Místo semenáčku douglasky vezměte raději do ruky kosu. Chraňme biotopy, které z české krajiny opravdu mizí.

V posledních letech je v rámci boje proti dopadům sucha věnována velká pozornost výsadbám dřevin v krajině a na jejich podporu směřuje mnoho dotačních prostředků a mediálního prostoru. Nelze se tomu divit, výsadba dřevin je v krajině na první pohled vidět, veřejnost ji vnímá velmi pozitivně, příprava nepotřebuje žádného specialistu a existuje řada firem, které jsou schopny výsadby zajistit.

O

všem lze na to koukat i z jiného úhlu. Medializace a podpora výsadeb odvádí pozornost od mnohem závažnějších problémů naší krajiny, které se téměř či vůbec neřeší. Lze jmenovat například intenzivní zemědělství, které vede ke stále větší degradaci našich půd. Přitom například více organického hnojení, které by navýšilo podíl organické složky v půdě, by zcela zásadně navýšilo schopnost půdy zadržovat vodu a tím i řešit otázku sucha. Nebo tu je otázka meliorací, kdy jsou v orné půdě i loukách takřka všude odvodňovací trubky zaústěné do vodotečí, které zásadně zrychlují odtok vody z krajiny. Nabízí se podpora řešení typu smart system drainage, kdy se s vodou v půdě komplexně pracuje. Pokud je sucho, voda se v melioračním systému zadržuje, naopak pokud je vody příliš, tak se půda odvodní.

"Lesnatost naší krajiny je i přes nedávné kalamity kůrovce nejvyšší za mnoho set let. Naopak neustále se snižuje podíl extenzivně využívaného bezlesí."

Nicméně toto jsou problémy, jejichž řešení je drahé, velmi složité a zdaleka není tak mediálně vděčné jako podpora výsadeb dřevin. Samozřejmě nelze tvrdit, že mohutná podpora výsadby dřevin je z principu špatná, jakkoliv v tom lze spatřovat pouhé odvádění pozornosti od problémů mnohem závažnějších. Je ovšem nutné rozlišovat co, kde a jak vysazujeme. Rozhodně neplatí pravidlo, že čím více vysazených stromů, tím pro přírodu lépe. 

Nejprve je nutné přijmout fakt, že dřevin v naší krajině není nedostatek. Lesnatost naší krajiny je i přes nedávné kalamity kůrovce nejvyšší za mnoho set let. Naopak se neustále snižuje podíl extenzivně využívaného bezlesí. To jsou místa, která se buď nesečou vůbec, či jen nepravidelně a neprobíhá zde intenzivní plošná seč velkého rozsahu. Mezi taková místa můžeme počítat i třeba zahrady či sady, ovšem opět pouze v případě, že nejsou sekány příliš často či celoplošně. Právě tyto plochy z naší krajiny kvapem mizí, dílem přirozeným zarůstáním, kdy původní louky postupně pohltí křoviny a les, dílem rozšiřování zástavby či vlivem zemědělských dotací, kdy pro přiznání dotace je zemědělec nucen sekat pravidelně i místa, které by normálně pravidelně nesekal. 

"Před každou výsadbou dřevin je třeba si velmi dobře rozmyslet, zda to má smysl. Zalesňování orné půdy smysl téměř nikdy nemá, pro přírodu je mnohem prospěšnější ponechat půdu v režimu úhoru. Obecně je třeba se vyvarovat plošnému zalesňování kdekoliv." 

To vše je důvodem toho, že nejvíce ohrožené jsou druhy vázané právě na tyto plochy, řada z nich buď již vymřela, či je kriticky ohrožena.  Názorným příkladem je osud evropsky významného druhu žluťáska barvoměnného, ještě relativně nedávno hojného druhu motýla bělokarpatských luk. Ovšem díky nástupu dotací a celoplošných sečí tento druh již v ČR vymřel. Pokles početnosti sledujeme i u dosud běžných druhů motýlů s vazbou na zemědělskou krajinu, bělásků, baboček a dalších. Všechny společně ohrožuje právě nedostatek klidně i drobných ploch extenzivního bezlesí rozesetých po krajině a tvořících její ekologickou kostru. Opět je nutné zdůraznit, že stabilitu krajiny neurčuje podíl lesa, ale různorodost a počet různých typů stanovišť. Obloukem se tím opět dostáváme k problematice výsadeb. V dobré víře veřejnost zalesňuje tu malou louku, tu vysadí stromy a keře na svahu nad cestou či na mezi. Tím vším bohužel veřejnost nevědomky přispívá ke krizi biodiverzity, jíž právě čelíme. 

Před každou výsadbou dřevin je třeba si velmi dobře rozmyslet, zda to má smysl. Zalesňování orné půdy smysl téměř nikdy nemá, pro přírodu je mnohem prospěšnější ponechat půdu v režimu úhoru. Obecně je třeba se vyvarovat plošnému zalesňování kdekoliv. Naproti tomu výsadba alejí a solitérů má smysl téměř vždy. Samozřejmě i zde ale existují výjimky, sázet bychom neměli na kvalitních květnatých loukách či jen velmi omezeně. Aleje je také optimální vysazovat s větším rozestupem, aby v budoucnu stromy plošně nezastínily povrch půdy. Velkou pozornost je třeba věnovat i tomu, abychom vysazovali dřeviny, jejichž nároky odpovídají stanovišti. A zásadní je také otázka následné péče. Existuje řada alejí, které se s velkou slávou vysadili, ovšem potom se již nevěnovala dostatečná pozornost zejména zálivce a řada stromů následně uhynula.

Zkrátka je třeba vše dobře promyslet, ideálně probrat i s odborníkem a opustit myšlenku, že čím více vysazených stromů, tím lépe. 

Fotogalerie

Autor článku: Radek Hejda, AOPK, Praha

Redakční úpravy: Roman Kössl, Isabela Okřinová

Autoři fotografií: viz. popisky ve fotogalerii