodná pro vypuštění do volné přírody. Takže jsou pak ve stanici v Rozovech u Temelína, což je detašované pracoviště zoologické zahrady. Tam se některá zvířata umístí, protože jsou tam rozletové voliéry a další věci. Ty zvířatům umožňují rehabilitaci pro následné navrácení do volné přírody. Samozřejmě, určitá část zvířat, která se sem z volné přírody dostanou, je tak vážně poškozená, že musíme v tomto případě uvažovat rozumně a dál je netýrat. Takže pokud jim člověk způsobil nějakou újmu nebo trauma, ať už přímo nebo nepřímo, tak my se pak musíme rozhodnout, a bohužel i to je údělem naší činnosti, že ta zvířata občas musíme „uspat“, abychom to jejich utrpení neprodlužovali. 

  "Bohužel, činnost některých neukázněnách návštěvníků je tady poměrně velkým problémem. Lidé mají pocit, že my tady zvířata špatně krmíme, takže jim přinesou nějaké "krmení" z domova, které oni sami už nepoužijí." 

  Naopak praxe kolem zvířat v  zoologické zahradě zahrnuje hlavně preventivní činnost. To znamená vakcinace, odčervení, označování zvířat mikročipy, odebírání vzorků na genetická vyšetření a různé prohlídky. Samozřejmě velkou část naší práce zahrnuje také přebírání zvířat z jiných chovatelských zařízení. Tam musíme kontrolovat průvodní doklady, které požadujeme, aby ta zvířata měla. To znamená nějaké zdravotní zkoušky, vakcinace a tak dále. Stejně tomu je i u jiných zoologických zahrad, kterým zase my zvířata dodáváme. Takže pokud po nás nějaká zoo chce třeba odebrat vzorky krve nebo chce ta zvířata proti něčemu naočkovat, tak je musíme tímto stylem ošetřit. To je taková ta preventivní činnost, která zahrnuje i určitou edukační činnost vůči zaměstnancům zoologické zahrady. Já mám to štěstí, že většina zaměstnanců, kteří pracují na našem zoologickém oddělení, to všechno dělá naprosto rutinně. Celá řada z nich jsou totiž středoškolsky vzdělaní veterinární asistenti. Takže většinu věcí z té preventivní stránky, mohu nechat na nich a vím, že to dopadne velice dobře. Spolupráce se zoologickým oddělením je tedy perfektní a není tam žádný problém. 

  Vzhledem k tomu, že v zoologické zahradě probíhá téměř pořád poměrně rozsáhlá stavební činnost, tak se občas stane, že se nějaké zvíře lekne a dojde tam třeba k nějakému traumatu. Takže i traumatologie je tady, nechci říct na denním pořádku, ale poměrně dost častá. Pak jsou tady také onemocnění související se stresem, což se nám občas stává právě díky té rozsáhlé stavební činnosti nebo také kvůli neukázněným návštěvníkům. Měli jsme tady třeba opakované poranění psounů prériových, kdy se lidi z nejasných důvodů rozhodli, že po nich budou házet kamení tak, že je poranili. Pak nám tady lidi prakticky alimentárně (nevhodnou potravou - poznámka redakce) otrávili jednu losici. Losi jsou velice citliví na jakýkoliv příjem závadného krmiva a tahle losice to prostě nezvládla. Ačkoliv jsme ji vyšetřovali a intenzivně jsme se snažili ji dostat zpátky do nějakého optimálního stavu, tak se nám to nepovedlo a ona uhynula. A celá řada dalších. Bohužel, činnost některých neukázněných návštěvníků je tady poměrně velkým problémem. Lidé mají pocit, že my tady zvířata špatně krmíme, takže jim přinesou nějaké „krmení“ z domova, které oni sami už nepoužijí. Je jim líto to vyhodit, tak ten odpad pak dávají tady našim zvířatům. Ačkoliv jsou po areálu zoo všude k vidění edukační panely o nekrmení zvířat, tak prostě to tihle návštěvníci stejně nedodržují. 

  Tahle traumata nebo intoxikace způsobené návštěvníky jsou tedy taky dost časté případy. A já v tomhle tom smyslu apeluji na to, že pokud chci vidět opravdu pěkná zvířata a pěkné expozice, tak si myslím, že stačí opravdu se na ně jen dívat. Kouknout se do toho kousku přírody, projít si „Amazonský prales“, prohlédnout si částečně „africkou savanu“, eventuálně „australskou step“... A není důvod, proč našim zvířatům nosit ještě nějaké jídlo, které jsme sami doma nedojedli. 

  Velkým problémem je i ochrana před parazity. Vzhledem k tomu, že výběhy mají omezené rozměry, tak jsou mnohem více kontaminovány různými vývojovými stádii parazitů. Takže je tam daleko větší možnost nakažení. A to i přesto, že se zvířata pravidelně odčervují, a zároveň několikrát ročně vyšetřují na přítomnost parazitů, endoparazitů. Tohle musíme zkrátka pořád hlídat, aby se nám to nevymknulo z rukou. S tím pak souvisí i eventuální ošetření pozitivních případů. Hrozně důležitá je samozřejmě prevence. Prakticky jsme ze zoologické zahrady eliminovali tetanus. Naše zoo totiž byla historicky, před více než 80 lety, částečně postavena na místě někdejšího mrchoviště uhynulých hospodářských zvířat. V souvislosti s rozsáhlou stavební činností se tady objevily různé kosti, třeba koní. A pravděpodobně mezi nimi byla i tetanická zvířata. Takže jsme tu měli pár případů tetanu u různých zvířat. Takový trochu větší problém byl u opic. Teprve když jsme zavedli pravidelné očkování, tak od té doby, musím to zaklepat, se nám tady žádný další případ tetanu neobjevil. Děláme samozřejmě takové to povinné očkování. To znamená vakcinaci šelem proti vzteklině. Mláďata očkujeme i proti různým virózám, ať už jsou to kočkovité, psovité nebo i kunovité šelmy. A prevencí tedy rozumím i osvětovou činnost vůči návštěvníkům a zaměstnancům zoologické zahrady. 

  Pak samozřejmě další velká část veterinární práce je výživa zvířat. Musíme akceptovat fyziologické potřeby zvířat a nevymýšlet si, že by se nám zrovna tohle líbilo, a že to těm zvířatům chutná. Musíme brát v potaz i to, že zvíře není nucené si potravu shánět samo, protože tady to, v uvozovkách, dostane rovnou pod nos. Takže i v tomhle tom smyslu musí být technologie krmení trochu jiná, než je to ve volné přírodě. Jinak bychom si tady vyrobili přetloustlá a různě nemocná zvířata. Jedním z takových typických onemocnění je například diabetes. A samozřejmě obezita je pak klasickým onemocněním zvířat v zoologických zahradách, pokud se výživa nedělá s rozumem.

  
  

  Fotogalerie

  S panem doktorem si povídala: Isabela Okřinová

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Markéta Jariabková

  Autoři fotografií: Michaela Jerhotová

• Ježci

  Oblíbená podzimní kratochvíle - "Zachraňování ježků" aneb nedělejme ze záchranných stanic "ježčí sběrny".

  Koncem srpna začíná všem záchranným stanicím v republice nekonečná práce s nalezenými ježky a jejich „zachránci“. Záchranné stanice se díky nevědomosti, zbytečné hysterii či neodbornému úsudku velmi často stávají  doslova ježčími sběrnami.

  
  

  V

  
  

  případě, že v tomto období naleznete v přírodě ježka, je nejlepším postupem zavolat do záchranné stanice a vše s nimi probrat. V dnešní době moderních technologií můžete jednoduše zaslat fotografii raněného, opuštěného či naopak zcela zdravého zvířete a tím pomoci pracovníkům záchranné stanice vyhodnotit danou situaci. Do naší stanice se ročně dostane kolem 120 ježků. Z toho více jak 80 % je doneseno zbytečně. Dříve byli ježci hojní v listnatých či smíšených lesích, nyní se soustřeďují spíše do městských parků, vesnic, zahrádkářských kolonií a do otevřené krajiny. Primárně jsou aktivní za soumraku a v noci, ale lze je potkat  i přes den. Jedná se buď o samice, které hledají potravu pro mláďata, nebo právě nemocná či raněná zvířata. V průběhu celého roku se do stanic dostávají ježci s různými zraněními, či osiřelá mláďata. Na podzim jsou to ale často zbytečně odchycení jedinci, o kterých si lidé myslí, že nepřežijí zimu přesto, že mají velmi vysokou hmotnost.

  Pokud ježek po dotyku rukou nenaježí bodliny nebo se nestočí do klubíčka má evidentně nějaký problém. I tady je nejlepším řešením konzultace s odborníkem."

  Ježci jsou velmi často zraněni lidským přičiněním. Mezi častá ranění patří pokousání od psa, popáleniny, poranění od sekaček či křovinořezů nebo různá bodná zranění od vidlí či motyček. Dále jsou to různá zamotání do sítí, plotů, ale i plastových obalů a jiných odpadků nebo pády do bazénů či jímek. Proto, než začnete pálit listí, či přendávat vidlemi hromady rostlinného odpadu, raději se podívejte, zda tam není ukrytý nějaký ježek, aby nedošlo k jeho zranění. Ročně řešíme zhruba 20 takových případů, které ne vždy končí šťastně. Je dobré si také hlídat své domácí mazlíčky. Nejenomže váš pes může ježka ošklivě pokousat, ale vážné zranění může přivodit i ježek psovi. Jeho bodliny si totiž pes může při souboji zabodnout do tlap nebo do tlamy. Ani kočka není v tomto směru žádný svatoušek. Mláďata ježků nemají ihned po porodu pevné bodliny. Ty se jim prořezávají až zhruba po 24 hodinách. Jsou měkké a až po několika dnech tmavnou a zpevňují se. V době, kdy nejsou plně „vyzbrojena“, se mohou ježčí mláďata velmi snadno stát obětí kočky. Nutno podotknout, že kočičí kousnutí bývá velmi často fatální.   

  Velkým problémem v těchto podzimních dnech je příprava ježků před zimováním. Respektive správný odhad toho, kdy je ježek schopen přežít zimu a kdy ne."

  Nelze opomenout ježky sražené dopravními prostředky. Při těchto nehodách může například uhynout samice, která má někde mláďata. Malí ježci bez mámy se pak chovají zmateně, vylézají z hnízda, různě se rozlézají, mohou se jí snažit i volat. Je však třeba důkladně prověřit, že mláďata jsou opravdu osiřelá. Ježčí samice svá mláďata často opouští i na delší dobu, když se vydává hledat potravu. Je třeba vyčkat minimálně 3 hodiny a skutečně se tak přesvědčit, že mláďata o svou matku přišla. I tuto situaci je dobré konzultovat s pracovníky záchranných stanic. Pomoc potřebují vždy, pokud dojde ke zničení hnízda. Ježčí mláďata začínají samici opouštět zhruba v 6 týdnech.

  Jak poznáme, že ježkovi něco je?

  Zraněný či nemocný ježek se pohybuje obtížně, je malátný až apatický. Může se mu těžce dýchat a z nozder mu teče rýma. Dalším ukazatelem je test dotykem ruky. Pokud ježek po dotyku nenaježí bodliny nebo se nestočí do klubíčka, má evidentně nějaký zdravotní problém. I tady je nejlepším řešením konzultace s odborníkem. 

  Velkým problémem v těchto podzimních dnech je příprava ježků před zimováním. Respektive správný odhad toho, kdy je ježek schopen přežít zimu a kdy ne. Dobrým nástrojem je takzvaný ježčí kalendář, který nám může pomoct v tom, jak poznat, že má ježek nízkou váhu a je mu potřeba pomoci. Tento kalendář je ale pouze orientační a vždy se musí vyhodnocovat více faktorů – jak moc je podzim chladný,  jakou má ježek šanci najít dostatek vhodné potravy… atd. Ideální váha ježka v druhé polovině listopadu je 500 a více gramů. Zimovat mohou jít klidně až začátkem prosince. 

  V případě, že budete manipulovat s ježkem, použijte rukavice, abyste si neporanili ruku. Dále mějte na paměti, že na ježcích žije hodně blech a v období klíšťat se na nich vyskytují i velké počty těchto parazitů.

  Fotogalerie

  Autorka článku: Markéta Jariabková

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Isabela Okřinová

  Autoři fotografií: Michaela Jerhotová, Petr Skála

  V článku je dále použita fotografie popáleného ježka pocházející z archivu záchranné stanice v Bartošovicích.

• Dětská sekce 1

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  1

  "Zachraňování ježků"

  Kdy potřebuje ježek lidskou péči?

  a) je-li zraněn nebo nemocný

  
  

  b) je-li nalezen venku během dne

  
  

  c) je-li nalezen venku během zimy

  
  

  d) je-li zachycen v síti či lapen v jiné pasti

  
  

  e) má-li na podzim nízkou hmotnost

  
  

  f) jedná-li se o osiřelé mládě

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  všechny odpovědi jsou správné

  
  

• Dětská sekce 2

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  2

  Pojmenuj správně rysa.

  Jak se rys žijící v naší přírodě jmenuje druhovým (tím druhým) jménem? A proč asi?

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  ostrovid, má výborný zrak ( i ostatní smysly má velmi dobré)

• Dětská sekce 3

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  3

  Co mu chybí?

  Rys ostrovid je velmi zajímavou a ohroženou šelmou našich lesů. Na obrázku mu schází některé typické znaky. Dokresli je. Jsou celkem 4.

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  štětičky (chvostky) na uších, vousy, krátký ocas (na konci černý), skvrny na srsti

• Dětská sekce 4

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  4

  Poznej stopu rysa

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  a)

• Dětská sekce 5

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  5

  Kočka nebo pes 

  Rys je naše ............ šelma. Která další šelma z naší přírody patří do této skupiny?

  a) psovitá

  
  

  b) kočkovitá

  
  

  c) lasicovitá

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  b), kočka divoká

  
  

• Dětská sekce 6

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  6

  Čím se živí?

  Vyber nejčastější potravu rysa. 

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  srnec, případně zajíc

• Dětská sekce 7

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  7

  Jaká je role šelem v přírodě?

  VYŠKRTEJ v osmisměrce všechny šelmy, které chováme v Zoo Hluboká. Je jich celkem 13. Do osmisměrky se nám ale ještě zatoulalo 5 dalších šelem. Poznáš je podle obrázků? Ze zbylých písmen poskládej slova, která chybí v textu.

  Velké šelmy, jako například vlk, rys nebo kočka divoká, jsou v České republice stále velmi ....................................... V přírodě však plní důležitou roli a pomáhají udržovat ............................ ekosystému. Svým lovem totiž zabraňují ........................................ býložravců v lesích (především srnci a jeleni), kteří by jinak spásli a poničili veškeré mladé stromky, a nemohly by se nám tak obnovovat lesy. Zároveň udržují stáda kopytníků v neustálém pohybu. Tím pádem se nepasou na stále stejných místech. Šelmám se také často říká lesní doktoři. Za svou kořist si totiž většinou vybírají slabá, stará nebo nemocná zvířata, která by v přírodě stejně moc dlouho nepřežila.

  Pro řešení klikni.

  řešení:

  vynechaná slova: ohrožené, rovnováhu, přemnožení

  
  

• Akvárium

  Jak funguje moře v zoo.

  Když dorazíte přibližně do poloviny prohlídkové trasy Zoo Hluboká, narazíte na restauraci. Uvnitř si můžete prohlédnout další z nemnoha našich exotických expozic. Velké mořské akvárium, představující život na tropickém korálovém útesu. Jeho umístění bylo součástí projektu restaurace, která je i s akváriem v provozu už od roku 2007.

  A

  
  

  kvárium má obsah 2000 litrů, tedy přibližně 2 tuny mořské vody (dalších 400 litrů mořské vody je ve filtru, kde se voda čistí a zbavuje se mechanických i biologických nečistot). Aby 3 metry a 5 centimetrů dlouhá, 90 cm široká a 75 cm vysoká nádrž pod tlakem takového množství vody nepraskla, je vyrobena ze skla silného 17 mm. 

  V akváriu jsou umístěny především takzvané měkké koráli společně s korálovými rybkami, ježovkami, krevetami a několika mořskými plži. Najdete zde zástupce ryb z čeledi poncovitých, sapínů a klipek. Děti jistě nejvíce zaujmou rybky známé z animované pohádky „Hledá se Nemo“ - Doris (bodlok) a Nemo (klaun). Doris se dožívá až 20 let, ostatní korálové rybky žijí zhruba 7 let. Již zmiňované ježovky jsou zde od samého počátku, délka jejich života není známá, u krevet jsou to 2 až 3 roky. 

  Podklad, na kterém jsou usazeny všechny druhy korálnatců, je vytvořen poskládáním korálových kamenů, majících původ ve skeletech odumřelých korálů. Spolu s měkkými korály vytvářejí iluzi korálového útesu a také labyrint úkrytů pro ryby a ostatní korálové obyvatele. Aby byl efekt dokonalejší, je dno akvária vysypáno korálovým pískem, což jsou drobné úlomky korálových skeletů.

  Aby živočichové dobře prospívali, musí pro ně být v akváriu vytvořeno dlouhodobě stabilní a zdravé životní prostředí. Prvním z důležitých faktorů je mořská voda. Pro přípravu mořské vody do akvária se používá běžná vodovodní voda, která ale musí být nejdříve zbavena všech nechtěných látek až téměř na úroveň vody destilované. Vodovodní voda musí tedy projít reverzní osmózou - speciální filtrací, kde se zbaví nechtěných solí, především dusičnanů. Rovněž zde protéká přes mechanické a uhlíkové filtry, aby se odstranily mechanické nečistoty a případné jedovaté látky. K přípravě 100 litrů takto vyčištěné vody je zapotřebí přibližně 300 litrů vody z vodovodního řádu. Poté se čistá voda smíchá se speciální mořskou solí na potřebnou hustotu. Než se nově připravená mořská voda použije do akvária k živočichům, musí se asi týden promíchávat. Každý měsíc pak musíme vyměnit 200 litrů vody z akvária za čerstvou. Aby se udržela stabilní hustota mořské vody (a tedy její slanost), denně musí naši chovatelé do akvária doplňovat nesolenou vodu z reverzní osmózy, protože hodně vody se z akvária také odpaří. 

  Jen tak pro zajímavost, k přípravě veškeré mořské vody do našeho akvária o hustotě 1,023 g/ml je zapotřebí 80 kg soli, což je hustota indonéského moře, ze kterého pochází většina obsádky nádrže. Jadranské moře, kam mnozí z nás jezdí, má hustotu 1,027 g/ml. 

  Stejně jako ve skutečném moři musí být voda okolo korálového útesu neustále v pohybu. Vnitřní proudění zajišťují v takto velkém akváriu čtyři turbínová čerpadla o celkovém výkonu 24 000 litrů vody za hodinu.

  "K přípravě veškeré mořské vody do našeho akvária o hustotě 1,023 g/ml je zapotřebí 80 kg soli, což je hustota indonéského moře, ze kterého pochází většina obsádky nádrže."

  Čistotu vody udržuje, kromě její pravidelné výměny, také velký komorový filtr. Voda do něj padá z akvária přepadem. Nejprve se zde na filtračním pláténku zachytí větší mechanické nečistoty. Pak je voda nasávána odpěňovačem a postupně protéká filtrem až do poslední komory, z níž je tlačným čerpadlem dopravována zpět do akvária. Odpěňovač má za úkol odstranit škodlivé látky bílkovinné povahy navázané na pěnu, kterou z vody vytváří. Vodu tím ale také prokysličuje. Komory filtru jsou naplněny filtračním médiem s velkým vnitřním povrchem. To filtruje vodu mechanicky a také biologicky. Žije zde totiž obrovské množství bakterií, které, zjednodušeně řečeno, rozkládají rozpuštěné škodlivé dusíkaté látky až na neškodný dusík. Až do loňského roku tvořily náplň filtru především takzvané živé kameny – úlomky korálových kamenů a korálová drť, na povrchu i ve vnitřních pórech bohatě osídlené nitrifikačními a denitrifikačními bakteriemi. Od loňského roku, kdy jsme po letech provozu zcela měnili komorový filtr a odpěňovač za nový, už může náplň tvořit jen bioakvacit, syntetická hodně pórovitá pěna, kterou znáte i z využití v klasických filtrech sladkovodních akvárií.  Odbourávání dusíkatých škodlivin totiž už z velké části převzala obrovská kapacita korálových kamenů bohatě osídlených bakteriemi v samotném akváriu. Bakterie ovšem brzy osídlili i bioakvacit ve filtru.

  
  

  "Programovatelná svítidla například dokonale imitují efekt východu a západu slunce nebo noční osvětlení měsícem. Svým světelným spektrem zajišťují optimální růst korálů a pro pozorovatele zdůrazňují jejich krásné zbarvení."

  Velmi důležité je rovněž kontrolovat teplotu vody, především proto, aby nedocházelo k jejímu přehřívání. Ta je v našem akváriu udržována mezi 25 až 27°C. Teplota 31°C je už pro všechny živočichy v nádrži smrtelná. Z tohoto důvodu je mezi filtrem a nádrží umístěna ještě výkonná chladící jednotka. Na tomto přístroji je display, kde je zobrazena aktuální teplota, a také se zde pomocí tlačítek nastavuje požadovaná teplota. Chladič se spíná především v teplých letních měsících. Pro chladnější období je naopak v prostoru filtru umístěno několik ponorných akvarijních topítek s termostatem.

  Aby tropické mořské akvárium dobře fungovalo a zároveň se na něj dobře dívalo, je důležité i správné a dostatečné osvětlení. Mořští živočichové a řasy fungující v akváriu vyžadují určité světelné spektrum, dostatečnou intenzitu i délku osvětlení. Původně jsme uvažovali o systému s využitím výkonných halogenidových výbojek. Ty jsou ale energeticky velmi náročné a vyzařují velké množství tepla, které by vodu v akváriu zbytečně ohřívalo. Proto byly výbojky nahrazeny osmi osvětlovacími rampami, každá se dvěma zářivkami o výkonu 80W. Světla byla rozsvěcována a zhášena postupně pomocí dvou časově spínaných zásuvek a to tak, aby bylo akvárium plně osvětleno 11 a půl hodiny. Před a po plném osvětlení ještě chvíli svítily dvě  modré zářivky, čímž bylo simulováno rozednívání a stmívání. Vývoj osvětlovací techniky ale jde poměrně rychle dopředu. V loňském roce jsme proto vyměnili na obsluhu poměrně nepohodlné zářivky za šest malých, ale velmi výkonných, pro mořskou akvaristiku speciálně vyvinutých LED svítidel. Programovatelná svítidla například dokonale imitují efekt východu a západu slunce nebo noční osvětlení měsícem. Svým světelným spektrem zajišťují optimální růst korálů a pro pozorovatele zdůrazňují jejich krásné zbarvení. 

  K běžné denní péči, jakou je především již zmíněné dolévání čisté vody, patří také kontrola správné funkce techniky a kvality vody, občasné setření skla magnetickou stěrkou řas a samozřejmě dvakrát denně krmení - podle množství rybek v akváriu. 

  
  

  Fotogalerie

  Autor článku: Roman Kössl

  Redakční úpravy: Isabela Okřinová

  Autoři fotografií: Michaela Jerhotová, Ivan Kubát

• Fotosoutez

  Fotosoutěž "V zoo jako v divočině" zná své vítěze.

  I letos jsme pro nadšené fotografy přírody uspořádali fotosoutěž. Tentokrát jsme zvolili téma „V zoo jako v divočině“. Soutěžící měli zasílat fotografie zvířat z naší zoo vyfocené takovým způsobem, aby nebylo poznat, že se nachází ve svém výběhu. Na snímcích tedy nesměly být vidět ploty, zdi, skla, misky s potravou, boudy či stáje…zkrátka cokoliv, co by prozrazovalo, že se zvíře nachází v lidské péči.

  S

  outěž trvala 3 měsíce a sešlo se nám celkem 91 fotografií, při čemž soutěžící mohli vybírat i ze svých archivů. Nemuselo nutně jít o aktuální snímky. Ze zaslaných fotografií vybrala porota složená ze zaměstnanců vzdělávacího oddělení Zoo Hluboká, profesionálního fotografa Václava Křížka a statutární ředitelky Czech Press Photo Veroniky Souralové. 25 nejlepších fotografií a také 3 vítěze v kategorii Hlasování poroty. 25 vybraných snímků jsme poté uveřejnili na Facebooku a o vítězi druhé kategorie rozhodovala svými hlasy veřejnost. Rozhodování nebylo vůbec jednoduché, nicméně vítězové jsou jasní. Jeden ze snímků se dokonce umístil v obou kategoriích. Všechny vítězné fotografie si můžete prohlédnout ve fotogalerii. Výběr nejlepších 25 snímků pak můžete od 1. do 31. října vidět v rámci výstavy ve Vzdělávacím centru Zoo Hluboká. Na závěr bychom chtěli poděkovat firmě FotoŠkoda, která do soutěže poskytla zajímavé ceny.    

  
  

        

  5 nejlepších fotografií

  Autorka článku: Isabela Okřinová 

  Redakční úpravy: Roman Kössl

  Autoři fotografií: viz. popisky ve fotogalerii

• Doktor

  kuňka východní

  Vyšetření kočkodana husarského

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Ošetření zraněného orla mořského.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7

  Čipování vlčat.

  autorka fotografie. Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Čipování mláďat orla skalního

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  skokan štíhlý

  Vyšetření lišky korsak s poraněním nohy.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  skokan štíhlý

  Preventivní očkování sov.

  autor fotografie: Michaela Jerhotová

• Rysi

  kuňka východní

  Samice Maggie se svými koťaty (rok 2019)

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Čertík - osiřelé mládě odchycené u Čertovy stěny na Šumavě, které se k nám dostalo v roce 2018.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7

  Chovný pár Maggie a Dox na fotografii z roku 2019. V současné době obývají výběh v záchranné stanici Rozova u Temelína.

  autorka fotografie. Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Beskydský rys Květoslav s telemetrickým obojkem na záběru z fotopasti.

  zdroj fotografií: organizace Šelmy.cz

  skokan štíhlý

  Každý rys má unikátní zbarvení srsti, můžeme tedy díky němu rozpoznávat jednotlivé jedince na snímcích z fotopastí. 

  zdroj fotografie: organizace Šelmy.cz

  skokan štíhlý

  Rys Luděk na záběru z fotopasti (rok 2018, Šumava)

  zdroj fotografií: organizace Šelmy.cz

  i čolek horský patří mezi chovance našeho Terária

  Rysice Lucka se svým kotětem (Beskydy)

  zdroj fotografií: organizace Šelmy.cz

• Kvakoši

  kuňka východní

  Vypuštěné mládě kvakoše s připevněnou vysílačkou.

  autorka fotografie: Helena Hubáčková (Safari Park Dvůr Králové)

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Mláďata kvakošů na hnízdě v Zoo Hluboká.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7

  Připevňování vysílačky na tělo kvakoše.

  autorka fotografie. Helena Hubáčková (Safari Park Dvůr Králové)

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Vypouštění kvakoše s vysílačkou.

  autorka fotografie: Helena Hubáčková (Safari Park Dvůr Králové)

  skokan štíhlý

  Aktuální data z vysílačky. Jeden z našich kvakošů dorazil do severní Afriky.

  skokan štíhlý

  Jiný kvakoš se zatím zdržuje v okolí Salzburgu.

  i čolek horský patří mezi chovance našeho Terária

  Dospělí kvakoši noční ve voliéře Zoo Hluboká.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• Akvarium

  kuňka východní

  Velké mořské akvárium, představující život na tropickém korálovém útesu v restauraci zoo.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  klaun očkatý aneb Nemo ze známého kresleného filmu.

  autor fotografie: Ivan Kubát

  Photo 7

  Sasankovec - druh korálu.

  autor fotografie: Ivan Kubát

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Konstrukce mořského akvária.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  skokan štíhlý

  Jedna z mnoha druhů korálových rybek - sapínek zlatoocasý

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• Ježci

  kuňka východní

  Stáčení do klubíčka je u ježků typický obranný reflex. Pokud se při doteku rukou nestočí nebo nenaježí bodliny, má evidentně nějaký zdravotní problém.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Popálený ježek

  zdroj fotografie: archiv záchranné stanice v Bartošovicích

  Photo 7

  Ježčí mládě s ještě nezpevněnými bodlinami.

  autor fotografie: Petr Skála

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Dostatečně velcí ježci, kteří nepotřebují na podzim zachraňovat. Ideální váha ježka na konci listopadu je alespoň 500 gramů.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• Sysli

  kuňka východní

  Letošní mláďata syslů obecných ve výběhů v Zoo Hluboká.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Sysli se odchytávají pomocí tzv. živochytných pastí, kam se jim nastraží nějaká dobrota.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7

  Zooložka Markéta Jariabková s jedním z vypouštěných syslů v Českém středohoří. 

  autorka fotografie. Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Jedna z metod vysazování syslů - do ohrádky s vyvrtanými norami.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  skokan štíhlý

  Syslí voliéra v záchranné stanici Rozova u Temelína.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  skokan štíhlý

  Vyvrtávání nor pro sysly.

  autorka fotografie. Michaela Jerhotová

  i čolek horský patří mezi chovance našeho Terária

  Ve všech případech noru vždy ucpeme senem a PET lahví s vodou. Tahle zdánlivě drsná akce se dělá především proto, aby měl sysel v noře čas se uklidnit a mohl si pak postupně zvykat na svoje okolí.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• Fotosoutěž

  kuňka východní

  1. místo v kategorii Hlasování poroty a zároveň 2. místo v kategorii Hlasování veřejnosti

  autorka fotografie: Jana Karásková

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  2. místo v kategorii Hlasování poroty

  autor fotografie: Jindřich Pavelka

  Photo 7

  3. místo v kategorii Hlasování poroty

  autor fotografie: Jiří Švestka

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  1. místo v kategorii Hlasování veřejnosti

  autor fotografie: Lukáš Klícha

  skokan štíhlý

  3. místo v kategorii Hlasování veřejnosti

  autorka fotografie: Alice Malá

• Plameňáci

  kuňka východní

  Ohrazený břeh Munického rybníka je ideálním místech pro chov plameňáka růžového.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Mláďata plameňáků jsou šedivá. Do růžova se zbarvují až později.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7

  Páření plameňáků někdy působí dramaticky a neohrabaně.

  autorka fotografie. Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Mláďata plameňáků nemají zcela zahnutý zobák. To proto, aby je mohli rodiče snadno krmit.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  skokan štíhlý

  Transportní box s plameňákem.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• 468318.jpg
• 468326.png
• 468340.jpg
• 468341.jpg
• 468342.jpg
• 468343.jpg
• 468350.jpg
• 468351.jpg
• 468352.jpg
• 468353.jpg
• 468354.jpg
• 468355.jpg
• 468365.jpg
• 474975.jpg
• 474976.jpg
• 474977.jpg
• 474978.jpg
• 474983.jpg
• 474984.jpg
• 474985.jpg
• 474986.jpg
• 474987.jpg
• 474995.jpg
• 474996.jpg
• 474997.jpg
• 474998.jpg
• 474999.jpg
• 475009.jpg
• 475010.jpg
• 475011.jpg
• 475012.jpg
• 475013.jpg
• 475014.jpg
• 475015.jpg
• 475024.jpg
• 475026.jpg
• 475027.jpg
• 475028.jpg
• 475029.jpg
• 475030.jpg
• 475031.jpg
• 475040.jpg
• 475041.jpg
• 475042.jpg
• 475043.jpg
• 475044.jpg
• 475048.jpg
• 475049.jpg
• 475057.jpg
• 475058.jpg
• 475059.jpg
• 475060.jpg
• 475061.jpg
• 486769.jpg
• 486774.jpg
• 486775.jpg
• 486776.jpg
• 486782.jpg
• 486783.jpg
• 486784.jpg
• 486785.jpg
• 486786.png
• 486791.png
• 486799.jpg
• 486800.png
• 486802.png
• 486803.png
• 486805.png
• 486807.png
• 486808.png
• 486809.png
• 486813.png
• 486820.png
• 486824.jpg
• 486827.png
• 486828.png
• 486829.png
• 486830.png
• 486831.png
• 486835.png
• 486842.png
• 486843.png
• 486844.png
• 486845.png
• 486846.png
• 486847.png
• 486848.png
• 486849.png
• 486850.png
• 486853.png
• 486857.png
• 486859.png
• 486860.png
• 486861.png
• 486862.png
• 486863.png
• 486864.jpg
• 486865.jpg
• 486866.jpg
• 486867.jpg
• 486868.jpg
• 486869.jpg
• 486870.jpg
• 487236.jpg
• 487246.jpg
• 487247.jpg
• 487248.jpg
• 487249.jpg
• 487258.jpg
• 487259.jpg
• 487260.jpg
• 487261.jpg
• 487262.jpg
• 487271.jpg
• 487273.jpg
• 487274.jpg
• 487275.jpg
• 487276.jpg
• 487277.jpg
• 487285.jpg
• 487286.jpg
• 487287.jpg
• 487288.jpg
• 487289.jpg
• 487290.jpg
• 487291.jpg
• 487292.jpg
• 487293.jpg