02/2023

Magazín pro všechny příznivce Zoo Hluboká – dozvíte se v něm podrobnosti o dění v zoo, informace o zajímavých zvířatech i ochraně přírody. Původní verze Zoo novin vycházela od roku 2007 jako příloha Robinsona a byla určena především k šíření v tištěné formě.

• Titulka

  Zoo noviny

  magazín Zoo Hluboká

  2/2023

• Obsah

  Obsah

  S MLÁĎATY SE ROZTRHL PYTEL

  V LETOŠNÍM ROCE SE ZOO HLUBOKÁ PŘIDÁVÁ K ZÁCHRANĚ KARASE OBECNÉHO

  SÝČEK OBECNÝ - SOVA OPŘEDENÁ LEGENDAMI JE NA POKRAJI VYHYNUTÍ

  NAŠE SOVY UŽ BYDLÍ V NOVÉM, TEDY STARONOVÉM

  CO MÁ TA HUSA NA KRKU?

  HRAVÉ ÚKOLY PRO DĚTI

  V JIŽNÍCH ČECHÁCH TO LETOS VYHRÁLI BRAMBORNÍČCI

  ŽELVA NÁDHERNÁ - NECHTĚNÝ HOST V NAŠÍ PŘÍRODĚ

  DVĚ TVÁŘE BOBRŮ

• Editorial

  Editorial

  "Expozice zoologických zahrad jsou dnes stále naturalističtější a snaží se vtáhnout návštěvníky do prostředí zvířat. Pozorovat zvíře v téměř autentickém prostředí je totiž mnohem působivějším zážitkem. Proto by byla škoda, kdyby zoo zůstaly skanzenem s udržováním historického přístupu k navrhování expozic."

  Z

  ačátkem prázdnin se pro veřejnost otevírá kompletně zrekonstruovaná expozice, která představuje naše a další evropské druhy sov. Přestavbou sovince vzniklo moderní zařízení pro chov a prezentaci zvířat, které je zase na úplně jiné úrovni, než to předchozí. Něco o jeho historii a podobě si můžete přečíst uvnitř tohoto čísla. Já bych se ale v úvodu chtěl dotknout výstavby nových expozic v zoo obecně. Možná se vám to z pohledu zvenčí zdá divné, ale je dobře, že některé expozice nevydrží v zoo příliš dlouho. Někdy je 20 let až příliš. Naše poznání i vývoj chovu zvířat i expozičního designu totiž neustále rostou. Způsoby, jak chovat zvířata v omezeném prostoru, aniž by strádala, a jak je představit veřejnosti, aby se o nich dozvěděla co nejvíce informací, jsou stále lepší. Proto bývá každá nová expozice v zoo dokonalejší a úžasnější. Nechci tvrdit, že v zoologických zahradách neexistují nadčasové expozice, které třeba i po padesáti letech fungují výborně a návštěvníkům mají stále co říci. Je ale nešťastné, když se někde v zoo kdysi postavila obří betonová stavba, která už dávno nevyhovuje potřebám zvířat, chovatelů ani návštěvníků, a prakticky se nedá přestavět nebo dokonce  zbourat a nahradit. Expozice zoologických zahrad jsou dnes stále naturalističtější a snaží se vtáhnout návštěvníky do prostředí zvířat. Pozorovat zvíře v téměř autentickém prostředí je totiž mnohem působivějším zážitkem. Proto by byla škoda, kdyby zoo zůstaly skanzenem s udržováním historického přístupu k navrhování expozic. Zoologické zahrady si stále více uvědomují svou odpovědnost za ochranu přírody a biologické rozmanitosti. Nyní, když se vzdělávání k ochraně přírody stalo naším specifickým cílem, je takový přístup ke stavbě nových expozic mnohem důležitější.

  
  

  Roman Kössl

  zástupce ředitele

  
  

  
  

  
  

  
  

  Zoo noviny - červen 2023 (číslo 2/23)

  vychází 4x ročně

  Redakční rada: Roman Kössl, Isabela Okřinová, Markéta Jariabková

  foto sýčka na titulní straně: wirestock (Image by wirestock on Freepik)

• Další mláďata

  S mláďaty se roztrhl pytel...

  Přinášíme Vám krátký přehled nových přírůstků, které se narodily či vylíhly v období od dubna do června letošního roku.

  Tamarín pinčí

  Na konci dubna přibyla do naší skupiny tamarínů pinčích dvě mláďata. Tento druh patří do skupiny tzv. drápkatých opiček. Žijí v malé rodinné skupině, která vždy drží při sobě. O narozená mláďata pečuje samec či starší sourozenci, kteří je vozí na zádech. Matka si je bere pouze na kojení. 

  Orel skalní

  Na přelomu dubna a května se vylíhlo jedno mládě. Jde o čtvrté úspěšně odchované mládě orla skalního v historii Zoo Hluboká. S tímto druhem se můžete setkat i u nás ve volné přírodě, a to pouze na dvou lokalitách - Beskydy a Jeseníky. Orel skalní je druhým největším orlem vyskytujícím se na našem území.

  Surikata

  Surikaty patří mezí velmi atraktivní druhy naší zoologické zahrady. Díky dvěma mláďatům, která se narodila v druhé polovině května, je na ně teď upírána pozornost o to větší. Tyto drobné šelmičky z jižní Afriky však nejsou tak mírumilovné, jak se na první pohled zdá. Málokdo ví, že si při lovu potravy dokáží hravě poradit např. s jedovatým hadem či štírem.  

  Plameňák růžový

  U tohoto druhu disponujeme největším hejnem v České republice, které čítá okolo 130 jedinců. V období hnízdění, které právě probíhá, pak hejno obvykle doplní 20-30 mláďat. Aktuální, ne však konečný počet letos vylíhlých mláďat je 18. 

  Kvakoš noční

  Početné odchovy se nám daří i u kvakošů nočních. V letošním roce se vylíhlo celkem 18 mláďat. Ta budou v průběhu srpna okroužkována ornitologickým a odečítacím kroužkem a následně vypuštěna do volné přírody. Posílí tak populaci vyskytující se na okolních lokalitách. Od roku 2009 do roku 2022 jsme vypustili celkem 193 jedinců.

  
  

  Kolpík bílý

  Chovné hejno kolpíků bílých se během května rozrostlo o 9 mláďat. V ČR je tento druh kriticky ohrožený. Jediná hnízdní lokalita kolpíka bílého v ČR jsou Vrbenské rybníky u Českých Budějovic. Od roku 2009 tento druh pravidelně množíme a odchovy poskytujeme dalším institucím. Tento zajímavý a chráněný druh můžete vidět společně s dalšími evropskými druhy ve voliéře naproti divadlu.

  
  

  Sysel obecný

  V 50. letech 20. století byl sysel obecný na území ČR hojně se vyskytujícím druhem. Kvůli zemědělství však začaly jeho počty rapidně klesat a on se tak stal kriticky ohroženým druhem. Aby nedošlo k úplnému vymizení sysla z naší krajiny, vznikl na něj záchranný program. Naše zoo je do tohoto programu aktivně zapojena. Každoročně ve spolupráci s jinými zoologickými zahradami vypouštíme několik desítek mláďat. Doufáme, že letošní mláďata opět posílí populace sysla obecného ve volné přírodě. Zatím jich můžete spoustu vidět na našem syslím kopci.

  Papoušek vlnkovaný

  Papoušek vlnkovaný, též nazývaný andulka, je malý papoušek původem z Austrálie. Naše chovné hejno společně s letošními mláďaty můžete vidět v australské expozici, která se nachází u pokladny zoo. Přírodní zbarvení andulky je zeleno-žluté s černými „vlnkami“. Přesně takto zbarvené jedince uvidíte i u nás. Úspěšně si totiž držíme tuto přirozenou linii bez všemožných barevných mutací.

  Fotogalerie

  Autor článku: Tomáš Mejda

  Redakční úpravy: Isabela Okřinová, Markéta Jariabková a Roman Kössl

  Autorka fotografií: Michaela Jerhotová

• Karas obecný

  V letošním roce se Zoo Hluboká přidává k záchraně karase obecného

  Karas obecný je kaprovitá ryba, která byla dříve hojná v návesních rybnících, zarostlých tůních a slepých ramenech řek. Dnes je na pokraji vyhynutí. Přirozený výskyt zahrnuje celou Evropu východně od Rýna až po východní Sibiř k povodí řeky Kolymy, kromě západní části Skandinávie. Do Francie a Anglie byl historicky vysazen, introdukován byl také do Itálie a Španělska. Jeho areál se ale dlouhodobě zmenšuje, v povodí Odry již téměř vymizel. U nás se karas obecný dosud hojněji vyskytuje v povodí Lužnice, Berounky, Ohře a Sázavy, dále v oblasti soutoku Moravy a Dyje i ve vyšších partiích těchto řek.

  S

  vým tvarem a zbarvením se karas nejvíce podobá kaprovi, ale na rozdíl od všem známého kapra mu chybí vousky. Karas je velmi odolná ryba. Dokáže žít a prosperovat ve vodách chudých na kyslík, kde dobře snáší i bezkyslíkaté prostředí (tzv. anoxii), což jiné druhy ryb nedokážou. Umí i dlouhodobě přepnout na anaerobní (bezkyslíkatý) metabolismus, a tak přežije i v tůních pod ledem a sněhem, kde v zimě kyslík rychle a na dlouhou dobu dochází. Ostatní ryby a rybí predátoři podobné možnosti nemají, a tak dlouhé zimy napomáhaly karasovi stát se jedinou rybou v zarostlé tůni. V dnešní době je karas obecný velmi vzácný z důvodu ubývání pro něj vhodných lokalit. Dochází k zanášení a vysychání původních jezírek a tůní. Dalším důvodem úbytku početnosti karase obecného je to, že do našich vod byl zavlečen nepůvodní karas stříbřitý. Ten, díky podobné odolnosti, schopnosti množit se pomocí gynogeneze (nepohlavním rozmnožování) a rychlejšímu růstu, vytlačil karase obecného z jeho původních lokalit a spolu s ním i další druhy živočichů, např. obojživelníků. Jsou také známý hybridi (kříženci) mezi karasem obecným a stříbřitým, kteří ale nakonec nejsou tolik hojní a nepředstavují takový problém, jak se dříve myslelo.

   "U nás v zoologické zahradě si můžete karase obecného prohlédnout v akváriu hned vedle vyder. Akvárium obývá celkem 6 jedinců tohoto druhu ryby společně s línem obecným, ploticí obecnou a slunečnicí pestrou. Karas si také plave v jezírku kolem lemuřího ostrova, kde bylo letos v dubnu vypuštěno celkem 42 jedinců."

  
  

  Poznat karase obecného od karase stříbřitého není někdy úplně jednoduché. Opravdu problém je rozeznat jejich hybrida. Tělo karase obecného může mít vlivem prostředí různý tvar i zbarvení. Tělo může být nízké až vysoké. V prestižním vědeckém časopise bylo publikováno, že je to obratlovec s tzv. indukovanou změnou morfologie. Vysokotělá forma ryby (tvarem připomínající talíř) vzniká v přítomnosti predátorů (např. štiky) na základě chemických látek uvolňujících se z těla zraněného karase. Vysoký tvar těla má odradit predátory od útoku na tak rozměrnou kořist. Karas se dožívá 6 až 10 let, pohlavní dospělosti dosahuje kolem druhého až třetího roku života. Rozmnožuje se v období od května do července, když teplota vody dosahuje 15 – 18 °C. V našich podmínkách dorůstá délky zhruba 10 až 30 cm.

  U nás v zoologické zahradě si můžete karase obecného prohlédnout v akváriu hned vedle vyder. Akvárium obývá celkem 6 jedinců tohoto druhu ryby společně s línem obecným, ploticí obecnou a slunečnicí pestrou. Karas si také plave v jezírku kolem lemuřího ostrova, kde bylo letos v dubnu vypuštěno celkem 42 jedinců. Pokud se bude karasům v jezírku líbit a budou se zde rozmnožovat, jejich potomci budou následně vypouštěni do předem vybraných tůní a jezírek zpět do volné přírody. Důležité je, aby se zde pak nesetkal s karasem stříbřitým, který by ho opět „převálcoval“. Důležitá je též absence jakéhokoliv rybářského hospodaření, neboť karas stříbřitý je častou příměsí v násadě kapra obecného. Rybáři často vozí právě karase stříbřitého jako nástražní rybku na štiku a sumce. Jediná efektivní ochrana je proto možná v rybnících a tůních oddělených od hlavního toku našich řek.

  Hydrobiologický ústav Biologického centra Akademie věd České republiky, Česká zemědělská univerzita v Praze a Zoo Praha spustili projekt na záchranu karase obecného již před dvěma lety. Cílem projektu je zmapovat úbytek karase obecného v čase, vytipovat jeho vhodné zbytkové populace k využití pro jeho návrat do krajiny, najít vhodné lokality pro vysazení a zároveň zmapovat invazi karase stříbřitého v České republice. V minulém roce se do projektu zapojila Zoo Plzeň a letos i my. Jsme moc rádi, že naše zoologická zahrada může přispět k záchraně tohoto původního druhu ryby v České republice a pomoci při jeho navrácení do volné přírody. Více o záchranném projektu se můžete dozvědět na stránkách https://zachrankarase.cz/, kde je možné se zaregistrovat a zapojit se tak do hledání posledních populací karase obecného.

  Fotogalerie

  Autorka článku: Štěpánka Říčanová

  Redakční úpravy: Roman Kössl a Isabela Okřinová

  Autor fotografií: Marek Šmejkal

• Sýček obecný

  Sýček obecný - sova opředená legendami je na pokraji vyhynutí

  Zatímco starověcí Řekové sýčka uctívali, byl pro ně symbolem moudrosti a vzdělanosti, staří Egypťané či Slované považovali sýčky za ptáky zlověstné a nečisté. Tato drobná sovička se stala poslem špatných zpráv, neštěstí či dokonce smrti. Vžitost této pověry dokládají i verše Jiřího Wolkera z básně Nevěrná ze sbírky Těžká hodina. 

  S

  ýček obecný patří k nejohroženějším ptákům v naší krajině. Tato malá zavalitá sova dosahuje velikosti kosa, má krátký ocas a širokou plochou hlavu. Zbarvení peří je z vrchu tmavohnědé s bělavými skvrnami, spodní část těla je bělavá s podélnými tmavohnědými skvrnami. Obě pohlaví jsou vybarvena stejně. Potravu tvoří drobní obratlovci (zejména savci), či různé druhy bezobratlých jako jsou můry, brouci nebo žížaly. Hnízdí v jarních měsících v dutinách stromů, ale využívá také lidské stavby např. stodoly. V české krajině hnízdí v podstatě už jen v budkách vytvořených člověkem. Samička klade do dutiny či budky 4 – 6 bílých vajec, které inkubuje 27 - 33 dnů. V období inkubace vajíček a prvních zhruba 14 dnech po vylíhnutí mláďat je samice závislá na potravě donášené samcem. Poté už se do krmení mláďat zapojuje i samice. Mladí sýčci opouští hnízdní dutinu ve věku 28 - 32  dnů, avšak plné vzletnosti dosahují až ve věku 40 – 45 dnů. Mláďata zůstávají v okrsku rodičů do počátku podzimu, poté se rozsidlují po okolí nejčastěji do vzdálenosti 20 km. 

   "Naše zoologická zahrada chová sýčky od roku 1996 a první úspěšný odchov proběhl v roce 2001. Od této doby se sýčky daří rozmnožovat téměř každý rok. Mláďata předáváme do jiných institucí k dalšímu chovu nebo je poskytujeme pro repatriace do volné přírody a to konkrétně do oblastí okolo Spáleného Poříčí či v okolí německého města Cham."

  
  

  Dříve byl sýček běžným druhem, ale od 80. let 20. století začaly jeho stavy prudce klesat, téměř až o 90 %. V České republice se odhaduje početnost na 100 – 130 párů. V současnosti se tento druh vyskytuje pouze v prostorově izolovaných oblastech a to především v severozápadních Čechách, kde se tato drobná sova dosud nachází početněji, a na jižní Moravě. Velmi malé izolované populace jsou dále známy z Plzeňska, z Královehradeckého kraje a ze střední Moravy. Jednou z hlavních příčin jeho ohrožení je ztráta mozaikovosti zemědělské krajiny. Právě pestrost krajiny sýčkovi velice vyhovuje. Dalšími faktory, které způsobují úbytek sýčka, jsou tzv. „lidské pasti“. Pod tímto pojmem si můžeme představit nezajištěné komíny, roury, nezakryté vodní nádrže, ale také dopravu, kontaminaci prostředí, úbytek hmyzu a přirozených úkrytů, ztrátu přirozených hnízdišť, či pronásledování sýčků kvůli nelegálnímu obchodu.   

  V České republice vznikl pro sýčka obecného záchranný program, který byl v roce 2020 schválen Ministerstvem životního prostředí ČR. Hlavním záměrem záchranného programu je samozřejmě zabránit vyhynutí sýčka obecného na našem území. Konkrétnějším cílem je pak stabilizování životaschopné, rozmnožující se a plošně rozšířené populace sýčka s pozitivní vývojovou perspektivou, která bude mít početnost minimálně 1 000 párů. V záchranném programu jsou naplánovány činnosti, tzv. opatření, jejichž cílem je odstranit či zmírnit vliv faktorů, které sýčky ohrožují. Zásadním opatřením jsou aktivity pro odstranění antropogenních pastí.  Konkrétně se jedná o vyhledávání a zabezpečení technických pastí, zakrytí elektrických betonových sloupů a zabezpečení rizikových komínů. Dalším opatřením jsou aktivity pro eliminaci nedostatku a nedostupnosti kořisti. Ty spočívají ve vhodné seči travních porostů, v zakládání travnatých pásů, ve zmenšení rozlohy jednotlivých ploch zemědělské půdy, ve speciálním hospodaření na orné půdě, v omezení používání antiparazitik a pesticidů.

  Naše zoologická zahrada chová sýčky od roku 1996 a první úspěšný odchov proběhl v roce 2001. Od této doby se sýčky daří rozmnožovat téměř každý rok. Mláďata předáváme do jiných institucí k dalšímu chovu nebo je poskytujeme pro repatriace do volné přírody a to konkrétně do oblastí okolo Spáleného Poříčí či v okolí německého města Cham.

  
  

  Fotogalerie

  Autorka článku: Markéta Jariabková

  Redakční úpravy: Roman Kössl a Isabela Okřinová

  Autor fotografií: viz. popisky ve fotogalerii

• Nový sovinec

  Naše sovy už bydlí v novém, tedy v staronovém

  Tak se sovy konečně dočkaly! A my také. V prvních týdnech července bude návštěvníkům zpřístupněna nová expozice evropských sov. No, nová… vlastně staronová. První moderní sovinec jsme v Zoo Hluboká vybudovali již na konci roku 2004 a tenhle nový ji po devatenácti letech nahradil. Na původním místě a v téměř původním půdorysu.

  A

  le raději od začátku. Sovy byly součástí naší kolekce zvířat od počátků zoo. První souhrnná expozice ale vznikla někdy na začátku 70. let minulého století a zastaralá, celkem v ostudném stavu vydržela na stejném místě v téměř nezměněné podobě až do počátku nového tisíciletí. Jednalo se tenkrát o řadu malých kovových voliér na betonovém základě naproti výběhu s muflony (kdo si ještě pamatuje v místech, kde dnes stojí africká expozice Mpala, muflony?). Byly zde téměř všechny větší druhy sov žijící v naší přírodě. A bylo je docela době vidět, protože voliérky byly malé a mělké. Sovy, i když se tísnily u zadní stěny, seděly vlastně téměř vždy blízko pletiva. Jak se zoo začala rozšiřovat na pozemky získané v 90. letech, stala se nová expozice sov jednou z prvních v tomto novém areálu. Kolem ní a za ní v té době byla už jenom louka… a další velké plány. Nový soví areál nám umožnil zlikvidovat již dlouho nevyhovující ubikace pro sovy ve staré části zoo. Celkem 12 druhů evropských sov zde dostalo k dispozici odpovídající velké voliéry, které byly osázeny stromy, keři a dalšími rostlinami, odpovídajícími biotopu konkrétního druhu. Protože se stavělo doslova a do písmene „na zelené louce“, a lesní vegetace zde chyběla, rychlý dojem z procházky lesem jsme se snažili vytvořit také pergolou a lanky nad cestičkami pro návštěvníky, které měly porůst různými popínavými rostlinami. Ty měly co nejrychleji vytvořit dojem stromových korun nad hlavou. Expozice potřebovala trošku zarůst, aby byl dojem dokonalý. Proto jsme jí dali chvíli čas a expozice byla tehdy pro návštěvníky zpřístupněna až následující rok. A náš sovinec se líbil - jak návštěvníkům, tak i kolegům z jiných zoologických zahrad. Sovy byly dobře pozorovatelné i ve velkých voliérách. Navíc v „přirozeném“ prostředí, kde fotografové mohli udělat fotky skoro jako z přírody. Jenže, konstrukce voliér byla z dřevěných trámků a prken, což nevydrží věčně.   

   "Až všechny rostliny dorostou, bude každá voliéra napodobovat prostředí, které je pro jednotlivé druhy sov typické. Voliéra puštíků bělavých je například osázena zejména buky. Ty navozují atmosféru bukových lesů, ve kterých se tyto sovy ve Střední Evropě vyskytují nejčastěji. Výr velký zase nejraději vyhledává oblasti s balvany, proto jich jeho voliéra obsahuje nejvíc."

  Dřevo se začalo po letech pod vlivem podmínek rozpadat a ve vlhkém, teď už „lesním“ prostředí ho napadly dřevokazné houby. Už v roce 2019 proto bylo rozhodnuto, že voliéry je nutné obnovit. Projektant zpracoval projekt, který respektoval podle našich požadavků potřeby sov i stávající vzrostlé stromy, aby byl co nejvíce zachován charakter původní expozice. S rozmístěním voliér se tedy nedalo příliš hýbat. Navrhl ale na jejich stavbu trvanlivější materiály, a voliéry se většinou zvětšily do výšky. Pod vlivem pandemie covidu se začalo stavět až v červnu loňského roku. Stavbu jsme museli několikrát přerušit. Například se nepracovalo celé prázdniny, což je pro nás hlavní návštěvnická sezona. V září pak celý měsíc pršelo. Práce byly přerušeny i na vánoční svátky, kdy je v zoo opět velký pohyb návštěvníků. V podstatě jsme mohli pracovat, jen když byl v zoo relativní klid, protože přístup k soví expozici je jen přes návštěvnickou trasu.

  Do roka pak na původním místě vyrostly nové moderní voliéry. Jejich kostru tvoří ocelová konstrukce, která je v zadních částech voliér opláštěná trvanlivými cementotřískovými deskami. Pohledové části jsou zasíťované silonovou sítí, přes kterou je do voliér lépe vidět než přes klasické drátěné pletivo. Viditelné ocelové sloupy nesoucí sítě byly skryty za dubové nebo akátové klády a působí tedy spíše jako kmeny vzrostlých stromů. Po úpravě cestiček pro návštěvníky se naši zaměstnanci postarali ještě o dosázení chybějících keřů, nových stromků a velkého množství různých lesních bylin a kapradin do podrostu. Návštěva sovince tak má imitovat procházku přirozeným smíšeným lesem. Až všechny rostliny dorostou, bude každá voliéra napodobovat prostředí, které je pro jednotlivé druhy sov typické. Voliéra puštíků bělavých je například osázena zejména buky. Ty navozují atmosféru bukových lesů, ve kterých se tyto sovy ve Střední Evropě vyskytují nejčastěji. Výr velký zase nejraději vyhledává oblasti s balvany, proto jich jeho voliéra obsahuje nejvíc. Kalous pustovka žije v otevřené krajině, jako jsou mokřady, vlhké louky nebo vřesoviště a často sedí na zemi. Velké stromy tedy ve voliéře úplně chybí a dno voliéry je vyvýšené, aby návštěvníci mohli tuto sovu pozorovat v její úrovni. Do voliéry k sovám páleným jsme umístili ještě i poštolky obecné, jako ukázku synantropních druhů (tj. druhů, které žijí v blízkosti lidských sídel nebo v krajině hodně upravené člověkem) – proto je jejich expozice vybavena starými trámy a imituje nějakou starou zarostlou stodolu, nebo chcete-li půdu.

  Na poslední chvíli jsme se ještě rozhodli doplnit povrch cestiček pro návštěvníky o pryžovou nášlapnou vrstvu. Tu již s úspěchem používáme v několika dalších expozicích. Jedná se o materiál, který se dnes často používá jako dopadové plochy na dětských hřištích. Dobře se po něm chodí, propouští vodu, snadno se uklízí a vypadá přitom přirozeně, téměř jako přírodní materiál. To je hlavní důvod, proč se otevření expozice pro veřejnost o několik týdnů oddálilo. Navíc, sovy potřebují pár dní klid, aby si na nové prostředí zvykly.

  Fotogalerie

     Autor článku: Roman Kössl

  Redakční úpravy: Isabela Okřinová

  Autorky fotografií: Michaela Jerhotová a Isabela Okřinová
  

• Husa velká

  Co má ta husa na krku?

  Zoo Hluboká od severu sousedí s Munickým rybníkem. Jeho břeh je tedy přirozenou hranicí mezi divokou přírodou a areálem zoologické zahrady. A občas se divočina přesouvá přímo do zoo. Jde například o vodní ptáky, kteří břeh rybníka a přilehlé trávníky v zoo využívají k pastvě či odpočinku. Nikoho asi nepřekvapí všudypřítomné kachny divoké, ale když se návštěvník zoo míjí na cestě s husou velkou, tak to pro něj bývá netradiční setkání.

  N

   "Škodí límec ptákům?

  Límec má odpovídající velikost podle průměru krku ptáka. Bylo zjištěno, že označení jedinci se po navyknutí na límec chovají stejně jako ptáci neoznačení. Snad jen, že tráví o něco více času údržbou peří v okolí límce než ptáci, kteří ho nemají. Všechny límce jsou nasazovány výhradně vyškolenými a zkušenými spolupracovníky kroužkovací stanice."

  avíc některé z těchto hus mají na krku červený plastový límec se značkou, a tak si většina lidí myslí, že nám husy uprchly z expozice. Ale opak je pravdou. Neuprchly. Ony totiž naši zoo důvěrně znají, protože tu nějaký čas pobývaly. Byly k nám přineseny jako mláďata, vyrostly zde a před několika měsíci byly vypuštěny zpět do volné přírody. Ještě předtím jim byl na krk nasazen onen červený plastový límec se značkou. To proto, abychom tyto jedince poznali mezi ostatními husami a mohli tak získat informace o jejich životě (např. jestli si našli partnera, zda a kde spolu zahnízdili a vyvedli mladé). Tyto informace se můžeme dozvědět právě díky krčnímu límci, resp. díky zpětným hlášením o pozorování takto označených hus.

  Krční límec je jedním ze způsobů značení ptáků kvůli jejich identifikaci. Podle něho odborníci zjistí, o kterého konkrétního jedince jde. Používá se hlavně u velkých vodních ptáků, protože čísla na límci jsou dobře čitelná i na větší vzdálenost, a proto není nutné ptáka odchytávat a tím ho stresovat. A na rozdíl od kroužku na noze, je límec dobře vidět, i když husa plave na hladině nebo se pase v trávě. Krční límec je plastový kroužek opatřený jedinečným kódem, který se skládá z velkého písmene a dvojčíslí. Písmeno je psáno horizontálně a dvojčíslí vertikálně. Husy se takto neoznačují jen v České republice, ale i jinde po světě, a proto se límce jednotlivých zemí od sebe liší barvou. České husy jsou označeny límci červenými s bílým kódem.

  Všechny olímcované husy jsou součástí projektu Sledování migrace husy velké, který úspěšně běží již od roku 2004. Od 2012 projekt zaštiťuje Safari Park Dvůr Králové. O pár let později se do projektu zapojili i někteří zaměstnanci naší zoo, kteří se podílí na odchytu hus v přírodě a jejich značení. Cílem projektu je zjistit více informací o způsobu života sledovaných jedinců a z toho pak vyvodit obecné závěry na celý druh. Odborníky nejvíce zajímá, jaká území husy využívají během migrace, rychlost jejich pohybu nebo jaké prostředí upřednostňují k hnízdění. 

   "Kam odlétají jihočeské husy? 

  V současnosti husa velká hnízdí ve většině rybničních oblastí jižních Čech a její areál rozšíření se neustále zvětšuje. Díky zpětným hlášením o pozorování hus s límcem, které poslali lidé z celé Evropy, mají odborníci více informací o jejich životě a o tom, jak se mění jejich zvyky. Z dosavadních údajů totiž vyplývá, že jihočeské husy změnily v posledních desetiletích své tahové cesty. Přestaly létat do zimovišť ve Španělsku a Tunisku a více využívají zimovišť v Itálii, Rakousku a Maďarsku."

  S používáním krčních límců jsme v České republice začali mezi prvními v Evropě. Od 70. let 20. století bylo takto označeno kolem 2 000 jedinců. Díky tomu se zvýšil počet zpětných hlášení o pozorování husí. Od roku 2012 jsou husy sledovány i pomocí GPS GSM vysílačů, které poskytují detailnější informace o pohybu těchto ptáků. Dříve husy nosily vysílač na zádech v tzv. batůžku, dnes je umístěný na krčním límci.

  Vyfoťte husu s límcem!

  Do projektu se může zapojit i široká veřejnost. Jak?

  Pokud při procházkách v přírodě uvidíte husu s límcem na krku, vyfoťte ji (ideálně tak, aby byl vidět kód na límci) a zapište si datum a místo pozorování, celkový počet husí na rybníce, příp. jiné okolnosti pozorování, a vše pošlete na email corax@seznam.cz nebo Albert.P@seznam.cz. Pokud nemůže husu vyfotit, stačí si kód z límce poznamenat a poslat s ostatními údaji. Pomůžete tím získat více informací o životě hus velkých a přispějete tím k jejich ochraně.

  
  

  Fotogalerie

  Autorka článku: Michaela Jerhotová

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Isabela Okřinová, Markéta Jariabková a Pavel Albert

  Autorky fotografií: Michaela Jerhotová a Isabela Okřinová

• Dětská sekce 1

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  1

  Poznáš karase obecného mezi ostatními českými rybami?

  Máme tu pěknou přehlídku ryb, které můžeme potkat v českých vodách. Která z nich je karas obecný? Zakroužkuj ho.

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  
  

• Dětská sekce 2

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  2

  Poznáš sovy na obrázku?

  Zkus pojmenovat všechny sovy na obrázku.

  Vybírat můžeš z těchto názvů: výr velký, puštík obecný, sova pálená, sovice sněžní, sýček obecný, kalous ušatý

  Která z těchto sov nežije v České republice?

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  
  

• Dětská sekce 3

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  3

  NEJ o českých sovách...

  Spoj jednotlivé druhy sov s jejich charakteristikami. 

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  
  

• Dětská sekce 4

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  4

  Poznáš želvu nádhernou mezi ostatními želvami?

  Máme tu pěknou přehlídku želv, které můžete vidět v naší zoo. Která z nich je želva nádherná? Zakroužkuj ji.

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  
  

• Dětská sekce 5

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  5

  (Ne)pravdy o želvách.

  Která tvrzení o želvách jsou správně a která ne?

  a) Želvy nemají zuby.

  
  

  b) Želvy mohou kdykoliv opustit svůj krunýř.

  
  

  c) Želvy žily na planetě Zemi už v době dinosaurů.

  
  

  d) Všechny želvy jsou býložravé.

  
  

  e) Vnější část želvího krunýře je pokryta štítky z rohoviny.

  
  

  f) Vnitřní část želvího krunýře je z kostí.

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  a) ano, b) ne, c) ano, d) ne, e) ano, f) ano

• Dětská sekce 6

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  6

  Bobří kvíz

  1) Bobr evropský je

  
  

  a) největší hlodavec na světě

  b) největší hlodavec v Evropě

  
  

  2) Bobr evropský žije

  
  

  a) ve skupinách

  b) samotářsky

  
  

  3) Bobr evropský je

  
  

  a) všežravec

  b) býložravec

  
  

  4) Bobr evropský je aktivní především

  
  

  a) v noci

  b) ve dne

  
  

  5) Bobr evropský může vážit až

  
  

  a) 30 kg 

  b) 50 kg

  
  

  6) Zoo Hluboká

  
  

  a) chová bobra evropského

  b) nechová bobra evropského

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  1) b, 2) a, 3) b, 4) a, 5) a, 6) b 

• Dětská sekce 7

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  7

  Vymaluj si obrázek s husami velkými podle svých představ...

  
  

• Bramborníčci

  V jižních Čechách to letos vyhráli bramborníčci

  Jihočeskými Ptáky roku byli letos zvoleni dokonce ptáci dva, a to konkrétně oba naše druhy bramborníčků – bramborníček hnědý a bramborníček černohlavý. V rámci kampaně Pták roku JOKu je vybrali ornitologové z Jihočeského ornitologického klubu (JOK), který je regionální pobočkou České společnosti ornitologické. Cílem této každoroční kampaně je mapování vybraného cílového (zájmového) druhu, popř. jeho výzkum, a to vždy na území Jihočeského kraje.  Součástí je také seznámení členů a dalších zájemců s druhy ptáků, které jsou opomíjeny, nebo o nich chybí informace důležité pro jejich ochranu. První ročník kampaně se uskutečnil v roce 2020, tedy v 51. roce fungování klubu, kdy se cílovým druhem stala labuť velká. Kampaň je inspirována celorepublikovou kampaní Pták roku, kterou vyhlašuje Česká společnost ornitologická a regionálními akcemi Pobočkový pták roku, které organizují pobočky ČSO v jiných krajích.

  
  

  A

  proč zrovna bramborníčci? Oba druhy můžeme považovat za indikátory, tedy ukazatele kvality prostředí, a to konkrétně bezlesí, jako jsou louky, rašeliniště, ale i ruderální plochy a jiná málo využívaná území. Podmáčené louky jsou ale ovlivněny stále častějšími suchy a zbylé louky zase zemědělstvím, ať už intenzivní pastvou, nebo sečí využívající stále větší, rychlejší a efektivnější stroje atd. To může vést i ke změně porostů. Je pravda, že několik posledních let zůstávají často v loukách nedosečené pruhy, ale ani o jejich významu pro bramborníčky nevíme mnoho. Hlavním impulzem byly zprávy z pravidelně sledovaných lokalit z rakouského území těsně za našimi hranicemi, kde docházelo k postupnému úbytku bramborníčků hnědých, až do zlomu v loňském roce, kdy zmizeli úplně. Naopak dříve vzácný bramborníček černohlavý se na našem území postupně rozšiřuje. Je tedy patrné, že se s bramborníčky a jejich prostředím něco děje, a chceme-li se je pokusit efektivně chránit, musíme o nich mít co nejpřesnější informace. 

  Jedná se o drobné pěvce, jejichž název je odvozen od skutečnosti, že v období tahu a po vyhnízdění se často pohybují na polích, a obzvláště rádi mají brambořiště. Pole ale jinak nejsou pro bramborníčky příliš typickým biotopem. 

  Bramborníčka hnědého dnes najdeme především na vlhkých loukách ve vyšších nadmořských výškách. Do tohoto prostředí se postupně přesunul, poté co byla jeho původní místa výskytu (nížinné vlhké louky) vysušena a přeměněna na pole. Kromě vlhkých luk vyhledává i rašeliniště či vřesoviště. Ve všech těchto typech prostředí nejraději sedí na vyvýšených místech, ať už jsou to vysoké rostliny, ploty nebo dráty. Hnízdo naopak staví většinou na zemi. I v jižních Čechách hnízdí v nadmořských výškách nad 500 metrů. Úplně nejvýše pak na jihu Čech hnízdil bramborníček hnědý na Knížecím stolci (1160 m.n.m). Na území České republiky na něj můžeme narazit téměř všude. Potvrzen byl i v Krkonoších nad hranicí lesa (1510 metrů nad mořem). Z důvodu úbytku přirozeného prostředí je bramborníček hnědý v České republice chráněný. Jeho populace od 80. let mírně narůstaly, což mohlo mít souvislost s opouštěním části zemědělské půdy, v posledních letech ale začaly počty klesat.  Je to typicky evropský druh. Nejhojněji se vyskytuje v Rusku, Bělorusku a Skandinávii. Jde o tažný druh, který nachází svá zimoviště v afrických savanách. Oba bramborníčci jsou typičtí svými pohyby - vypadají jakoby téměř neustále dělali malé podřepy. Samce bramborníčka hnědého poznáte podle tmavých tváří,  výrazného bílého proužku nad okem, bílého břicha a narezavělé hrudi. Samice jsou samozřejmě zbarvené mnohem méně nápadně. Potravou bramborníčka hnědého jsou různé druhy bezobratlých živočichů. Ty buď loví za letu, nebo sbírá ze země. V podzimním období se živí i různými plody.      

   "Pokud ve svém okolí víte o místech, kde se bramborníčci vyskytují, můžete se zapojit do jejich mapování a svá pozorování sdílet v databázi ČSO Avif https://birds.cz/avif/."

  Bramborníček černohlavý se také vyskytuje na loukách, ale vyhledává spíše ty sušší a níže položené. Stejně jako bramborníček hnědý potřebuje ve svém biotopu dostatek vyvýšených míst, ze kterých vyhlíží svou drobnou kořist. Kromě lučních biotopů můžeme bramborníčka černohlavého potkat také na výsypkách, haldách, skládkách, staveništích či vojenských cvičištích. V jižních Čechách se vyskytuje spíše ostrůvkovitě, a to především z důvodu specifických hnízdních preferencí. Hnízdí zde jen několik desítek párů.  V České republice je těžištěm jeho výskytu jižní a střední Morava, postupně se ale šíří a početnější populace se dnes vyskytují také ve středních a severních Čechách. Jednoznačně tomu přispívají plochy výsypek a povrchových dolů, kde nachází vhodné prostředí. Přestože je typický spíše pro nižší nadmořské výšky, bylo jeho hnízdo zaznamenáno i v Jeseníkách nad hranicí lesa (1430 m.n.m.). V Evropě je nejhojnější v Rusku, Francii a Španělsku. Dále se vyskytuje téměř v celé Asii a našli bychom ho i v Africe (mimo Saharu). Jedná se o tažného ptáka, který zimuje ve Středomoří a severní Africe. Pro samce bramborníčka černohlavého je typická samozřejmě černá hlava. Stejnou barvu má i hrdlo. Na krku má poměrně kontrastní bílý límec a prsa jsou narezavělá. Na rozdíl od bramborníčka hnědého nemá výrazný bílý proužek nad okem. I tento bramborníček se živí drobnými bezobratlými živočichy (hmyz, měkkýši, pavouci atd.).

  Pokud ve svém okolí víte o místech, kde se bramborníčci vyskytují, můžete se zapojit do jejich mapování a svá pozorování sdílet v databázi ČSO Avif https://birds.cz/avif/. Vkládat lze ale pouze údaje, u kterých jste si 100% jistí určením druhu – ačkoli to na první pohled nemusí tak vypadat, oba bramborníčci jsou si hlavně na větší vzdálenost velmi podobní. Také lze pořídit fotografii a nechat si své určení potvrdit například na některém z diskusních fór na sociálních sítích.

  
  

  Fotogalerie

     Autoři článku: Isabela Okřinová (Zoo Hluboká) a Jan Havlíček (Krajský úřad a JOK) 

  Redakční úpravy: Roman Kössl

  Autoři fotografií: viz. popisky ve fotogalerii
  

• Želva nádherná

  Želva nádherná - nechtěný host v naší přírodě

  Želva nádherná, vědeckým názvem Trachemys scripta, je druh sladkovodní želvy, která se vyskytuje ve východních a jihovýchodních částech Spojených států amerických, a to zejména na pobřeží Mexického zálivu. Tento druh želvy bývá často chován jako domácí mazlíček a v případě, kdy přeroste možnosti chovatele (samice dorůstají až 30 cm), bývá často vypuštěn do přírody, kde se může stát invazním vetřelcem. Z důvodu rozsáhlého obchodu s touto želvou po celém světě se v současnosti želva nádherná kromě svého přirozeného areálu úspěšně rozmnožuje například ve Španělsku, Portugalsku, Francii, Itálii, Německu, Nizozemsku, Belgii, nebo v několika státech Jižní Ameriky a Asie.  V těchto oblastech pak může mít želva nádherná negativní dopad na místní ekosystémy. Želvy nádherné se rychle množí a jejich přemnožení může mít několik negativních dopadů.

  
  

  Ž

  elvy nádherné se živí různými vodními rostlinami, měkkýši, hmyzem a malými rybami, což může konkurovat místním druhům. Množství potravy pro naše druhy se tak může snížit, což může vést k jejich úbytku až vymizení. Želvy nádherné mohou být také novým a neznámým predátorem pro druhy, které nejsou na její přítomnost přizpůsobeny. Přítomnost želvy tak může způsobit rychlý úbytek mnoha druhů, jako jsou například obojživelníci a hmyz. Dalším rizikem výskytu želvy nádherné v naší přírodě je možnost přenosu různých nemocí a parazitů, které mohou být pro naše druhy nebezpečné. 

   "Od ledna platí v České republice nová pravidla pro invazní nepůvodní rostliny a živočichy ze seznamu EU. Se zvířaty, která jsou na tzv. unijním seznamu invazních nepůvodních druhů, se nesmí obchodovat, nesmí se převážet, množit, chovat, a především vypouštět do přírody."

  
  

  V případě hromadného výskytu mohou želvy nádherné také způsobovat znečištění vodních ekosystémů. Jejich výkaly podporují nadměrný růst řas a vodních rostlin, a snižují tak kvalitu vody. I pouhá přítomnost jedné želvy v menších nádržích však může mít negativní vliv na některé naše druhy obojživelníků. Bylo prokázáno, že v přítomnosti želvy opouštějí pulci našich žab vodní prostředí dříve a v menší velikosti a jsou tak v nevýhodě oproti větším jedincům, kteří se vyvíjeli v podmínkách bez želvy. Tyto negativní dopady jsou obzvláště významné v oblastech, kde se želvy nádherné staly v daném prostředí dominantním druhem, což se v České republice naštěstí zatím nestalo. Správným řešením při zjištění výskytu želvy nádherné může být například odchyt a odstranění želv nádherných z přírodních lokalit.

  Od ledna platí v České republice nová pravidla pro invazní nepůvodní rostliny a živočichy ze seznamu EU. Se zvířaty, která jsou na tzv. unijním seznamu invazních nepůvodních druhů, se nesmí obchodovat, nesmí se převážet, množit, chovat, a především vypouštět do přírody. Pokud takový druh chováte, snažte se zamezit jeho úniku či případnému šíření. Dopady na původní faunu a flóru mohou být nevratné.

  
  

  Fotogalerie

  Autor článku: doc. Mgr. Michal Berec, Ph.D., Přírodovědecká fakulta, JČU

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Isabela Okřinová a Markéta Jariabková

  Autoři fotografií: Michaela Jerhotová

• Bobři

  Dvě tváře bobrů

  Nemůžeme bohužel říci, že česká příroda je v dobrém stavu. Přesto se v posledních desetiletích na naše území navracejí některé druhy živočichů, které byly v minulosti zcela nebo téměř vyhubeny. Jedná se o charismatické ikony přírody - vlk, rys, vydra a bobr. Každý z uvedených druhů je jedinečný, ale jeden z nich vybočuje z řady tím, že vedle člověka je jediným druhem, který dokáže měnit podobu krajiny. Řeč je o největším evropského hlodavci - o bobru evropském.  

  N

  ávrat bobrů do české kotliny však není jednoduchý. Tito hlodavci mají tu „smůlu“, že každý jejich životní projev - kácení dřevin, hloubení nor, stavba hrází - se může stát problémem. Kácením dřevin si bobři, zejména na podzim a v zimě, získávají potravu a stavební materiál.

  Hloubením nor si vytváří svá obydlí. Stavbou hrází si upravují přírodní podmínky krajiny k obrazu svému. A tak se záměry lidí a bobrů v krajině potkávají a často se dostávají do vzájemného střetu. 

  "Přítomnost tohoto druhu na našem území nepřináší jen problémy, ale také pozitiva, o kterých se však málo píše a mluví. Tou světlou stránkou jsou bobří hráze. Na základě výsledků řady vědeckých studií bobří hráze na většině lokalit zadržují vodu v krajině, zlepšují její kvalitu a zachycují erozní splaveniny. Dále snižují průtoky v tocích v době srážek a naopak za sucha průtoky zvyšují."

  Mezi nejzávažnější konflikty patří hloubení bobřích nor, které může zapříčinit problémy na tzv. vodních dílech (tj. protipovodňových hrázích a rybnících).

  Poněvadž bylo zřejmé, že nalezení způsobu soužití s tímto druhem nebude jednoduché, je od roku 2013 realizována koncepce managementu tohoto druhu, tzv. „Program péče o bobra evropského v ČR“ (dále jen „Program péče“). Jeho realizací je pověřena Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Znění Programu péče je dostupné na webových stránkách www.zachranneprogramy.cz. Cílem koncepce je, aby na území ČR existovala životaschopná populace bobrů, která bude přijatelná pro společnost. Území ČR je tak rozděleno do 3 zón (A, B, C), které se liší mírou závažnosti bobřích konfliktů a návazně pak v přístupu k jejich řešení.

  Jak bylo zmíněno výše, jedním z hlavních problémů je hloubení nor v březích vodních nádrží a rybníků. Proto byla na jihu Čech vymezena oblast, tzv. zóna C, ve které je plošný výskyt bobrů z důvodu ochrany jihočeských rybničních soustav nežádoucí. Proto byl v této oblasti orgány ochrany přírody povolen odlov těchto hlodavců již v roce 2015, kdy se bobři v jižních Čechách vyskytovali jen ojediněle a do zóny C se teprve šířili po velkých tocích – Otavě, Vltavě, Malši a Lužnici. Povolení odlovu, u tohoto zákonem chráněného druhu, mělo mít preventivní charakter a v žádné z evropských zemí nebyla taková plošně rozsáhlá zóna vymezena. V současnosti je však možné konstatovat, že míra realizovaného odlovu není dostačující a v oblasti se začíná formovat trvalé osídlení předmětným druhem. V následujících letech je tak možné očekávat nárůst početnosti bobrů spjatý se zvýšením četnosti problémů spojených s jejich výskytem na rybnících. 

  "Bobřími hrázemi vytvořené mokřady mohou fungovat jako „houba“, v období srážek vodu nasávají, v období sucha ji pak postupně vypouští. Zachování hrází a případnou tvorbu mokřadů však často znemožňuje hospodaření na pozemcích přiléhajících k tokům. Většinou je pro jejich majitele nepřijatelné, aby pozemky byly podmáčené či přechodně zatopené."

  V životě a ani v přírodě však není nic černobílé. Stejně je tomu i u bobrů. Přítomnost tohoto druhu na našem území nepřináší jen problémy, ale také pozitiva, o kterých se však málo píše a mluví. Tou světlou stránkou jsou bobří hráze. Na základě výsledků řady vědeckých studií bobří hráze na většině lokalit zadržují vodu v krajině, zlepšují její kvalitu a zachycují erozní splaveniny. Dále snižují průtoky v tocích v době srážek a naopak za sucha průtoky zvyšují. Současně na hrázemi ovlivněných lokalitách dochází k navýšení počtu rostlinných a živočišných druhů. Z těchto důvodu jsou v zahraničí, v oblastech jejich historického výskytu, bobři jako ekologičtí inženýři cíleně vysazováni. Bobří hráze mohou zlepšit i tzv. ekologicko-morfologický stav upravených toků a přispět k jejich návratu  do přírodního stavu, tzv.  renaturaci. Z tohoto důvodu jsou v zahraničí v nadměrně zahloubených tocích bez bobřího osídlení instalovány napodobeniny hrází (tzv. beaver dam analogue), které mají zlepšit stav toku.

  Předpověď vodní bilance v ČR není vzhledem k probíhajícím klimatickým změnám optimistická. Dochází k nárůstu teplot a tím i k zvýšení výparu z vodních ploch a rostlin. Objem srážek zůstane v následujících letech sice stejný, ale srážky často spadnou v letních měsících nárazově a v zimním období bude méně srážek sněhových. Což znamená, že je nutné v krajině zadržet co nejvíce vody. Bobří hráze nejsou samozřejmě klíčem k řešení tohoto problému, ale jejich přítomnost v tocích může být jedním z dílů mozaiky, která přispěje k tomu, aby nám voda v krajině zůstala. Bobřími hrázemi vytvořené mokřady mohou fungovat jako „houba“, v období srážek vodu nasávají, v období sucha ji pak postupně vypouští. Zachování hrází a případnou tvorbu mokřadů však často znemožňuje hospodaření na pozemcích přiléhajících k tokům. Většinou je pro jejich majitele nepřijatelné, aby pozemky byly podmáčené či přechodně zatopené. Pro zvýšení přijatelnosti bobřích hrází je tak nutná úprava nastavení dotačních podmínek, finančních kompenzací či směna pozemků. Jedná se však o změny, o kterých se snadno píše, ale jejich věcná realizace je často komplikovaná a dlouhodobá.

  Je tedy smysluplnou výzvou  pro současnost, ale i pro budoucnost, která role bobrů, tj. pomocník či potížista, převáží v přístupu a pohledu nás, lidí. Zda dokážeme vymyslet a aplikovat taková opatření, procesy a postupy, aby konflikty s bobry byly minimalizovány, a současně, abychom dokázali v co největší míře využít to, co nám bobří činnost, resp. jejich hráze (zadarmo) nabízí.  

  
  

  Fotogalerie

     Autorka článku: RNDr. Jitka Uhlíková, Ph.D., AOPK 

  Redakční úpravy: Isabela Okřinová, Roman Kössl

  Autorky fotografií: RNDr. Jitka Uhlíková, Ph.D., Markéta Jariabková
  

• Fotosoutěž

• Den tygrů

• Sýček obecný

  kuňka východní

  Sýček obecný patří k nejohroženějším ptákům v naší krajině. Tato malá zavalitá sova dosahuje velikosti kosa, má krátký ocas a širokou plochou hlavu.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová
  

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Sýček obecný hnízdí v jarních měsících v dutinách stromů, ale využívá také lidské stavby např. stodoly.

  autor fotografie: wirestock (Image by wirestock on Freepik)

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Velkým nebezpečím pro sýčky jsou především tzv. "lidské pasti", do kterých mohou snad spadnout.

  autor fotografie: Ronald van Haxen

  Photo 4

  Mládě sýčka obecného odchované v Zoo Hluboká

  autorkafotografie: Michaela Jerhotová

• Karas obecný

  kuňka východní

  Svým tvarem a zbarvením se karas obecný nejvíce podobá kaprovi, ale na rozdíl od všem známého kapra, mu chybí vousky.

  autor fotografií: Marek Šmejkal
  

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Karas obecný se hojně vyskytoval v návesních rybníčcích, slepých ramenech a v tůních okolo řek. Býval jediným druhem ve stojaté vodě s nedostatkem kyslíku a posledním v zanesené tůni.

  autor fotografie: Marek Šmejkal

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Tělo karase obecného může mít vlivem prostředí různý tvar i zbarvení. Tělo může být nízké až vysoké. 

  autor fotografie: Marek Šmejkal

  Photo 4

  Karas obecný je dnes na pokraji vyhynutí. Jsme moc rádi, že naše zoologická zahrada může přispět k záchraně tohoto původního druhu ryby v České republice a pomoci při jeho navrácení do volné přírody.

  autor fotografie: Marek Šmejkal

• Husa velká

  kuňka východní

  Krční límec je jedním ze způsobů značení ptáků kvůli jejich identifikaci. Podle něho odborníci zjistí, o kterého konkrétního jedince jde. 
  

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová
  

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  V naší zoo se můžete běžně setkat s procházejícími se husami velkými. 

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Všechny olímcované husy jsou součástí projektu Sledování migrace husy velké, který úspěšně běží již od roku 2004. Od 2012 projekt zaštiťuje Safari Park Dvůr Králové. O pár let později se do projektu zapojili i někteří zaměstnanci naší zoo.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 4

  V naší zoo nově najdete informační ceduli o límcování hus i o celém projektu. Pozorujte husy a pomozte tak s výzkumem.

  autorka fotografie: Isabela Okřinová

• Bramborníčci

  kuňka východní

  Jihočeskými Ptáky roku byli letos zvoleni dokonce ptáci dva, a to konkrétně oba naše druhy bramborníčků – bramborníček hnědý a bramborníček černohlavý.

  autor fotografií: Petr Pavlík
  

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Samce bramborníčka hnědého poznáte podle tmavých tváří,  výrazného bílého proužku nad okem, bílého břicha a narezavělé hrudi. 

  autor fotografie: Frank Vassen (foto podléhá této licenci: https://creativecommons.org/licenses/by/2.0/deed.en)

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Pro samce bramborníčka černohlavého je typická samozřejmě černá hlava. Stejnou barvu má i hrdlo. Na krku má poměrně kontrastní bílý límec a prsa jsou narezavělá.

  autor fotografie: David Raju (fotografie podléhá této licenci: https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/deed.en)

  Photo 4

  Bramborníčci nejraději sedí na vyvýšených místech, ať už jsou to vysoké rostliny, ploty nebo dráty. Hnízdo naopak staví většinou na zemi.

  autor fotografie: Petr Pavlík

• Mladata

  kuňka východní

  Na konci dubna přibyla do naší skupiny tamarínů pinčích dvě mláďata. Dvojčata jsou u drápkatých opiček velmi běžná.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Čtvrté úspěšně odchované mládě orla skalního v historii Zoo Hluboká. 

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7

  Dvě surikatí mláďata se rychle stala velkými oblíbenci našich návštěvníků.

  autorka fotografie. Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Aktuální, ne však konečný počet vylíhlých mláďat plameňáků je 18. 

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  skokan štíhlý

  V letošním roce se vylíhlo celkem 18 mláďat kvakošů. Ta budou v průběhu srpna okroužkována ornitologickým a odečítacím kroužkem a následně vypuštěna do volné přírody.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  skokan štíhlý

  Chovné hejno kolpíků bílých se během května rozrostlo o 9 mláďat. V ČR je tento druh kriticky ohrožený.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7SDa

  Doufáme, že letošní mláďata opět posílí populace sysla obecného ve volné přírodě. Zatím jich můžete spoustu vidět na našem syslím kopci.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 8

  Mláďata papouška vlnkovaného.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• Želva nádherná

  kuňka východní

  Želva nádherná, vědeckým názvem Trachemys scripta, je druh sladkovodní želvy, která se vyskytuje ve východních a jihovýchodních částech Spojených států amerických, a to zejména na pobřeží Mexického zálivu.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová
  

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  V případě hromadného výskytu mohou želvy nádherné způsobovat znečištění vodních ekosystémů. Jejich výkaly podporují nadměrný růst řas a vodních rostlin, a snižují tak kvalitu vody. 

  autorka fotografie: Isabela Okřinová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Tento druh želvy bývá často chován jako domácí mazlíček a v případě, kdy přeroste možnosti chovatele (samice dorůstají až 30 cm), bývá často vypuštěn do přírody, kde se může stát invazním vetřelcem. 

  autorka fotografie: Isabela Okřinová

• Bobři

  kuňka východní

  Bobr evropský nedaleko lipenské přehrady.

  autorka fotografie: Markéta Jariabková

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Bobři nejčastěji využívají jako potravu topol osiku a vrby.

  autorka fotografie: RNDr. Jitka Uhlíková, Ph.D.

  Photo 7

  Bobří hráze poskytují ekosystémové služby v řádech statisíců až miliónů Kč.

  autorka fotografie: RNDr. Jitka Uhlíková, Ph.D.

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Rozdělení ČR do třech zón A, B, C -  viz Program péče.

  
  

  skokan štíhlý

  Zóna C – území, ve kterém je plošné osídlení bobry z důvodu ochrany jihočeských rybníků nežádoucí.

  
  

  skokan štíhlý

  Bobří hráze vrací do krajiny vodu a tím i život (motýlice obecná)

  autorka fotografie: RNDr. Jitka Uhlíková, Ph.D.

• Nový sovinec

  kuňka východní

  Pohled do nové soví expozice, která bude již brzy zpřístupněna návštěvníkům.

  autorka fotografie: Isabela Okřinová
  

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Výstavba nových sovích voliér v 70. letech minulého století.

  zdroj fotografie: archiv Zoo Hluboká

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Atmosféra starého sovince, na jehož místě vznikl novější a modernější.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 4

  Vzhled voliér se snaží co nejvíce přiblížit přirozenému prostředí jednotlivých druhů sov. Například výři velcí milují místa s velkými balvany.

  autorka fotografie: Isabela Okřinová

• 1020769.jpg
• 1020944.jpg
• 1020945.jpg
• 1020946.jpg
• 1020948.jpg
• 1020949.jpg
• 1020950.jpg
• 1020957.jpg
• 1020958.jpg
• 1020959.jpg
• 1020960.jpg
• 1020961.jpg
• 1020962.jpg
• 1021591.jpg
• 1021593.jpg
• 1021594.jpg
• 1021598.jpg
• 1021599.jpg
• 1021600.jpg
• 1021922.jpg
• 1021923.jpg
• 1021924.jpg
• 1021925.jpg
• 1021929.jpg
• 1021930.jpg
• 1021931.jpg
• 1021932.jpg
• 1025898.jpg
• 1025899.jpg
• 1025900.jpg
• 1025901.jpg
• 1025906.jpg
• 1025907.jpg
• 1025908.jpg
• 1025909.jpg
• 1026480.png
• 1026482.png
• 1026483.png
• 1026486.png
• 1026487.jpg
• 1026488.png
• 1026490.png
• 1026491.png
• 1026493.png
• 1026494.jpg
• 1026495.png
• 1026498.png
• 1026499.png
• 1026501.png
• 1026502.png
• 1026504.jpg
• 1026505.png
• 1026506.jpg
• 1026507.png
• 1026510.png
• 1026511.png
• 1026512.png
• 1026514.png
• 1026515.png
• 1026517.png
• 1026518.jpg
• 1026519.png
• 1026520.png
• 1026521.jpg
• 1026740.png
• 1027697.jpg
• 1027706.jpg
• 1027707.jpg
• 1027708.jpg
• 1027714.jpg
• 1027715.jpg
• 1027716.jpg
• 1027717.jpg
• 1027727.jpg
• 1027732.jpg
• 1027733.jpg
• 1027734.jpg
• 1027742.jpg
• 1027743.jpg
• 1027744.jpg
• 1027745.jpg
• 1027767.jpg
• 1027768.jpg
• 1027769.jpg
• 1027770.jpg
• 1027771.jpg
• 1027772.jpg
• 1027773.jpg
• 1027774.jpg
• 1027775.jpg
• 1027785.jpg
• 1027786.jpg
• 1027787.jpg
• 1027788.jpg
• 1027789.jpg
• 1027790.jpg
• 1027791.jpg
• 1027792.jpg
• 1027794.jpg
• 1027795.png
• 1027797.png
• 1027798.png
• 1027800.jpg
• 1027802.jpg
• 1027803.jpg
• 1027804.jpg
• 1027805.jpg
• 1027806.jpg
• 1027807.jpg
• 1027808.jpg
• 1028331.jpg
• 1028467.jpg
• 1028468.jpg
• 1028469.jpg
• 1028470.jpg
• 1028475.jpg
• 1028476.jpg
• 1028477.jpg
• 1028478.jpg
• 1028638.jpg
• 1028827.jpg