Surikaty

Surikaty jsou malé šelmičky z čeledi promykovitých. Obývají savany a křovinaté pouště jižní Afriky, kde žijí ve vysoce organizovaných, hierarchicky postavených koloniích řízených dominantním párem. Tyto skupiny, zvané také klany, mohou mít až 30 jedinců a jejich velikost vždy závisí na úživnosti prostředí. Každý člen má svou roli, ať už jde o dělbu práce, vyhledávání potravy, či společnou péči o potomstvo. Dominantní pár, tvořený alfa samcem a alfa samicí, má výhradní právo na reprodukci. Pokud ve skupině zabřezne podřízená samice, mohou ji vůdci vyhnat, nebo i zabít. Alfa samice rodí opakovaně a o mláďata se starají tzv. „helpeři“, kteří je hlídají, zahřívají a následně učí lovit. U podřízených samic může dojít k tvorbě mléka, takže pomáhají i s kojením.

ociální struktura je udržována pomocí projevů dominance. Mladá zvířata musí prokazovat podřízenost podlézáním a olizováním tlamy starších jedinců. Klan řeší i vnitřní rozbroje, při nichž uplatňuje agresivní chování vůči provinilci, a udržuje tak v rámci rodiny pořádek.

Surikaty používají k dorozumívání širokou škálu zvuků, pohybů a doteků. V rámci klanu spolu jedinci neustále komunikují. Při toulkách a hledání potravy vydávají kontaktní volání, aby o sobě věděli, drželi se pohromadě nebo se společně přesunuli na jiné místo. Krátké, tiché a rytmické štěbetání upevňuje sociální vazby mezi jednotlivými členy skupiny.

Varovné signály značí konkrétní situaci, což umožňuje přizpůsobit reakci na blížící se nebezpečí. Při hledání potravy, hraní či odpočinku drží vždy jeden určený člen (nebo více zvířat) hlídku na vyvýšeném místě a sleduje, zda se neblíží hrozba v podobě hada, dravého ptáka nebo cizího klanu. Pokud spatří nebezpečí, vydá specifický varovný signál – většinou v podobě ostrého štěkavého zvuku – a ostatní se začnou ukrývat nebo připravovat na obranu. Při konfliktu s jinou skupinou, nebo cítí-li se jednotlivec v ohrožení, surikaty varovně vrčí a prskají. Cení zuby a snaží se krýt choulostivá místa, aby snížily riziko zranění. Zároveň zaujímají výhružný postoj: nahrbí hřbet a naježí srst.

I mláďata se od útlého věku učí rozeznávat zvukové podněty svých „učitelů“ a sledují, co při těchto projevech dělají dospělí. Sami vydávají různé zvuky: od nespokojeného vrčení až po spokojené předení, které volí v bezpečí a pohodě. Když si malá surikata vynucuje jídlo, vydává vytrvalé pípavé zvuky.

V prvních týdnech jsou mláďata závislá na mateřském mléku. Jak postupně rostou, začínají přijímat i další potravu, kterou jim z počátku nosí ostatní členové klanu. Kořist jim předkládají usmrcenou, aby se s ní seznámila, později ji přinášejí poraněnou a znehybněnou, aby si drobotina trénovala lovecký instinkt.

Mláďata se musí lovu naučit, neboť se živí i poměrně nebezpečnou kořistí, jako jsou štíři či hadi. Výhodou je, že surikaty mají vůči štířímu jedu dobrou imunitu. Učitel jim nejprve přinese mrtvého štíra s ukousaným bodcem. Následně jej donese sice mrtvého, ale s jedovým ostnem, kdy se mladí musí naučit správně ukousnout nebezpečnou část. Poté následuje štír živý, ovšem stále bez bodce. Ve chvíli, kdy jsou žáci dostatečně zkušení, přijde čas vyzkoušet lov plně vybavené kořisti.

 V Zoo Hluboká máme v současné době skupinu složenou z osmi dospělých jedinců (2 samci a 6 samic) a sedmi mláďat, která se narodila letos v dubnu. Dominantní samice je opět březí, což slibuje brzký příchod dalších surikatích nadějí. Můžete zde tedy pozorovat poměrně velký klan při mnoha činnostech, jako je vyhrabávání nor, hlídání okolí, péče o potomstvo či přehrabování krmení. Vidět lze i mnoho projevů sociálního chování, jako je vzájemné dotýkání, očichávání, tahanice nebo hra. U tohoto výběhu nastražte uši, protože můžete slyšet jemné pobrukování či kníkání mláďat, která si vyžadují pozornost dospělých, nebo varovné signály – ani v chovu totiž zvířata neztratila své přirozené instinkty. Varovné písknutí naše surikaty vydávají třeba při přeletu orla, nebo když nízko letí výletní letadélko. Prostě u tohoto výběhu se nebudete nudit. 

Fotogalerie