Sýček obecný - sova opředená legendami je na pokraji vyhynutí

Zatímco starověcí Řekové sýčka uctívali, byl pro ně symbolem moudrosti a vzdělanosti, staří Egypťané či Slované považovali sýčky za ptáky zlověstné a nečisté. Tato drobná sovička se stala poslem špatných zpráv, neštěstí či dokonce smrti. Vžitost této pověry dokládají i verše Jiřího Wolkera z básně Nevěrná ze sbírky Těžká hodina. 

S

ýček obecný patří k nejohroženějším ptákům v naší krajině. Tato malá zavalitá sova dosahuje velikosti kosa, má krátký ocas a širokou plochou hlavu. Zbarvení peří je z vrchu tmavohnědé s bělavými skvrnami, spodní část těla je bělavá s podélnými tmavohnědými skvrnami. Obě pohlaví jsou vybarvena stejně. Potravu tvoří drobní obratlovci (zejména savci), či různé druhy bezobratlých jako jsou můry, brouci nebo žížaly. Hnízdí v jarních měsících v dutinách stromů, ale využívá také lidské stavby např. stodoly. V české krajině hnízdí v podstatě už jen v budkách vytvořených člověkem. Samička klade do dutiny či budky 4 – 6 bílých vajec, které inkubuje 27 - 33 dnů. V období inkubace vajíček a prvních zhruba 14 dnech po vylíhnutí mláďat je samice závislá na potravě donášené samcem. Poté už se do krmení mláďat zapojuje i samice. Mladí sýčci opouští hnízdní dutinu ve věku 28 - 32  dnů, avšak plné vzletnosti dosahují až ve věku 40 – 45 dnů. Mláďata zůstávají v okrsku rodičů do počátku podzimu, poté se rozsidlují po okolí nejčastěji do vzdálenosti 20 km. 

 "Naše zoologická zahrada chová sýčky od roku 1996 a první úspěšný odchov proběhl v roce 2001. Od této doby se sýčky daří rozmnožovat téměř každý rok. Mláďata předáváme do jiných institucí k dalšímu chovu nebo je poskytujeme pro repatriace do volné přírody a to konkrétně do oblastí okolo Spáleného Poříčí či v okolí německého města Cham."

Dříve byl sýček běžným druhem, ale od 80. let 20. století začaly jeho stavy prudce klesat, téměř až o 90 %. V České republice se odhaduje početnost na 100 – 130 párů. V současnosti se tento druh vyskytuje pouze v prostorově izolovaných oblastech a to především v severozápadních Čechách, kde se tato drobná sova dosud nachází početněji, a na jižní Moravě. Velmi malé izolované populace jsou dále známy z Plzeňska, z Královehradeckého kraje a ze střední Moravy. Jednou z hlavních příčin jeho ohrožení je ztráta mozaikovosti zemědělské krajiny. Právě pestrost krajiny sýčkovi velice vyhovuje. Dalšími faktory, které způsobují úbytek sýčka, jsou tzv. „lidské pasti“. Pod tímto pojmem si můžeme představit nezajištěné komíny, roury, nezakryté vodní nádrže, ale také dopravu, kontaminaci prostředí, úbytek hmyzu a přirozených úkrytů, ztrátu přirozených hnízdišť, či pronásledování sýčků kvůli nelegálnímu obchodu.   

V České republice vznikl pro sýčka obecného záchranný program, který byl v roce 2020 schválen Ministerstvem životního prostředí ČR. Hlavním záměrem záchranného programu je samozřejmě zabránit vyhynutí sýčka obecného na našem území. Konkrétnějším cílem je pak stabilizování životaschopné, rozmnožující se a plošně rozšířené populace sýčka s pozitivní vývojovou perspektivou, která bude mít početnost minimálně 1 000 párů. V záchranném programu jsou naplánovány činnosti, tzv. opatření, jejichž cílem je odstranit či zmírnit vliv faktorů, které sýčky ohrožují. Zásadním opatřením jsou aktivity pro odstranění antropogenních pastí.  Konkrétně se jedná o vyhledávání a zabezpečení technických pastí, zakrytí elektrických betonových sloupů a zabezpečení rizikových komínů. Dalším opatřením jsou aktivity pro eliminaci nedostatku a nedostupnosti kořisti. Ty spočívají ve vhodné seči travních porostů, v zakládání travnatých pásů, ve zmenšení rozlohy jednotlivých ploch zemědělské půdy, ve speciálním hospodaření na orné půdě, v omezení používání antiparazitik a pesticidů.

Naše zoologická zahrada chová sýčky od roku 1996 a první úspěšný odchov proběhl v roce 2001. Od této doby se sýčky daří rozmnožovat téměř každý rok. Mláďata předáváme do jiných institucí k dalšímu chovu nebo je poskytujeme pro repatriace do volné přírody a to konkrétně do oblastí okolo Spáleného Poříčí či v okolí německého města Cham.

Fotogalerie

Autorka článku: Markéta Jariabková

Redakční úpravy: Roman Kössl a Isabela Okřinová

Autor fotografií: viz. popisky ve fotogalerii