„Fakt vypadni. Ten medvěd se budí.“

Rozhovor s veterinárním lékařem MVDr. Emanuelem Krejcarem - 2. díl

V minulém čísle časopisu se vám náš veterinář představil, popsal, co je každodenní rutinou zvěrolékaře v zoo, a zároveň zhodnotil vývoj kvality veterinární péče v zoologické zahradě za posledních necelých 40 let, což je úctyhodná doba, kterou Emanuel Krejcar v naší zoo strávil. Tentokrát se můžete těšit především na napínavé historky spojené s uspáváním různých druhů zvířat a následnými lékařskými zákroky. 

V

aše práce může být často dost nebezpečná. Jakou situaci nebo zákrok během vaší historie v zoo považujete za nejnebezpečnější? Kdy jste se opravdu bál? 

No, takhle, z mého hlediska by k tomu člověk měl přistupovat vždycky tak, že zkrátka pracuje s nebezpečným zvířetem. V případě, že imobilizujeme nějaké nebezpečné zvíře, ať už je to medvěd, tygr, rys nebo třeba i velcí kopytníci (například los), tak k němu po nastřelení jdu vždycky první já. Nepouštím k tomu zaměstnance zoo. I když bych tam samozřejmě mohl jít s chovatelem, který má daný úsek na starosti, jdu tam raději sám a vyzkouším si, jestli to zvíře je opravdu dobře uspané. Zjistím, jestli nám pak neublíží, když s ním budeme dál manipulovat. Jak jsem vlastně vyjmenovával, co všechno obnáší moje práce v zoo, tak určitě další velkou kapitolou jsou právě tyhle imobilizace.

Každé zvíře je individuální. Na každé zvíře se počítá správná dávka uspávací látky. Na každé se používají jiné imobilizační prostředky. Většina zvířat se tedy imobilizuje distanční metodou. To znamená, že se uspávají pomocí imobilizační pušky nebo foukačky. Tady v zoo se používá hlavně foukačka vzhledem k velikosti výběhů a expozic. Nebezpečné situace by se samozřejmě mohly vyvinout z toho, že bychom zvíře špatně uspali. Nicméně za těch 38 let zkušeností člověk zjistí, co si asi může dovolit. Spíše se občas bojím o chovatele. Tedy především o ty začínající, aby se jim něco nestalo. Nemyslím si ale, že zrovna velmi nebezpečné zvíře je třeba tygr nebo medvěd, ke kterým člověk přistupuje už s tím, že nás může a priori zabít, tedy s respektem. 

"No a ve chvíli, kdy jsem na ní fouknul střelu, chytila ji ve vzduchu za letu. Trefit do stehna se nám ji povedlo asi až na potřetí s tím, že si stejně tu střelu okamžitě vytáhla." 

Pak tady totiž chováme taková zvířata, jako jsou třeba primáti. Jsou relativně drobní, ale hrozně špatně se uspávají. Měli jsme tu třeba takový případ, kdy sem byla deponována samice gibona černého původem z Vietnamu. Byla zvyklá na lidi, a bez problému s námi komunikovala. Udělalo se u ní komplexní genetické vyšetření a zjistilo se, že je to poměrně vzácný poddruh, a že by bylo dobré, kdybychom od ní měli mláďata. A tak jsme jí po celé Evropě sháněli samce. Nakonec jsme geneticky prakticky identického samce našli v Ústí nad Labem. Samce jsme sem přivezli s tím, že je zkusíme spářit. I tento samec byl zvyklý na kontakt s lidmi. Nicméně pustil se nám do samice takovým způsobem, že ji vážně poranil. Prostě ji nebral jako partnerku, ale jako konkurenta, a zle ji pokousal. Tak jsme je museli oddělit, přičemž samice měla vážné poranění ve svalovině stehna a otevřenou dutinu břišní. Museli jsme jí tedy nějak pomoct. Protože už jsme ji před tím několikrát uspávali, byla na foukačku zvyklá. Zkrátka věděla, o co půjde. Sedla si do kouta klece, ukázala mi holeně a zápěstí a celá se za ně schovala. 

Giboni mají tenounké ruce a nohy a já jsem ji vlastně neměl, kam střelit. Tak jsem požádal ošetřovatele, aby trochu upoutal její pozornost a já se pokud možno mohl trefit. No a ve chvíli, kdy jsem na ní fouknul střelu, chytila ji ve vzduchu za letu. Trefit do stehna se nám ji povedlo asi až na potřetí s tím, že si stejně tu střelu okamžitě vytáhla. Tím pádem dostala jen část imobilizační látky. Pak nám usnula, ale ještě jsem ji dopíchnul, i když jsem samozřejmě nevěděl, kolik toho přesně dostala. Pak jsme začali samotnou chirurgii, kterou jsme prováděli přímo v kleci. To bylo ještě v době, kdy jsme neměli pořádnou ošetřovnu. Najednou mi ošetřovatel, který tam pracoval, řekl: „Doktore, chvátej. Za deset minut nám zhasnou světla a rozsvítí se jenom noční osvětlení a já se k tomu nedostanu, abych znova rozsvítil, je to automat.“ Tak jsme teda sehnali čelovku a opici jsme došili za takových hodně spartánských podmínek. Opice se z toho nakonec perfektně dostala. V současné době je v Zoo Olomouc a je od ní fůra mláďat. Nakonec jsme ji dali tam, protože pro ni měli daleko lepší výběh. Vždycky, když přijedeme do Olomouce, tak ji tam vídáme. Je to samice, ale jmenuje se Milouš po našem někdejším generálním tajemníkovi :-). To byl tedy jeden z těch příkladů, kdy se například opice opravdu těžko uspávají.  

Která zvířata se tedy uspávají nejhůře?

Daňci. Ti jsou na tohle hodně špatní. Ještě za tehdejší éry se vždycky na výstavu Země živitelka vozili ze zoo naši daňci. To ještě v době, kdy tu působil doktor Zajíček a já jsem mu tak jako v uvozovkách přicmrndával. Měli jsme tady imobilizační pušku, kterou nechtěl pan ředitel Pekař nikomu půjčit, ačkoliv s ní neuměl zacházet. Byla to jedna z prvních imobilizačních pušek od americké firmy Capture, kterou si původně pořídili lesáci ze Státních lesů, ale zjistili, že s ní nejsou schopni nic uspat. Tak nám ji převedli sem do zoo. Mimochodem ta puška tady ještě pořád je jako takový historický artefakt. A protože zoologická zahrada v té době patřila pod Krajský úřad, lépe řečeno tenkrát pod Krajský národní výbor, tak byla povinna dodávat živá zvířata do expozice na Zemi Živitelku. To znamená, že se musela ta zvířata uspat, převézt na výstaviště, po skončení výstavy zase znova uspat a převézt zpět do zoo. Většinou se Živitelka konala koncem srpna, vlastně jako takové „státní dožínky“. Takže se tam třeba vozila i u nás odchovaná medvíďata, která už v té době měla kolem 60 kilogramů. Tenkrát jsme tady k uspávání používali přípravek s názvem Imobilon, což je velice toxická látka pro primáty a potažmo tedy i pro člověka. Z toho důvodu to bylo velmi nebezpečné a řekněme si to na rovinu, neuměli jsme to moc používat. Takže se nám bohužel stalo, že jsme „utratili“ několik daňků jenom tou samotnou imobilizací. Proto jsme od toho pak ustoupili. A díky dalšímu řediteli jsme se pak rozhodli, že už tuhle látku používat nebudeme, protože je to pro chovaná zvířata příliš velké nebezpečí. A na Zemi Živitelku už jsme pak žádná zvířata nevozili. Řekli jsme jim, ať si myslivci chytí nějakého daňka do lapáku v oboře a odvezou si ho tam. To byly tedy takové smutné záležitosti.

„Hele fakt vypadni, ten medvěd se budí.“ Tak hoch vyběhnul z té staré medvědí klece, já jsem vytáhnul jehlu, medvěd zatáhnul jazyk, já vyběhnul, zavřel za sebou dveře, a medvěd se v tu chvíli na ty dveře za mnou postavil.  

Kolikrát se dostáváme do situace, kdy se rozhodujeme, jestli se snažit zvířeti nějak pomoct nebo, jestli mu naopak tím naším zákrokem ještě více neublížíme. Jinak řečeno musíme trochu akceptovat fyziologii volně žijícího zvířete a to, jestli má cenu nějakým způsobem zasahovat ze strany  veterináře, nebo prostě zkusit, jak se situace vyvine. Tohle se například velmi liší od veterinární praxe u malých domácích zvířat, kdy nám do ordinace přijdou se psem, který už je na hranici života a smrti, a chovatel ho pořád ještě chce z nějakého takového svého ega zachraňovat. My prostě musíme uvažovat o zvířeti trochu jinak. Samozřejmě pokud se jedná o nějakého vzácného jedince, tak se snažíme, co nejvíc to jde, ale důležité je takovému zvířeti ještě více neubližovat. Další rozdíl je to, že ve většině případů odhalujeme nějaký zdravotní problém, až když je tomu zvířeti hodně špatně. Přijde na to samozřejmě jeho chovatel. Většinou to zvíře leží a nežere. Naopak, když chovám doma pejska, tak si všimnu, že se chová nějak divně, eventuálně mu teda strčím teploměr do zadku a změřím mu teplotu. Veškeré imobilizace v zoo probíhají na základě nějakého exaktního zjištění. Já v tomhle případě nevím přesnou váhu zvířete, nevím, co mu chybí. Takže tam hodně riskujeme a zasahujeme do fyziologie zvířete. 

Mně se třeba tady stalo, že jsme ošetřovali medvěda hnědého - dospělého samce, který si přivodil spirální frakturu stehenní kosti. Bylo to vidět, že se mu zadní noha prostě plandá. Takže ho bylo potřeba uspat na nějaké to následné vyšetření. Uspali jsme ho, zrentgenovali a zjistili, že má opravdu zlomenou stehenní kost. Jenomže jsme ho uspávali právě tím zmíněným Imobilonem, který u medvěda navodí takový stav pseudohibernace. Medvěd měl tři údery srdce za minutu, dýchnul jednou za tři minuty. A já jsem zkrátka nevěděl, jestli ještě žije nebo ne. Navíc, jak je to toxické a člověk ho střelí do zadku, tak tam pak taky těžko může pracovat. Ona opravdu stačí jenom kapka téhle látky na lidskou kůži a člověk se může slušně přiotrávit. Měli jsme tedy všechno připravené, dokonce jsme tady od jednoho zaměstnance měli vyrobený i takový speciální vrták na kostní dřeň, abychom mohli zavést implantát. Nicméně jsme zjistili, že tenhle medvěd Imobilon špatně snáší. Takže jsme mu jen oholili místo, kde se bude operovat, a probudili ho. Domluvili jsme se, že na to půjdeme za dva dny, a že zvolíme jinou narkózu, která nebude tak nebezpečná, hlavně teda pro operující. Nakonec jsme to udělali a osteosyntéza se nám povedla. (Ten medvěd tady byl vlastně až do loňského roku. Dožil se více jak třiceti let. Tu kost tady teď máme dokonce vypreparovanou i s těmi implantáty.) 

Potom jsme medvěda potřebovali probudit, píchnout mu do žíly antidotum (látka, která působí proti uspávací látce - poznámka redakce). Jenže tenhle zákrok jsme dělali na podzim a medvěd byl tím pádem nažraný, protože si nabral tukové zásoby na zimu, na eventuální hibernaci. Z toho důvodu se mu pak na tlapách často špatně najdou žíly. A tak jsme se rozhodli, že mu to píchneme do veny sublingualis, což je podjazyční žíla. Celou akci jsem potřeboval nafotit kvůli nějaké dokumentaci pro odborný článek do časopisu. Tak jsem tady poprosil jednoho hocha, který amatérsky fotografoval, aby nám to nafotil. Medvěda jsem napíchnul, a protože tahle žíla má velmi tenkou stěnu, měl jsem strach, že to protrhneme, a udělá se nám tam krevní výron. Pak už tam jehlu nedostaneme. Tak jsem teda čekal. Fotograf pořád ostřil, ostřil… Už jsem to nevydržel a to antidotum jsem mu dal. On to ale pořád ještě neměl zaostřený, a tak jsem mu tam nechával kanylu, aby fotka nějak vypadala. Nicméně, jak jsem medvěda držel za vytažený jazyk, tak najednou cítím, že se snaží ten jazyk zatáhnout do tlamy. Tak říkám: „Hele, on se budí.“ Po tom antidotu se medvěd totiž vzbudí zhruba za 30 - 40 vteřin. No, a hlavně ten medvěd už měl přes 2 metráky. Tak radši říkám: „Hele fakt vypadni, ten medvěd se budí.“ Tak hoch vyběhnul z té staré medvědí klece, já jsem vytáhnul jehlu, medvěd zatáhnul jazyk, já vyběhnul, zavřel za sebou dveře, a medvěd se v tu chvíli na ty dveře za mnou postavil. 

"Ty uši mu prostě nedržel, protože si myslel, že se do dveří nevejde. Medvídě se otočilo a raflo Holase do ramene, i přes ty dva vaťáky. Naštěstí tam teda měl jen nějaké modřiny a otisknuté ty medvědí špičáčky."

Stalo se nám tady třeba to, že jsme uspávali laň, která si uštípla kus paznehtu o takový sokl z hodně ostrého betonu. Hodně to krvácelo a před návštěvníky to nevypadalo úplně dobře. Prakticky se jí ale nic zásadního nestalo. To se jí může stát i ve volné přírodě a tam se z toho taky dostane celkem dobře, ale tady to chtělo ošetřit. No, tak jsem jí fouknul. Uspali jsme ji, složili, ošetřili jí pazneht, nandali jsme na to nějaký tlakový obvaz, a někdejší ředitel Holas tu laň držel. On totiž před tím pracoval v zoo ve Dvoře Králové, takže tyhle velké kopytníky měl zvládnuté velice dobře. No a pak tady bylo tenkrát několik ošetřovatelů, abych to tak řekl, ne úplně poučených. A tak je většinou člověk poučil, až když se dělal nějaký konkrétní úkon. Holas tedy držel tu laňku za krk. No a měli jsme tam jednoho hocha, který jí měl držet zadní nohy. Po ošetření tedy říkám: „Natočte ji tak, aby, až se probudí, nenapálila do plotu. Ať vystartuje do volného prostoru.“ Protože ona když se probudí, tak je ještě taková přihlouplá a mohlo by se stát, že by do toho plotu napálila a mohla by se vážně zranit. Tak jsme ji teda natočili do volného prostoru. A já říkám: „Koordinovaně budete ty části těla, které držíte, pouštět.“ Napřed, že teda pustí ředitel Holas, protože se pak laň postaví na přední nohy, odrazí se zadníma a jde pryč. Jenže ten hoch nás neposlechnul, pustil prvně zadní nohy a ona se odrazila řediteli od klíční kosti. To byla rána, jak do dřeva. Laň udělala skok. Holas heknul. Bylo štěstí, že ten druhý  pazneht mu nešel někam do obličeje. No, vždycky je potřeba, aby personál byl dobře secvičený.

Další takový případ byl, když před lety na asi šedesátikilové medvídě spadnul šupák (posuvné dveře do vnitřní ubikace – poznámka redakce) a přerazil mu obě holenní kosti. Ty jsme mu tedy museli sehřebovat. Operace se nám povedla perfektně. Jenomže po asi třech dnech si to medvídě vylízalo kožní stehy. Tak jsme si řekli, že ho jenom přispíme, ať znova nejde do hluboké chirurgické narkózy. Uspali jsme ho a já říkám řediteli Holasovi: „Hele ono úplně nespí. Odneseme ho.“ S tím, že Holas ho chytil v podpaží tak, jak se prostě fixují ranění. Pro jistotu si na sebe vzal dva vaťáky. Medvídě mělo ještě mléčné zuby, tak kdyby náhodou... Já jsem ho nesl za zadní nohy a šel jsem první. To medvídě sedělo teda Holasovi tak jakoby na hrudníku. No a shodou okolností zase tomuhle chovateli jsem řekl: „Drž ho za uši, to medvídě.“ To kvůli tomu, aby se neotočilo a neraflo ředitele Holase, který byl vlastně jako za ním. Všechno šlo dobře, medvídě jsme nesli, ono si tak jako pospávalo. S tím, že ho doneseme na stůl do někdejší ordinace a tam, že mu to přešiju. Jenomže když jsme s medvídětem procházeli dveřmi, tak ho ten hoch pustil. Ty uši mu prostě nedržel, protože si myslel, že se do dveří nevejde. Medvídě se otočilo a raflo Holase do ramene, i přes ty dva vaťáky. Naštěstí tam teda měl jen nějaké modřiny a otisknuté ty medvědí špičáčky. Jo, tady se člověk prostě zraní všemožně. Rozbije si obočí, zakopne, vyvrkne si kotník, kousne ho opice… Těch historek souvisejících s veterinární činností je tady mraky.     

"Ono jako skočit k té téměř dospělé vlčici není žádná sranda. Vlk prostě na jedno kousnutí překousne násadu od koštěte." 

Přivezli nám sem dva daňky, kteří se vypouštěli do výběhu, kde jsou teď sikové vietnamští. Pro daňka rozhodně není 150 centimetrů vysoký plot žádná překážka. Ten ho prostě na dva cvalové skoky přeskočil a utekl dozadu do zoologické zahrady do rákosí u losů. Bylo parné léto, komáři, hovada létali. Daňci byli nervózní, ještě měli paroží v lýčí. Ten jeden z nich tedy utekl, a tak mi ze zoo volali, že ho potřebují uspat. Daněk byl z farmového chovu, takže byl takový polodivoký, napůl zvyklý na lidi. Zaměstnance zoo vždycky instruuju, aby se chovali potichu a v klidu. Tak jsem tam šel s foukačkou a říkám jim: „Pomalinku mi ho tam tak jako natlačujte, aby přišel.“ Jenže tady zrovna byla o prázdninách celá řada nezkušených brigádníků. A když jsem řekl: „pomalinku“, tak oni zvedli ruce nad hlavu a daněk zdrhnul do rákosí. Tam už jsem šel teda sám. V tom rákosí je ale asi metr bahna, navíc tam bylo něco ostrého, takže jsem si tam tak akorát proříznul gumovky. Nakonec jsem vylezl na nějakou vrbu, protože do toho rákosí se blbě střílí. Střela může zavadit o nějaký trs trávy a letí pak někam úplně jinam. Nakonec se mi daňka podařilo trefit a čekal jsem, jak usne, aby třeba nespadnul do vody a neutopil se. Stál jsem u něj a zavolal lidi. Ale zase, když je zvíře nastřelený, tak se nesmí nijak rušit, protože ono se pak dostane do takového excitovaného stavu a anestezie špatně zabírá. Zvíře se teda nechá v klidu, akorát se z dálky hlídá. Daněk si ještě při tom útěku trochu rozseknul kůži okolo paroží. Tak jsme mu to ještě sešili, aby mu paroh narostl správně. Takže to všechno dobře dopadlo.

Pak jsme třeba dovezli devítiměsíční vlčici z Plzně a dali jsme ji tenkrát ještě do té malé expozice v přední části zoo. Ona ale byla zvyklá na velký výběh, a tak se během hodiny podhrabala a utekla nám. Honili jsme ji okolo zoo, protože utekla ven mimo zahradu. Nakonec se nám ji povedlo nastřelit tady na rybníce u nádraží díky tomu, že vběhla do vody. Čekali jsme, až usne, ale zároveň jsme hlídali, aby se nám neutopila. Ono jako skočit k té téměř dospělé vlčici není žádná sranda. Vlk prostě na jedno kousnutí překousne násadu od koštěte. Nakonec se nám to taky podařilo. Takových příhod je tady fakt moře.

Fotogalerie

S panem doktorem si povídala: Isabela Okřinová

Redakční úpravy: Roman Kössl, Markéta Jariabková

Autorka fotografií: Michaela Jerhotová