04/2022

Magazín pro všechny příznivce Zoo Hluboká – dozvíte se v něm podrobnosti o dění v zoo, informace o zajímavých zvířatech i ochraně přírody. Původní verze Zoo novin vycházela od roku 2007 jako příloha Robinsona a byla určena především k šíření v tištěné formě.

• Titulka

  Zoo noviny

  magazín Zoo Hluboká

  4/2022

• Editorial

  Editorial

  "S blížícími se Vánocemi a koncem roku, často spojeným s bouřlivými oslavami, Vás za zvířata, a to ne jen ta v zoologických zahradách, prosíme o trochu ohleduplnosti."

  U

  ž dva roky Vám touto cestou nabízíme novinky a zajímavosti ze života Zoo Hluboká a upozorňujeme na problematiku ochrany živočišných druhů, kterou se zabýváme. Prostřednictvím našich Zoo novin se Vám také snažíme přiblížit práci lidí v zoologické zahradě, její zákulisí nebo to, jak fungují některé expozice se zvířaty. Jsme rádi, že jste si náš magazín našli a že počet jeho čtenářů neustále roste. Rádi bychom se ale také zlepšili. Proto uvítáme jakékoliv podněty a dotazy k tématům, o které se v souvislosti s naší zoo zajímáte, co Vás u nás zaujalo nebo co byste chtěli vysvětlit. Napište nám e-mail na adresu education@zoohluboka.cz, čemu chcete, abychom se v příštích číslech věnovali. Vynasnažíme se Vám postupně vyhovět.

  Chov některých druhů zvířat je velmi obtížný. Vyžaduje to od chovatelského personálu velkou dávku zkušeností a především připravenost, poskytnout danému druhu veškeré podmínky, které má v přírodě. Opravdu to není vždycky jednoduché. Takovým je i los evropský, kterého v Zoo Hluboká chováme 10 let. Není to zase tak dlouhá doba, přesto se u nás losům docela daří. Přiznejme si, že rozmnožování želv bahenních nám zatím tolik nejde a vylíhnutí mláďat u nás bylo zatím spíše dílem náhody. Přečtěte si, co bylo příčinou a jestli můžeme doufat ve zlepšení. Kdo k nám chodí pravidelně, jistě si všimnul, že v areálu zoo se na břehu rybníka často na jaře a v létě potulují divoké husy se zvláštními límci na krku. Jedna z nich byla mládě ošetřené v naší záchranné stanici. Díky „límcování“ se ornitologové dozvídají o životě hus velkých mnoho důležitého. Jak do toho zapadá jedno naše zachráněné house? Nezapomněli jsme ani na další příběhy veterináře v zoo. Je jich tolik, že by to asi vydalo na knihu, proto jsme se rozhodli vás o ně nepřipravit a pokračovat i v tomto čísle.S blížícími se Vánocemi a koncem roku, často spojeným s bouřlivými oslavami vás za zvířata, a to ne jen ta v zoologických zahradách, prosíme o trochu ohleduplnosti. V souvislosti s tím se po roce znovu vracíme také k tématu zimního přikrmování ptáků. Asi neuškodí připomenout, jaké dodržovat zásady, abychom ptákům spíše neubližovali.

  Další rok končí, popřejme tedy společně trochu růžovější budoucnost přírodě a všem živým bytostem.

  Roman Kössl

  zástupce ředitele

  
  

  Zoo noviny - prosinec 2022 (číslo 4/22)

  vychází 4x ročně

  Redakční rada: Roman Kössl, Isabela Okřinová, Markéta Jariabková, Michaela Hartlová

  foto losa na titulní straně: Michaela Jerhotová

• Obsah

  Obsah

  LOSA EVROPSKÉHO CHOVÁME V ZOO JIŽ 10 LET. VÝROČÍ OSLAVUJEME OŽIVENÍM CHOVU

  PO PATNÁCTI LETECH SE OPĚT PODAŘIL ODCHOV ŽELVY BAHENNÍ

  OSIŘELÉ MLÁDĚ HUSY VELKÉ NAŠLO CESTU NA MAĎARSKÉ ZIMOVIŠTĚ I BEZ RODIČŮ

  BUĎTE K VOLNĚ ŽIJÍCÍM ZVÍŘATŮM OHLEDUPLNÍ. ZKUSTE LETOS UDĚLAT TROCHU MÉNĚ BRAMBOROVÉHO SALÁTU A ODPUSŤTE SI OHŇOSTROJ

  STRUČNÉ OPAKOVÁNÍ ZIMNÍHO PŘIKRMOVÁNÍ PTÁKŮ

  "FAKT VYPADNI. TEN MEDVĚD SE BUDÍ." ROZHOVOR S VETERINÁŘEM MVDR. EMANUELEM KREJCAREM - 2. DÍL

  HRAVÉ ÚKOLY PRO DĚTI

  JIŽNÍ AMERIKA DOSLOVA JAKO NA DLANI - TO JE EXPOZICE S NÁZVEM KOATI

  MÍSTO SEMENÁČKU DOUGLASKY VEZMĚTE RADĚJI DO RUKY KOSU. CHRAŇME BIOTOPY, KTERÉ Z ČESKÉ KRAJINY OPRAVDU MIZÍ

• Losi

  Losa evropského chováme v zoo již 10 let. Výročí oslavujeme oživením chovu.

  Los evropský je největším zástupcem jelenovitých kopytníků v Evropě. V kohoutku může měřit až 235 centimetrů. Váha samců dosahuje až 500 kilogramů. Samice jsou menší. Mají krátké tělo na vysokých nohách a protáhlou hlavu. Tlama je ukončena přečnívajícím horním pyskem. Samcům na hlavě vyrůstá paroží, které může vážit až 20 kilogramů. Jednou do roka (zpravidla v únoru či březnu) ho pak shazují. Samice paroží nemají. Na spodní straně krku vyrůstá oběma pohlavím kožovitý lalok pokrytý dlouhou srstí. Zbarvení losů je většinou tmavohnědé, šedé až černé se světlejší lysinou na hlavě a bělošedými končetinami. Široká kopyta jim umožňují pohyb v měkké půdě a bažinatém terénu. Dokáží se pohybovat až padesátikilometrovou rychlostí a navíc jsou i velice dobrými plavci.

  T

  
  

  ento obrovský kopytník patří mezi takzvané okusovače. To znamená, že se živí listím, mladými letorosty listnatých dřevin, vodními rostlinami a v zimním období větvemi a kůrou listnáčů i jehličnanů. Nepohrdne ani borůvčím či brusnicí. Je tedy potravním specialistou. Za den dokáže zkonzumovat až 50 kg potravy. Vzhledem ke konzumaci tak velkého množství specifické potravy jsou losi nuceni v průběhu roku migrovat z místa na místo. V zimním období se pak více zdržují na jedné lokalitě.

  Losi žijí samotářsky. Samci se potkávají se samicemi či dalšími samci v období říje, která začíná již v srpnu a končí v říjnu. V té době samci vyhledávají samice a bojují mezi sebou. Je to období, kdy jsou velmi agresivní, a mohou být nebezpeční jak pro ostatní losy, tak i pro případné nezvané návštěvníky. Samci netvoří se samicemi harémy, jako je tomu třeba u jelenů. Při říji se samci ozývají sténavými a kvílivými hlasovými projevy. Samice rodí po 35 až 38 týdenní březosti obvykle jedno mládě. Výjimkou ale nejsou ani dvojčata či dokonce trojčata. Mláďata často zůstávají se samicí až do jejího následujícího porodu. Mladí losi se poměrně často stávají kořistí medvědů nebo vlků.

  Na našem území los vyhynul mezi 12. a 16. stoletím. Téměř po 400 letech se ale opět do naší přírody vrátil. První losí mládě bylo zaznamenáno v roce 1973 na Jindřichohradecku. Jeho populace rostla, ale od počátku 90. let se znovu začala snižovat. Když totiž byly odstraněny hraniční zátarasy, začali losi přecházet do Rakouska. V posledních letech se počet losů u nás snížil až o dvě třetiny na přibližně 20 jedinců. Příčinou je především pytláctví, nehody na silnicích a rozšiřování turistické infrastruktury v oblastech, které do pádu železné opory nebyly návštěvníky využívány. Další příčinou je legální lov losů v Rakousku, kam migruje řada zvířat z českého území. U nás má los jako kriticky ohrožený druh nejvyšší stupeň ochrany. Potkat  ho můžete na Třeboňsku a Lipensku.

  Zoo Hluboká se zaměřuje na zvířata zoogeografické oblasti Palearkt, tedy oblasti zahrnující Evropu a severní část Afriky, Asie a Arabského poloostrova. Proto u nás v zoo můžete najít největší kočkovitou šelmu – tygra ussurijského, ale i největšího jelenovitého kopytníka Evropy a Asie - losa evropského.

  "Do naší zoo byl první los přivezen před začátkem léta 2012. Jednalo se o samce Bruta, který se narodil v chovné stanici Zoo Praha v Dolním Dobřejově."

  Do naší zoo byl první los přivezen před začátkem léta 2012. Jednalo se o samce Bruta, který se narodil v chovné stanici Zoo Praha v Dolním Dobřejově. Na jaře roku 2013 byly přivezeny dvě losí slečny z Mnichova. O rok později v listopadu jsme bohužel o jednu z nich přišli. Neukáznění návštěvníci ji nakrmili sušenkami, čímž narušili správný metabolismus citlivé losí trávicí soustavy, a losice uhynula. Další smutnou zprávou bylo to, že pitva prokázala březost této samice. První porod jsme v naší zoo zaznamenali v roce 2014. Mládě se ale bohužel narodilo mrtvé. Jednalo se o velmi komplikovaný porod. Samice byla mladá a navíc rodila mimo obvyklý termín. Ještě téhož roku ale zabřezla znovu a v červnu 2015 porodila dvě zdravé samičky, které nalezly nový domov v jiných zoologických zahradách. Téhož roku náš chov obohatila mladá samice z Finska a v roce 2017 se jí tady narodilo první mládě. Na podzim roku 2018 jsme o ni ale bohužel přišli. U samce tou dobou ještě probíhalo agresivní říjné období a Brutus ji parožím smrtelně zranil. V roce 2020 jsme byli nuceni našeho samce Bruta z důvodu stáří a zhoršujícího se zdravotního stavu utratit. Ještě v témže roce jsme ale získali mladého losa Cézara ze Slovinska. Od něj jsme zatím mládě neměli, jelikož samice Madita, která tu zůstala z původního tria, je už stará. Letos na začátku října jsme však dovezli dvě nové mladé samičky z Dánska, konkrétně z Ree Park Safari. Jedna je narozená v roce 2020 a druhá o rok později. Obě jsme měli možnost vidět na vlastní oči ještě před přivezením a mohli jsme se také seznámit s místním chovem i jejich chovnou skupinou. Otec těchto dvou samic se nám moc ukázat nechtěl, ale i na tu krátkou dobu, co jsme ho zahlédli, jsme uznali, že se jedná opravdu o impozantní zvíře.

  "Je třeba říct, že chov losa je poměrně složitý, právě proto, že se jedná o potravního specialistu. Po celý rok se tedy snažíme losům zajistit, co nejvíce čerstvého okusu. Primárně jim vozíme různé druhy vrb, osiku, břízu, duby, habry, v malé míře i větve ovocných stromů."

  Je třeba říct, že chov losa je poměrně složitý, právě proto, že se jedná o potravního specialistu. Po celý rok se tedy snažíme losům zajistit, co nejvíce čerstvého okusu. Primárně jim vozíme různé druhy vrb, osiku, břízu, duby, habry, v malé míře i větve ovocných stromů. V zimním období se jedná pouze o holé větve bez listí a samozřejmě o jehličnaté stromy. Občas u nás skončí i neprodané vánoční stromky, převážně jedle a borovice. Losi velmi dobře přijímají i sušený okus. Po celé léto se tedy snažíme o nasušení různých druhů listnatých stromů. Letos jsme poprvé sami zkusili naložit takzvanou listáž, což je v podstatě listová obdoba siláže, kterou v jiných zoo používají. Nyní čekáme na výsledek, zda se nám tento experiment podařil. Dále losi dostávají výhradně vojtěškové seno, speciální granule, sušené byliny a kůry vyráběné přímo pro losy. Nedílnou součástí chovu je i neustálé sledování zdravotního stavu, pravidelné kontroly trusu na parazity a případně následné odčervování.

  Celkem se u nás narodilo deset losích mláďat, z toho čtyři se narodila mrtvá, či uhynula krátce po porodu. Odchovali jsme jich tedy dohromady šest. Odrostlá mláďata byla následně odeslána do různých zoologických zahrad, jako např. do pražské zoo či do Zoo Opole v Polsku. S příchodem nových mladých losic doufáme, že se náš chov opět dočká potomků.  

  Fotogalerie

  Autorka článku: Markéta Jariabková

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Isabela Okřinová

  Autorky fotografií: Michaela Jerhotová a Markéta Jariabková

• Želva bahenní

  Po patnácti letech se opět podařil odchov želvy bahenní.

  Konečně se to povedlo, po několika letech máme znovu malé želvy bahenní. Želva bahenní v přírodě nežije, jak by se mohlo zdát podle jejího českého názvu, nikde v bahně. Obývá místa podél řek s převážně stojatou nebo pomalu tekoucí vodou, jako jsou slepá ramena, přirozené tůně, někdy i rybníky. Na rozdíl od želvy nádherné, která se do naší přírody dostala od nezodpovědných chovatelů a v České republice patří mezi invazivní druhy, se jedná o náš původní druh, bohužel, kriticky ohrožený. Dnes se s ní můžete velmi vzácně setkat třeba na jižní Moravě. Tu a tam jsou ojediněle želvy bahenní nalezeny i jinde. S velkou pravděpodobností se ale také většinou jedná o vypuštěné nebo uniklé jedince z chovů. Možnosti původního výskytu či případného návratu tohoto vzácného druhu se snaží objasnit projekt, jehož iniciátorem je naše zoologická zahrada. O něm ale zase až později. Od želvy nádherné želvu bahenní rozpoznáme snadno. Zbarvení jejího krunýře je obvykle tmavé až černé s drobnými nažloutlými tečkami a čárkami.

  Ž

  
  

  elvy bahenní jsou přerušovaně součástí naší zoo už od jejího založení Adolfem Schwarzenbergem v roce 1939, nepřetržitě pak od roku 1978. Odchov těchto zajímavých vodních a částečně i suchozemských želviček se nám ale zatím příliš nedařil.  Želvy neměly po celé roky stálou expozici a tak se také mláďata líhla jen náhodně jednou za čas. Naposledy se u nás želvy bahenní vylíhly v roce 2007. Od roku 2013 už mají želvy bahenní svoje místo v pavilonu Terárium. Tady jsme jim navíc ve venkovním prostoru vytvořili jezírko s vodními rostlinami a dostatkem místa na souši s úkryty (keře a další rostliny) a písčitou, řídce zarostlou a osluněnou plochou pro ničím nerušené vykladení vajíček. V průběhu dalších let pak několik našich chovatelů, včetně jejich dnešní hlavní opatrovnice Marie Zigové, sice zaznamenalo, jak se samice v určitou dobu až moc často a dlouho pohybuje na souši a chová se, jako by něco hledala. Nejspíš vhodné místo, kam by zahrabala svou snůšku vajec. Minulý rok jsme dokonce objevili na písku vykladené želví vejce, bohužel jenom jedno a už rozbité. Chovatelka se snažila najít místo, kde by mohl být zahrabaný zbytek vajec, ale nepovedlo se jí to. I přesto jsme doufali, že někde zbylá vejce jsou a že se třeba malé želvičky vylíhnou. Ale bohužel nic takového se nestalo. 

  "Kdo by řekl, že od tohoto okamžiku už to přece muselo být jednoduché, by se velmi mýlil.Povrch vajec začal praskat ještě před očekávaným termínem líhnutí, nejdříve u jedné snůšky, poté i u druhé. Něco bylo špatně. Už jsme to viděli zase celé černě. Ale nakonec se 11. srpna přeci jenom podařilo vylíhnout alespoň třem  prckům."

  Tento rok se ale chovatelka Marie rozhodla smůle zatnout tipec. Kolegovi sebrala z jeho rajónu akvárko, protože všechna terária u ní už svého obyvatele měla. Mně sebrala lampu se stojanem. Z akvárka se tak stalo provizorní terárium. Samici, která opět začala nápadně pochodovat po souši, odchytila a umístila ji do připraveného terária s dobře udusanou vrstvou písku smíchaného se zemí. To, aby zde měla prostor a klid na vykladení vajec. Pár dní na to, 16. června, samice opravdu zahrabala do substrátu  devět vajec. Chovatelka ji poté vrátila zpátky do jezírka. Vajíčka velmi opatrně přendala do krabičky a umístila do líhně. Druhou samici, která v sobě také měla vajíčka (lze to snadno zjistit opatrným pohmatem), našla bohužel mrtvou. Marie ale měla spásný nápad. „Co kdyby doktor samici pitval a vyndal jí z těla zadržená vajíčka?“ S touto otázkou vstoupila do kanceláře zoologa. Doktor i zooložka s tím souhlasili. A tak byla mrtvé samici vajíčka odebrána. Tím byly v líhni najednou dvě snůšky vajec od želv bahenních.

  "Teď už želvičky jí i v naší přítomnosti. To vždycky chovatel chovatel vidí, jak se po nasypání potravy do terária někde na hladině vody nadzvedne okřehek a pod ním vykoukne malá hlava, která si uchramstne svou kořist."

  Kdo by řekl, že od tohoto okamžiku už to přece muselo být jednoduché, by se velmi mýlil. Povrch vajec začal praskat ještě před očekávaným termínem líhnutí, nejdříve u jedné snůšky, poté i u druhé. Něco bylo špatně. Už jsme to viděli zase celé černě. Ale nakonec se 11. srpna přeci jenom podařilo vylíhnout alespoň třem  prckům. Poslední želvička byla nejmenší a dlouho trvalo, než se jí zatáhl pupík. O ní jsme měli největší strach, ale i ta se má čile k světu. 

  
  

  Velkou zábavou je pozorovat malé želvičky, jak se krmí. Ze začátku jsme hodili do terárka krmení  a to přes noc zmizelo, aniž bychom viděli želvičku jíst. Mizely patentky, cvrčci, rybičky i okřehek, ale želva vidět nebyla. Pak v jednom momentu, když už si želvy myslely, že v místnosti nikdo není, jedna malá želvička připlavala ke cvrčkovi a pustila se s chutí do jídla. Pak ale zaznamenala okolní pohyb a opět zmizela mezi vodními rostlinami. Teď už želvičky jí i v naší přítomnosti. To vždycky chovatel vidí, jak se po nasypání potravy do terária někde na hladině vody nadzvedne okřehek a pod ním vykoukne malá hlava, která si uchramstne svou kořist.

  Želvy bahenní nejsou jediné želvičky, které se letošní rok vylíhly. Kromě nich jsme opět měli mláďata želvy žlutohnědé. To jsou pro změnu želvy čistě suchozemské. Líhnou se vždy přímo v expozičním teráriu. Samice vajíčka pečlivě zahrabou do země, což je pro ně opravdu velká fuška. A když přijde čas líhnutí, malé želvičky se vyhrabávají ven. Jsou věru malé a snadno splývají s okolím. Lze je snadno přehlédnout. Ale my už víme, po čem a kde se máme dívat. Malé želvičky pak přendáme do menšího terária, kde jim dáváme listy různých bylin, hlavně pampelišky a pampeliškové květy. Po pampeliškových květech se vždy želvy můžou utlouct. Žlutá je prostě žlutá. Tento rok jsme sebrali čtyři  želvičky. Tedy přesněji dvě  želvičky jsme sebrali z povrchu půdy. Zbylé dvě chovatelka Mája vyhrabávala ze země. Doslova malou lopatičkou přehrabala celou expozici ve snaze najít další želvičky, které byly v zemi uvězněné a neuměly se z kamenitého substrátu vyhrabat. Práce to nebyla lehká, musela postupovat pomalu a opatrně, aby jim náhodou ještě neublížila.  Ale za to úsilí to stálo. 

  Video, kde můžete vidět přesun malých želv bahenních do terária i jejich první plavecká tempa :-)

  
  

  Fotogalerie

  Autorka článku: Lenka Janochová

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Isabela Okřinová, Markéta Jariabková

  Autorky fotografií: Michaela Jerhotová a Lenka Janochová

• Husa

  Osiřelé mládě husy velké našlo cestu na maďarské zimoviště i bez rodičů.

  V říjnu letošního roku pozoroval náš bývalý zaměstnanec a nadšený ornitolog Pavel Albert v těsné blízkosti maďarského Balatonu několik divokých hus, které na sobě měly červené límce, tedy takové, které se používají ke značení hus velkých v České republice. K jeho překvapení byla mezi nimi i husa s kódem H59 - osiřelé mládě, které prošlo naší záchrannou stanicí.

  T

  
  

  oto house bylo z jara loňského roku dovezeno k nám do stanice, kde se mu dostalo potřebné péče. Na začátku září jsme mu nasadili červený límec s kódem H59 a vypustili ho na Munický rybník, který sousedí s naší zoologickou zahradou. Husí mládě, teď už odrostlá husa, se tady na rybníku zdržovalo až do konce června. Poté husa  začala prozkoumávat blízké okolí. Například rybník Vyšatov u Čejkovic nebo později rybník Blatec u Dívčic, kde ji ornitologové zaznamenali 7. srpna. To bylo zároveň poslední pozorování „padesátdevítky“ v České republice. Až 29. října byla viděna v Maďarsku na vodní ploše Hídvégi-to v chráněné oblasti Kis-Balaton. Pavel Albert na této vodní ploše pozoroval smíšené hejno hus velkých a hus běločelých, které čítalo až 10 000 jedinců. Pozoroval zde husy s německými, rakouskými, maďarskými a právě i českými límci. Naše H59 zde tedy nebyla z Čech sama.

  "Nedá se říct, že jde o nějaké unikátní pozorování. Rozhodně je to ale potěšující zpráva. Takovéto odchovy mláďat bez rodičů se totiž moc často nedějí. A to, že se toto mládě dostalo na zimoviště za pomoci cizího hejna, je skvělé."

  
  

  Cestou na zimoviště ukazují husím mláďatům jejich rodiče. Naše mládě H59, ale o tuto možnost přišlo. Svou cestu do Maďarska si přesto našlo. Přidalo se k jinému hejnu a společně s ním doputovalo až k Balatonu.

  Nedá se říct, že jde o nějaké unikátní pozorování. Rozhodně je to ale potěšující zpráva. Takovéto odchovy mláďat bez rodičů se totiž moc často nedějí. A to, že se toto mládě dostalo na zimoviště za pomoci cizího hejna, je skvělé.

  Máme tu ale i další příběhy. Ukazuje se, že, co husa, to osobnost. Jiné husy, které byly na Munickém rybníku olímcovány ve stejnou dobu jako H59, se odsud ani nehnou a pobyt v blízkosti zoo si evidentně náramně užívají. 

  
  

  Fotogalerie

  Autorka článku: Isabela Okřinová

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Pavel Albert

  Autor fotografií: Pavel Albert

• Budme ohleduplni

  Buďte k volně žijícím zvířatům ohleduplní. Zkuste letos udělat trochu méně bramborového salátu a odpusťte si ohňostroj.

  
  

  Naše zoologická zahrada již řadu let provozuje záchrannou stanici. V její práci se u spousty druhů zvířat téměř denně setkáváme se zraněním či úrazy, na kterých nese svůj podíl člověk. Převážně se jedná o neúmyslné ublížení či nevědomost. Občas se ale vyskytnou i případy, kdy je za zraněním či dokonce smrtí úmysl.

  M

  
  

  ezi nejčastější úrazy ptáků patří poranění od elektrického vedení, střety s dopravními prostředky či nárazy do prosklených ploch. Potýkáme se se zlomeninami končetin, páteře, vnitřními zraněními, otřesy a u elektrického proudu se spáleninami, hnilobou, napadením mušími larvami a bohužel i nekrózami končetin.

  Ani naši domácí mazlíčci nejsou svatoušci. Jak kočky, tak psi dokáží volně žijícím živočichům nepěkně ublížit. U koček se jedná především o ptáky, ale i plazy či mláďata zajíců a ježků. V kočičí tlamě se nachází mnoho bakterií, které se při kousnutí dostanou do rány a způsobují záněty. Volně pobíhající psi mohou zranit třeba srnčata nebo i ježky. Naopak ježci mohou ošklivě poranit psa.

  Ježci jsou samostatná kategorie pacientů, jelikož zhruba polovina se k nám dostává zbytečně. Pak jsou ale ježci, kteří pomoc opravdu potřebují. Častou jsou to tedy právě ježci poranění od psů. Nicméně k dalším typům zranění dochází také při jarním a podzimním úklidu zahrad. Patří mezi ně například probodnutí vidlemi, popálení při vypalování mezí či podpalu starého listí nebo posekání sekačkou. Proto by lidé před takovou aktivitou měli zkontrolovat, zda se v kopách listí či stařiny nenalézá ukrytý ježek nebo i celá ježčí rodina. 

  "Další ohrožení, které si běžně neuvědomujeme, je rušení zvířat. Převážně v zimním období je to velký problém, jelikož zvířata jsou mnohem oslabenější z důvodu chladného počasí. Hůře hledají potravu a snaží se šetřit energií, aby neprochladla."

  Mezi další často řešené případy patří pády do nezajištěných jímek, komínů, různých rour a trubek. Sítě, provázky a různé vlasce se stávají pastí pro spousty zvířat. Provázky mohou zvířeti zaškrtit končetinu, někdy je zamotané dokonce celé zvíře. Velmi nebezpečné jsou vlasce i s háčky či krmítky. Několikrát ročně vyndáváme háčky či krmítka převážně z krků labutí. Řešili jsme ale už i háček zapíchnutý v noze či v křídle.

  Bohužel i dobrý úmysl může skončit trvalým poškozením zvířat. Řeč je o nevhodném krmení hlavně v zimním období. Velmi často jsou ale zvířata krmena i v období, kdy je dostatek přirozené potravy. Nejčastěji lidé krmí samozřejmě ptáky. Vždy dbejte na to, aby krmení nebylo plesnivé a zbytečně nepřekrmujte. U vodních ptáků je v módě již řadu let krmit pečivem a různými zbylými pokrmy jako je bramborový salát od Vánoc, cukroví, nedojedené chlebíčky a podobné věci. Všechny tyto jistě pro nás dobré pochoutky mohou velmi ublížit. Toto zdánlivé přilepšení může způsobit vážné trávicí komplikace. Zvířata pak mohou trpět průjmy či nechutenstvím. Dále přijímají nadbytečné množství soli. Několikrát jsme museli labutě se závažnými trávicími komplikacemi hospitalizovat. Lidé s oblibou přikrmují labutě (velmi často nevhodným) krmivem v období, kdy už mají mláďata, protože je to skvělé, jak k nim připlavou, krásně „papají“ a mohou si s nimi dělat selfíčka. U mláďat se ale může vlivem nevhodného krmiva vyvinout takzvaný syndrom andělských křídel, kdy se jim deformují křídla a nemohou létat. Lidé pak volají do záchranných stanic, abychom takto zdeformovaná zvířata zachránili. Pomoct už se ale většinou moc nedá. Tato vývojová vada je nevratná a někdy se dokonce musí křídla labutím amputovat, aby jim nepřekážela při chůzi. 

  Další ohrožení, které si běžně neuvědomujeme, je rušení zvířat. Převážně v zimním období je to velký problém, jelikož zvířata jsou mnohem oslabenější z důvodu chladného počasí. Hůře hledají potravu a snaží se šetřit energií, aby neprochladla. Proto bychom měli při svých procházkách chodit pouze po cestách a nenechávat své psy běhat, kde chtějí, abychom zvířata zbytečně nerušili a nevysilovali.

  To platí i o ohňostrojích a petardách. Ano, můžeme sice namítnout, že ohňostroje byly zábavou již ve staré Číně, ale musíme si uvědomit, že se jich nepořádalo tolik, nebylo tolik lidí a hlavně zvířata měla mnohem více prostoru než dnes. My slyšíme a vidíme krásné záblesky světel, ale volně žijící živočichové se lekají, snaží se utéct, uletět, opouští své úkryty, mohou narážet do překážek a způsobovat si vážná zranění. Především se ale vysilují a ztrácí energii, která jim může chybět k tomu, aby přečkali mrazivou noc.

  Proto buďme k našim sousedům ohleduplní, abychom jim nezpůsobovali zbytečná zranění a v horších případech i smrt. Každý můžeme pomoct malou drobností jako je například sebrání odpadků v lese nebo na loukách. Zbytečně neodpalovat petardy a ohňostroje, hlídat si své mazlíčky, nechodit mimo značené cesty a nekrmit tím, co je pro zvířata škodlivé…

  
  

  Fotogalerie

  Autorka článku: Markéta Jariabková

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Isabela Okřinová

  Autoři fotografií: viz. popisky ve fotogalerii

• Krmeni ptaku

  Stručné opakování pravidel zimního přikrmování ptáků.

  S příchodem zimy opět nastala hlavní sezóna krmení ptáků, čehož si v dnešní době asi nelze nevšimnout. Je to patrné nejen podle množství krmítek, která se objevují na oknech, zahradách, i ve volné krajině, ale také podle řady různých diskusí a fotografií na sociálních sítích a v médiích. Krmení ptáků je zkrátka stále populárnější a zapojuje se do něj řada lidí. Pro mnohé je to příležitost, jak se přiblížit přírodě a odreagovat se od stresu při pozorování okřídlených návštěvníků krmítka. Nezastupitelnou roli má krmení ptáků také při výchově dětí. Nezapomínejme ani na dobrý pocit, který se dostaví vždy, když přírodě „pomáháme“. Není nic špatného na tom, přiznat si, že minimálně z části krmíme ptáky tak trochu kvůli sobě.

  S

  
  

  tále větší popularita této činnosti s sebou ale nese i riziko, že v dobré víře ptákům můžeme uškodit. Málokdo si uvědomuje, že i to „obyčejné sypání ptáčkům“ je zásah do jejich života, který ovlivňuje nejen několik málo jedinců, kteří zrovna létají na naše krmítko, ale má mnohem větší dosah. V důsledku může působit i poměrně daleko od místa, kde krmíme a má vliv na vztahy mezi jednotlivými druhy, včetně těch, které zrovna nyní zimují „v teplých krajinách“. Pokud chceme, aby naše činnost byla prospěšná, nebo minimálně nebyla škodlivá, stačí se držet několika jednoduchých pravidel.

  Na prvním místě je samozřejmě volba vhodného krmení. Mezi ptáky jde nejvíce na dračku slunečnice, ale ocení i oves, proso, další obiloviny či luštěniny. Při nákupu krmení se tedy snažme o to, aby bylo pestré. Z vlastní zkušenosti lze ale říct, že koupíme-li směs, kde je větší podíl pšenice, kterou obchodníci „nastavují“ hlavně levnější krmítkové mixy, nejspíše nám jí v krmítku také hodně zbude. Stačí ji tedy přimíchat jako doplněk v menším množství.  Kosi a další drozdovití ptáci ocení jablka, jeřabiny a další bobuloviny. Pro strakapoudy, brhlíky a sýkory je největší pochoutkou hovězí lůj, nebo tuková směs se semínky. Do krmítka naopak nepatří plesnivé a jinak zkažené krmivo, nic kořeněného, slaného, uzeného, připáleného, nebo sladkého. Krmítko totiž není popelnice. Z kuchyně lze ale použít vařenou nesolenou rýži a brambory, strouhanou mrkev, obilné vločky, syrové maso nebo lůj. 

  "Kvůli možnosti ovlivnění skladby ptačích společenstev nepatří běžná krmítka do přírodních rezervací a dalších chráněných území. To samé platí také u lokalit, kde se vyskytují vzácné druhy ptáků, a to včetně těch, které přilétají až na jaře."

  Podobná pravidla platí také v případě krmení vodních ptáků. Pro ně je vhodný salát a jiná listová zelenina, obilniny, odřezky zeleniny, například slupky nebo nudličky z mrkve, hrášek, kukuřice (rozmražené), vařená nesolená brambora, nebo speciální granule. Nevhodné je tvrdé pečivo, které nejen, že může ostrými hranami poranit ptákům jícen, ale především neobsahuje potřebné výživové a stavební látky. Pokud si na něj ptáci navyknou, přestávají si hledat přirozenou potravu, což vede až k růstovým vadám.

  Velkým tématem je používání plastových sítěk na lojové koule. Traduje se, že se do nich ptáci zamotávají a  následně hynou. Toto nebezpečí je zcela minimální, větší ale hrozí psům, ježkům, ale i dalším savcům, kteří síťku pozřou. Navíc tento zbytečný jednorázový plast často zůstává v přírodě jako odpad.

  Co se týče množství krmiva, platí, že přikrmujeme, nikoli, že překrmujeme. Klidně si lze stanovit určité množství a pokud jej ptáci během dne sezobou, nasypeme jim opět až na další den. Dvojnásob toto pravidlo platí opět u vodních ptáků, které chodí přikrmovat mnoho lidí. Méně je někdy opravdu více!

  Samozřejmostí je pak dodržování hygieny, které zahrnuje především pravidelné odstraňování zbytků potravy a trusu z krmítka. Tím zabráníme šíření nemocí a plísní. Hromadí-li se pod krmítkem větší množství zbytků, můžeme ho přemístit. Pokud na krmítku spatříme nemocného ptáka, je nutné přestat na dva týdny krmit a krmítko i jeho okolí pečlivě vyčistit a vydezinfikovat. Také na březích řek a rybníků, kde se shromažďují vodní ptáci by se krmení nemělo hromadit a plesnivět.

  Svá pravidla má také umístění krmítek, které má být pro ptáky samozřejmě co nejbezpečnější. Pozor tedy musíme dávat na vzdálenost od prosklených ploch, do kterých mohou ptáci narazit, ale také na dopravu, nebo kočky. Kvůli možnosti ovlivnění skladby ptačích společenstev nepatří běžná krmítka do přírodních rezervací a dalších chráněných území. To samé platí také u lokalit, kde se vyskytují vzácné druhy ptáků, a to včetně těch, které přilétají až na jaře.

  Námětem mnoha diskusí je pak období kdy krmit a nekrmit. Nejnovější poznatky, potvrzené i vědeckými studiemi říkají, že krmení má probíhat pouze v zimním období při nízkých teplotách a sněhové pokrývce. Tehdy kdy je pro druhy nejtěžší najít dost potravy, navíc mimo zimní období hrozí vyšší riziko přenosu chorob. Řada druhů má také mimo zimní období jiné potravní nároky a přikrmovat tak, abychom omylem neublížili, je mnohem obtížnější. Opět může také dojít k tomu, že ptáci krmící mláďata budou preferovat námi předkládanou potravu a jejich ratolestem pak bude hrozit vyhladovění, nebo růstové poruchy z nedostatku potřebných látek, které získávají z přirozené potravy.

  Pokud chceme ptákům pomoci i mimo zimu, je mnohem vhodnější udržovat pro ně pestré a bezpečné prostředí, a to jak na zahradě, tak kdekoliv v okolí našeho bydliště.

  
  

  Doporučené čtení a a použité zdroje:

  Jan Havlíček (2021): https://bit.ly/3Wi39Mg
  

  Věra Sychrová (2022): https://bit.ly/3uPeYO8

  Alena Jechumtál Skálová (2021): https://bit.ly/3Ftslsa

  Zdeněk Vermouzek (2022): https://bit.ly/3uPHEXq

  Jan Havlíček (2022): https://bit.ly/3Fvgc64

  
  

  Fotogalerie

  Autor článku: Jan Havlíček (Odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví, Krajský úřad Jihočeského kraje & Jihočeský ornitologický klub)

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Isabela Okřinová

  Autoři fotografií: viz. popisky ve fotogalerii

• Rozhovor s doktorem

  „Fakt vypadni. Ten medvěd se budí.“

  Rozhovor s veterinárním lékařem MVDr. Emanuelem Krejcarem - 2. díl

  V minulém čísle časopisu se vám náš veterinář představil, popsal, co je každodenní rutinou zvěrolékaře v zoo, a zároveň zhodnotil vývoj kvality veterinární péče v zoologické zahradě za posledních necelých 40 let, což je úctyhodná doba, kterou Emanuel Krejcar v naší zoo strávil. Tentokrát se můžete těšit především na napínavé historky spojené s uspáváním různých druhů zvířat a následnými lékařskými zákroky. 

  V

  aše práce může být často dost nebezpečná. Jakou situaci nebo zákrok během vaší historie v zoo považujete za nejnebezpečnější? Kdy jste se opravdu bál? 

  No, takhle, z mého hlediska by k tomu člověk měl přistupovat vždycky tak, že zkrátka pracuje s nebezpečným zvířetem. V případě, že imobilizujeme nějaké nebezpečné zvíře, ať už je to medvěd, tygr, rys nebo třeba i velcí kopytníci (například los), tak k němu po nastřelení jdu vždycky první já. Nepouštím k tomu zaměstnance zoo. I když bych tam samozřejmě mohl jít s chovatelem, který má daný úsek na starosti, jdu tam raději sám a vyzkouším si, jestli to zvíře je opravdu dobře uspané. Zjistím, jestli nám pak neublíží, když s ním budeme dál manipulovat. Jak jsem vlastně vyjmenovával, co všechno obnáší moje práce v zoo, tak určitě další velkou kapitolou jsou právě tyhle imobilizace.

  Každé zvíře je individuální. Na každé zvíře se počítá správná dávka uspávací látky. Na každé se používají jiné imobilizační prostředky. Většina zvířat se tedy imobilizuje distanční metodou. To znamená, že se uspávají pomocí imobilizační pušky nebo foukačky. Tady v zoo se používá hlavně foukačka vzhledem k velikosti výběhů a expozic. Nebezpečné situace by se samozřejmě mohly vyvinout z toho, že bychom zvíře špatně uspali. Nicméně za těch 38 let zkušeností člověk zjistí, co si asi může dovolit. Spíše se občas bojím o chovatele. Tedy především o ty začínající, aby se jim něco nestalo. Nemyslím si ale, že zrovna velmi nebezpečné zvíře je třeba tygr nebo medvěd, ke kterým člověk přistupuje už s tím, že nás může a priori zabít, tedy s respektem. 

  "No a ve chvíli, kdy jsem na ní fouknul střelu, chytila ji ve vzduchu za letu. Trefit do stehna se nám ji povedlo asi až na potřetí s tím, že si stejně tu střelu okamžitě vytáhla." 

  Pak tady totiž chováme taková zvířata, jako jsou třeba primáti. Jsou relativně drobní, ale hrozně špatně se uspávají. Měli jsme tu třeba takový případ, kdy sem byla deponována samice gibona černého původem z Vietnamu. Byla zvyklá na lidi, a bez problému s námi komunikovala. Udělalo se u ní komplexní genetické vyšetření a zjistilo se, že je to poměrně vzácný poddruh, a že by bylo dobré, kdybychom od ní měli mláďata. A tak jsme jí po celé Evropě sháněli samce. Nakonec jsme geneticky prakticky identického samce našli v Ústí nad Labem. Samce jsme sem přivezli s tím, že je zkusíme spářit. I tento samec byl zvyklý na kontakt s lidmi. Nicméně pustil se nám do samice takovým způsobem, že ji vážně poranil. Prostě ji nebral jako partnerku, ale jako konkurenta, a zle ji pokousal. Tak jsme je museli oddělit, přičemž samice měla vážné poranění ve svalovině stehna a otevřenou dutinu břišní. Museli jsme jí tedy nějak pomoct. Protože už jsme ji před tím několikrát uspávali, byla na foukačku zvyklá. Zkrátka věděla, o co půjde. Sedla si do kouta klece, ukázala mi holeně a zápěstí a celá se za ně schovala. 

  Giboni mají tenounké ruce a nohy a já jsem ji vlastně neměl, kam střelit. Tak jsem požádal ošetřovatele, aby trochu upoutal její pozornost a já se pokud možno mohl trefit. No a ve chvíli, kdy jsem na ní fouknul střelu, chytila ji ve vzduchu za letu. Trefit do stehna se nám ji povedlo asi až na potřetí s tím, že si stejně tu střelu okamžitě vytáhla. Tím pádem dostala jen část imobilizační látky. Pak nám usnula, ale ještě jsem ji dopíchnul, i když jsem samozřejmě nevěděl, kolik toho přesně dostala. Pak jsme začali samotnou chirurgii, kterou jsme prováděli přímo v kleci. To bylo ještě v době, kdy jsme neměli pořádnou ošetřovnu. Najednou mi ošetřovatel, který tam pracoval, řekl: „Doktore, chvátej. Za deset minut nám zhasnou světla a rozsvítí se jenom noční osvětlení a já se k tomu nedostanu, abych znova rozsvítil, je to automat.“ Tak jsme teda sehnali čelovku a opici jsme došili za takových hodně spartánských podmínek. Opice se z toho nakonec perfektně dostala. V současné době je v Zoo Olomouc a je od ní fůra mláďat. Nakonec jsme ji dali tam, protože pro ni měli daleko lepší výběh. Vždycky, když přijedeme do Olomouce, tak ji tam vídáme. Je to samice, ale jmenuje se Milouš po našem někdejším generálním tajemníkovi :-). To byl tedy jeden z těch příkladů, kdy se například opice opravdu těžko uspávají.  

  Která zvířata se tedy uspávají nejhůře?

  Daňci. Ti jsou na tohle hodně špatní. Ještě za tehdejší éry se vždycky na výstavu Země živitelka vozili ze zoo naši daňci. To ještě v době, kdy tu působil doktor Zajíček a já jsem mu tak jako v uvozovkách přicmrndával. Měli jsme tady imobilizační pušku, kterou nechtěl pan ředitel Pekař nikomu půjčit, ačkoliv s ní neuměl zacházet. Byla to jedna z prvních imobilizačních pušek od americké firmy Capture, kterou si původně pořídili lesáci ze Státních lesů, ale zjistili, že s ní nejsou schopni nic uspat. Tak nám ji převedli sem do zoo. Mimochodem ta puška tady ještě pořád je jako takový historický artefakt. A protože zoologická zahrada v té době patřila pod Krajský úřad, lépe řečeno tenkrát pod Krajský národní výbor, tak byla povinna dodávat živá zvířata do expozice na Zemi Živitelku. To znamená, že se musela ta zvířata uspat, převézt na výstaviště, po skončení výstavy zase znova uspat a převézt zpět do zoo. Většinou se Živitelka konala koncem srpna, vlastně jako takové „státní dožínky“. Takže se tam třeba vozila i u nás odchovaná medvíďata, která už v té době měla kolem 60 kilogramů. Tenkrát jsme tady k uspávání používali přípravek s názvem Imobilon, což je velice toxická látka pro primáty a potažmo tedy i pro člověka. Z toho důvodu to bylo velmi nebezpečné a řekněme si to na rovinu, neuměli jsme to moc používat. Takže se nám bohužel stalo, že jsme „utratili“ několik daňků jenom tou samotnou imobilizací. Proto jsme od toho pak ustoupili. A díky dalšímu řediteli jsme se pak rozhodli, že už tuhle látku používat nebudeme, protože je to pro chovaná zvířata příliš velké nebezpečí. A na Zemi Živitelku už jsme pak žádná zvířata nevozili. Řekli jsme jim, ať si myslivci chytí nějakého daňka do lapáku v oboře a odvezou si ho tam. To byly tedy takové smutné záležitosti.

  „Hele fakt vypadni, ten medvěd se budí.“ Tak hoch vyběhnul z té staré medvědí klece, já jsem vytáhnul jehlu, medvěd zatáhnul jazyk, já vyběhnul, zavřel za sebou dveře, a medvěd se v tu chvíli na ty dveře za mnou postavil.  

  Kolikrát se dostáváme do situace, kdy se rozhodujeme, jestli se snažit zvířeti nějak pomoct nebo, jestli mu naopak tím naším zákrokem ještě více neublížíme. Jinak řečeno musíme trochu akceptovat fyziologii volně žijícího zvířete a to, jestli má cenu nějakým způsobem zasahovat ze strany  veterináře, nebo prostě zkusit, jak se situace vyvine. Tohle se například velmi liší od veterinární praxe u malých domácích zvířat, kdy nám do ordinace přijdou se psem, který už je na hranici života a smrti, a chovatel ho pořád ještě chce z nějakého takového svého ega zachraňovat. My prostě musíme uvažovat o zvířeti trochu jinak. Samozřejmě pokud se jedná o nějakého vzácného jedince, tak se snažíme, co nejvíc to jde, ale důležité je takovému zvířeti ještě více neubližovat. Další rozdíl je to, že ve většině případů odhalujeme nějaký zdravotní problém, až když je tomu zvířeti hodně špatně. Přijde na to samozřejmě jeho chovatel. Většinou to zvíře leží a nežere. Naopak, když chovám doma pejska, tak si všimnu, že se chová nějak divně, eventuálně mu teda strčím teploměr do zadku a změřím mu teplotu. Veškeré imobilizace v zoo probíhají na základě nějakého exaktního zjištění. Já v tomhle případě nevím přesnou váhu zvířete, nevím, co mu chybí. Takže tam hodně riskujeme a zasahujeme do fyziologie zvířete. 

  Mně se třeba tady stalo, že jsme ošetřovali medvěda hnědého - dospělého samce, který si přivodil spirální frakturu stehenní kosti. Bylo to vidět, že se mu zadní noha prostě plandá. Takže ho bylo potřeba uspat na nějaké to následné vyšetření. Uspali jsme ho, zrentgenovali a zjistili, že má opravdu zlomenou stehenní kost. Jenomže jsme ho uspávali právě tím zmíněným Imobilonem, který u medvěda navodí takový stav pseudohibernace. Medvěd měl tři údery srdce za minutu, dýchnul jednou za tři minuty. A já jsem zkrátka nevěděl, jestli ještě žije nebo ne. Navíc, jak je to toxické a člověk ho střelí do zadku, tak tam pak taky těžko může pracovat. Ona opravdu stačí jenom kapka téhle látky na lidskou kůži a člověk se může slušně přiotrávit. Měli jsme tedy všechno připravené, dokonce jsme tady od jednoho zaměstnance měli vyrobený i takový speciální vrták na kostní dřeň, abychom mohli zavést implantát. Nicméně jsme zjistili, že tenhle medvěd Imobilon špatně snáší. Takže jsme mu jen oholili místo, kde se bude operovat, a probudili ho. Domluvili jsme se, že na to půjdeme za dva dny, a že zvolíme jinou narkózu, která nebude tak nebezpečná, hlavně teda pro operující. Nakonec jsme to udělali a osteosyntéza se nám povedla. (Ten medvěd tady byl vlastně až do loňského roku. Dožil se více jak třiceti let. Tu kost tady teď máme dokonce vypreparovanou i s těmi implantáty.) 

  Potom jsme medvěda potřebovali probudit, píchnout mu do žíly antidotum (látka, která působí proti uspávací látce - poznámka redakce). Jenže tenhle zákrok jsme dělali na podzim a medvěd byl tím pádem nažraný, protože si nabral tukové zásoby na zimu, na eventuální hibernaci. Z toho důvodu se mu pak na tlapách často špatně najdou žíly. A tak jsme se rozhodli, že mu to píchneme do veny sublingualis, což je podjazyční žíla. Celou akci jsem potřeboval nafotit kvůli nějaké dokumentaci pro odborný článek do časopisu. Tak jsem tady poprosil jednoho hocha, který amatérsky fotografoval, aby nám to nafotil. Medvěda jsem napíchnul, a protože tahle žíla má velmi tenkou stěnu, měl jsem strach, že to protrhneme, a udělá se nám tam krevní výron. Pak už tam jehlu nedostaneme. Tak jsem teda čekal. Fotograf pořád ostřil, ostřil… Už jsem to nevydržel a to antidotum jsem mu dal. On to ale pořád ještě neměl zaostřený, a tak jsem mu tam nechával kanylu, aby fotka nějak vypadala. Nicméně, jak jsem medvěda držel za vytažený jazyk, tak najednou cítím, že se snaží ten jazyk zatáhnout do tlamy. Tak říkám: „Hele, on se budí.“ Po tom antidotu se medvěd totiž vzbudí zhruba za 30 - 40 vteřin. No, a hlavně ten medvěd už měl přes 2 metráky. Tak radši říkám: „Hele fakt vypadni, ten medvěd se budí.“ Tak hoch vyběhnul z té staré medvědí klece, já jsem vytáhnul jehlu, medvěd zatáhnul jazyk, já vyběhnul, zavřel za sebou dveře, a medvěd se v tu chvíli na ty dveře za mnou postavil. 

  "Ty uši mu prostě nedržel, protože si myslel, že se do dveří nevejde. Medvídě se otočilo a raflo Holase do ramene, i přes ty dva vaťáky. Naštěstí tam teda měl jen nějaké modřiny a otisknuté ty medvědí špičáčky."

  Stalo se nám tady třeba to, že jsme uspávali laň, která si uštípla kus paznehtu o takový sokl z hodně ostrého betonu. Hodně to krvácelo a před návštěvníky to nevypadalo úplně dobře. Prakticky se jí ale nic zásadního nestalo. To se jí může stát i ve volné přírodě a tam se z toho taky dostane celkem dobře, ale tady to chtělo ošetřit. No, tak jsem jí fouknul. Uspali jsme ji, složili, ošetřili jí pazneht, nandali jsme na to nějaký tlakový obvaz, a někdejší ředitel Holas tu laň držel. On totiž před tím pracoval v zoo ve Dvoře Králové, takže tyhle velké kopytníky měl zvládnuté velice dobře. No a pak tady bylo tenkrát několik ošetřovatelů, abych to tak řekl, ne úplně poučených. A tak je většinou člověk poučil, až když se dělal nějaký konkrétní úkon. Holas tedy držel tu laňku za krk. No a měli jsme tam jednoho hocha, který jí měl držet zadní nohy. Po ošetření tedy říkám: „Natočte ji tak, aby, až se probudí, nenapálila do plotu. Ať vystartuje do volného prostoru.“ Protože ona když se probudí, tak je ještě taková přihlouplá a mohlo by se stát, že by do toho plotu napálila a mohla by se vážně zranit. Tak jsme ji teda natočili do volného prostoru. A já říkám: „Koordinovaně budete ty části těla, které držíte, pouštět.“ Napřed, že teda pustí ředitel Holas, protože se pak laň postaví na přední nohy, odrazí se zadníma a jde pryč. Jenže ten hoch nás neposlechnul, pustil prvně zadní nohy a ona se odrazila řediteli od klíční kosti. To byla rána, jak do dřeva. Laň udělala skok. Holas heknul. Bylo štěstí, že ten druhý  pazneht mu nešel někam do obličeje. No, vždycky je potřeba, aby personál byl dobře secvičený.

  Další takový případ byl, když před lety na asi šedesátikilové medvídě spadnul šupák (posuvné dveře do vnitřní ubikace – poznámka redakce) a přerazil mu obě holenní kosti. Ty jsme mu tedy museli sehřebovat. Operace se nám povedla perfektně. Jenomže po asi třech dnech si to medvídě vylízalo kožní stehy. Tak jsme si řekli, že ho jenom přispíme, ať znova nejde do hluboké chirurgické narkózy. Uspali jsme ho a já říkám řediteli Holasovi: „Hele ono úplně nespí. Odneseme ho.“ S tím, že Holas ho chytil v podpaží tak, jak se prostě fixují ranění. Pro jistotu si na sebe vzal dva vaťáky. Medvídě mělo ještě mléčné zuby, tak kdyby náhodou... Já jsem ho nesl za zadní nohy a šel jsem první. To medvídě sedělo teda Holasovi tak jakoby na hrudníku. No a shodou okolností zase tomuhle chovateli jsem řekl: „Drž ho za uši, to medvídě.“ To kvůli tomu, aby se neotočilo a neraflo ředitele Holase, který byl vlastně jako za ním. Všechno šlo dobře, medvídě jsme nesli, ono si tak jako pospávalo. S tím, že ho doneseme na stůl do někdejší ordinace a tam, že mu to přešiju. Jenomže když jsme s medvídětem procházeli dveřmi, tak ho ten hoch pustil. Ty uši mu prostě nedržel, protože si myslel, že se do dveří nevejde. Medvídě se otočilo a raflo Holase do ramene, i přes ty dva vaťáky. Naštěstí tam teda měl jen nějaké modřiny a otisknuté ty medvědí špičáčky. Jo, tady se člověk prostě zraní všemožně. Rozbije si obočí, zakopne, vyvrkne si kotník, kousne ho opice… Těch historek souvisejících s veterinární činností je tady mraky.     

  "Ono jako skočit k té téměř dospělé vlčici není žádná sranda. Vlk prostě na jedno kousnutí překousne násadu od koštěte." 

  Přivezli nám sem dva daňky, kteří se vypouštěli do výběhu, kde jsou teď sikové vietnamští. Pro daňka rozhodně není 150 centimetrů vysoký plot žádná překážka. Ten ho prostě na dva cvalové skoky přeskočil a utekl dozadu do zoologické zahrady do rákosí u losů. Bylo parné léto, komáři, hovada létali. Daňci byli nervózní, ještě měli paroží v lýčí. Ten jeden z nich tedy utekl, a tak mi ze zoo volali, že ho potřebují uspat. Daněk byl z farmového chovu, takže byl takový polodivoký, napůl zvyklý na lidi. Zaměstnance zoo vždycky instruuju, aby se chovali potichu a v klidu. Tak jsem tam šel s foukačkou a říkám jim: „Pomalinku mi ho tam tak jako natlačujte, aby přišel.“ Jenže tady zrovna byla o prázdninách celá řada nezkušených brigádníků. A když jsem řekl: „pomalinku“, tak oni zvedli ruce nad hlavu a daněk zdrhnul do rákosí. Tam už jsem šel teda sám. V tom rákosí je ale asi metr bahna, navíc tam bylo něco ostrého, takže jsem si tam tak akorát proříznul gumovky. Nakonec jsem vylezl na nějakou vrbu, protože do toho rákosí se blbě střílí. Střela může zavadit o nějaký trs trávy a letí pak někam úplně jinam. Nakonec se mi daňka podařilo trefit a čekal jsem, jak usne, aby třeba nespadnul do vody a neutopil se. Stál jsem u něj a zavolal lidi. Ale zase, když je zvíře nastřelený, tak se nesmí nijak rušit, protože ono se pak dostane do takového excitovaného stavu a anestezie špatně zabírá. Zvíře se teda nechá v klidu, akorát se z dálky hlídá. Daněk si ještě při tom útěku trochu rozseknul kůži okolo paroží. Tak jsme mu to ještě sešili, aby mu paroh narostl správně. Takže to všechno dobře dopadlo.

  Pak jsme třeba dovezli devítiměsíční vlčici z Plzně a dali jsme ji tenkrát ještě do té malé expozice v přední části zoo. Ona ale byla zvyklá na velký výběh, a tak se během hodiny podhrabala a utekla nám. Honili jsme ji okolo zoo, protože utekla ven mimo zahradu. Nakonec se nám ji povedlo nastřelit tady na rybníce u nádraží díky tomu, že vběhla do vody. Čekali jsme, až usne, ale zároveň jsme hlídali, aby se nám neutopila. Ono jako skočit k té téměř dospělé vlčici není žádná sranda. Vlk prostě na jedno kousnutí překousne násadu od koštěte. Nakonec se nám to taky podařilo. Takových příhod je tady fakt moře.

  
  

  Fotogalerie

  S panem doktorem si povídala: Isabela Okřinová

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Markéta Jariabková

  Autorka fotografií: Michaela Jerhotová

• Dětská sekce 1

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  1

  Ptáci v zimě

  Někteří ptáci odlétají na zimu za potravou na jih – do teplejších krajin. Nazýváme je tažní nebo stěhovaví. Ostatní ptáci zůstávají u nás a říkáme jim stálí. Můžeme jim pomáhat přikrmováním na krmítku. Které ptáky můžeme u nás zahlédnout v zimě a kteří odlétají?

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  stálí: kos, červenka, sýkora, sojka, strakapoud, brhlík, pěnkava

  tažní: čáp, volavka, husa, špaček

• Dětská sekce 2

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  2

  Zimní spáči

  Víš, proč některá zvířata v zimě spí? Pro tato zvířata je v zimě moc chladno a nemají co jíst. Některá z nich si na podzim hromadí potravu v úkrytu, kde vydrží v polospánku do jara. Anebo se na podzim pořádně vykrmí a celou zimu prospí.

  Zkus následující zvířata rozdělit podle toho, jestli v zimě spí nebo ne.

  
  

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  v zimě spím: ještěrka, zmije, jezevec

  v zimě nespím: prase, zajíc, veverka, srnec, liška

• Dětská sekce 3

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  3

  Sněhové cestičky

  Poznáš, která zvířata se pohybovala zasněženou krajinou?

  Vybírej z možností: zajíc, srnec, liška, sova, veverka, prase, havran, rys

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  a) zajíc, b) srnec, c) veverka, d) sova

  e) rys, f) prase, g) liška, h) havran

• Dětská sekce 4

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  4

  Hladová želva

  Želvě kručí v břiše. Pomoz jí najít cestu k potravě.

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  želva je plaz (stejně jako krokodýli, hadi a ještěři)

  želví krunýř tvoří kost a rohovina = želvovina

• Dětská sekce 5

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  5

  
  

  Největší kopyta v zoo

  V zoo chováme několik kopytníků, víš, který z nich je ten největší? Pomůžou ti malé nápovědy:

  Nápověda číslo 1:

  Je to největší zástupce jelenovitých a zároveň největší volně žijící živočich na území České republiky.

  
  

  Žije v lesích severní Evropy, Asie a Ameriky. Patří mezi původní živočišné druhy rovněž ve střední Evropě, kde byl však člověkem vyhuben v průběhu 15. století.

  
  

  Je typický okusovač, s trochou nadsázky ho můžeme označit za žirafu severských lesů. Živí se mladými listnatými dřevinami a bylinami, zvláště rostoucími ve vodě. V zimě větvičkami s pupeny a kůrou listnáčů a jehličnanů. Konzumuje také borůvky a brusinky.

  
  

  V posledních desetiletích se do české přírody znovu vrátil, přičemž největší populaci vytvořil na Šumavě. Její stav prověřují v současné době odborníci monitoringem.

  Nápověda číslo 2:

  Nápověda číslo 3:

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  výborně, je to los evropský

  Tip pro Tebe: Pomoz s mapováním losa evropského.

  Více na https://www.npsumava.cz/pomozte-s-mapovanim-losa-evropskeho/

• Koati

  Jižní Amerika doslova jako na dlani - to je expozice s názvem Koati

  
  

  Zoo Hluboká se specializuje především na zvířata Evropy a mírného pásu Asie. Přesto u nás hned za pokladnou narazíte na dvě expozice ryze exotické. Australskou, s názvem Tarrawonga, a jihoamerickou Koati. Pojďme si dnes blíže představit tu druhou jmenovanou.

  N

  
  

  ázev expozice Koati je odvozený od jednoho ze zde chovaných druhů zvířat – nosála červeného. Tomu totiž domorodí obyvatelé Jižní Ameriky nejčastěji říkají právě coati (čtěte „koaty“).

  Hned na začátku je ale třeba říct, že jeden z obyvatelů expozice Koati vůbec nezapadá do skladby zvířecích druhů, které by společně se sousedním pavilonem Matamata (o něm jsme psali v čísle 3/2021) měli návštěvníkům přiblížit faunu Jižní Ameriky. Je to psoun prériový. Ten totiž žije v Americe severní, v rozsáhlé oblasti severoamerických stepí,  zvaných prérie. Celá expozice totiž vznikala postupně, a původně měla představovat prostě „jen“ americké živočichy. Výběh psounů a voliéra s ukřičenými papoušky mnišími a patagonskými byly vybudovány před dvaadvaceti lety jako první - ještě jako součást původní koncepce rozvoje zoo. 

  Návštěvníci se často ptají, jak je možné, že psouni neutečou. Proč se z výběhu nepodhrabou, když umí budovat tak hluboké nory? Je to proto, že betonové základy jinak skleněného oplocení zasahují do hloubky 130 cm pod úroveň terénu. V této hloubce je tady už jen vrstva hutného vlhkého jílu, ve kterém se psounům opravdu hrabat nechce. Navíc je zde pod navezenou ornicí také vrstva štěrku, která funguje jako drenáž pro odvod vody. I ta zabraňuje psounům hrabat hlouběji. Jen dostatečná vrstva ornice slouží psounům, příbuzným našich syslů, k budování  labyrintu nor, které obývají. Poměrně bytelná stavba psouního výběhu a také jejich obliba mezi návštěvníky jsou důvodem, proč tento druh v expozici, která se později  rozvíjela jako výhradně jihoamerická, už zůstal.

  "O exotickou atmosféru se zejména v létě starají zajímavá aranžmá rostlin, připomínajících americký kontinent. Suché oblasti polopouští a pouští zastupují mrazuvzdorné kaktusy (zejména z rodu Opuncia) a juky. Mnohé druhy travin imitují americké prérie, pampy i savany."

  Papoušci patagonští jako jeden z mála papoušků v přírodě nehnízdí v dutinách stromů. Vyhrabávají  si hluboké nory ve stěnách pískovcových skal, nebo v kolmých hlinitých či písčitých březích řek a moří. Jejich voliéra je proto doplněna umělou skálou, představující jakousi vrstevnatou usazenou horninu, kterou později vyzvedly, vypreparovaly a zvrásnily zemské síly. Nory jsou samozřejmě nahrazeny dřevěnými budkami, skrytými uvnitř tohoto „skaliska“. Vrstevnatá skála později doplnila vzhled celé expozice Koati a vtiskla jí typický charakter.

  Konečnou podobu dostala celá expozice v roce 2008. Řešení prostoru a návrh druhového složení pro nás připravil RNDr. Bohumil Král, CSc. Ten původně dokonce navrhoval celou expozici uzavřít do jedné velké voliéry, kde se budou papoušci pohybovat volně mezi návštěvníky (nebo návštěvníci mezi papoušky?). To jsme si ale především z technických důvodů přeci jen netroufli. Projekt podle návrhu pak připravil architekt Petr Heteša. K výběhu psounů prériových a voliéře papoušků patagonských a papoušků mniších přibyly dva nové výběhy a vnitřní ubikace pro jihoamerická zvířata. Celková rozloha expozice není nijak velká, proto jihoamerickou faunu reprezentují navíc jen další čtyři druhy – nosál červený (koati), tamarín pinčí, mara stepní a ve voliéře vedle papoušků zajímavý pták hoko přilbový. 

  V místech, kde dříve stával oblíbený výběh pro kozy domácí, vznikl výběh pro nosály červené, a kozy byly přestěhovány k restauraci. Ze strany návštěvníků je nosálí výběh hrazený vodním příkopem. Ubikace pro zvířata je ve stylu dřevěné chýše amazonských indiánů postavené na kůlech nad hladinou jihoamerické řeky a zastřešené palmovým listím. Ve vodním příkopu, který začíná vodopádem ve výběhu nosálů a vede až pod domorodou chýši, se mohou návštěvníci v létě podívat také na vodní želvy nádherné a ryby, které představují bohatost tropických řek. Tropické druhy ryb jsou ovšem nahrazeny odolnými druhy našich zeměpisných šířek.

  O exotickou atmosféru se zejména v létě starají zajímavá aranžmá rostlin, připomínajících americký kontinent. Suché oblasti polopouští a pouští zastupují mrazuvzdorné kaktusy (zejména z rodu Opuncia) a juky. Mnohé druhy travin imitují americké prérie, pampy i savany. Amazonské pralesy musely ovšem ve výběhu nosálů a mar nahradit typické stromy mírného pásu. U mar ale přeci jen můžeme najít i jeden ze zástupců jehličnatých stromů Jižní Ameriky – blahočet čilský. Ten zde nyní může zdárně růst především kvůli změnám klimatu. V Čechách ještě před dvěma desítkami let v zimě pravidelně silně namrzal.

  Tamaríni pinčí mohli původně využívat jako svůj výběh dva vzrostlé listnaté stromy ve výběhu mar stepních a také zarostlou střechu pavilonu Matamata. Volný prostor mezi expozicemi ani vysoká hustota návštěvníků ale tyto malé pralesní primáty neodradily. Tamaríni si postupně zvětšovali svoje území a pořádali výpravy do širokého okolí. Některé návštěvníky trochu obtěžovali, jiné zase lekalo, že opice utekly. Opičky také na svých výpravách kradly krmení ostatním zvířatům. Nejvíc ale začaly ohrožovat samy sebe. Návštěvy v medvědí kleci nebo u afrického marabu už byly opravdu neopatrným kouskem. I kvůli covidu, na který jsou stejně jako lidé citliví, jsme je tedy přestali pouštět ven, a nyní pro ně řešíme vybudování nové voliéry.

  
  

  Fotogalerie

  Autor článku: Roman Kössl

  Redakční úpravy: Isabela Okřinová

  Autorka fotografií: Michaela Jerhotová

• Vysadby

  Místo semenáčku douglasky vezměte raději do ruky kosu. Chraňme biotopy, které z české krajiny opravdu mizí.

  
  

  V posledních letech je v rámci boje proti dopadům sucha věnována velká pozornost výsadbám dřevin v krajině a na jejich podporu směřuje mnoho dotačních prostředků a mediálního prostoru. Nelze se tomu divit, výsadba dřevin je v krajině na první pohled vidět, veřejnost ji vnímá velmi pozitivně, příprava nepotřebuje žádného specialistu a existuje řada firem, které jsou schopny výsadby zajistit.

  O

  
  

  všem lze na to koukat i z jiného úhlu. Medializace a podpora výsadeb odvádí pozornost od mnohem závažnějších problémů naší krajiny, které se téměř či vůbec neřeší. Lze jmenovat například intenzivní zemědělství, které vede ke stále větší degradaci našich půd. Přitom například více organického hnojení, které by navýšilo podíl organické složky v půdě, by zcela zásadně navýšilo schopnost půdy zadržovat vodu a tím i řešit otázku sucha. Nebo tu je otázka meliorací, kdy jsou v orné půdě i loukách takřka všude odvodňovací trubky zaústěné do vodotečí, které zásadně zrychlují odtok vody z krajiny. Nabízí se podpora řešení typu smart system drainage, kdy se s vodou v půdě komplexně pracuje. Pokud je sucho, voda se v melioračním systému zadržuje, naopak pokud je vody příliš, tak se půda odvodní.

  "Lesnatost naší krajiny je i přes nedávné kalamity kůrovce nejvyšší za mnoho set let. Naopak neustále se snižuje podíl extenzivně využívaného bezlesí."

  Nicméně toto jsou problémy, jejichž řešení je drahé, velmi složité a zdaleka není tak mediálně vděčné jako podpora výsadeb dřevin. Samozřejmě nelze tvrdit, že mohutná podpora výsadby dřevin je z principu špatná, jakkoliv v tom lze spatřovat pouhé odvádění pozornosti od problémů mnohem závažnějších. Je ovšem nutné rozlišovat co, kde a jak vysazujeme. Rozhodně neplatí pravidlo, že čím více vysazených stromů, tím pro přírodu lépe. 

  Nejprve je nutné přijmout fakt, že dřevin v naší krajině není nedostatek. Lesnatost naší krajiny je i přes nedávné kalamity kůrovce nejvyšší za mnoho set let. Naopak se neustále snižuje podíl extenzivně využívaného bezlesí. To jsou místa, která se buď nesečou vůbec, či jen nepravidelně a neprobíhá zde intenzivní plošná seč velkého rozsahu. Mezi taková místa můžeme počítat i třeba zahrady či sady, ovšem opět pouze v případě, že nejsou sekány příliš často či celoplošně. Právě tyto plochy z naší krajiny kvapem mizí, dílem přirozeným zarůstáním, kdy původní louky postupně pohltí křoviny a les, dílem rozšiřování zástavby či vlivem zemědělských dotací, kdy pro přiznání dotace je zemědělec nucen sekat pravidelně i místa, které by normálně pravidelně nesekal. 

  "Před každou výsadbou dřevin je třeba si velmi dobře rozmyslet, zda to má smysl. Zalesňování orné půdy smysl téměř nikdy nemá, pro přírodu je mnohem prospěšnější ponechat půdu v režimu úhoru. Obecně je třeba se vyvarovat plošnému zalesňování kdekoliv." 

  To vše je důvodem toho, že nejvíce ohrožené jsou druhy vázané právě na tyto plochy, řada z nich buď již vymřela, či je kriticky ohrožena.  Názorným příkladem je osud evropsky významného druhu žluťáska barvoměnného, ještě relativně nedávno hojného druhu motýla bělokarpatských luk. Ovšem díky nástupu dotací a celoplošných sečí tento druh již v ČR vymřel. Pokles početnosti sledujeme i u dosud běžných druhů motýlů s vazbou na zemědělskou krajinu, bělásků, baboček a dalších. Všechny společně ohrožuje právě nedostatek klidně i drobných ploch extenzivního bezlesí rozesetých po krajině a tvořících její ekologickou kostru. Opět je nutné zdůraznit, že stabilitu krajiny neurčuje podíl lesa, ale různorodost a počet různých typů stanovišť. Obloukem se tím opět dostáváme k problematice výsadeb. V dobré víře veřejnost zalesňuje tu malou louku, tu vysadí stromy a keře na svahu nad cestou či na mezi. Tím vším bohužel veřejnost nevědomky přispívá ke krizi biodiverzity, jíž právě čelíme. 

  Před každou výsadbou dřevin je třeba si velmi dobře rozmyslet, zda to má smysl. Zalesňování orné půdy smysl téměř nikdy nemá, pro přírodu je mnohem prospěšnější ponechat půdu v režimu úhoru. Obecně je třeba se vyvarovat plošnému zalesňování kdekoliv. Naproti tomu výsadba alejí a solitérů má smysl téměř vždy. Samozřejmě i zde ale existují výjimky, sázet bychom neměli na kvalitních květnatých loukách či jen velmi omezeně. Aleje je také optimální vysazovat s větším rozestupem, aby v budoucnu stromy plošně nezastínily povrch půdy. Velkou pozornost je třeba věnovat i tomu, abychom vysazovali dřeviny, jejichž nároky odpovídají stanovišti. A zásadní je také otázka následné péče. Existuje řada alejí, které se s velkou slávou vysadili, ovšem potom se již nevěnovala dostatečná pozornost zejména zálivce a řada stromů následně uhynula.

  Zkrátka je třeba vše dobře promyslet, ideálně probrat i s odborníkem a opustit myšlenku, že čím více vysazených stromů, tím lépe. 

  
  

  Fotogalerie

  Autor článku: Radek Hejda, AOPK, Praha

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Isabela Okřinová

  Autoři fotografií: viz. popisky ve fotogalerii

• Želva bahenní

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Mláďata želvy bahenní v líhni.

  autorka fotografie: Lenka Janochová

  Photo 5

  Želvy bahenní mají k dispozici jezírko s vodními rostlinami a dostatkem místa na souši s úkryty (keře a další rostliny) a písčitou, řídce zarostlou a osluněnou plochou pro ničím nerušené vykladení vajíček.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  kuňka východní

  Po nasypání potravy do terária se vždycky někde na hladině vody nadzvedne okřehek a pod ním vykoukne malá hlava, která si uchramstne svou kořist.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Letošní mláďata želv žlutohnědých.

  autorka fotografie: Markéta Jariabková

  Photo 7

  Zbarvení krunýře želvy bahenní je obvykle tmavé až černé s drobnými nažloutlými tečkami a čárkami.

  autorka fotografie. Michaela Jerhotová

• Budme ohleduplni

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  U vodních ptáků je v módě již řadu let krmit pečivem a různými zbylými pokrmy jako je bramborový salát od Vánoc, cukroví, nedojedené chlebíčky a podobné věci.

  Toto zdánlivé přilepšení může způsobit vážné trávicí komplikace. 

  autor fotografie: David Cardinez (fotografie podléhá licenci: https://pixabay.com/cs/service/license/)

  Photo 5

  Popálený ježek.

  zdroj fotografie: archiv záchranné stanice Bartošovice

  kuňka východní

  My slyšíme a vidíme krásné záblesky světel, ale volně žijící živočichové se lekají, snaží se utéct, uletět, opouští své úkryty, mohou narážet do překážek a způsobovat si vážná zranění.

  autor fotografie: DeltaWorks (fotografie podléhá licenci: https://pixabay.com/cs/service/license/)

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Rentgen labutě velké s viditelným rybářským háčkem v krku. 

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• Losi

  kuňka východní

  Dvě mladé losí samičky k nám dorazili z dánské zoo Ree Park Safari. 

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Los je typický okusovač.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7

  Losí dvojčata narozená v roce 2015 se svojí matkou.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Majestátní otec našich dvou nových samic v Ree Park Safari v Dánsku.

  autorka fotografie: Markéta Jariabková

  skokan štíhlý

  Losí mládě z roku 2017 se svojí matkou, která bohužel o rok později podlehla zraněním, které jí způsobil samec Brutus svými parohy.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  skokan štíhlý

  Jedna z našich nových samiček ještě jako mládě (foceno v Ree Park Safari)

  autorka fotografie: Markéta Jariabková

• Krmeni ptaku

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Mezi ptáky jde nejvíce na dračku slunečnice, ale ocení i oves, proso, další obiloviny či luštěniny.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 5

  Pro strakapoudy, brhlíky a sýkory je největší pochoutkou hovězí lůj, nebo tuková směs se semínky.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  kuňka východní

  Tyto plastové síťky ani tak neohrožují ptáky jako spíše psy, ježky a další savce, kteří je pozřou. Navíc tento zbytečný jednorázový plast často zůstává v přírodě jako odpad.

  autor fotografie: Markéta (Machová) Klimešová

   (fotografie podléhá licenci: https://pixabay.com/cs/service/license/)

• Koati

  kuňka východní

  Celková rozloha expozice Koati není nijak velká. Konečnou podobu dostala v roce 2008.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Sice do Jižní Ameriky nepatří, ale pro svou oblíbenost mezi návštěvníky psouni prérioví v expozici Koati nakonec zůstali.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7

  Název expozice Koati je odvozený od jednoho ze zde chovaných druhů zvířat – nosála červeného. Tomu totiž domorodí obyvatelé Jižní Ameriky nejčastěji říkají právě coati. 

  autorka fotografie. Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Tamaríni pinčí mohli původně využívat jako svůj výběh dva vzrostlé listnaté stromy ve výběhu mar stepních a také zarostlou střechu pavilonu Matamata. Postupně si ale zvětšovali svoje území a pořádali výpravy do širokého okolí. 

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  skokan štíhlý

  Papoušci patagonští jako jedni z mála papoušků v přírodě nehnízdí v dutinách stromů. Vyhrabávají  si hluboké nory ve stěnách pískovcových skal, nebo v kolmých hlinitých či písčitých březích řek a moří. 

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  skokan štíhlý

  Jihoameričtí papoušci mniší nehnízdí v dutinách, ale staví hnízda z větviček.

  autor fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7N

  Kvetoucí opuncie,.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 8

  Mara stepní je zajímavým jihoamerickým hlodavcem, který obývá místní travnaté pampy.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• Vysadby

  kuňka východní

  Květnaté podmáčení louky jsou jedním z typických bezlesí, která patří v ČR k ohroženým biotopům

  autor fotografie: davidph (tato fotografie podléhá licenci: https://pixabay.com/nl/service/terms/)

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Je nutné rozlišovat co, kde a jak vysazujeme. Rozhodně neplatí pravidlo, že čím více vysazených stromů, tím pro přírodu lépe. 

  zdroj fotografie: Flickr (tato fotografie podléhá licenci: https://creativecommons.org/licenses/by/2.0/)

  Photo 7

  Žluťásek barvoměnný - dříve hojný druh bělokarpatských luk. Dnes je vyhynulý.

  autor fotografie: Ilia Ustyantsev (fotografie podléhá licenci: https://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.0/deed.en)

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Pouzdřanská step je další ukázkou bezlesí, které z České republiky ubývá.

  autor fotografie: Palickap (fotografie podléhá licenci: https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/deed.en)

  skokan štíhlý

  Intenzivní zemědělství, které vede ke stále větší degradaci našich půd.

  autor fotografie: Kevin Leconte (fotografie podléhá licenci: https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/)

  skokan štíhlý

  Lesnatost naší krajiny je i přes nedávné kalamity kůrovce nejvyšší za mnoho set let.

  autor fotografie: Ebs Els (fotografie podléhá licenci: https://creativecommons.org/licenses/by-nd/2.0/)

• Doktor2

  kuňka východní

  Rentgenové vyšetření medvěda plavého

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Kolegyně Emanuela Krejcara doktorka Součková uspává rysa pomocí foukačky

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7

  Pooperační péče o kamzíka se zlomenou nohou.

  autorka fotografie. Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Mladý tygr zasažený uspávací střelou.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  skokan štíhlý

  Vyšetření nádoru v ústní dutině kočkodana husarského

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  skokan štíhlý

  Ošetření zraněné tlapy mladého tygra ussurijského. 

  autor fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7N

  Nácvík střelby z uspávací pušky.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• Husa

  kuňka východní

  Pavel Albert pozoroval na vodní ploše v Maďarsku smíšené hejno hus běločelých a hus velkých, mezi kterými byla i naše "padesátdevítka".

  autor fotografie: Pavel Albert

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Osiřelé mládě husy velké, které prošlo naší záchrannou stanici, se z počátku pohybovalo na Munickém rybníce a v blízkosti naší zoo.

  zdroj fotografie: Pavel Albert

  Photo 7

  Z Hluboké nad Vltavou doletěla "padesátdevítka" až k Balatonu.

  zdroj mapy: Mapy.cz

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Vodní plocha Hídvégi-to se nachází v chráněné oblasti Kis-Balaton.

  zdroj mapy: Mapy.cz

• 847061.jpg
• 847984.jpg
• 847988.jpg
• 847989.jpg
• 847990.jpg
• 847991.jpg
• 847992.jpg
• 848010.jpg
• 848011.jpg
• 848012.jpg
• 848025.jpg
• 848026.jpg
• 848027.jpg
• 848028.jpg
• 848029.jpg
• 848030.jpg
• 848031.jpg
• 854919.jpg
• 854933.jpg
• 854934.png
• 854935.jpg
• 854936.jpg
• 854937.jpg
• 854938.jpg
• 854939.jpg
• 854940.jpg
• 854941.jpg
• 854942.jpg
• 854943.png
• 854944.png
• 859437.jpg
• 859438.jpg
• 859439.jpg
• 859440.jpg
• 859441.jpg
• 859469.jpg
• 859470.jpg
• 859471.jpg
• 859472.jpg
• 859473.jpg
• 859474.jpg
• 859920.png
• 860590.jpg
• 860591.jpg
• 860593.jpg
• 860615.jpg
• 860616.jpg
• 860617.jpg
• 860618.jpg
• 860863.jpg
• 860865.jpg
• 861362.jpg
• 861384.jpg
• 866502.mp4
• 871966.jpg
• 871967.jpg
• 871968.jpg
• 871974.jpg
• 871975.jpg
• 871976.jpg
• 871978.jpg
• 882549.jpg
• 882550.jpg
• 882551.jpg
• 883677.jpg
• 883684.jpg
• 883685.jpg
• 883699.jpg
• 883700.jpg
• 883703.jpg
• 883708.jpg
• 935988.jpg
• 936277.jpg
• 936560.jpg
• 936581.jpg
• 936582.jpg
• 936583.jpg
• 936793.jpg
• 936794.jpg
• 936795.jpg
• 936796.jpg
• 936797.jpg
• 936798.jpg
• 936799.jpg
• 936800.jpg
• 937413.png
• 937416.png
• 937419.png
• 937422.png
• 937423.png
• 937427.png
• 937428.png
• 937429.png
• 937430.png
• 937431.png
• 937433.png
• 937439.png
• 937442.png
• 937449.png
• 937450.png
• 937451.png
• 937452.png
• 937453.png
• 937454.png
• 937455.png
• 937456.png
• 937457.png
• 937458.png
• 937460.png
• 937461.png
• 937462.png
• 937464.png
• 937465.png
• 937466.jpg
• 937467.jpg
• 937468.png
• 937470.png
• 937471.png
• 937472.jpg
• 937473.png
• 937475.png
• 937476.png
• 937532.jpg
• 937533.jpg
• 961659.jpg