Zoo noviny - magazín Jihočeské zoologické zahrady Hluboká nad Vltavou

JDEME DO ZOO!

„Lidé bohužel dneska už nepoznají ani nejběžnější druhy ptáků.“

Rozhovor se správcem záchranné stanice pro volně žijící živočichy Petrem Skálou

Od malička věděl, že chce pracovat v přírodě a se zvířaty. Vystřídal různá zaměstnání, až nakonec zakotvil na samotě Rozovy nedaleko Temelína, kde již 14. rok žije a pracuje jako správce záchranné stanice pro volně žijící živočichy, která je přidruženým pracovištěm naší zoologické zahrady.  

C

o všechno obnáší práce v záchranné stanici? Jak vypadá tvůj standardní pracovní den?

V současné době, když je sezona mláďat, tak první co je potřeba, je vstát a jít nakrmit mláďata. No, a pak se starám o ta zvířata, která už jsou ve stanici delší dobu. Do toho mám práci v areálu. To znamená sekání trávy, oprava voliér a další podobné práce. A pak jsou samozřejmě výjezdy. V tuhle roční dobu je to okolo 10 - 15 telefonátů denně. No, a když je potřeba, tak se jede pro zvíře. Práci, kterou dělám, přeruším, dojedu na místo, vrátím se, a zase pokračuji dál. 

Je potřeba mít pro práci v záchranné stanice nějaké speciální vzdělání nebo kurz? 

No, nejvíc dá člověku hlavně praxe. Člověk se vlastně pořád učí. Pořád jsou nějaké nové znalosti - od kolegů z jiných záchranných stanic, z literatury, všechno možné… Nicméně je tedy potřeba absolvovat kurz pro získání osvědčení o odborné způsobilosti osoby odpovědné za péči o handicapovaná zvířata. 

Kolik zvířat máš teď v současné době na stanici na starosti? 

Teď je jich tam zhruba kolem 45, ale samozřejmě se ty počty v průběhu roku hodně mění.

Dá se tahle všechna práce zvládnout v jednom člověku?

Dá, protože jsem tam opravdu jenom já. :-) S výjezdy mi ale občas pomáhají i zaměstnanci Zoo Hluboká.

Co tě na té práci baví nejvíc baví? Co ti dává největší smysl?

Největší smysl mi dává to, když se podaří od toho úplného holátka zvíře vypiplat až k vypuštění zpátky do přírody. Pak mi ta práce prostě dává smysl.

Rozhodně je to skvělá smysluplná práce, ale určitě jsou tam i věci, které na ní rád nemáš. Co děláš opravdu nerad?

Popravdě je to určitě utrácení zvířat. Zkrátka jsou případy, kdy prostě zvíře utratit musíme. Není tam šance. Úplně nejhorší je samozřejmě utrácení mláďat. Zrovna nedávno jsem takhle jel pro srnče, které mělo od sekačky useknuté 3 nohy. Tak tam bylo jasné, že není šance na záchranu. A tohle je teda na té práci to nejhorší.

Jak funguje spolupráce se Zoo Hluboká?

Tak ona ta stanice je vlastně součástí zoologické zahrady. Záchranná stanice je prostě jenom takové odloučené pracoviště. V zoologické zahradě také funguje příjem zvířat. Vozí se tam hlavně zvířata z okolí Českých Budějovic. Na ošetřovně se o ně postarají zaměstnanci zoo. Potom na takovou tu rehabilitaci a následnou péči jdou ke mně, kde jsou až do doby, než půjdou do volné přírody. Na stanici nenajdeme ale pouze zraněná zvířata z volné přírody. Nacházejí se zde i jedinci, kteří jsou zapojeni v záchovných programech jako je sysel obecný či puštíci bělaví. Nebo tam mám například náš starý chovný pár rysů. Ti jsou tam tak jako na důchod. :-)

Teď se trochu podíváme na ty telefonáty. Jak tedy vypadá nejčastější telefonát do záchranné stanice?

Musím říct, že za poslední léta díky té osvětě, kterou děláte, se dá říct, že většina těch telefonátu už je spíš taková informativní: „Našli jsme to a to, vypadá to tak a tak, chceme se poradit, co máme dělat.“ Tohle je úplně ideální. Dneska v době chytrých telefonů jim stačí říct, vyfoťte mi to a pošlete. Podle těch fotek se dá velmi rychle posoudit, jestli to zvíře potřebuje pomoct nebo ne. Pak tedy jsou samozřejmě i jiné typy telefonátů. Lidé bohužel dneska už nepoznají ani nejběžnější druhy ptáků. Často si pletou třeba rorýse s mládětem dravce. Několikrát se mi stalo, že i holuba si spletli s dravcem. Pak třeba často někam jedu úplně zbytečně, protože tam je třeba čerstvě vylíhlé mládě, které se stejně nechá na místě.

Ty vlastně teda hodně často funguješ jako takový rádce na telefonu. Poslouchají tě lidi? :-)

Když se jim vysvětlí, jak to funguje, tak často řeknou: „Aha, tak to jsme nevěděli. Pro příště už víme.“ Ale pak jsou zároveň i tací, kteří mají taková ta moudra z internetu, kde Máňa povídala, že Blažena říkala, že támhleta četla, a tak to prostě je! :-) A to jim pak můžu dávat jakékoliv důkazy, že takhle to fakt není, a stejně mi řeknou: „Ne, na internetu psali…tak je to pravda.“ :-) Nedají se prostě přesvědčit.

"Ono se to na první pohled zdá, že je to kruté, ale když ho tam nechám, tak si toho poraněného ptáka uloví pravděpodobně nějaký predátor, nakrmí s ním svoje mláďata, a díky tomu neuloví nějaké jiné zcela zdravé zvíře. I tohle se těm lidem prostě snažím vysvětlit."

Z jakých důvodů, které jsou způsobené člověkem, se zvířata nejčastěji dostávají do záchranné stanice?

Tak určitě je to poranění elektrickým proudem a samozřejmě doprava. Velmi často se na stanici ocitají také zvířata zraněná různými domácími mazlíčky (psi, kočky).  

Na jaké případy jsi krátký? Myslím tím, v jakých případech říkáš, že nepřijedeš nebo, že s tím nemůžeš nic dělat? Jsou vůbec takové případy?

V podstatě , když je potřeba, tak se jede k čemukoliv. Nicméně nemá například smysl jezdit k případu typu kos poraněný dravcem s utrženým křídlem. Pro tohle opravdu nemá cenu jezdit. V rámci ochrany přírody, když si představím, že bych měl najet 180 kilometrů tam a zpátky, přestože vím, že ten kos stejně nepřežije, tak je ho opravdu lepší nechat v té přírodě. Ono se to na první pohled zdá, že je to kruté, ale když ho tam nechám, tak si toho poraněného ptáka uloví pravděpodobně nějaký predátor, nakrmí s ním svoje mláďata, a díky tomu neuloví nějaké jiné zcela zdravé zvíře. I tohle se těm lidem prostě snažím vysvětlit. Nebo když třeba někdo najde pod hnízdem ptačí holátko, které je obaleno mravenci, tak to doopravdy taky nemá smysl zachraňovat. Ve většině případů se nedá zachránit ani třeba srnčí zvěř sražená autem. Z 90 % jsou ta zvířata hodně polámaná a hlavně ty vnitřní orgány jsou prostě „napadrť“.  

Ročně se prý do stanice dostane okolo 800 zvířat. Sleduješ nějak ten vývoj? Myslím tím, jestli se ty počty zvířat v průběhu let spíš zvyšují nebo naopak snižují?

Ono je to v podstatě každý rok plus/mínus stejné. Akorát to tam kolísá rok od roku ve smyslu, že jednou máme víc srnčat, pak zase naopak víc dravců nebo veverek. Třeba to srnče, které si dnes povezu na stanici, už bude letos osmé v pořadí. Některý rok jsem měl třeba 15 zajíčků, letos zatím třeba jenom 4. V jednom případě to tedy bylo mládě sebrané zbytečně. Prostě klasický případ - chudáček opuštěný zajíček leží tady v trávě bez maminky. Ty zbylé přinesly kočky nebo psi. V případě, že toho zajíčka poraní kočka, tak většinou brzy uhyne, což je vlastně taková zajímavost, kterou pozorují i kolegové v jiných záchranných stanicích. Pravděpodobně ty kočky zanášejí nějaké infekce, které pak ta mláďata prostě nezvládnou. Naopak to, co poraní pes, se většinou dá zachránit.

"Do budoucna bych ten smysl záchranných stanic viděl právě v tomhle, v té záchraně ohrožených druhů, samozřejmě ve spolupráci se zoologickými zahradami."

Jaký nejkurióznější případ jsi ve stanici řešil?

No, určitě odchyt dikobraza u Poněšic, kdy ho pán odněkud převážel v takové ne úplně zabezpečené přepravce, a on mu utekl. Asi týden nebo 14 dní jsem ho měl u sebe. Pak si pro něj přijel a na Vysočině mu utekl znova. :-) Pak máme občas hlášeného nějakého klokana nebo pštrosa. To mi takhle před pár lety volal pán. Bylo to hodně brzo ráno a povídal: „ Prosím vás, řeknu vám to dopředu. Nejsem opilej, nejsem zhulenej, ale jedu tady z Vyššího  Brodu a přes cestu mi přeskákal klokan.“

A třeba nějaký hodně nebezpečný odchyt?

V podstatě se musí dávat pozor na všechno. Třeba i ta malá poštolka, kdyby se chytala bez rukavic, tak když tím pařátkem zasekne pod nehet. To taky umí být pořádná bolest. Samozřejmě, když jsme třeba odchytávali rysa nebo nějaké ty velké dravce, tak si musíme dávat sakra pozor. Stejně tak, když se jede pro sraženého srnce, tak on těmi parůžky může udělat taky pořádné zranění. U všeho se prostě musí dávat pozor.  

Zpátky do přírody se dostane zhruba 60 % zvířat ze záchranné stanice. Jaká zvířata mají největší šanci dostat se zpět do přírody, a která naopak vůbec ne?

Tak šanci má v podstatě cokoliv. Už zkrátka máme ty zkušenosti, víme, co ten odchov mláďat v zajetí obnáší, jaké potřebujeme prostory a podmínky. Víme, jak je můžeme na ten život ve volné přírodě připravit. Jediné zvíře, které se opravdu vypustit nesmí, je samec srnce. Srnku odkojenou a odchovanou od malička vypustit můžeme. Srnec je ale silně teritoriální zvíře. A vlastně, když ho člověk odchovává od mláděte, tak bere člověka jako svůj druh. Kdybychom ho pak vypustili do přírody, tak prvního člověka, kterého potká, napadne. A tam opravdu může dojít k těžkému zranění a dokonce i úmrtí.

A co třeba šelmy? Můžou se dostat zpátky do přírody?

Tak z těch šelem se k nám nejčastěji asi dostanou lasičky a kuny. Tam to takový problém není. Horší je to pak třeba u rysů, ale tam to většinou bývá tak, že zůstávají v zajetí nebo jdou do jiné zoologické zahrady. Ale třeba v Bavorském lese je speciální rysí školka, kde mají dostatečné prostory a podmínky pro přípravu na jejich vypuštění do přírody.

Co se pak děje s těmi zvířaty, která do volné přírody nemůžou?

Z těch takzvaných trvalých handicapů se snažíme tvořit chovné páry. A pokud nám odchovají svá mláďata, tak ta pak vypouštíme do volné přírody. Všechno tohle jde udělat, když jsou prostory a ví se jak. Vlastně spolupracujeme i s jinými záchrannými stanicemi. Takže když například shání jedna stanice samce od nějakého zvířete, tak se může přivézt z nějaké jiné stanice, kde toho samce mají. Pak se samozřejmě také podílíme na některých záchranných programech. Například jsme zastřešovali projekt na návrat puštíka bělavého na Šumavu. To je projekt, který se opravdu povedl. Puštík bělavý už zase na Šumavě úspěšně hnízdí. Zároveň jsme taky zapojeni do záchranného programu sysla obecného. Vlastně i tohle je zásadní smysl záchranných stanic. Do budoucna bych ten smysl záchranných stanic viděl právě v tomhle, v té záchraně ohrožených druhů, samozřejmě ve spolupráci se zoologickými zahradami.      

■

Fotogalerie

S Petrem si povídala: Isabela Okřinová

Redakční úpravy: Roman Kössl, Markéta Jariabková

Autoři fotografií: Michaela Jerhotová a Petr Skála