Jména zvířat

Návštěvníci se nás často ptají, jak se jmenuje to či ono zvíře. Lidé zkrátka dávání jmen milují. Pojmenováváme svá auta, robotické vysavače (kterým pak nadáváme, když se zaseknou pod sedačkou v obýváku), a dokonce i fikusy v květináči. Tak proč nedopřát jméno každému syslovi, vydře nebo plameňákovi?

Když procházíte kolem výběhu a na jmenovce stojí pouze „krokodýl nilský – Crocodylus niloticus“, vaše kreativní já možná okamžitě protestuje. V hlavě se vám rozbliká neonový nápis, že tenhle majestátní zubatý krasavec se prostě MUSÍ jmenovat Karlos, chovatel mu o pauze nosí sardinky a večer si spolu plácnou tlapou na dobrou noc. Je to lidská přirozenost. Chceme si se zvířaty vytvořit pouto, dát jim identitu a mít pocit, že jim rozumíme. Návštěvníci jsou pak často zklamaní, když zjistí, že právě jejich oblíbenec žádné oficiální jméno nemá. Copak to nějakému zvířeti škodí, když mu budeme říkat třeba Bublina?

No, vlastně tak trochu ano.

méno dělá z divokého zvířete "kamaráda"

 Největší potíž se jmény zvířat se jmenuje antropomorfizace. Zní to jako zaříkadlo z Harryho Pottera, ale znamená to jednoduše polidšťování. Jakmile medvěd dostane jméno, přestáváme ho vnímat jako medvěda a začínáme ho vidět jako… Míšu. A Míša přece nemůže být nebezpečný. Míša má rád med, je roztomilý a nikdy by nás nepoškrábal. Když se tygr jmenuje Albert, podvědomě mu připisujeme vlastnosti strýčka Alberta – třeba že je trochu líný a má rád uzeniny. Ve skutečnosti je to predátor, který by strýčka Alberta snědl k obědu. Když lidé dávají divokým zvířatům jména, začínají jim připisovat lidské vlastnosti a motivace – a leckdo má dokonce představu, že nejlíp by jim bylo u něj doma na gauči. Přitom před námi nestojí plyšák z dětského pokoje, ale divoké zvíře s přirozenými instinkty. Tygr nepotřebuje slavit svátek s dortem z mletého masa a svíčkami. Potřebuje hlavně respekt k tomu, že je divoká šelma.

Emoční past

Nebo si představte následující scénář – a věřte, že se v mnoha zoo skutečně odehrával, a někde odehrává dodnes. V zoo se narodí orangutan. Celá země okamžitě propadne kolektivnímu šílenství. Na webu zoo se spustí hlasování, přijde přes dva tisíce návrhů. Padají tipy jako Nori, Mango nebo Bambulín. Nakonec vyhraje jméno Hutan – indonésky „les". Tisková agentura vydá zprávu. Hutan má vlastní hashtag. Má jméno, příběh, fanoušky. Lidi ho milují.

Příběhy jsou skvělé – ale jen pokud nepřehluší to hlavní: posláním zoo je chránit celé druhy, ne jednoho konkrétního hrdinu se jménem. Pokud se mládě stane populárním díky „příběhu", je pro návštěvníky (ale i ošetřovatele) mnohem těžší se vyrovnat s tím, když zvíře v rámci chovného programu musí odejít do jiné zoo – nebo v horším případě uhyne, či musí být utraceno. I když Hutan dostal lidské jméno, nesmíme zapomínat, že zůstává především hrdým vyslancem svého ohroženého druhu.

Jméno jako zmatek v systému

Moderní zoologické zahrady fungují jako velká mezinárodní síť. Aby ohrožené druhy nevymřely, chovatelé z celého světa si zvířata mezi sebou propůjčují a domlouvají jim „rande" v rámci záchranných chovných programů. Jedinci v zoo jsou zaznamenáváni v mezinárodním registru, kde se sleduje genetika, příbuzenské vztahy a plánují se chovné páry – a v téhle databázi jsou evidováni pod čísly, nikoli jmény.

Představte si, že lev Bedřich odcestuje do zoo v Německu. Místní chovatelé mu začnou říkat Fritz, protože Bedřich je pro ně slovní oříšek. V Anglii z něj pak může být Freddie. Po třetím stěhování by v tom byl takový zmatek, že by mezinárodní koordinátoři chovu jen zoufale lomili rukama. Číslo v plemenné knize je sice na první pohled chladné, ale mluví jím chovatelé po celém světě – a zvířeti zajišťuje jasný a bezpečný rodokmen.

Abych ale byl spravedlivý...

Ošetřovatelé svým svěřencům jména neoficiálně dávají velmi často. A je to pochopitelné – mezi ošetřovatelem a zvířetem vzniká obrovské pouto, zvlášť když spolu tráví dlouhé roky.

U slonů, velkých šelem, primátů nebo kytovců, zvířat s výraznou individualitou nebo složitou sociální strukturou může být jméno dokonce skvělou pracovní pomůckou. Pomáhá při každodenním tréninku, když chovatel potřebuje přivolat jednoho konkrétního jedince od zbytku skupiny nebo kvůli veterinární péči. Chovatelé tak svým svěřencům soukromě a s láskou přezdívají. Jen už z toho prostě neděláme velkou show s celebritami, politiky a dortem ve tvaru zvířecí tlapky.

A to je, myslím, naprosto v pořádku. Nejde o to zakázat chovatelům mít ke svým svěřencům vztah. Jde o to, co se stane ve chvíli, kdy jméno vstoupí na veřejnost.

Závěrem

Moderní zoo není „zookoutek" ani stanice pro domácí mazlíčky. Zvířata u nás reprezentují své divoké příbuzné v přírodě a jejich skutečným posláním je ochrana ohrožených druhů a jejich biotopů. Až příště uvidíte v naší zoo tygřici Altaicu, medvědici Gul nebo si vzpomenete na vydráka Pašu, vězte, že jejich jména jsou spíš dědictvím minulosti. Pro budoucnost zvířat v přírodě je totiž mnohem důležitější jejich genetická hodnota a zdraví než to, jak zvučné jméno mají napsané na cedulce u výběhu.

Fotogalerie