Zoo noviny - magazín Jihočeské zoologické zahrady Hluboká nad Vltavou

JDEME DO ZOO!

Jak se učí (nejen) zvířata

Aktuální číslo našeho časopisu se věnuje především mláďatům, která se u nás během posledního půl roku narodila. Dozvíte se, za jakých okolností přišla na svět, jak probíhaly námluvy jejich rodičů, jak prospívají, jak se o ně rodiče starají, a co všechno už umí. Právě na proces učení u zvířat se podíváme v tomto článku. Jak se vlastně mláďata učí? Co všechno potřebují umět, aby se mohla od rodičů osamostatnit? 

K

dybychom měli obsáhnout celou výbavu toho, co má mládě umět, aby přestalo být závislé na svých rodičích a mohlo se samo pustit do světa, vydalo by to asi na několik čísel časopisu. Omezíme se tedy spíše na pár typických příkladů. Nejdříve ale trochu zabrousíme do tajů etologie, tedy do oboru, který se zabývá chováním zvířat, a pokusíme se zmapovat různé druhy učení.

Prostě si zvykne…

Nejjednodušším způsobem, jak se zvířata něco učí, je, že si zkrátka zvyknou na to, co se často opakuje. Postupem času na takový stále opakovaný podnět téměř zapomenou a přestanou na něj reagovat. Jak jistě uznáte, není to úplně pozitivní způsob učení. Nicméně zní to lákavě - učit se zapomínáním. Tahle strategie se ale často nemusí úplně vyplatit. Když si například mláďata v hnízdě zvyknou na to, že nad nimi často přelétává nějaký dravec, přestanou být ostražitá, a může se jim to docela vymstít. Na druhou stranu, tato ignorace běžných podnětů šetří energii. Když se zvíře naučí na ně nereagovat, může se věnovat aktivitám, které jsou opravdu důležité.  

Sbíhání slin na zvoneček

Aneb podmíněné reflexy a slavné Pavlovovy pokusy. Podmiňování ve stručnosti znamená, že se původně neutrální podnět ve spojení s nějakým zážitkem stane spouštěčem konkrétního chování. Když ruský vědec Ivan Petrovič Pavlov podával svým psům potravu, vždycky začali slintat, což není nic divného a světoborného. Následně jim ale při podávání potravy rozsvítil nebo zazvonil zvonečkem. Když tento sled událostí opakoval několikrát po sobě, začali pak psi slinit i při pouhém rozsvícení nebo zazvonění. Tímhle způsobem se v podstatě nenaučíte žádný nový světoborný typ chování, ale může vám to často zachránit život. Jako například mladým hmyzožravým ptákům, kteří se učí poznávat jedovatou potravu. Ti například zjistí, že když sežerou něco žluto-červeného, je jim špatně. A tak se pak raději vyhýbají všemu, co má podobnou kombinaci barev.   

Pokus - omyl

To je učení, které je velmi blízké i člověku. Poměrně často se něco učíme tak, že to neustále zkoušíme a postupně se učíme ze svých chyb a omylů. I u zvířat je to velmi časté. Většinou je vždy předem daný konkrétní cíl. Například, pokud se bude chtít mládě naučit vylézt na strom, bude to postupně zkoušet, občas spadne, ale nakonec najde ten správný způsob. Tento způsob učení má vlastně takové dvě roviny: negativní a pozitivní podmiňování. V praxi to v podstatě znamená to, že pokud jejich počínání vede k nějakému negativnímu výsledku, například vyhnání z teritoria, přestanou se raději takto chovat. Pokud ale jejich počínání vede k úspěchu, začnou ho využívat stále víc. 

On se po mě opičí…

Je to tak. Tohle spojení tak zlidovělo, že máme tendenci si myslet, že napodobováním se učí jenom opice. Rozhodně tomu ale tak není. Napodobování chování jiných zvířat můžeme v živočišné říši vidět velmi často. Je to vlastně docela výhodné a šetří to energii. Když vidím, že něco někomu funguje, budu to tak prostě dělat taky, a nemusím vymýšlet žádné nevyzkoušené novinky. Jak už je ale obecně spojeno s pojmem opičení, nehýří tento způsob přílišnou kreativitou. Když ale potřebujete ulovit kořist a přežít, jde kreativita stranou. Učení napodobováním je velice časté u ptáků. Schopnost papoušků napodobovat různé zvuky asi netřeba představovat. Velmi dobří v napodobování zvuků jsou ale také krkavci. My v zoo máme například krkavce, který v dobrém rozmaru zdraví kolemjdoucí zvesela „Ahoj“. Pěvci táhnoucí z Evropy do Afriky se velmi často naučí hlasový repertoár právě různých druhů afrických ptáků. Tento způsob učení je u mláďat asi vůbec nejčastějším. Zkrátka okoukávají, jak to dělají dospělí.

Zvířecí vynalézavost

Učení vhledem je docela pokročilá strategie učení a ne všichni živočichové ji zvládají. V podstatě to znamená mít schopnost pochopit nějakou konkrétní situaci (vhlédnout do ní) a najít pro ni řešení. A to bez nějaké předchozí zkušenosti. Ve většině případů to od nikoho neokoukali, ani se s podobnou situací dříve nesetkali a nepokoušeli se jí řešit. Typickým příkladem jsou šimpanzi, kteří se dokázali dostat k vysoko zavěšeným trsům banánů pomocí dlouhé tyče nebo postavením několika krabic na sebe. Je to vlastně taková schopnost vynalézavosti. Její příklady najdeme především mezi primáty, ale velmi vynalézaví a prohnaní jsou také zástupci různých skupin ptáků (např. krkavcovití). U mláďat se využití vhledu na počátku jejich vývoje objevuje minimálně. Ta spíše okoukávají nebo se učí metodou pokus - omyl.  

A co se tedy mláďata učí a odkoukávají?

Nejdůležitější v životě každého tvora je samozřejmě přežít a to se neobejde bez potravy. Ať už jste masožravec nebo býložravec, musíte se naučit, jak si svou obživu sehnat. Například mladá vlčata se nejdříve učí lovit na svých sourozencích. Ne, že by se navzájem lovila, ale hrají si spolu, škádlí se a „pronásledují“. Zkouší také lovit tzv. hračky, jako třeba různé kosti nebo mrtvá zvířata. Všechny tyhle dovednosti se jim později hodí při prvním samostatném lovu menší kořisti, třeba zajíců. Zhruba půl roční vlčata už se pak vydávají se svou smečkou na lov větších zvířat. U rysů se mláďata vše naučí od své matky, se kterou zůstávají více než rok. Samostatného lovu jsou mladí rysové zhruba v jednom roce života, kdy mají i kompletně vyvinuté zuby. Mezi šelmami existuje i jeden fascinující příklad „zvířecí školy“. Mláďata surikat se totiž společně učí lovit jedovaté štíry tak, že jim dospělé surikaty nejprve předkládají usmrceného štíra, potom živého štíra, kterému ale ukousnou zadeček s jedovou žlázou. A teprve až nakonec jim podají „plnohodnotného“ štíra. Podobně se učí lovit i ostatní druhy kořisti. Mláďata býložravců se zase musí naučit mít přehled o tom, kde je dobrá pastva. Okoukávají od svých rodičů trasy, kterými se vydávají, a tvoří si tak svoji vlastní mapu s místy s nejchutnější potravou.

Mláďata ptáků se samozřejmě potřebují naučit létat, zpívat a získat si potravu. Ve chvíli, kdy jsou mláďata plně opeřená, začínají se svými prvními pokusy o let. Většinou poskakují někde po zemi nebo na větvi a zkouší, co jejich křídla dokáží. Až po několika dnech (někdy i týdnech) jsou pak schopni vzlétnout a samostatně létat. Lidé mají mláďata v tomto období tendenci zachraňovat, nosit je domů a vykrmovat. Není to ale vůbec nutné, jejich rodiče jsou s velkou pravděpodobností někde opodál a dohlíží na ně. Pokud tedy někde v přírodě najdete opeřené mládě tzv. vypadlé z hnízda, nikam ho neodnášejte, jeho rodiče se o něj postarají. A jak se učí ptáci zpívat? Podobně jako se děti učí mluvit. Pokoušejí se zkrátka správnou píseň svého ptačího druhu odposlouchat. Zpočátku to vše zní spíše jako pištění a pípání, ale postupem času se k té správné skladbě dopracují.

Fotogalerie

Autorka článku: Isabela Okřinová

Redakční úpravy: Roman Kössl

Autoři fotografií: viz. popisky ve fotogalerii