Zoo noviny - magazín Jihočeské zoologické zahrady Hluboká nad Vltavou
JDEME DO ZOO!
Malé drama v lemuřím výběhu
V Zoo Hluboká nad Vltavou pracuji už téměř 30 let. Prožila jsem zde hodně hezkých chvil. Starala jsem se o různé druhy zvířat a mám je všechny stejně ráda. Ale stejně, vždycky jsem chtěla pracovat hlavně u opic, poloopic nebo malých drápkatých opiček. Proč? Vlastně nevím. Možná proto, že svým chováním nám jsou dost podobní. A když někdy slýchám (hlavně od dětí) různé „hlášky.“ Např.: „Ten opičák vypadá jako náš dědeček.“ Mám co dělat, abych se nesmála nahlas.
M
y si teď chvíli budeme povídat o naší skupině lemurů kata. Všichni je určitě znáte. Mají bílo šedivou srst a pruhovaný ocas, který při běhu a chůzi drží vzpřímeně. Asi proto, aby se v pralese a ve vysoké trávě dobře viděli. Jejich aktivita je hlavně v ranních hodinách a v podvečer. Rádi se vyhřívají na sluníčku, ale velké horko rádi nemají.
Celou skupinu vždy vede nejchytřejší a nejsilnější samička. Jednou do roka rodí 1 - 2 mláďata. Prvních asi 14 dní se mládě drží matky na břiše, aby lépe a častěji mohlo pohodlně sát mateřské mléko. Později už se vozí mámě za krkem. Po několika měsících dostávají mladí odvahu prozkoumávat své okolí. Takže se občas může stát i nějaká nehoda.
Čekala jsem, že začne plavat ke břehu a já mu pomůžu z vody ven. Ale nestalo se tak. Malý lemur se při pádu uhodil, byl v bezvědomí a já přestala přemýšlet. Skočila jsem za ním do vody tak, jak jsem byla - v holínkách, kalhotách a v pracovní mikině. Mládě jsem vylovila a s pomocí návštěvníků oživila.
Například když se nejodvážnější mládě protáhne škvírou a dostane se na tunel vedoucí z vnitřní ubikace na venkovní ostrov, kolem kterého teče voda, aby nám lemuři neodešli ven. Z tunelu se ale malý lemur nemůže dostat zpět k ostatním. Naříká, máma ho zoufale volá a návštěvníci volají ošetřovatele. Přiběhla jsem, jak nejrychleji to šlo. Řekla jsem si: Vezmu si holínky, proběhnu po našem podvodním můstku na ostrov, tunel o trošku posunu a mládě se vrátí zpět do domečku. Ale ne, skutečnost byla jiná. Matka vyběhla směrem ke mně, mládě za ní a přitom spadlo do vody. Čekala jsem, že začne plavat ke břehu a já mu pomůžu z vody ven. Ale nestalo se tak. Malý lemur se při pádu uhodil, byl v bezvědomí a já přestala přemýšlet. Skočila jsem za ním do vody tak, jak jsem byla - v holínkách, kalhotách a v pracovní mikině. Mládě jsem vylovila a s pomocí návštěvníků oživila.
Sice se mi dostalo uznání potleskem, ale když jsem pak chtěla z vody ven, nemohla jsem se vůbec zvednout, protože mikina nasákla vodou a ztěžkla. Mikinu jsem ze sebe tedy svlékla a konečně se vydrápala z vody na břeh. Až pak mi došlo, že jsme sice zachráněni, mládě i já, ale utopené zůstaly mé brýle, klíče, hodinky i můj mobilní telefon. Ale ať, hlavně, že to malé je v pořádku u mámy. Nezřídka se o nás ošetřovatelích říká, že jsme někdy trochu a někdy hodně velcí blázni.
Nechceme zvířata v zoo nijak „polidšťovat“ a zasahovat do jejich fungování. Necháváme je žít ve svých skupinách, svým vlastním životem, ale někdy se k nim přiblížit zkrátka musíme. Ať už proto, abychom jim pomohli nebo při ošetření poranění, při běžném očkování nebo čipování. A zrovna lemuři nám to chytání (třeba) do sítí nakonec vždycky odpustí, hlavně, když dostanou na udobření pár pamlsků.
■
Fotogalerie
Autorka článku: Jana Chrtová
Redakční úpravy: Roman Kössl, Isabela Okřinová, Markéta Jariabková
Autorka fotografií: Michaela Jerhotová