Rozhovor s chovatelem plameňáku

"Plameňák, který je v pohodě, je ten, co stojí na břehu nebo ve vodě s jednou nohou přitaženou k tělu a prohlíží si svět.“ Rozhovor s chovatelem plameňáků Ondřejem Srbem.

Vzhledem k tomu, že Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA) vyhlásila pro následující 2 roky kampaň zaměřenou na mokřady, snažíme se toto téma šířeji představovat a věnujeme se mu při různých příležitostech. Plameňák růžový se stal jedním z vlajkových druhů této kampaně a my jsme se rozhodli vám ho trochu blíže představit, tentokrát trochu netradičně - rozhovorem s jejich chovatelem Ondřejem Srbem, který se o ně v Zoo Hluboká stará už čtrnáctou sezónu.

dyž se řekne plameňáci, co tě napadne jako první?

Hejno růžového peří, které zmateně pobíhá tam a zpátky a snaží se v tom najít nějaký pořádek.

Jenom se snaží, nebo ho i najdou?

Občas se jim nějakým omylem stane, že si uvědomí, kam se chtěli přesouvat, a posléze i podle toho nějak fungují.

To jsme se rovnou dostali přímo k otázce charakteristiky plameňáků. Působí na první pohled velmi křehce a elegantně, ale jací vlastně jsou?

Plameňáci jsou bohužel ve skutečnosti zvířata, která jsou hodně zatížená tím, že nepobrala moc rozumu. Výsledkem je, že věci, které by jiní ptáci vyřešili na první dobrou, jsou pro plameňáky téměř neřešitelné situace. A zkrátka spoléhají na to, že nakonec někoho z toho velkého hejna napadne, jak daný problém vyřešit. Je to opravdu takové hodně hloupé zvíře, se kterým se musí pracovat opatrně a s vysokou trpělivostí, protože jsou to vskutku zmatkaři. V okamžiku, když se jim něco nelíbí, tak jejich reakce je taková, že začnou zdrhat hlava nehlava, křoví „nekřoví“, pryč od člověka.

Co všechno obnáší správná péče o plameňáky?

U nás v zoo tenhle chov obnáší dvě různé věci. Je velký rozdíl v tom, jestli se bavíme o letním, nebo o zimním chovu. Letní chov je pro nás o něco jednodušší, protože v okamžiku, kdy přestane mrznout, jim umožníme cestu na rybníček, což je pro ně přirozenější prostředí. Pak už je to poměrně dost snadná práce: nosit jídlo, hlídat, aby hnízdiště bylo funkční a dostatečně vlhké tak, aby si mohli nahrabávat svoje hnízdečka. Také je potřeba se starat o to, aby neměli ve výběhu žádné překážky, které by jim vadily v nějakém fungování (např. zarostlá expozice na špatném místě nebo vyvalené kameny na špatném místě). Druhá část je pak ta zimní. Na zimoviště, kterému také někdy říkáme skleník, je dáváme v okamžiku, kdy začne mrznout, protože, jak už jsem zmínil, plameňáci nepobrali moc rozumu a jsou schopni uklouznout i na slabé krustě ledu. Hraniční chvílí pro přesun plameňáků na zimoviště totiž až tak není snižující se teplota, ale především zamrzlá plocha rybníka, kde by si mohli ublížit. Takže ve chvíli, kdy Munický rybník začne zamrzat, musí jít plameňáci do skleníku, protože ty nožičky si mohou zlomit celkem snadno, vzhledem k tomu, jak je mají dlouhé a tenké. A zlomeniny nohou jsou u plameňáků většinou fatální. Zimu tedy tráví plameňáci ve skleníku nebo na dvorečku. Občas ale potřebujeme skleník vyčistit, což je většinou práce tak na hodinu až hodinu a půl, podle toho, jak důkladný člověk je a kolik má času. V zásadě to obnáší to, že vlezete do skleníku, kde je hrozný smrad, hromada čpavku, pálí vás z toho oči, hrozný křik okolo od plameňáků, kteří vám nestihli vyběhnout ven. Před celou akcí jim velice opatrně naznačíte, že mají jít ven. Přičemž první pokusy jsou takové ne úplně úspěšné. Oni jsou totiž schopní v tom skleníčku chodit pořád dokolečka, protože si zrovna nejsou schopni vzpomenout, kde jsou zrovna ty dveře, kterými den předtím prošli. Když to ale jednoho nebo dva napadne, že strčí hlavu do dveří a uvědomí si, že můžou jít ven, tak je prostě vyženu, vezmu hadici a začnu stříkat bazény, koberce, skla… zkrátka všechno, co zaneřádili. Strávím nad tím zhruba hodinu a půl, než je to aspoň trochu čisté.

Tak to jsi hezky vyvrátil romantickou představu o tom, jaké to je starat se o tyhle krásné růžové ptáky :-)

Ve skutečnosti se u plameňáků dá vyvrátit spousta pověr, které se o nich šíří dost nezaslouženě.

Ty jsi to už částečně řekl, nicméně na co jsou plameňáci citliví? Co jim nejvíc ze všeho vadí?

Změny. Plameňáci jsou ve skutečnosti relativně odolní. V podstatě polovinu zimy chodí po zmrzlém písku a nijak zvlášť jim to nevadí. Polovinu zimy chodí vevnitř v bahýnku tvořeném jejich vlastními bobky a taky to zvládají. Problém je ale jakákoliv změna. Když kouknete do expozice plameňáků (ať už do zimní nebo letní části), tak tam vždycky mají dva lavory se žrádlem. No a stačí, aby se jim ten lavor posunul třeba o metr jinam, než jsou zvyklí, a oni dva dny nežerou, protože je to něco nového, co neznají, a musí si zase znovu přijít na to, že vlastně mají žrát. Nedej bože, když se vlastně dříve dávaly plameňákům dva typy krmení (jedno sezónní a jedno posezónní), takže v době střídání těchto dvou typů žrádla třeba tři dny nechtěli nic jíst. Zkrátka největší problémy jsou pro ně změny v prostředí, změny v režimu a podobné věci. Oni jsou poměrně odolní právě třeba na teplotu. Pro spoustu lidí je překvapivé, že se africký pták v teplotách okolo nuly bez problému prochází po venkovním výběhu. Ale prostě stačí, abych třeba jenom na dvorečku zapomněl hrabičky, a oni na ten dvoreček prostě nevyjdou, protože je tam něco nového. Zkrátka když po nich chceme nějakou změnu, tak to prostě nechápou.

Když tedy nejsou v komfortu, tak se to pozná podle toho, že někam odmítají vkročit nebo se plaší? Jak se to na nich projevuje?

To už musí mít člověk trochu „nakoukané“. Ve skutečnosti nejde takhle jednoduše říct třeba 3 znaky. Nicméně zpravidla, když nejsou úplně spokojení, tak jsou výrazně ukřičenější. Dost často, když neví, co mají dělat, tak začnou hrozit křídly. Dalším stupněm je pak běhání nebo naopak zaseknutí se na místě. To už je většinou takový ten vyšší stupeň diskomfortu. První stupeň, jak poznáme, že je něco v nepořádku, když vidíme hejno plameňáků, je míra křičení a to, jak moc drží u sebe. Když hodně křičí a drží u sebe, tak to většinou znamená, že okolo prošel někdo, kdo se jim nelíbí a podobně. Pokud by se jednalo o jedince, kterému se děje nějaký problém, tak i to jde na hejnu poznat. Momentálně máme nějakých 111 ptáků se třemi mláďaty. Není možné si samozřejmě zapamatovat kroužky u všech zvířat. Na druhou stranu, když vidíte, že zvíře se žlutým kroužkem s konkrétním kódem, které normálně běhalo v hejnu, se najednou drží stranou, tak se mu asi něco děje. Člověk to ale opravdu musí mít nakoukané. Díky tomu, že tam chodíme každý den, tak víme, jak se to hejno chová, kteří jedinci jsou na okraji a proč na tom okraji třeba jsou.

A když jsou v pohodě, tak se projevují jak?

Štěbetají, povídají si, interagují mezi sebou. Plameňák, který je v pohodě, je ten, co stojí na břehu nebo ve vodě s jednou nohou přitaženou k tělu a prohlíží si svět. 

Víme, že plameňáci jsou růžoví díky barvivu obsaženému v jejich přirozené potravě, což jsou nejčastěji různé druhy korýšů. U nás v Munickém rybníce ale žádné takové organismy nežijí. Čím tedy krmíme plameňáky, aby byli tak hezky růžoví?

Je to vlastně patentované krmivo (granule), které se k nám dováží z ciziny. A je to směs různých nutričních potravin (rozemleté rybičky, korýšci…) doplněná právě tím barvivem, aby se takhle hezky zabarvili. Kdyby totiž tohle barvivo neměli, tak ti plameňáci nejsou růžoví, ale bílí s černými znaky, což si většina lidí neuvědomuje. Zároveň si návštěvníci neuvědomují, že ta barva, kterou tady v zoo vidí, je nejsilnější růžová, která vůbec může být. Ani v přírodě nemusí být tenhle druh plameňáka takhle silně vybarvený. Podle barvy se dokonce dají rozlišit hnízdící ptáci, protože mají jiné odstíny.

Dostávají ještě něco jiného než tyhle speciální granule?

Primárně dostávají ty granule, sekundárně to, co si naloví v Munickém rybníce. Navíc jim dáváme jako doplněk stravy B-komplex, což je pro ně taková podpora imunity a odolnosti. „Béčko“ je sice obsažené i v těch granulích, ale aby toho měli dost, dostávají ještě tento přídavek.

Jaká je tedy historie chovu plameňáků růžových v naší zoologické zahradě?

Plameňáci k nám do zoologické zahrady přišli v roce 2001, někdy v létě, v původním počtu 38 kusů. V současné době tu samozřejmě nemáme hejno tvořené jen těmi 38 původními kusy. Postupně se doplňovalo a taky tu samozřejmě máme nějaké naše odchovy. V případě, že máme hodně početné odchovy, tak naši plameňáci cestují dál do světa, do jiných zoologických zahrad. Ale v zásadě doplňujeme naše hejno i z jiných zdrojů, protože plameňáci jsou poměrně dost dlouhověcí. Ač se to moc nezdá, tak takhle hloupé zvíře se klidně může dožít věku 60 až 70 let. A právě proto, aby se nám tady nekřížili různě příbuzní jedinci mezi sebou, je různě obměňujeme, v případě, že narazíme na někoho, kdo nemá plameňáky příbuzné těm našim. První mláďata plameňáků jsme u nás měli v roce 2003. Takže je odchováváme už víc jak 20 let.

Naše hejno plameňáků růžových patří k nejpočetnějším ve střední Evropě. A v případě, že je normální hnízdní sezóna, máme poměrně vysokou produkci mláďat. Čím si vysvětluješ tu úspěšnost? Co máme jinak než ostatní zahrady?

Ve skutečnosti máme jednu věc, kterou většina zoo nemá, a to je přístup k „přirozené vodě“ v Munickém rybníce. Jde v podstatě o přirozený rybniční břeh, který samozřejmě každoročně upravujeme, aby se jim tam líbilo. Myslím si, že fakt největší část toho úspěchu je, že máme tu přirozenou vodu s přirozenými korýšky, takže oni si mohou k té potravě doplnit, co chtějí. Když jim prostě nechutnají granule, jdou si nalovit něco přímo z rybníka. Kolegové z ostatních zoo i říkají, že mívají problém s tou tzv. „umělou vodou“, kterou ti ptáci prostě cítí a nejsou s tím úplně spokojení.

Umí tě plameňáci ještě něčím překvapit?

Když pominu jejich občasnou hloupost hraničící se sebevražednými sklony, tak občas dokážou překvapit, a to kladně i záporně. Třeba letos jsem byl velice příjemně překvapen tím, že zahnízdili na novém hnízdišti, což je pro ně zase změna, na kterou si museli zvykat. Čekal jsem, že zahnízdí třeba nějakých 5–10 ptáků a zbytek se na to vykašle. Ale ve finále jsme měli letos v jednu chvíli 40 hnízd, což je počet, který hraničí s rekordem, který jsme tu před pár lety měli. Takže tohle mě překvapilo poměrně dost kladně. Negativně mě pak překvapili tím, že jsem jim nedávno udělal zábranu, aby nemohli lézt úplně k návštěvníkům po břehu, a oni si naprosto bez problému tu rákosinu prošlapali, šli se podívat, co je tam nového, a zase se začali vracet.