Čejka v jižních Čechách

Pravděpodobně každý, kdo se na jaře pohybuje krajinou jižních Čech, se někdy musel setkat s čejkou chocholatou, naším nejpočetnějším, a pravděpodobně také nejznámějším zástupcem skupiny bahňáků. Zaujmout umí nejen svým atraktivním vzhledem s výraznou chocholkou, či výrazným hlasem, který jí kdysi vysloužil lidový název „kníha“, ale i úchvatnými akrobatickými lety, kterými samci poutají pozornost samic i kolemjdoucích pozorovatelů při jarním toku. To, že je čejka s krajinou rybníků v okolí Českých Budějovic neodmyslitelně spjata již od nepaměti nám koneckonců napovídá i název nedaleké obce Čejkovice. Neměli bychom však opominout fakt, že před pouhými několika desítkami let byla krajina čejkami doslova zaplavena a že dnešní početnost čejek je pouhým zlomkem (ani ne pětinou) počtů, se kterými jsme se mohli setkat ještě v 70. letech minulého století.

ejka byla tradičně spolu s dnes velmi vzácnými vodouši rudonohými a břehouši černoocasými vnímána jako typický zástupce takzvaných „lučních“ bahňáků. Rozsáhlé meliorace luk a zvýšení intenzity jejich obhospodařování (například plošné válcování luk v době prvních snůšek) však udělalo tento biotop pro bahňáky velmi obtížně obyvatelným. A zatímco vodouši a břehouši se z naší krajiny až na vzácné výjimky vytratili, čejka se poměrně úspěšně přeorientovala na ornou půdu. Ani tam to však nemá jednoduché, o čemž svědčí její pokračující úbytek.

Abychom o čejkách, jejich strastech a tom, jak jim nejlépe pomoct dozvěděli více, již řadu let se jejich výzkumu a ochraně s kolegy věnujeme. Mimo jiné jsme začali čejkám dávat malé, necelých šest gramů vážící vysílačky, které nám umožňují prožívat s čejkami jejich příběhy prakticky v přímém přenosu a nahlížet na krajinu, kterou obývají jejich pohledem. Pokud máte zájem sledovat osudy čejek i vy, jste srdečně zváni na stránky čejčí stopou (https://waderscope.fzp.czu.cz/cs), kde osudy našich chocholatých kamarádek i řadu dalších zajímavostí sdílíme v reálném čase. Pojďme se však nyní společně podívat podrobně na to, co nám již o sobě čejky prostřednictvím vysílaček řekly - jak se jim na našich polích žije, co je trápí a čím bychom jim mohli pomoct.

Čejky se k nám vrací ze západoevropských zimovišť v průběhu března a již na přelomu března a dubna můžeme na polích pozorovat nejen výrazné svatební lety čejčích samců, ale i čejky, které již zasedly na snůšky, skládající se obvykle ze čtyř, hustě kropenatých vajec, jak tomu ostatně bývá zvykem u většiny bahňáků. Čejky k hnízdění upřednostňují plochy zcela bez vegetace, nebo jen s nízkou a řídkou vegetací, kde mají dobrý rozhled, i pohodlný přístup k žížalám a po zemi běhajícímu hmyzu – své hlavní potravě. V rané fázi sezóny proto často zamíří do oranišť, případně vzcházejících jařin, později zejména do čerstvě zaseté kukuřice, cukrové řepy, sóji a dalších pozdních plodin.

Křehký život v čejčích vejcích to však od samého počátku nemá nijak jednoduché. Aby se kuřátka vůbec vylíhla, potřebují se ve vejcích vyvíjet přibližně 27 dní. Po celou dobu potřebují, aby je rodiče zahřívali a chránili před predátory. Větší část sezení na vejcích obstarává samice, byť většina samců se na hnízdě také alespoň občas ukáže, a řada jich zastane velmi poctivou porci rodičovských povinností. Pokud se jedná o hnízdo v oraništi, je takřka jisté, že během doby, kterou vejce potřebují na vývoj, dojde k jeho zvláčení a osetí. Taková hnízda je proto záhodno dohledat a ochránit (po dohodě s hospodařícím zemědělcem) je označit bambusovými tyčemi. Ty následně umožní při zemědělských pracích hnízdo objet a zachránit. Kdo by měl zájem se do ochrany čejčích hnízdišť zapojit, více informací i kontakty pro žádost o radu nalezne na stránkách české společnosti ornitologické, jejíž zaměstnanci se ochraně čejčích hnízdišť dlouhodobě věnují (https://www.birdlife.cz/co-delame/vyzkum-a-ochrana-ptaku/ochrana-druhu/ptaci-zemedelske-krajiny/cejka-chocholata/).

Zemědělské stroje však zdaleka nejsou to jediné, co může hnízdění čejkám zhatit. Více než polovina hnízd je před vylíhnutím navštívena predátorem. Díky dlouhodobému sledování čejčí inkubace s pomocí miniaturních kamer dnes víme, že hnízda jihočeské čejky jsou predována prakticky jen v noci, a to obvyklou skladbou nočních savců, zejména liškou obecnou a kunou skalní.

Když se čejčí kuřátka vylíhnou, překypují životem. Krátce po oschnutí jsou schopna se postavit na nohy a vykročit pevným (jen zpočátku lehce roztřeseným) krokem z rodného hnízda, do kterého se již nikdy nevrátí. Kuřátka umí chodit, běhat, dokonce i plavat a umí si sama sbírat potravu, ale sporý šat z prachového peří jejich ani ne dvacetigramová tělíčka ještě dlouho nezvládne chránit před chladem. Na rodiče tak v průběhu déle než měsíc trvajícího růstu mláďat do vzletnosti připadne kromě volby míst, kam s rodinkou zamíří a ochranou kuřat před predátory i nutnost být kuřátkům nablízku a umožnit jim se v případě potřeby přijít zavrtat do teplého peří na břiše rodičů.

I přes obdivuhodnou vitalitu kuřátek a pečlivost rodičů není cesta malých čejek ke vzletnosti nijak jednoduchá a jen v menšině případů končí úspěchem. Na vině v tomto případě nejsou zdaleka predátoři, jejichž spektrum je u mláďat o poznání širší, než v případě hnízd. Zatímco hnízda si zjevně čejky obratnými útoky ve vzduchu i zasednutím snůšky dokážou efektivně ochránit alespoň před denními predátory z řad ptáků, u kuřátek rozběhaných na větší ploše se jim to bohužel často nepodaří. Životní pouť řady kuřat však končí i mnohem prostěji – uvíznutím v husté vegetaci. Rodiče se totiž s kuřátky často přesunují na vhodnější lokality, a to i na vzdálenost několika kilometrů! Někdy musí opustit rychle zarůstající hnízdní lokalitu a přesunout se na plochu s řidším a přehlednějším porostem, často se však snaží z na troud suchých polí přesunout k potravně úživnější mokřině, což zejména v suchých letech, mezi které minimálně první polovina letošní sezony bezpochyby patřila, může být tvrdý oříšek. Ne vždy se bohužel rodičům podaří najít vhodnou trasu a smrtelnou překážkou se kuřátkům může stát i hustě zarostlý příkop podél silnice, či úzké vodní strouhy. Pokud bychom čejkám chtěli jejich pouť s kuřátky usnadnit, udržování drobných mokřin v zemědělské krajině s pro kuřátka prostupným porostem by jistě bylo dobrou cestou, kterou by ocenila i celá řada dalších druhů (nejen) ptáků.

Jak je z předchozích odstavců asi patrno, současná situace čejek v naší krajině není růžová. Ze všech hnízdních pokusů našich vysílačkou značených čejek se pouze ve 14 % případů alespoň jedno kuře podařilo dovést do vzletnosti, což skutečně není mnoho a je to méně, než by čejky potřebovaly pro zajištění stabilní populace. Pokud čejka o hnízdo či kuřátka přijde, nemusí to pro ni nutně znamenat ztracenou sezonu. Často se pokusí o náhradní hnízdění! Rychle rostoucí plodiny v zemědělské krajině však s postupem času zmenšují prostor, ve kterém se čejka cítí dobře a její okno příležitosti se pro danou hnízdní sezónu postupně zavírá. A čím jsou jara teplejší a zemědělské postupy preciznější, zavírá se bohužel rychleji a rychleji.

Nyní se nacházíme na samém konci hnízdní sezony. Většina zemědělské krajiny je pokryta hustou a vysokou vegetací vzrostlých plodin a čejky jsou tak soustředěny na několika málo již sklizených plochách, či dnech vypuštěných rybníků. Proto od nás právě touto dobou (přelom června a července) přibližně třetina čejek odlétá, a to převážně do Francie. Ty, které zde zůstanou, nám s postupující sklizní budou dělat společnost na polích a vypuštěných rybnících až do pokročilého podzimu, kdy se rovněž vydají do zimovišť v západní Evropě. Tam budou rozprostřeny od nedozírných polí západní Francie až k pastvinám Pyrenejského poloostrova očekávat další hnízdní sezonu. S nadějí, že pro ně bude o trochu příznivější než ta předchozí a že se jim podaří si své místo v naší zemědělské krajině uhájit i pro budoucí populace – naše i jejich.

Fotogalerie