01/2025

Magazín pro všechny příznivce Zoo Hluboká – dozvíte se v něm podrobnosti o dění v zoo, informace o zajímavých zvířatech i ochraně přírody. Původní verze Zoo novin vycházela od roku 2007 jako příloha Robinsona a byla určena především k šíření v tištěné formě.

• Titulka

  Zoo noviny

  magazín Zoo Hluboká

  1/2025

• Editorial

  Na stránkách našeho magazínu už jsme několikrát psali o tom, že moderní zoologické zahrady hrají významnou roli v ochraně přírody a vzdělávání veřejnosti. Svou činností napomáhají propojení lidí s přírodou, což je v době současných environmentálních výzev velmi důležité. Zoo ale také poskytují jedinečné příležitosti pro výzkum biologie, chování a potřeb zvířat. Tyto poznatky jsou často aplikovány při ochraně druhů ve volné přírodě.

  Editorial

  "Zoo poskytují jedinečné příležitosti pro výzkum biologie, chování a potřeb zvířat. Tyto poznatky jsou často aplikovány při ochraně druhů ve volné přírodě."

  N

  a stránkách našeho magazínu už jsme několikrát psali o tom, že moderní zoologické zahrady hrají významnou roli v ochraně přírody a vzdělávání veřejnosti. Svou činností napomáhají propojení lidí s přírodou, což je v době současných environmentálních výzev velmi důležité. Zoo ale také poskytují jedinečné příležitosti pro výzkum biologie, chování a potřeb zvířat. Tyto poznatky jsou často aplikovány při ochraně druhů ve volné přírodě. Jedním z takových výzkumných projektů, na kterém se podílí také pracovníci naší zoo, je výzkum genetické rozmanitosti populací syslů v přírodě a v záchranných chovech, který je důležitý pro zajištění dlouhodobého úspěchu záchranného programu tohoto druhu. Zoologické zahrady chovem mnoha druhů zvířat také vytváří velmi rozmanitá prostředí, která se mohou stát domovem pro další, volně žijící druhy živočichů i rostlin. Například zelené střechy pavilonů. Ty mohou divokým organismům nahrazovat část prostoru ztraceného výstavbou zpevněných povrchů. A v naší zoo v posledních letech vegetační střechy realizujeme prakticky na každé nové stavbě. Jejich osídlení nyní zkoumají odborníci z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. S oběma výzkumnými projekty se můžete blíže seznámit na stránkách tohoto čísla.

  A protože začíná nová sezóna, rodí a líhnou se nám první letošní mláďata. Některá z nich v naší zoo zcela poprvé, třeba želvy pardálí. Získali jsme i nové druhy. Zajímavá exotická žába víčkovnice snad brzy obohatí naši expozici amerických tropických lesů - pavilon Matamata. Obojživelníkem roku je také na první pohled exoticky vyhlížející žába - blatnice skvrnitá. I když je to druh naší přírody, málokdo se s ní setkal, protože žije hodně skrytým životem. Podívejte se ale také, které druhy jsou letošním plazem a ptákem roku. Nezapomněli jsme ani na dokončení rozhovoru o spolku Zamenis a ochraně našeho největšího hada. A přidali jsme ještě jeden, o ochranářském projektu, kterému se na vzdáleném ostrově v Indonésii věnuje naše kolegyně ze Zoo Ostrava.

  Svět zvířat je nekonečně pestrý a inspirativní – a my jsme rádi, že vám ho můžeme stále přibližovat!

  Roman Kössl

  zástupce ředitele

  Zoo noviny - březen 2025 (číslo 1/25)

  vychází 4x ročně

  Redakční rada: Roman Kössl, Isabela Okřinová, Markéta Jariabková

  foto mláděte želvy pardálí na titulní straně: Michaela Jerhotová

• Obsah

  Obsah

  PRVNÍ MLÁĎATA LETOŠNÍHO ROKU

  JAK SE NÁM V LEDNU VYLÍHLY VELIKONOČNÍ KRASLICE, ANEB PRVNÍ MLÁĎATA ŽELV PARDÁLÍCH V ZOO HLUBOKÁ

  KORSAK: SPOLEČENSKÁ LIŠKA ZE STŘEDNÍ ASIE

  ŽÁBA S LOOPATOU - VÍČKOVNICE YUCATANSKÁ

  JAK JSOU NA TOM POPULACE SYSLA OBECNÉHO Z POHLEDU GENETIKY?

  PĚKNÉ I PROSPĚŠNÉ ZELENÉ STŘECHY

  PTÁK ROKU 2025 KONIPAS HORSKÝ HLASUJE PRO PŘIROZENÉ VODNÍ TOKY

  PLAZ ROKU - UŽOVKA HLADKÁ: TA, CO SI JI PLETOU SE ZMIJÍ

  OBOJŽIVELNÍK ROKU 2025 - BLATNICE SKVRNITÁ

  HRAVÉ ÚKOLY PRO DĚTI

  V RÁJI UŽOVKY STROMOVÉ, V SRDCI POOHŘÍ, SE OCHRANA PŘÍRODY DĚLÁ SKUTEČNĚ SRDCEM. ROZHOVOR S KARLEM JANOUŠKEM A RADKOU MUSILOVOU ZE SPOLKU ZAMENIS - 2. ČÁST

  "SNAŽIT SE JEZERA ZACHRÁNIT JE ZPŮSOB, JAK VRÁTIT NĚCO PŘÍRODĚ ZA TU DLOUHODOBOU RADOST, KTEROU MI AKVARISTIKA PŘINÁŠÍ. ROZHOVOR S MARKÉTOU REJLKOVOU ZE ZOO OSTRAVA O OCHRANÁŘSKÉM PROJETKU SULAWESI KEEPERS

• Letošní mláďata

  První mláďata letošního roku

  Přinášíme Vám krátký přehled nových přírůstků, které se narodily či vylíhly v první třetině tohoto roku.

  Agama stepní

  Agamy stepní obývají suché asijské stepi a křovinaté pouště. Obě pohlaví dokáží měnit zbarvení podle okolní teploty či fyziologického stavu. U samců dochází při vzrušení k zabarvování spodní části těla do tmavě modré až šedočerné barvy. Při námluvách se samec ukazuje na vyvýšených místech a vystavuje své modré zabarvení. Snaží se tak zaujmout samičky a varovat soky, aby se vyhnuli jeho území. Tento druh chováme od roku 2014, ale bohužel až do teď bez odchovu. Prvním mládětem roku 2025 se právě stala agama stepní, která se v inkubátoru vylíhla druhý den nového roku. Vylíhlá mláďata se zatím nacházejí v zázemí.

  Kajmánek trpasličí

  Krátce po začátku nového roku se vylíhlo také mládě kajmánka trpasličího. Jedná se o mláďata z již čtvrté snůšky. Zkoušeli jsme také část snůšky inkubovat přirozeně přímo v pavilonu Matamata. To se ale bohužel nepodařilo.

  Tamarín pinčí

  Třetím mládětem roku je tento malý jihoamerický primát pocházející dnes pouze ze severní Kolumbie, kde obývá zbytky přímořských pralesů. Mezi hlavní příčiny úbytku těchto zvířat patří ztráta přirozeného prostředí, kdy dochází k odlesňování a vypalování lesů,  a nelegální lovy živých jedinců do zajetí jako mazlíčků. V minulosti se tyto opičky hojně využívaly jako pokusná zvířata v laboratořích. Dnes se ve volné přírodě nachází zlomek populace. Právě díky zoologickým zahradám je tento druh zachován a jejich chov je velmi dobře veden. Zoo Hluboká je chová od roku 2008 a pravidelně odchovává. Za dobu chovu se u nás narodilo 33 mláďat.

  Kočkodan husarský

  Chov kočkodanů husarských má v naší zoo opravdu dlouhou historii. Jednoho kočkodana husarského vystavovala zoo už v době jejího prvního otevření v roce 1939. Získala ho ze zrušeného zookoutku v Háječku v Českých Budějovicích. K chovu jsme se opět vrátili v roce 2003 a od té doby bylo u nás odchováno 18 mláďat. To letošní přišlo na svět 28. ledna. V expozici můžete vidět  různě stará mláďata a udělat si obrázek, jak takový kočkodan roste. Nejstarší skoro dospělé mládě je samec, kterému jsou 4 roky, dále sameček, kterému jsou 2 roky, a roční samičku.

  Voduška červená

  První únorový den se narodilo mládě vodušky červené - impozantní africké antilopy, kterou můžete pozorovat v přední části naší zoo, v expozici M´pala. Letošní mládě je už čtvrté v pořadí. Z počátku trávilo hodně času ve stáji, jelikož byla velká zima, a ven vycházelo na krátkou chvíli pouze v době čištění stáje, ale postupně se začalo oteplovat a mládě již více zkoumá svůj výběh. Po výběhu se pohybuje velmi statečně a rádo tráví svůj čas vyhříváním na sluníčku.

  Klokan rudokrký

  Určit přesné datum narození malého klokana je poměrně složité. Když se narodí, je mládě velké asi jako fazole a je pečlivě schované v matčině vaku, kde se postupně vyvíjí. To, že má samice mládě, prakticky poznáme až ve chvíli, kdy začne malý klokan vykukovat z vaku. Je tedy klidně možné, že letošní klokaní mládě přišlo na svět už v říjnu roku loňského. Klokany rudokrké u nás chováme více jak 30 let. A jejich odchovy jsou u nás pravidelnou záležitostí.

  Tereka jednovousá

  Tento druh želvy chováme od roku 2011 a konečně jsme se dočkali prvoodchovu. Vylíhlo se nám zatím 21 mláďat. Bylo to pro nás překvapení, protože jsme samici neviděli klást a vejce se inkubovala bez naší kontroly. Želvy z čeledi terekovitých patří mezi tzv. želvy skrytohlavé. Nedokážou zatáhnout krk do krunýře, a proto vtáhnou hlavu do krku a krk ohnou na stranu. Do této skupiny patří celkem 14 druhů. Tato vodní želva se vyskytuje v jezerech a nádržích Kolumbie, Brazílie, její výskyt zasahuje i do Peru. Tereka jednovousá patří stejně jako ostatní druhy terek mezi druhy ohrožené vyhynutím.

  Ovce ouessantská

  Co by to bylo za jaro bez oveček? I letos se po výběhu ovcí prohání  7 čertíků - mláďat drobného ostrovního plemene ovcí ouessantských. Pochází z malého ostrova Ouessant ležícího necelých 20 km západně od pobřeží francouzské Bretaně. Toto drobné plemeno vypásá i velmi tuhé traviny, které ostatní plemena odmítají.

  Koza holandská

  V současné době se nám začala rodit mláďata koziček holandských. Zatím máme teprve 1 kluka a 2 holky. Další jsou v očekávání. Vidět kůzlata nemůžete, jelikož se nám rodí v záchranné stanici. Toto plemeno koz se v Zoo Hluboká chová už více jak 25 let.

  Lemur kata

  Již 30 králů Jelimánů se u nás narodilo. Momentálně se v lemuřím výběhu nacházejí tři mláďata této velmi ohrožené poloopice. Žije výhradně na jihu ostrova Madagaskar, východně od afrického pobřeží. Velmi nápadný je jejich pruhovaný ocas. U mláďat sice vypadá jako pruhovaná tkanička do bot, u dospělých je ale výrazný a plní různé funkce. Jednou z nich je komunikace při přesunech po zemi, kdy ho lemuři nosí vztyčený, a umožňuje členům tlupy zůstat na dohled. Prakticky by se dalo říci, že je to takový deštník turistického průvodce.

  
  

  Fotogalerie

  Autorka článku: Markéta Jariabková

  Redakční úpravy: Isabela Okřinová

  Autorka fotografií: Michaela Jerhotová

• Želvy pardálí

  Želvy pardálí (Stigmochelys pardalis, dříve Geochelone pardalis) můžete v Zoo Hluboká pozorovat v africké expozici M´pala. Svůj druhový název dostaly po pardálech, kočkovitých šelmách. Nezasloužily si ho proto, že by byly stejně jako pardál rychlé či obratné, ale protože jejich krunýř má na sobě podobnou kresbu jako pardálí srst. A na vylíhlých mláďatech to bylo extra dobře vidět, až mi to připomnělo kraslice.První mládě se z vejce vylíhlo v inkubátoru 27. ledna 2025 při teplotě 30°C po dlouhých 201 dnech. Další ho následovaly během pár dní.

  Jak se nám v lednu vylíhly velikonoční kraslice, aneb první mláďata želv pardálích v Zoo Hluboká

  Želvy pardálí můžete v Zoo Hluboká pozorovat v africké expozici M´pala. Svůj druhový název dostaly po pardálech, kočkovitých šelmách. Nezasloužily si ho proto, že by byly stejně jako pardál rychlé či obratné, ale protože jejich krunýř má na sobě podobnou kresbu jako pardálí srst. A na vylíhlých mláďatech to bylo extra dobře vidět, až mi to připomnělo kraslice. První mládě se z vejce vylíhlo v inkubátoru 27. ledna 2025 při teplotě 30°C po dlouhých 201 dnech. Další ho následovaly během pár dní.

  N

  a jaře 2024 jsem si začala všímat, že se samec želvy pardálí usilovně páří se samicemi. Začátkem léta došlo u samice ke změně chování. Neustále nervózně chodila po expozici, jakoby něco hledala. Poté začala hrabat, vykopala celkem slušnou díru, ale nakonec odešla a nechala díru dírou. Později ale ve venkovním výběhu našla vhodné místečko. Dohrabala se až na štěrk, který je pod vrstvou písku. Kladla samozřejmě odpoledne a dlouho. Nechtěla jsem ji moc vyrušovat, aby ještě nezadržela vejce a neopustila kladiště, ale alespoň jsem si místo vyfotila, abych přibližně věděla, kde mám potom hledat. Druhý den na to byla díra oproti předešlým dním úhledně zahrabaná. Ani byste nepoznali, že tam vůbec někdo hrabal.

  "Bez pomoci se vylíhly 3 malé želvičky. Ty byly zpočátku z pobytu ve vajíčku v polovině těla „složené” a musely se narovnat. Jejich žloutkový váček byl celkem velký. Poté, co se jim vstřebal, putovaly z líhně do terária. "

  A já jsem začala hledat. Byl krásný letní den, kolem 30°C, na slunci jak v líhni. Hodně lidí trávilo čas u vody, zatímco já jsem hloubila díru malou lopatičkou na místě, kde jsem si myslela, že budou vejce. Prováděla jsem to s opatrností a pečlivostí archeologa při vykopávkách, abych náhodou vejce nepoškodila. Hloubila jsem opravdu pěknou jámu a kolemjdoucím návštěvníkům jsem vysvětlovala, že nehloubím koupaliště, ale hledám vejce. Jak na potvoru jsem ten den potkala u želv i dost kolegů z kanceláře. Na jejich škodolibou otázku: ”Co to hloubíš za jámu?”, jsem odpovídala, “Hloubím bazén, nevidíš?” Ale vejce furt nikde. Strávila jsem tam asi dvě hodiny a pak jsem usoudila, že bych se ráda zchladila někde ve stínu, takže si dám na chvíli pauzu. Poté jsem šla hledat znovu. Přidali se ke mně i další kolegové, ale vejce nikde. Začali se mě ptát, jestli jsem si jistá, že vykladla, a zrovna tady. Jistá jsem si byla, jinak by to místo nebylo tak úhledně zahrabané. Proč taky zahrabávat prázdnou jámu a zbytečně plýtvat svou energií, že jo? Vejce jsme nakonec nenašli. Buď jsme nebyli dostatečně hluboko, nebo to bylo trochu stranou, než jsme hrabali.

  Nicméně jsem měla příležitost to napravit. Nedlouho poté se začala chovat stejně zvláštně další želva, od které už jsme vejce opravdu našli. Vejce byla kulatá, o trochu menší než tenisák. Později jsme měli ještě několik vajec, která už ale neměla tak pěkný tvar. Všechna tato vejce želvy vykladly do venkovního výběhu. Vejce následně putovala do inkubátoru. Až na poslední snůšku, kterou želva vykladla ve vnitřní části expozice. Venku již bylo chladno, želvy se nepouštěly ven a ona tedy musela najít místo tam. Jenomže připravené kladiště, jak říkáme místu, kam chceme, aby plazi kladli svá vajíčka, se jí nelíbilo. Neustále se snažila vyhloubit díru na opačné straně. Bohužel mimo kladiště je vrstva písku kolem 5 až 10 cm, což je málo. Přemýšlela jsem, jak jí namotivovat, aby šla na správné místo. Zavlhčila jsem ho, ale pak mi docvaklo, že mám u kladiště slabší výhřevnou UV lampu, takže možná pomůže, když prohodím lampy, aby tam bylo větší bodové teplo. Zabralo to! Želva hned poté šla hrabat do kladiště s větší hloubkou písku a úspěšně tam vykladla. Jelikož jsme měli ale líhně plné vajec nejenom od želv, ale i dalších plazů, nechali jsme je inkubovat na místě. Od té doby čekám, jestli náhodou neuvidím v expozici i prťata, ale zatím tam na mně čekají jenom ty dospělé.

  A kolik máme tedy mláďat? Bez pomoci se vylíhly 3 malé želvičky. Ty byly zpočátku z pobytu ve vajíčku v polovině těla „složené” a musely se narovnat. Jejich žloutkový váček byl celkem velký. Poté, co se jim vstřebal, putovaly z líhně do terária. Čtvrté želvě jsme museli z vejce trochu pomoci, nicméně u ní bylo bohužel něco špatně a nakonec uhynula. Ty tři se mají ale čile k světu. S chutí přijímají nabízenou směs bylinek, sena, a zeleného (polníček, rukola, řapíkatý celer, kudrnatá petržel, růžičková kapusta, atd.).

  
  

  Fotogalerie

     Autorka článku: Lenka Janochová

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Isabela Okřinová a Markéta Jariabková

  Autorka fotografií: Michaela Jerhotová
  

• Korsak

  Korsak: Společenská liška ze Střední Asie

  Korsak je typický zástupce rodu Vulpes. Je menšího vzrůstu než liška obecná, s delšíma nohama a většíma ušima. Zbarvení převažuje šedé nebo červeno-hnědo-šedé se stříbrnými tóny. Břicho a vnitřní strana nohou jsou bílé se žlutými tóny. Brada je bílá s hustou a měkkou srstí. Má velké špičaté uši se širokou základnou. Průměrná hmotnost se pohybuje kolem 2700 gramů. Dožívá se zhruba 10 až 15 let. Na rozdíl od lišky obecné, mají korsaci trochu jiný pach než je typický pro rod Vulpes.

  L

  iška korsak je rozšířená od dolního toku řeky Volhy přes celou Střední Asii zahrnující Turkmenistán, Afghánistán, Mongolsko, Tibet, Zabajkalsko a severní Mandžusko. Obývá stepi a polopouště. Vyhýbá se zemědělským plochám, lesům a houštinám. Využívá nory, které vyhrabala jiná zvířata, popřípadě jiné lišky. Ve volné přírodě je převážně nočním živočichem. V zajetí je ale velmi aktivní i během dne. Tyto lišky jsou výbornými lezci. Nejsou ale moc dobří běžci, proto jsou častou obětí volně pobíhajících psů. Jejich hlavními smysly je sluch, zrak a čich. Dorozumívají se doteky, hlasovými projevy a pachovými značkami. V období zimy migrují korsaci za potravou. Je pro ně totiž obtížné lovit ve sněhu.

  Korsaci vytvářejí trvalé páry. Období páření začíná v lednu a končí v březnu. Doba březosti se pohybuje mezi 50 – 60 dny. Samice rodí obvykle kolem 6 mláďat, ale vzácně může porodit až 11 štěňat. Patří mezi nejsociálnější druhy lišek. V zimním období vytváří malé rodinné smečky - rodiče a odrostlá mláďata. Odrostlá mláďata a nepříbuzné lišky žijí v sousedních norách, které osídlili po jiných zvířatech. Vznikají tak zvaná ,,korsačí města.“ Jejich nory jsou jednoduché a ne příliš hluboké. 

  Korsaci jsou masožravci, jejich hlavní složku potravy tvoří hlodavci. Velice dobře regulují populace hlodavců a tím ochraňují hospodářské plodiny. Potřebují také značné množství hmyzu, ptáků i rostlinné složky. Jejich zuby jsou velmi drobné. Loví charakteristickým liščím stylem - vyskočí do vzduchu a pak spadnou na kořist. Jejich široké uši dokážou zachytit i sebemenší šustění hlodavců v travinách. 

  V devatenáctém století byly tyto lišky loveny pro svou kožešinu. V západní Sibiři se každoročně prodalo až 10 000 kožek. Velikost populace korsaků není známá, ale lov a intenzivní obdělávání zemědělské půdy v některých oblastech výrazně snížil jejich početnost.

  Zoo Hluboká chová lišky od roku 2013. První pár jsme získali z litevské Zoo Kaunas. Hned v roce 2014 jsme se pak dočkali prvních mláďat. Narodila se nám tři štěňata, bohužel jedno krátce po narození uhynulo, ale povedlo se odchovat 2 fenky, které nalezly domov v jiných zoologických zahradách. Poté se nám nějakou dobu nedařilo korsaky odchovávat a štěňata krátce po narození hynula. Až v roce 2020 jsme odchovali opět dvě fenky. Náš zakládající pár ale pomalu stárnul. Proto jsme v roce 2024 přivezli nového samce z Nizozemí a na začátku roku 2025 mladou fenku z Paříže. Doufáme, že se u nás bude novému páru líbit a my se budeme těšit z dalších odchovů.

  Fotogalerie

  Autorka článku: Markéta Jariabková

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Isabela Okřinová

  zdroje fotografií: Michaela Jerhotová

• Víčkovnice yucatanská

  Žába s lopatou - víčkovnice yucatanská

  V lesních biotopech Střední Ameriky od jižního Mexika (poloostrov Yucatán) přes Belize, Guatemalu a Honduras žije obojživelník, který se pyšní velmi neobvyklou pokrývkou hlavy, jejíž tvar je přirovnáván k lopatě nebo přilbě. Tímto tvorem je víčkovnice yucatanská, fascinující stvoření s životem stejně jedinečným jako její vzhled.

  N

   ejnápadnějším rysem víčkovnice je bezpochyby její hlava. Velká, kostnatá a zploštělá, dává žábě její osobitý vzhled a její jméno. Zajímavostí je, že toto kostěné " víčko" je ve skutečnosti lebka žáby, která je pevně spojená s její kůží. Víčkovnice jej nemá jen na ozdobu; hraje klíčovou roli v přežití žáby. Když je ohrožena nebo hledá útočiště před drsným tropickým klimatem, žába se stáhne do drobných dutin stromů, paždí listů bromélií nebo štěrbin mezi kameny, a pomocí své hlavy ucpe vchod, čímž se efektivně uzavře. Toto chování, známé jako phragmosis (uzavírání se), je důkazem adaptability a vynalézavosti této žáby.

  "Ačkoliv víčkovnice yucatanská není v současné době považována za ohroženou, čelí hrozbám ze ztráty stanovišť či obchodu s domácími mazlíčky. Ničení lesů pro zemědělství, těžbu dřeva a lidská sídla zmenšuje přirozené prostředí žáby, čímž je zranitelnější vůči predátorům a změnám životního prostředí."   

  
  

  Víčkovnice yucatanská je primárně stromová žába, tráví většinu svého života na stromech. Její silné končetiny a velké přísavné polštářky na prstech jsou perfektně přizpůsobeny pro lezení a pohyb v korunách stromů. Samci dorůstají do 55 mm, samice jsou větší a mohou dorůst až 70 mm. Během období dešťů se samci shromažďují a lákají potenciální partnerky svými hlasy. Samice, přilákané námluvními písněmi samců, sestupují ze svých stanovišť, aby se pářily v dočasných vodních plochách, jako jsou prohlubně ve skalách, kde kladou vajíčka. Samice klade až 2000 vajíček v jedné snůšce. Pulci se po vylíhnutí rychle vyvíjejí v těchto přechodných tůních a nakonec se promění v miniaturní verze svých rodičů.

  Jako většina žab, i víčkovnice yucatanská se živí různým hmyzem a jinými drobnými bezobratlými. Její velká tlama a lepkavý jazyk z ní činí efektivního predátora, schopného chytit kořist rychlostí blesku. Během dne zůstává žába skrytá ve své dutině stromu nebo štěrbině a v noci loví.   

  Ačkoliv víčkovnice yucatanská není v současné době považována za ohroženou, čelí hrozbám ze ztráty stanovišť či obchodu s domácími mazlíčky. Ničení lesů pro zemědělství, těžbu dřeva a lidská sídla zmenšuje přirozené prostředí žáby, čímž je zranitelnější vůči predátorům a změnám životního prostředí. Kromě toho může sběr těchto žab pro obchod s domácími mazlíčky ovlivnit volně žijící populace.

  Víčkovnice yucatanská je pozoruhodným příkladem vynalézavosti přírody. Její jedinečné adaptace, od kostnaté hlavy po její phragmotické chování, jí umožnily prosperovat v náročném prostředí Střední Ameriky. Jak se o této fascinující žábě stále více učíme, slouží nám jako připomínka důležitosti zachování biologické rozmanitosti a ochrany přirozených stanovišť všech tvorů, velkých i malých. V naší zoologické zahradě zůstávají víčkovnice yucatanské návštěvníkům skryté. Zůstávají totiž zatím v zázemí zahrady.             

  Fotogalerie

  Autor článku: Michael Berec, Přírodovědecká fakulta, JU

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Isabela Okřinová

  Autorka fotografií: Lenka Janochová

• Genetika syslů

  Mnoho živočišných druhů musí čelit změnám prostředí určovaných člověkem a týká se to i druhů jako jsou hlodavci, tradičně považovaných za druhy velmi flexibilní a oportunistické. Ztráta vhodného biotopu, cílené pronásledování a hubení zapříčinilo, že dříve hojný hlodavec sysel obecný se stává vzácným v celém areálu svého rozšíření a v České republice byl dokonce zařazen mezi kriticky ohrožené druhy.

  Jak jsou na tom populace sysla obecného z pohledu genetiky?

  Mnoho živočišných druhů musí čelit změnám prostředí určovaných člověkem a týká se to i druhů jako jsou hlodavci, tradičně považovaných za druhy velmi flexibilní a oportunistické. Ztráta vhodného biotopu, cílené pronásledování a hubení zapříčinilo, že dříve hojný hlodavec sysel obecný se stává vzácným v celém areálu svého rozšíření a v České republice byl dokonce zařazen mezi kriticky ohrožené druhy. Od roku 2008 je pro něj v České republice realizován záchranný program. V současné době se sysel v ČR vyskytuje na 40 většinou značně geograficky izolovaných lokalitách, kde přirozená migrace mezi populacemi není možná. Na těchto obvykle člověkem ovlivněných lokalitách je udržovaný krátký travní porost (golfové hřiště, letiště, kempy, apod.) a každoročně je zde monitorována početnost syslů.

  D

  louhodobým cílem záchranného programu je vytvořit celkem 5 metapopulačních systémů výskytu sysla obecného na území ČR, přičemž celková početnost v každé z pěti metapopulací by neměla být nižší než 2500 jedinců po období alespoň 10 let. Tento cíl je v souladu s obecnými poznatky a předpoklady pro dlouhodobé přežívání jedinců či druhu, kterými jsou zajištění vhodného biotopu, početná a geneticky variabilní populace a ideálně metapopulační charakter rozšíření, kde pokles početnosti je nahrazen migrací z okolních subpopulací. Vytvoření metapopulačního vzorce výskytu sysla obecného v ČR a udržování jeho početnosti by mělo být realizováno mimo jiné zakládáním nových populací a posilováním malých populací jedinců z ex-situ chovů (chov mimo místo přirozeného výskytu). Pro tento účel byly zřízeny chovy při zoologických zahradách, konkrétně je chovají zoologické zahrady Praha, Brno, Hluboká nad Vltavou a záchranné stanice pro živočichy v Rozovech u Temelína a ve Vlašimi.

  Víte, co je to metapopulace?

  Metapopulací rozumíme několik menších populací, které jsou mezi sebou vzájemně propojené a jednotliví jedinci mezi nimi mohou migrovat.

   "V rámci záchranného programu byly v posledních několika letech realizovány přesuny zvířat ze zoo chovů na lokality stávající nebo nově založené, např. Karlovy Vary, České středohoří (Písečný vrch, Hliniště a Odolický vrch), Roudnice nad Labem, Loděnice, Kolín, Břeclav-Ladná, Hodkovice nad Mohelkou. Stejně tak i do zoo chovů putovala zvířata z jiných zoologických zahrad a ze zahraničí (Zoo Norimberk, Zoo Opel a další)."

  Pro dosažení výše uvedeného cíle je naprosto nezbytná znalost genetické diverzity volně žijících populací syslů v ČR i syslů v chovech. První genetická studie ukázala, že 6 populací sysla v ČR v porovnání s jednou lokalitou na Slovensku má sníženou genetickou variabilitu, vykazují poměrně vysokou genetickou odlišnost jednotlivých populací a vysoký stupeň vnitropopulačního příbuzenského křížení (inbreedingu), tedy situaci způsobenou právě izolovaností populací a genetickým driftem (Hulová a Sedláček 2008). Podobné výsledky přinesla i dosud nepublikovaná diplomová práce Starcové (2011), která je založena na analýze 408 jedinců pocházejících z 27 českých a moravských populací. Stejně tak i práce Říčanová et al. (2011), která analyzuje celkem 382 jedinců z 16 populací z Čech, Slovenska a Maďarska. I zde byla potvrzena nízká genetická variabilita studovaných populací sysla. Prostorová genetická analýza rozdělila studované populace na tzv. západní a východní - tedy na jedné straně české a na druhé slovenské a maďarské. Při porovnání populací mezi západní a východní skupinou se ukázalo, že západní populace jsou geneticky méně variabilní, dochází zde k častému příbuzenskému křížení a mezipopulační genetická odlišnost je zde větší. Na základě získaných výsledků se tedy doporučuje křížení mezi západními a východními populacemi.

  Víte, co je to genetický drift?

  Je to evoluční proces, při kterém se z jedné generace do druhé geny přesunují neúplně a zcela náhodně. Patrný je především v populacích s malým počtem jedinců, kde dochází pak k fixaci jedné varianty určitého genu.

  Zasazení do širšího kontextu informací získaných o populacích sysla obecného z České republiky a ze střední Evropy, přináší studie Říčanové et al. (2013). Analýza zde rozdělila studovaný druh do dvou hlavních linií, jižní a severní, s hlubokou strukturou v rámci obou skupin. Do jižní linie spadají populace z nížin Makedonie, severního Řecka, evropské části Turecka a východního Bulharska, kde byla zaznamenána největší genetická variabilita. Bulharsko je i proto považováno za původní oblast výskytu druhu. K severní linii byly přiřazeny populace sysla od západního Bulharska na sever a západ tedy ze Srbska, Rumunska, Maďarska, Slovenska, Rakouska a České republiky. K severní linii také patří populace z jižního a východního Rumunska, Moldávie a Ukrajiny. Severní linie sysla zřejmě během dob meziledových přežívala v jižní části Panonie. Zvířata z této linie pak pravděpodobně opakovaně kolonizovala oblasti dále na sever a na západ během dob ledových, zatímco v době meziledové se areál výskytu sysla stahoval zpět do Panonie. I současná studie přináší informace o ohroženosti populací sysla dokonce i na území Bulharska, kde byla zjištěna největší genetická variabilita v rámci celého jeho areálu rozšíření (Koshev et al. 2023).

   "Na konci roku 2026 by měly být dostupné potřebné informace o genetické diverzitě nejen odchovů v zoologických zahradách, ale převážné většiny volně žijících populací sysla. Tento projekt by měl přinést konkrétní návod, jak do budoucna postupovat na základě zjištění současného stavu genetické variability."

  Witzenberger a Hochkirch (2011) doporučují, že genetické analýzy by měly předcházet a také doprovázet projekty ochrany ex-situ chovů, aby se zabránilo příbuzenskému křížení nebo naopak situaci, kdy vneseme do lokálně přizpůsobené populaci zcela nevhodnou variantu genu. V rámci záchranného programu byly v posledních několika letech realizovány přesuny zvířat ze zoo chovů na lokality stávající nebo nově založené, např. Karlovy Vary, České středohoří (Písečný vrch, Hliniště a Odolický vrch), Roudnice nad Labem, Loděnice, Kolín, Břeclav-Ladná, Hodkovice nad Mohelkou. Stejně tak i do zoo chovů putovala zvířata z jiných zoologických zahrad a ze zahraničí (Zoo Norimberk, Zoo Opel a další). Zoo chovy se zabývala bakalářská práce na PřF JU (Kovařík 2021), která analyzovala chovy v Zoo Hluboká, Zoo Brno a Zoo Praha ze vzorků z let 2016-2018, a také populaci Karlovy Vary, kam byli již v té době přivezeni sysli ze Zoo Norimberk. Tato studie ukázala první pozitivní výsledek posilování volně žijících populací zvířaty z ex-situ chovů. Posílená populace v Karlových Varech není již tak příbuzensky „prokřížená“ a zároveň dle monitoringu došlo ke zvýšení celkové početnosti této populace. Od té doby došlo k posilování dalších populací i ex-situ chovů, ale nejsou žádné informace o současném stavu jejich genetické variability. Chybí také jakákoliv koncepce pro budoucí posilování populací. Velmi zajímavou oblastí je jižní Morava, kde se sysel vyskytuje roztroušeně v malých populacích ve vinohradech a záhumencích. Tato oblast by mohla posloužit k detailnímu studiu šíření a metapopulační struktury sysla v mozaikovité krajině, kde využívá vhodné „ostrůvky“ pro migraci, čímž mohou být jednotlivé kolonie propojené, nebo zda zde jsou nějaké přirozené nebo antropogenní (člověkem vytvořené) bariéry. 

  Zoo Hluboká se podílí na odchovech sysla obecného a vypouštění odchovaných jedinců zpět do volné přírody již 10. sezónu a nyní je i součástí probíhajícího výzkumného projektu genetické diverzity sysla v České republice (TAČR SS07010077- Genetická diverzita sysla obecného v České republice). 

  Zoo Hluboká na tomto projektu spolupracuje s Přírodovědeckou fakultou Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy a Alka Wildlife o.p.s. Aplikačním garantem a zároveň koordinátorem záchranného programu je Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Na konci roku 2026 by měly být dostupné potřebné informace o genetické diverzitě nejen odchovů v zoologických zahradách, ale převážné většiny volně žijících populací sysla. Tento projekt by měl přinést konkrétní návod, jak do budoucna postupovat na základě zjištění současného stavu genetické variability. Získané výsledky povedou k návrhu populačně genetického modelu, který by měl být uplatňován při posilování populací sysla obecného, a který by měl vést ke zvýšení genetické variability jeho malých a izolovaných populací a k zajištění jejich dlouhodobé životaschopnosti. Bude se jednat o metodiku, podrobný návrh postupů a opatření souvisejících s volbou zdrojových a cílových populací a počtem vypouštěných jedinců.

  Použitá literatura:

  https://www.zachranneprogramy.cz/sysel-obecny/

  Hulová Š., Sedláček F. (2008) Population genetic structure of the European ground squirrel in the Czech Republic. Conservation Genetics 9, 615–625.

  Kovařík V. (2021) Genetický monitoring vybraných populací sysla obecného v České republice. Bakalářská práce, 43 p., Přírodovědecká fakulta, Jihočeská univerzita, České Budějovice.

  Říčanová Š., Bryja J., Cosson J. F., Gedeon C., Choleva L., Ambros M., Sedláček F. (2011) Depleted genetic variation of the European ground squirrel in Central Europe in both microsatellites and the major histocompatibility complex gene: implication for conservation. Conservation Genetics 12, 1115–1129.

  Říčanová Š., Koshev Y., Říčan O., Ćosić N., Ćirović D., Sedláček F., Bryja J. (2013) Multilocus phylogeography of the European ground squirrel: Cryptic interglacial refugia of continental climate in Europe. Molecular Ecology 22 (16), 4256-4269.

  Starcová M. (2011) Genetická variabilita sysla obecného (Spermophilus citellus) v České republice. Diplomová práce, 59 pp. Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, Katedra zoologie, Praha.

  Witzenberger K. A. & Hochkirch A. (2011) Ex situ conservation genetics: a review of molecular studies on the genetic consequences of captive breeding programmes for endangered animal species. Biodiversity and Conservation, 20, 1843–1861.

  Koshev Y., Říčanová Š., Kachamakova M., Říčan O. (2023) The European Ground Squirrel’s Genetic Diversity in Its Ancestral Land: Landscape Insights and Conservation Implications. Diversity 2023, 15, 365.

  
  

  Fotogalerie

     Autorka článku: Štěpánka Říčanová

  Redakční úpravy: Isabela Okřinová, Roman Kössl

  Autorky fotografií: viz. popisky ve fotogalerii
  

• Zelené střechy

  Městská krajina se neustále rozrůstá a s ní mizí přirozená stanoviště pro mnoho druhů rostlin a živočichů. Asfalt, beton a sklo dominují městskému prostředí a zvyšují problémy jako je přehřívání měst, znečištění ovzduší a rychlý odtok dešťové vody. Jedním ze způsobů, jak přírodě vrátit alespoň část ztraceného prostoru, jsou zelené střechy.

  Pěkné i prospěšné zelené střechy

  Městská krajina se neustále rozrůstá a s ní mizí přirozená stanoviště pro mnoho druhů rostlin a živočichů. Asfalt, beton a sklo dominují městskému prostředí a zvyšují problémy jako je přehřívání měst, znečištění ovzduší a rychlý odtok dešťové vody. Jedním ze způsobů, jak přírodě vrátit alespoň část ztraceného prostoru, jsou zelené střechy.

  Z

  elené střechy mají mnoho kladných vlivů. Jedním z významných přínosů je jejich pozitivní vliv na klima městských oblastí. Vegetace na střechách snižuje přehřívání měst – zelené střechy absorbují sluneční záření a ochlazují okolní vzduch odpařováním vody z rostlin. Tím přispívají ke snižování efektu „městského tepelného ostrova“. Jde o jev, kdy se teplo akumuluje v městské zástavbě a  dochází tak ke zvýšení teploty ve městech oproti volné krajině až o několik stupňů a projevuje se zejména v noci. Zelené střechy díky substrátu a rostlinám zachycují srážky, čímž snižují zatížení kanalizační sítě a pomáhají předcházet lokálním záplavám. Navíc fungují jako přirozený filtr znečištění. Rostliny na střechách zachytávají prachové částice, redukují škodlivé látky a produkují kyslík, což vede k lepší kvalitě ovzduší v městském prostředí. Kromě estetického přínosu, který pozitivně ovlivňuje naše vnímání městského prostředí, mohou zelené střechy sloužit také jako místa k odpočinku, společenskému setkávání, místa pro rekreační aktivity a vzdělávání.

   "V loňském roce výzkumníci z Jihočeské univerzity ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou a firmou Greenville provedli průzkum zelených střech v několika oblastech Čech a Moravy. Zaznamenávali druhovou skladbu rostlin a jejich kvetení během sezóny a monitorovali přítomnost hmyzích opylovačů a dalších bezobratlých. Součástí byl také průzkum tří zelených střech v zoologické zahradě Hluboká."

  Jedním z důležitých přínosů je podpora biodiverzity, která se stává stále naléhavějším tématem v souvislosti s úbytkem přirozených stanovišť ve městech. Mnoho zelených střech je osazeno nektarodárnými rostlinami, které poskytují potravu pro opylovače. Včely, čmeláci a motýli nacházejí v městském prostředí dostatek vhodných květů i v době, kdy veškerá jiná vegetace mizí pod vrstvou betonu a asfaltu. Zejména divoké druhy včel, které jsou často citlivé na ztrátu přirozených stanovišť, mohou zelené střechy využívat jako náhradní stanoviště. Navíc posilují zelené střechy ekologickou konektivitu v městské krajině. Tím, že vytvářejí vegetační „ostrovy“ mezi parky a dalšími zelenými plochami, pomáhají propojit populace různých druhů živočichů a umožňují jim snadnější migraci mezi jednotlivými biotopy.

  Zelené střechy podobně jako přírodní louky nebo skalnaté stepi nabízejí pestrou mozaiku podmínek – slunné a suché mikroklima, různé druhy substrátu a často i členitou strukturu povrchu. Díky tomu mohou zelené střechy hostit řadu organismů, které zde nacházejí potravu a úkryt. Zajímavým fenoménem je, že se na zelených střechách mohou uchytit i některé vzácné druhy rostlin, které mají přirozený výskyt na podobných extrémních stanovištích, například na skalních výchozech nebo písčitých dunách. Tyto střechy tak mohou přispět k ochraně ohrožených druhů v městském prostředí.
  

  Zelené střechy lze rozdělit na extenzivní a intenzivní. Extenzivní střechy mají nižší vrstvu substrátu (obvykle do 15 cm), zpravidla nemají závlahu, a jsou nenáročné na údržbu. Osazují se především suchomilnými rostlinami, jako jsou rozchodníky, netřesky a některé trávy. Tyto střechy jsou lehké a vhodné i na běžné budovy. Naopak intenzivní střechy mají hlubší substrát, třeba i více jak půl metru, což umožňuje pěstování široké škály rostlin, včetně keřů a menších stromů. Jsou náročnější na údržbu, ale mohou fungovat téměř jako klasické zahrady jen umístěné ve výšce.

  Speciálním typem jsou střechy biodiverzitní, které podporují vysokou druhovou rozmanitost rostlin a živočichů. Lze začít již při zakládání střechy, kdy použijeme v různých částech střechy různě hluboký substrát a vysadíme či vysejeme rozmanitou směs rostlin. Vybíráme druhy původní, přirozeně se vyskytující v daném regionu a upřednostňující suchá stanoviště, naopak se vyhýbáme exotickým druhům, které jsou v oblasti nepůvodní a představují riziko pro místní květenu. Nepůvodní invazní druhy se mohou dokonce šířit do okolní krajiny, úspěšně se reprodukovat a dokonce zcela převládnout na nově osídlených stanovištích a představují tak velké riziko z hlediska udržení biodiversity i správného fungování řady ekosystémů. Na biodiverzitních střechách ponecháváme také prostor pro samovolné osídlování rostlinami a živočichy z okolí, takzvané přirozené sukcesi. Dynamika takového společenstva je vyšší, ale ne všechno je třeba regulovat. Údržba takové střechy může být minimální, tak aby se umožnil přirozený vývoj společenstva. Zasahujeme pouze v případě nadměrného výskytu nežádoucích druhů, např. invazních druhů. Doplnit lze takovou střechu také o nevegetační prvky, jako jsou hmyzí hotely, ptačí budky či písečné plošky pro hnízdění samotářských včel. 

  V loňském roce výzkumníci z Jihočeské univerzity ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou a firmou Greenville provedli průzkum zelených střech v několika oblastech Čech a Moravy. Zaznamenávali druhovou skladbu rostlin a jejich kvetení během sezóny a monitorovali přítomnost hmyzích opylovačů a dalších bezobratlých. Součástí byl také průzkum tří zelených střech v zoologické zahradě Hluboká. Jednalo se o extenzivní rozchodníkovou střechu nad ptačími voliérami v zázemí, menší rohovou střechu u krokodýla a extenzivní, plochou část střechy nad teráriem. Zdá se, že především stáří střechy zde určuje, zda jsou společenstva citlivější na dosycování druhů z okolí či nikoliv. Na nejmladší střeše v zázemí se objevovaly i během roku další plevelné druhy, které naopak již nepředstavovaly problém pro společenstva na obou starších střechách. Hloubka substrátu a jeho složení, stejně jako množství mikrostanovišť rozhodovaly o přítomnosti a množství lezoucích bezobratlých, zatímco dynamika kvetení pak ovlivňovala výskyt opylovačů, kteří využívali rozkvetlých střech jako zdroje nektaru a pylu.

  Střecha nad odchovnami v Zoo Hluboká byla založena v roce 2022 a 23 jako čistě rozchodníková. Tam bylo nalezeno celkem 30 druhů rostlin, mnohé jsou to však druhy nepůvodní (cca 50 %) a to jak mezi vysazenými rozchodníky, tak mezi druhy, které se na střechu dostaly samy.

  Na menší střeše u krokodýla fungující již od roku 2010, dosahoval celkový počet druhů pouze 18, ale zapojenější porost již neobsahoval raně sukcesní plevele jako v případě střechy nad odchovnami. Na střeše přežívá velmi dobře porost pažitky pobřežní a našli jsme také (zřejmě z výsadby) vzácnější kostřavu sivou a rmen barvířský.

  Střecha nad Teráriem je extenzivní a roste zde od roku 2013. Má hlubší substrát a z celkového počtu 49 zaznamenaných druhů bylo vysoké procento (75 %) původních, včetně několika vzácnějších jako mochna přímá, kostřava sivá, rozrazil klasnatý, dřišťál obecný.

  Na zelených střechách v Zoo Hluboká bylo identifikováno 24 druhů blanokřídlého hmyzu a motýlů. Jedná se o široké spektrum druhů lesních i otevřených stanovišť – čmeláci, společenské vosy, vosíci a běžné druhy motýlů. Zajímavý je nález žahalky žluté, samotářské vosy, jejíž larvy se vyvíjí na úkor larev zlatohlávků. Tento druh se v posledních letech rozšiřuje, ale v jižních Čechách stále není běžný.

  Ačkoliv jsou náklady na stavbu zelené střechy o něco vyšší než u běžné střechy, investice se rychle vrací, když uvážíme lepší izolační vlastnosti vegetačního krytu, který zajistí nižší teplotu pod střechou v parném létě a naopak udrží vyšší teplotu v zimním období. V posledních letech také přibývá státních i městských dotačních programů, které pokryjí nemalou část nákladů. Přestože vyžadují zelené střechy počáteční investice a údržbu, jejich dlouhodobé výhody převažují nad potenciálními nevýhodami.

  Zelené střechy nejsou jen estetickým prvkem moderní architektury, ale představují skutečná zelená srdce měst. Pomáhají ochlazovat ulice, zadržovat vodu, zlepšovat kvalitu ovzduší a poskytovat útočiště pro hmyz a ptactvo. Ať už jde o malou extenzivní střechu nebo velkou biodiverzitní oázu, každý takový prostor pomáhá znovu propojit město s přírodou. Jaké střechy budou v budoucnosti přibývat? To záleží i na nás!

  Tento projekt je spolufinancován se státní podporou Technologické agentury ČR v rámci Programu Prostředí pro život. Tento projekt byl financován v rámci Národního plánu obnovy z evropského Nástroje pro oživení a odolnost.

  
  

  Fotogalerie

     Autorka článku: Petra Janečková, Ph.D., Přírodovědecká fakulta JU

  Redakční úpravy: Isabela Okřinová, Roman Kössl

  Autorka fotografií: Petra Janečková, Ph.D.
  

• Konipas horský

  Pták roku 2025 konipas horský hlasuje pro přirozené vodní toky

  Letošním „Ptákem roku“ byl Českou společností ornitologickou zvolen konipas horský. Na pomyslném trůnu tak vystřídal rehka domácího, který se tímto titulem pyšnil v roce 2024. Vybíráni jsou většinou takoví ptáci, kteří nejsou úplně vzácní a jsou tedy známí i širší veřejnosti. Zároveň na nich lze demonstrovat nějaký problém, kterému ptáci či další živočišné druhy aktuálně čelí. Ve skutečnosti si tyto často opomíjené druhy zaslouží mnohem více pozornosti, než je jim věnováno. Tento krásně vybarvený pěvec je totiž typickým příkladem živočicha, mezi jehož nejzásadnější ohrožení patří dva velmi často skloňované fenomény současné ochrany přírody - klimatická změna a invazní druhy organismů.

  S

  vůj letošní titul si ale především vysloužil ještě z jiného důvodu. Konipas horský je totiž velkým milovníkem vodních toků, v blízkosti kterých si staví svá hnízda a vyhledává zde potravu. Nešetrné zásahy do vodních toků poměrně zásadně ovlivňovaly a stále ovlivňují vzhled i funkčnost české krajiny, což jsme mohli zaznamenat například během loňských zářijových povodní. Bohužel ihned po opadnutí povodní často došlo k opakovaní starých chyb - úpravy koryta způsobující zrychlení vody a nemožnost jejího přirozeného rozlivu do krajiny, kde se zpomaluje. I proto se ČSO rozhodla na toto téma v letošním roce touto cestou poukázat.

  Konipas horský je štíhle vypadající druh pěvce z čeledi konipasovitých. Stejně jako jeho o něco známější příbuzný konipas bílý má nápadně dlouhý tenký ocas, kterým často trhavě pohybuje. Díky tomuto typickému chování si konipasové vysloužili některé své lidové názvy, například třasořitka nebo třasolka. Samci konipasa horského mají výrazně žlutou spodní část těla a hnědošedá záda. Ve svatebním šatu mají samci ještě černou skvrnu na hrdle. Samice výraznou žlutou barvu postrádají. V České republice žije dle odhadů 20 000 - 40 000 hnízdních párů. 

  "Z nároků konipasa horského na prostředí vyplývá, že ho velkou měrou ohrožují zásahy do vodních toků (jako například jejich zatrubnění). Problematická je i klimatická změna, která s sebou nese velká horka a dlouhá období bez srážek. Vliv na život konipasa horského mají i již zmiňované invazní druhy, a to především rostlina křídlatka japonská, která  nekontrolovaně zarůstá říční břehy, a znemožňuje tak konipasům hledání potravy."

  Jedná se o ptáka s typickým palearktickým výskytem. Najdeme ho ve velké části Eurasie a také na severu Afriky. Má velmi široký rozsah zimovišť. Někteří jedinci zalétají dokonce až do Indonésie. Konipasové hnízdící v České republice odlétají na zimu většinou do Středomoří. Jak už jeho název napovídá, vyhledává spíše vyšší polohy. Občasně ho ale najdeme i v nížinách. V takových místech ale musí být vhodné hnízdní lokality v blízkosti vodních toků. Ideální vodní tok pro konipasa má volně přístupný štěrkovitý nebo kamenitý břeh, kde vyhledává svou potravu. Hnízdo staví ve skalních štěrbinách či puklinách. Někdy využívá i stavby vytvořené člověkem,například mosty nebo různé vodohospodářské stavby, zahnízdit může ale i na budovách stojících na břehu vodních toků. Konipas horský je hmyzožravý pták. Nepohrdne ale ani různými korýši, měkkýši nebo pulci obojživelníků.

  Z nároků konipasa horského na prostředí vyplývá, že ho velkou měrou ohrožují zásahy do vodních toků (jako například jejich zatrubnění). Problematická je i klimatická změna, která s sebou nese velká horka a dlouhá období bez srážek. Vliv na život konipasa horského mají i již zmiňované invazní druhy, a to především rostlina křídlatka japonská, která  nekontrolovaně zarůstá říční břehy, a znemožňuje tak konipasům hledání potravy.

  Pokud bychom chtěli konipasům horským nějak aktivně pomoci, můžeme se zapojit do jejich zimního sledování. Patří totiž mezi tažné druhy, někteří ale na našem území přes zimu zůstávají. Záznamy o jejich pozorování můžeme zapisovat do běžně dostupné faunistické databáze Avif. Co ale konipasi horští v České republice opravdu potřebují, to jsou velmi šetrné zásahy při úpravách koryt potoků a řek.

  Více se můžete o konipasu horském dozvědět v novém čísle časopisu Ptačí svět. 

  Databáze AVIF: www.avif.birds.cz 

  
  

  Fotogalerie

  Autorka článku: Isabela Okřinová

  Redakční úpravy: Roman Kössl

  Autorka fotografií: Michaela Jerhotová

• Užovka hladká

  Plaz roku 2025 - užovka hladká: ta, co si ji pletou se zmijí

  Plaz roku se v České republice vyhlašuje od roku 2009. Cílem tohoto dlouhodobého projektu je ukázat, že plazi jsou zajímaví živočichové a jsou součástí našeho přírodního i kulturního dědictví. Nejen proto si zaslouží pomoc lidí a především ochranu míst, kde žijí.

  L

  etos tento titul získal jediný jedovatý had vyskytující se na území České republiky - užovka hladká. Užovka hladká je nejedovatý had z čeledi užovkovitých. Tento druh je rozšířen skoro po celé Evropě, s výjimkou severu Skandinávie, celého Irska a části Pyrenejského poloostrova. Žije rovněž v Turecku, a části Íránu. Obvykle se dorůstá maximálně 75 cm, ale byly spatřeny i výjimky okolo 90 cm. Stejně jako u většiny hadů bývají samice obvykle delší než samci. Jejich barva je hnědá až šedohnědá s černým vzorem na hřbetu těla. Z důvodu vzoru na těle bývá často zaměňována za zmiji. Jejich hlava je oproti tělu velmi malá a zploštělá.

  "Tato užovka je ve spoustě zemí ohroženým druhem, včetně ČR. Globálně je stanovena jako málo dotčený druh. U nás je důvodem snížení její populace hlavně už zmíněné zabíjení z důvodu záměny za zmiji obecnou. Dalšími důvody jsou například ničení přirozených habitatu nebo požáry."

  Obývá sušší prostředí. Já osobně jsem je nacházel ve spoustě biotopů. Od kamenitých strání, přes stepní oblasti až po okraje lesů. Tato místa mají vždy něco společného. A to konkrétně přímý přístup světla a hlavně tepla. Tato užovka totiž miluje vyhřívání. To je další důvod, proč se zaměňuje za zmiji. Jako úkryt využívají kameny, křoví nebo skalky.

  Aktivní jsou hlavně přes den, ale v parném letním období je možné je spatřit i během chladnějších nocí. Jejich lovecká strategie se trochu liší od ostatních užovek. Jako mládě loví plže, hmyz a mláďata hlodavců. Zpravidla svoji kořist neškrtí, nýbrž polyká vcelku zaživa. V dospělosti loví především ještěrky, slepýše, drobné savce, ale také hady. 

  Rozmnožování probíhá po zimování, obvykle v dubnu. Březost trvá okolo 4 měsíců. Užovka hladká je jediná užovka v ČR, která je vejcoživorodá. Samice tedy rodí 5 až 17 mláďat v blanitém obalu, který ale po chvíli prorážejí a jdou si po svých. Tito hadi se dožívají v přírodě okolo 8 - 10 let. V zajetí však až 15.

  Tato užovka je ve spoustě zemí ohroženým druhem, včetně ČR. Globálně je stanovena jako málo dotčený druh. U nás je důvodem snížení její populace hlavně už zmíněné zabíjení z důvodu záměny za zmiji obecnou. Dalšími důvody jsou například ničení přirozených habitatu nebo požáry. U nás je chráněna jako silně ohrožený druh. V České republice se vyskytuje hlavně v západních a jižních Čechách, na jižní Moravě a Olomoucku. 

  Dnes jsou uznávány tři poddruhy. První C. a. austriaca je poddruh vyskytující se u nás a ve většině Evropy. C. a. acutirostris žije na severozápadě Pyrenejského poloostrova. C. a. Fitzingeri je z jižní Itálie a Sicílie. Nicméně existence tohoto poddruhu není potvrzena.

  Hlavním rozdílem oproti zmiji obecné jsou kulaté zorničky, zmije je má svislé. Navíc zmije má na hřbetu dlouhou klikatou čáru, užovka hladká má spíš tečky, nebo jiný vzor, který ale není spojený. Každopádně pokud nepoznáte rozdíl, je lepší se hadovi vyhnout. Rozhodně, ale není vhodné ani etické hady zabíjet. Navíc, jak už jsem zmínil, tento druh (i zmije obecná) je velmi ohrožený, takže jejich zabití je trestným činem.

  
  

  Fotogalerie

  Autor článku: Filip Sedláček (navštěvuje Zookroužek v Zoo Hluboká)

  Redakční úpravy: Roman Kössl, Isabela Okřinová

  Autorka fotografií: Michaela Jerhotová

• Blatnice skvrnitá

  Obojživelník roku 2025 - blatnice skvrnitá

  Obojživelník roku je projekt, jehož posláním je vzbudit zájem o obojživelníky naší přírody a jejich ochranu. Obojživelníci jsou jedna z nejohroženějších skupin obratlovců, celosvětově je ohrožuje především znečišťování a ztráta přirozeného prostředí, dále také klimatické změny. Všech 21 druhů obojživelníků žijících v České republice je ohroženo.

  V

   letošním roce se tímto titulem pyšní zajímavá žába - blatnice skvrnitá. Dříve se jí říkalo také blatnice česneková. Tento název si vysloužila kvůli jedné ze svých obranných reakcí. Pokud je vyrušena, vylučuje její kůže sekret, který někdy voní po česneku. Tuto žábu bezpečně poznáte, pokud se jí podíváte na oko. Je to totiž jediný druh žáby žijící v naší republice, který má svislou zornici. Má přilbovitě zaoblenou hlavu a její kůže je na hlavně hladká, na zbytku těla má ne příliš výrazné bradavičky. Zbarvení je velmi variabilní. Jak už ale její název napovídá, je její kůže poseta různě velkými a barevnými skvrnkami. Samičky jsou větší než samci.

  "Blatnice jsou aktivní téměř výhradně za soumraku a v noci. Pokud je chceme pozorovat, je dobré si vybrat období po vydatnějších deštích. I rozmnožování probíhá v noci. Přes den jsou zahrabané v zemi, mnohdy až 1 metr hluboko."   

  
  

  Blatnice skvrnitá je evropským druhem, jehož výskyt se táhne od střední Francie až po Kazachstán. Na jihu je hranicí jejího výskytu Bulharsko, na severu potom Dánsko, jižní Švédsko a Estonsko. Co se týče rozšíření blatnice v České republice, dalo by se říct, že se jedná spíše o nížinný druh. Horské oblasti příliš nevyhledává. Souvislejší výskyt pozorujeme především v Polabí a v oblastech s hojnou sítí rybníků. Z toho vyplývá, že je velmi často vázána na intenzivně obhospodařovanou krajinu. S tímto faktem souvisí i většina příčin jejího ohrožení. Nebezpečné je pro ni používání biocidů. Během takzvaného přihnojování rybníků hynou ve velkých počtech pulci blatnic, protože jsou velmi citliví na kvalitu vody, ve které dochází k jejich dalšímu vývoji. Blatnicím nevyhovují ani regulace toků řek nebo zavážení rybníků a pískoven. Přicházejí tak o svá oblíbená stanoviště.    

  Vzhledem k tomu, že se jedná o zvíře, které velmi často hrabe, vyhledává především místa s lehčími půdami, samozřejmě v blízkosti vodních nádrží a toků. Nalézt ji můžeme také na mokřadních i stepních lokalitách. Nevyhovují jí naopak zalesněná území a místa s mělkou vrstvou půdy. Pro rozmnožování upřednostňuje různé typy zarostlejších vodních ploch. Provazce vajíček samice přichycují na vodní rostliny. Z vajíček se později vylíhnou poměrně velcí pulci, kteří metamorfují v dospělce obvykle v průběhu července a srpna. Blatnice skvrnitá má největší pulce ze všech žab vyskytujících se v České republice. Někdy se ale jejich vývoj může protáhnout. A to tak, že někteří pulci vzácně dokáží přezimovat a metamorfují až na jaře.

  Blatnice jsou aktivní téměř výhradně za soumraku a v noci. Pokud je chceme pozorovat, je dobré si vybrat období po vydatnějších deštích. I rozmnožování probíhá v noci. Přes den jsou zahrabané v zemi, mnohdy až 1 metr hluboko. Stejným způsobem i zimují. Jejich potravou jsou především drobní bezobratlí živočichové, a to především hmyz, jeho larvy, ale také plži, žížaly či pavouci. V případě, že blatnici něco vyruší, rychle se zahrabe nebo uteče. Pokud jí tato strategie nevyjde, nafukuje svoje tělo a vydává zvláštní kňučivé zvuky. Někteří jedinci pak při podráždění vydávají již zmiňovaný česnekový zápach.

  A jak se u nás chrání tato pozoruhodná žába? Důležitý je především monitoring rozmnožovacích ploch blatnice skvrnité. Na těchto místech je pak nutné zabránit používání biocidů, zahnojování rybníků, ale i přílišnému zarůstání a zazemňování nádrží. Budují se i další nádrže vhodné pro rozmnožování blatnic.                

  Fotogalerie

  Autorka článku: Isabela Okřinová

  Redakční úpravy: Roman Kössl

  Autoři fotografií: viz. popisky ve fotogalerii

• Dětská sekce 1

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  1

  (Ne)pravdy o korsakovi

  Přečtěte si v Zoo novinách článek o lišce korsak a rozhodněte, která tvrzení jsou správně a která ne?

  a) Liška korsak patří mezi druhy lišek, které občasně tvoří malé smečky.

  
  

  b) Liška korsak žije v polopouštích střední Asie.

  
  

  c) Liška korsak umí obratně lovit ve vysokém sněhu.

  
  

  d) Liška je korsak je lovena pytláky kvůli kožešině.

  
  

  e) Liška korsak vyhledává hustě zalesněná území.

  
  

  
  

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  a) ano, b) ano, c) ne, d) ano, e) ne

• Dětská sekce 2

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  2

  Kvíz o obojživelnících

  Dobře si přečtěte článek o klokáncích a správně odpovězte na otázky.

  
  

  1) Kolik druhů obojživelníků žije v České republice?

  
  

  a) 11

  b) 21

  c) 31

  
  

  2) Jak se nazývá věda, která se zabývá obojživelníky?

  
  

  a) entomologie

  b) herpetologie

  c) batrachologie
  

  
  

  3)   Čím dýchají pulci (larvy obojživelníků)?

  
  

  a) žábrami

  b) plícemi

  c) plynovým měchýřem
  

  
  

  4) Které z těchto zvířat nepatří mezi obojživelníky?

  
  

  a) červor

  b) axolotl

  c) gaviál
  

  
  

  5)    Vajíčka obojživelníků jsou chráněna...

  
  

  a) skořápkou

  b) rosolovitým obalem

  c) kožovitým obalem

  
  

  6)   Do jaké netypické barvy se zbarvuje skokan ostronosý během období rozmnožování?

  
  

  
  

  a) modrá

  b) růžová

  c) černá
  

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  1) b, 2) c, 3) a, 4) c, 5) b, 6) a 

• Dětská sekce 3

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  3

  
  

  
  

  
  

  Poznáš ptáka roku 2025?

  Obrázek plný různých druhů pěvců, ale jen jeden z nich je konipas horský - pták roku 2025. Pořádně si obrázek prohlédněte a zakroužkujte konipasa horského.

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  
  

• Dětská sekce 4

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  4

  Vyprávění o blatnici skvrnité

  V následujícím textu se dozvíš mnoho zajímavého o žábě blatnici skvrnité. Do textu se nám ale vloudily 4 chyby. Dokážeš je najít a případně opravit?

  Blatnice skvrnitá patří mezi zajímavé zástupce žabí fauny naší republiky. Poznáme ji velmi snadno podle svislé oční zornice. Pro svůj život vyhledává místa v horských oblastech s lehčími půdami v blízkosti vodních nádrží a toků. Aktivní je především ve dne. Někteří jedinci pak při podráždění vydávají octový zápach. Pro rozmnožování upřednostňuje různé typy zarostlejších vodních ploch. Provazce vajíček samice přichycují na vodní rostliny. Blatnice skvrnitá má nejmenší pulce ze všech českých žab.

  
  

  Pro řešení klikni.

  Blatnice skvrnitá patří mezi zajímavé zástupce žabí fauny naší republiky. Poznáme ji velmi snadno podle svislé oční zornice. Pro svůj život vyhledává místa v nížinách s lehčími půdami v blízkosti vodních nádrží a toků. Aktivní je především v noci. Někteří jedinci pak při podráždění vydávají octový zápach. Pro rozmnožování upřednostňuje různé typy zarostlejších vodních ploch. Provazce vajíček samice přichycují na vodní rostliny. Blatnice skvrnitá má nejmenší pulce ze všech českých žab.

  
  

• Dětská sekce 5

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  5

  
  

  Luštění s želvami

  Vyluštěte správně celou křížovku o želvách a doplňte do textu chybějící slovo.

  
  

  Želví krunýř je téměř celý kostěný. Pouze na jeho vrchní části je tenká vrstva materiálu, kterému říkáme .....................................

  
  

  1. Na kterém kontinentu se vyskytuje želva pardálí, kterou se nám po letech povedlo konečně rozmnožit, a o které si můžete v novém čísle časopisu přečíst článek?

  
  

  2. Z jakého materiálu je převážně tvořen želví krunýř?

  
  

  3. Jediným původním druhem želvy v České republice je želva ………………

  
  

  4. Největším druhem želvy na světě je ……………….. velká

  
  

  5. Materiálu, který tvoří tenkou vrstvu na povrchu želvího krunýře, se také říká ……………

  
  

  
  

  6. Do jaké skupiny obratlovců želvy patří (společně s hady, ještěry a krokodýly)?

  
  

  7. Povrch želví kůže je ………………………………

  
  

  8. Podle jednoho želvího druhu je pojmenován i tropický pavilon v Zoo Hluboká. Jak se jmenuje?

  Pro řešení klikni.

  
  

  
  

• Dětská sekce 6

  Hravé úkoly se zvířátky

  Úkoly si buď stáhni (pdf) a vytiskni nebo si lámej hlavu u obrazovky :-)

  6

  
  

  
  

  
  

  Poznáš užovku hladkou od zmije obecné?

  Lidé si občas pletou užovku hladkou s jedovatou zmijí obecnou. Která je která? Jak je od sebe odlišíme?

  Pro řešení klikni.

  Řešení

  
  

• Rozhovor Zamenis

  Karel Janoušek je restaurátor, pochází z Karlových Varů a jeho velkou celoživotní vášní jsou hadi. Mimo jiné je členem České herpetologické společnosti. Radka Musilová je pedagožka, pochází z Prahy a své studium na vysoké škole zasvětila užovkám stromovým. Bydlí spolu v malé podkrušnohorské vesničce Osvinov a už téměř 20 let se s obrovským nadšením a nasazením věnují ochraně užovky stromové, která má právě v Poohří zvláštní izolovanou populaci. Přímo v Osvinově založili Institut Srdce Poohří, kde se věnují osvětě, a v nádherné okolní krajině pečují o lokality výskytu tohoto velmi ohroženého hada české přírody. Jak založili spolek Zamenis? Co všechno jejich práce obnáší? Jaké pozorují úspěchy? To vše se dozvíte v našem časopise v rámci dvoudílného rozhovoru, který proběhl během jedné říjnové brigády přímo v Osvinově.

  V ráji užovky stromové, v srdci Poohří, se ochrana přírody dělá skutečně srdcem. 

  Rozhovor s Karlem Janouškem a Radkou Musilovou ze spolku Zamenis - 2. díl.

  Karel Janoušek je restaurátor, pochází z Karlových Varů a jeho velkou celoživotní vášní jsou hadi. Mimo jiné je členem České herpetologické společnosti. Radka Musilová je pedagožka, pochází z Prahy a své studium na vysoké škole zasvětila užovkám stromovým. Bydlí spolu v malé podkrušnohorské vesničce Osvinov a už téměř 20 let se s obrovským nadšením a nasazením věnují ochraně užovky stromové, která má právě v Poohří zvláštní izolovanou populaci. Přímo v Osvinově založili Institut Srdce Poohří, kde se věnují osvětě, a v nádherné okolní krajině pečují o lokality výskytu tohoto velmi ohroženého hada české přírody. Jak založili spolek Zamenis? Co všechno jejich práce obnáší? Jaké pozorují úspěchy? To vše se dozvíte v našem časopise v rámci dvoudílného rozhovoru, který proběhl během jedné říjnové brigády přímo v Osvinově.

  Z

  a tu dobu, co se užovkám věnujete, jaký pozorujete vývoj a úspěchy?

  Karel: Populace je tady určitě minimálně stabilizovaná. A rozhodně jsme ty hady dostali na místa, kde před pár lety nebyli, i když se tam asi dřív historicky vyskytovali. Paleontologové tvrdí, že se tenhle proces osidlování a následných ústupů v minulosti několikrát opakoval. Samozřejmě se nechci zbavit toho, že by tam nebyl žádný vliv naší činnosti. To by asi bylo hloupé říct, ale pravděpodobně vlivem oteplování se ten had zase přirozeně rozšiřuje dál na sever a na západ. Nicméně určitě i s nějakou naší podporou.

  Radka: Asi bych úplně neřekla, že se rozšiřuje dál na sever a na západ, protože to bychom to museli pozorovat na hranici souvislého rozšíření, což by byla jižní Morava. I když i tam je takový trend. Třeba ptačí park Kosteliska je novou lokalitou užovky stromové. Ale tady u nás v Poohří bych neřekla, že je to způsobeno klimatickými vlivy.

  Karel: Ale je potřeba si uvědomit, že situace okolo migračních cest se za ty tisíce let změnila. Dneska jsou možnosti migrace daleko omezenější.

  Radka: No právě. Tady se nerozšiřují na sever nebo na západ, ale tam, kam jim dáme líhniště. Já bych spíš řekla, že teplejší roky, ale nesmí být žádný prudký výkyv, a mírnější zimy vedou k tomu, že víc mláďat přežívá a jsou dříve hotová. Ono se občas i nám v líhništích stalo, že jsme tam měli málo materiálu, a hodně mláďat se tam nevylíhlo. To ale byla taková výjimka. Jinak se nám ti hadi líhnou v podstatě téměř stoprocentně. (viz. článek v Zoo novinách z roku 2023). Když jsme začínali a žádná líhniště jsme neměli, tak jsme byli odkázáni jen na místní chataře, kteří měli komposty a sledovali je. Chodili jsme tady třeba k rodině Fišerů. Tam byl kompost, který každý rok přehrabávali a sledovali, co se tam děje. Vždycky nás k tomu zavolali a často tam bylo kolem 150 vajec. Některé roky to ale opravdu bylo tak, že velká část vajec byla nevylíhnutá. A ty zárodky ještě většinou žily. Venku už je nemělo smysl v půlce října nechávat. Když jsme je vzali domů, tak z toho ale nikdy nic nebylo. Ono se o tom ale píše i v literatuře, že to líhnutí prostě není stoprocentní. Jakmile jsme začali stavět líhniště, tak se nám, kromě té jedné výjimky, nestávalo, že bychom měli tak vysoké procento nevylíhnutých vajec. Takže si myslím, že ti hadi mají ta líhniště opravdu rádi. Občas se toho trochu bojím, když v červnu odklopíme líhniště, a tam je třeba patnáct hadů. Mám pak pocit, že je to takové zranitelné. Kdybychom to neotevřeli my, ale někdo jiný, a chtěl by jim nějak ublížit, tak zlikviduje třeba patnáct hadů najednou.

  "Od září začíná kolotoč, protože se musí oběhnout všechna líhniště, aby se zjistilo, kde jsou mláďata, kde jsou kůžičky, kde máme intenzivněji kopat. Na podzim se pak ta atraktivní líhniště překopávají."   

  Když vybíráte místa, kde postavíte líhniště, podle čeho se řídíte?

  Karel: Tak většinou tam musí být nějaké symptomy dřívějšího osídlení těmi hady. Když jsme dělali to úplně první, byla tam zídka, která je tam teda do dnes, a na ni jsme ho přímo nalepili. Tenkrát naše první líhniště byla stavěná tak, že jsme si na ně dřevo nakáceli přímo na místě. Hlavně jsme je tenkrát dělali hrozně veliké. Zbytečně. Vždycky jsme to zabouchali do země, omotali pletivem. Nahoru jsme dávali takové to tažené pletivo, které se pořád zamotávalo… To bylo šílené.

  Radka: No, prostě jsme se učili.

  Karel: Dneska máme dva typy líhnišť. Jedno pohledově pěkné dřevěné a pak pletivová, která se snažíme dávat spíš tam, kde není úplně veřejný provoz.

  Radka: Musí to být hlavně na místě, které je atraktivní pro hady, ale oni tady jsou plošně. Takže je to spíš otázka toho, že se to okolí více prosvětlí, upraví a tak dále… Oni by tady vlastně mohli být skoro kdekoliv.

  Karel: Musíš to taky dát na místa, kde není nebezpečí, že je v rámci migrace nevědomky přinutíš přelézat nějaké koridory, kde přejíždějí auta. Neříkám, že bychom nikdy taková líhniště neměli, ale zatím jsme snad nikde žádného přejetého hada nemonitorovali.

  Radka: Na druhou stranu to musíš dávat na místa, kam se aspoň trochu dostaneš autem. A hlavně musíš mít dobrou spolupráci s vlastníkem pozemku, kde to líhniště má být.

  Karel: To v každém případě. Bez nich by to nešlo vůbec dělat.

  Radka: Něco máme v dlouhodobém nájmu od obce, něco ve spolupráci s místními zemědělci. A máme to tak rozeseté, že u každého zemědělce máme dvě nebo tři líhniště. Tak, aby to bylo nějak rovnoměrné. A domlouváme se s nimi na té údržbě.

  Jak moc vás celý projekt zaměstnává a co všechno to obnáší?

  Radka: No, je to náročné. Samozřejmě to člověka baví, ale vyplňuje to veškerý jeho volný „koníčkový“ čas. Je tam sepisování grantů, jednání s vlastníky, vyjednávání souhlasů. Jsou to brigády, na které jsme strašně rádi, když někdo přijede, ale většinou ti lidé přijedou na jednu, dvě, tři… Podle toho, jak mají čas. Ale my jsme vlastně na každé té brigádě. Můžeme se tak maximálně s Karlem střídat. Úplně nevadí, když tam občas je jenom jeden z nás. Ale vlastně bez nás to tak jako úplně nejde. Sice tady máme už nějaké hodně zkušené členy, kteří přesně vědí, kde jsou jaké lokality, ale my spravujeme všechno nářadí, plochy, auta. Na druhou stranu, když se to daří, tak nás to prostě baví.
  

  
  

  Co všechno se musí pro užovky během jednoho roku udělat?

  Radka: My máme velkou výhodu, že ten had půl roku spí, protože pak máme čas na věci, na které bychom se jinak nedostali. Od nového roku začínají nové granty, nové termíny, souhlasy. Úderem dubna vylézají užovky, takže když už je hezky, běhá člověk na lokality, a do toho dodělává projekty. Největší těžiště, kdy hady můžeme vidět, a hodně se monitoruje, je období květen - červen. V červenci samice kladou vajíčka. Pak je trochu volnější doba v srpnu, kdy hadi v hodně vysokých teplotách moc neaktivují. To jsme vloni vyplnili sekáním orchidejové louky. Od září začíná kolotoč, protože se musí oběhnout všechna líhniště, aby se zjistilo, kde jsou mláďata, kde jsou kůžičky, kde máme intenzivněji kopat. Na podzim se pak ta atraktivní líhniště překopávají. To je vlastně spousta kubíků materiálu a člověk si není jistý, jak do hloubky má kopat… Takže se hledá hlavně tam, kde víme, že budou. To děláme září, říjen, někdy i začátek listopadu. V listopadu se píší závěrečné zprávy. Těch projektů je asi šest. To se dopíše do konce listopadu a před Vánoci už je trošku „volníčko“. Do toho se ještě v době vegetace minimálně dvakrát chodí hlídat sekání silničních příkopů, protože kolem silnic jsou často zídky a ti hadi tam žijí. Silnice se moc nebojí, protože jsou na ty otřesy zvyklí. V příkopech dvakrát do roka projede sekačka a vyseká to pár centimetrů nad povrchem. Jak ti hadi nejsou zvyklí utíkat před nějakými otřesy, tak před sekačkou prostě neutíkají. Spíš spoléhají na to, že jsou krypticky zbarvení a že si jich predátor nevšimne, což zrovna na ten traktor není úplně nejlepší strategie. Chodíme před traktorem třeba tak 20 - 30 metrů s tyčemi a prohrabáváme vegetaci. Snažíme se hady vyplašit. Občas opravdu utečou, když tam děláme velký rozruch. Jinak je musíme chytnout, počkat, až přejede traktor, a zase je vypustit. Takhle každoročně najdeme minimálně 20 hadů. Bohužel nemáme data, abychom mohli říct, kolik těch hadů bylo posekaných. Ale faktem je, že čas od času jsme nějakého hada posekaného od sekačky našli. Ta líhniště, to je prostě organický materiál, jsou tam nějaké piliny a hnůj. Takže to okolí hrozně zarůstá kopřivami. V květnu/červnu se tedy všechna líhniště musí obsekat. Jednak proto, aby to trošku vypadalo, přece jenom bydlíme na vesnici, lidi jezdí kolem, tak aby to nepovažovali jen za „kopřiviště“. Taky pro nás, abychom se k tomu líhništi dobře dostali a mohli ho monitorovat. A i pro ty hady, i když ono jim to paradoxně až tolik nevadí. Měli jsme dokonce líhniště, kterému jsme říkali líhniště ze Šípkové Růženky. To se nám totiž nějak nepodařilo posekat včas, tak jsme se pak opravdu prosekávali místy tak, že člověk už skoro pochyboval, jestli tam vůbec nějaké líhniště je. Pak ho objevíš a tam jsou stejně 2 hadi. Ten monitoring má nějaký režim daný záchranným programem, kde je přesně stanoveno, kolikrát se chodí na danou lokalitu. My tomu říkáme semafor. Jsou tam totiž tři kategorie: zelená, oranžová a červená. Zelené jsou jádrové oblasti, kde jsou hadi hodně. Tam se chodí 3 krát za sezónu, abychom je zbytečně nerušili. Pak jsou oranžové lokality. Ty jsou takové střední. Tam se chodí 6 krát. Červené jsou na okraji. Tam se chodí 9 krát, aby se podchytilo, jestli tam výskyt je nebo není. Takže čím míň je tam hadů, tím víckrát se tam chodí. Na závěr se to musí zhodnotit a přepočítat. Když je na červené lokalitě těch hadů hodně, tak se přeřadí třeba do oranžové nebo i rovnou do zelené. Když naopak na zelené, kde člověk očekává hodně hadů, z nějakého důvodu nejsou (může to tam třeba vyžrat mýval), tak se zas ta lokalita může zhoršit, přehodit se do oranžové a podobně.

  „Dneska ta hranice severního rozšíření prochází někde jižní Moravou a okolím Pasova v Německu. Nicméně tady je to o 200 kilometrů mimo, kde mezi tím žádné užovky stromové nejsou. Lidé si to dřív nedokázali vysvětlit jinak než tak, že je tady někdo vysadil."  

  Ty, Karle, pocházíš z tohohle kraje a dobře to tu od malička znáš. Jak si objevoval užovku stromovou?

  Karel: No, já jsem hodně dlouho tápal, kde vlastně jsou. Dokonce si pamatuji, jak jsme jednou mluvili s chlapem z veterinární správy ve Varech. Vezli jsme mu tam tenkrát ukázat takovou pěknou samici zmije. A já jsem si tak posteskl jako mladý teenager (to mi bylo možná tak 12 nebo 13 let): „Škoda, že tady u nás taky nežije užovka stromová.“ A on říkal: „Cha, já vím o lokalitě, která je tady nedaleko Karlových Varů a tam jich je jako hnoje.“ Do dneška si tu větu takhle pamatuju. Ale nechtěl mi vůbec říct, kde to je. Až teprve když jsem se seznámil s kluky z karlovarského muzea, tak jsme dali hlavy dohromady různě podle staré i nové literatury. A podle těch informací už jsem ji pak našel, což si pamatuju jak dneska. To bylo někdy v dubnu, ráno jsem vykoukl z okna, nádherně šlo sluníčko, ale byla hrozná zima. Tak jsem se tak podíval z toho okna a řekl jsem si: „Dneska ji chytím.“ Sedl jsem na vlak, jel jsem do Stráže nad Ohří a šel pěšky po hlavní silnici. Přímo v lese (ani jsem nedošel do té zatáčky, kde je jedna z lokalit) jsem zahlédl kousek těla v listí. Tak jsem tam po ní šáhnul… A pak jsem chytil ještě 4 a byl jsem úplně štěstím bez sebe samozřejmě. Pak to všechno začalo. Napsal jsem o tom článek do Živy, v roce 1979. To se zrovna Radka narodila :-)     

  Úplně jsme zapomněli na jednu věc. Kde se tady vlastně ti hadi vzali?

  Radka: Vzhledem k tomu, že ta populace je tady izolovaná, tak mezi místními kolují různé historky. Dneska už je ale dokázáno, že je to pozůstatek původního rozšíření, které tu bylo během teplejších období. Fosilní nálezy nacházíme i v severním Německu nebo v Dánsku. Jeden Dán, co u nás nedávno byl, byl velmi překvapený, že o těch nálezech víme. Dokonce ty poslední exempláře mají v muzeu a ještě z nich zpracovali DNA, aby zatřídili, kam ti hadi patří. To je docela zajímavé a ukazuje to, že klidně i ty „zelené“ populace mohou vyhynout. Dneska ta hranice severního rozšíření prochází někde jižní Moravou a okolím Pasova v Německu. Nicméně tady je to o 200 kilometrů mimo, kde mezi tím žádné užovky stromové nejsou. Lidé si to dřív nedokázali vysvětlit jinak než tak, že je tady někdo vysadil. A do dneška to tady ještě někteří rádi opakují. Pak se taky tradují historky, že tady Hitler měl farmu na hady. To tady poměrně dost koluje. Někteří si to nechají vysvětlit, někteří ne, ale na druhou stranu to tomu dává takový ten nádech, že je to něčím zajímavé a tajemné. Ale musíme říct, že ta společnost v Čechách, moc hady ráda nemá. Už je trochu znát ta osvěta, ale stejně přetrvává minimálně jakási nedůvěra. Už často vědí, že není dobré to zabít, ale ne každý je nadšen z toho, že má hady na zahradě. A tady u nás je právě taková zóna, kdy ti lidé (a není jich málo) jsou z toho opravdu upřímně nadšení, že tam hady mají, a chtějí je tam. Ptají se nás, co mají udělat, aby je tam měli, jak mají udělat ten kompost. My samozřejmě strašně rádi poradíme, protože když to chrání sami místní, tak je to nádherné. Je to zadarmo, je to dlouhodobé a prostě tak, jak to má být. A ti hadi mají ty lidi rádi. Není to úplně tak, že by je měli rádi jako osoby, ale velmi rádi osidlují biotopy v jejich blízkosti - různé dřevníky, kůlny, garáže. Takže my tady každý rok fungujeme jako poradní centrum, kam kdokoliv může zavolat, že má někde hada, kde ho mít nechce. My tam samozřejmě dorazíme a hady odneseme na nějakou nejbližší lokalitu. Volají nám z celého širšího okolí. Jezdíme třeba i do Krušných hor odnášet ze zahrad zmije. Často mi volá policie. Vždycky mě vyděsí, co se nestalo. Ale většinou akorát řeknou, že mají někde hada, a že se potřebují poradit, co s ním. Často to bývá užovka obojková v okolí Varů. Díky místním lidem, jednak s tou osvětou a s tím, že se to všechno tak "elektronizovalo", jsme se dozvěděli o spoustě nových lokalit. Běžně to probíhá tak, že někdo někomu pošle fotku, ten to určí, a pak se to dostane k nám. Zajedeme se podívat na nějakou okrajovou lokalitu, a pán nám řekne, že tam ty hady má už deset let. A nikdy bychom se to nedozvěděli, kdyby nám jeho dcera neposlala fotku k určení. Takže je dost možné, že řada těch lokalit, které jsou vlastně nové, nemusí být úplně důsledkem toho, že se leccos dělá, a hadi se šíří, ale taky, že se zvyšuje povědomí mezi lidmi.

  Fotogalerie

  S Radkou a Karlem si povídala: Isabela Okřinová

  Redakční úpravy: Roman Kössl a Radka Musilová

  Zdroj fotografií: archiv spolku Zamenis

• Sulawesi rozhovor

  Odjakživa obdivovala přírodu a od sedmi let měla své vlastní akvárium, resp. akvária. Vystudovala ochranu životního prostředí, ale začala pracovat v IT oboru a dalších deset let byla akvaristika jen jejím koníčkem. Ovšem velkým, s partou kamarádů pořádali výstavy a začali vydávat zdarma e-časopis, který i po 19 letech pořád vychází a je už bohužel jediným akvaristickým periodikem v naší zemi. Tenhle koníček jí prorůstal do života tak moc, že se rozhodla mu věnovat naplno a nastoupila do Zoo Ostrava jako chovatelka - akvaristka. Dnes jako zoolog tráví zase více času u počítače a méně s mokrýma rukama, ale, jak sama říká, nelituje toho. Přinášíme vám rozhovor s nadšenou akvaristkou a ochranářkou, která se s velkým zápalem a úsilím už několik let věnuje ochraně velmi křehkých ekosystémů sulaweských jezer.

  "Snažit se jezera zachránit je způsob, jak vrátit něco přírodě za tu dlouhodobou radost, kterou mi akvaristika přináší.“ Rozhovor s Markétou Rejlkovou ze Zoo Ostrava o ochranářském projektu Sulawesi keepers.

  Odjakživa obdivovala přírodu a od sedmi let měla své vlastní akvárium, resp. akvária. Vystudovala ochranu životního prostředí, ale začala pracovat v IT oboru a dalších deset let byla akvaristika jen jejím koníčkem. Ovšem velkým, s partou kamarádů pořádali výstavy a začali vydávat zdarma e-časopis, který i po 19 letech pořád vychází a je už bohužel jediným akvaristickým periodikem v naší zemi. Tenhle koníček jí prorůstal do života tak moc, že se rozhodla mu věnovat naplno a nastoupila do Zoo Ostrava jako chovatelka - akvaristka. Dnes jako zoolog tráví zase více času u počítače a méně s mokrýma rukama, ale, jak sama říká, nelituje toho. Přinášíme vám rozhovor s nadšenou akvaristkou a ochranářkou, která se s velkým zápalem a úsilím už několik let věnuje ochraně velmi křehkých ekosystémů sulaweských jezer.

  P

  roč zrovna akvaristika? Čím vás tento svět nejvíc fascinuje?

  Právě tím, že je to svět. Tím se asi nejvíc liší akvarista od chovatele rybiček, protože vnímá komplexně jak ryby (nebo jiné chované živočichy), tak i jejich prostředí. To akvarijní i přirozené. Akvaristika jako koníček uspokojuje důležitou lidskou potřebu se učit a rozvíjet – je to tak pestrý a rozsáhlý obor, že se nikdy nenaučíme všechno. Pořád objevujeme, divíme se, chápeme, zoufáme si, žasneme. Je jednoduché tomu propadnout a chtít toho zažívat víc a víc, ale člověk zároveň cítí čím dál tím větší pokoru. A já taky ryby a další vodní tvory obdivuji a strašně mě baví, což se nedá slovy vysvětlit?

  Jste zakladatelkou organizace Sulawesi Keepers, která se snaží chránit velmi ohroženou faunu jezer právě na indonéském ostrově Sulawesi. Jak se tohle stalo? Proč zrovna Sulawesi?

  Sulawesi se stalo akvaristickým fenoménem někdy kolem roku 2008, kdy se odtud do Evropy začaly dovážet úplně nové a fascinující druhy – šlo hlavně o krevety, plže a kraby. Já mám dlouhodobě slabost pro plže, takže jsem tenkrát začala chovat i ty sulaweské a zůstali mou velkou láskou. V roce 2020 jsem potom v souvislosti s mou prací a prohlížením Červeného seznamu IUCN zjistila, že některé z těchto velmi populárních druhů jsou v přírodě na pokraji vyhubení. K mému zděšení to akvaristické komunitě úplně uniklo a prakticky nikdo se nesnažil sulaweská jezera zachránit. Myslím, že právě akvaristi, pro které nejde jen o „jména na seznamu“, ale ty druhy znají a obdivují, mohou být hybnou silou ochranářských aktivit. Organizace tedy vyrostla na akvaristických základech, ale důležité bylo hned od začátku i propojení na výzkumné instituce, zoologické zahrady a také indonéské autority i místní komunity.

  Když jste tam poprvé přijela a viděla stav místních jezer, jaké byly vaše pocity? Chtěla jste se hned pustit do „zachraňování“? Co všechno se vám honilo hlavou

  Jela jsem tam připravená na realitu. Potřebovala jsem ale vidět na vlastní oči to, o čem mluvily vědecké týmy z Německa, které tam dlouhodobě pracují. Pořád jsou tam jezera, která jsou zatím téměř nedotčená, a šnorchlovat v nich je životní zážitek. Hned vedle je ale jezero, jehož návštěva nás uvrhla do mlčení a zoufalého přemítání o vyhlídkách na budoucnost. Je to nerovný souboj, jezero je obrovské a úměrně tomu narůstají i problémy v něm. Ale v sázce je hrozně moc, obývají ho ikonické druhy, které nemůžeme hodit přes palubu. Věděla jsem, že o tom musím dát vědět akvaristickému světu, že společně zabojujeme.

  Co je na fauně místních jezer tak vzácné?

  "Nemáme plán B, máme jen tato jezera. Proto probíhá odlov cíleně, jediným nástrojem je háček nebo harpuna, aby kromě predačního tlaku invazních ryb nebyly původní druhy vystaveny ještě dopadům nešetrného lovu." 

  Na Sulawesi je několik tzv. starobylých jezer, které existují nejméně milion let. Díky tomu se v nich rozvinula ohromná pestrost ryb a hlavně bezobratlých – mluvíme o desítkách druhů krevet, plžů, krabů a ryb. Jsou také vzhledově atraktivní, proto ta jejich popularita u akvaristů – kvůli velmi specifickým a stabilním podmínkám prostředí jde ale většinou o druhy velmi náročné na chov, takže chovatelsky jsou spíš vysněnou metou, na kterou si většinou netroufáme. Jezera navíc mají čistou vodu a roste v nich několik druhů nápadných (a rovněž endemických) rostlin, takže i to prostředí je fascinující.

  Co je pro tato jezera a jejich obyvatele největší hrozbou?

  Pestré společenství bezobratlých vždycky fungovalo v rovnováze s mikroskopickým životem, kterou narušuje stoupající znečištění vody. Přispívají k tomu také invazní krunýřovci, kteří způsobují zákal vody a růst řas; ty pokrývají kameny, takže druhy vázané právě na tvrdé povrchy a biofilmy na nich přicházejí o životní prostředí. Hrozbou číslo jedna je ale jiná invazní ryba, tzv. flowerhorn. Tato hybridní cichlida se jezery šíří posledních asi 15 let a proměňuje je na rybník, kde o krevetu nebo plže nezakopnete. Dřív tam žádný takový predátor nebyl, takže je to hotová pohroma. Flowerhorni žerou jikry endemických ryb a potravně jim konkurují, totéž platí pro kraby. Za pár let nezbude v jezeře Matano, kde byl flowerhorn zaznamenán jako první, ani stopa po původní biologické rozmanitosti. Jezera jsou navíc propojená, takže se invazní ryby už dostaly i do sousedních vod…

  Jak jste takovým invazním druhem dá bojovat? Jsou vůbec nějaké metody nebo je to v tuhle chvíli už marný boj?

  Marný boj to není, dokud původní druhy stále přežívají. Ale je to závod s časem, protože invazní ryby se množí geometrickou řadou a je nezbytně nutné tenhle jejich postup zbrzdit. V tuhle chvíli to umíme jen regulací jejich populace odlovem. Invazní druhy jsou obrovský problém, s kterým se potýkají vodní plochy na mnoha místech světa. Někde to řešili i radikálně – vytrávením nebo dočasným vysušením a zpětným vysazením původních druhů. Např. v případě jezera Matano ale mluvíme o ploše přes 160 kilometrů čtverečních a hloubce neuvěřitelných 590 metrů, navíc všichni ostatní živočichové jsou endemity tohoto jediného jezera nebo celé propojené jezerní soustavy – tedy neexistuje pro ně druhé útočiště, odkud bychom je mohli zpětně vysadit. Nemáme plán B, máme jen tato jezera. Proto probíhá odlov cíleně, jediným nástrojem je háček nebo harpuna, aby kromě predačního tlaku invazních ryb nebyly původní druhy vystaveny ještě dopadům nešetrného lovu. Také se snažíme udržovat bezpečná útočiště, kam se přes různé bariéry invazní druhy nedostanou, ale to jsou velmi krátkodobá opatření. Snažíme se získat aspoň pár let k dobru, snad se v budoucnu objeví nějaké pokročilé metody, třeba genetické…

  Vím, že Vaší velkou vášní jsou plži rodu Tylomelania. (Jsou mimochodem opravdu krásní!) Proč zrovna oni? Je to „jenom“ jejich vzhled nebo je tam i něco dalšího?

  Mám ráda vodní plže obecně a neumím vysvětlit, proč. Vždycky jsem je ráda chovala a studovala. Tylomelanie mě navíc velmi oslovují svým vzhledem – většina druhů je totiž dost velkých na to, abych si jejich „šnečí přednosti“ (tvar hlavy, pohyb, práci s radulou) mohla vychutnávat i bez lupy?

  "Záložní populace jsou zatím od malého zlomku druhů; podmínky jezer jsou tak specifické, že většinu druhů ryb a bezobratlých neumíme ani aklimatizovat v akváriích. Spoustu dalších ještě nedokážeme odchovat. U těch, kde se to daří, už samozřejmě padají návrhy na zpětné vysazování do přírody. "

  Jaké jsou tedy hlavní cíle Sulawesi Keepers? A jak je naplňujete?

  Chceme především propojovat všechny, kterým na sulaweských jezerech a řekách záleží, a pomoci sdílet informace i prostředky k tomu, aby žádný druh nezmizel nadobro. Pracujeme vlastně ve dvou rovinách – ta jedna je chovatelská, kdy v první řadě vůbec informujeme akvaristy o tom, že chovají druhy bezprostředně ohrožené vyhubením. Sdílíme poznatky o jejich přirozeném prostředí a zkušenosti chovatelů, kterým se daří chovat náročné druhy i v dlouhodobém horizontu. Spustili jsme program záchranného chovu pro sulaweské ryby, podobné programy pro další skupiny živočichů budou následovat. Zkušených a zapálených chovatelů je celosvětově velmi málo, proto si pomáháme. Kromě soukromých chovatelů spolupracujeme také s několika zoologickými zahradami, samozřejmě i s tou ostravskou, kde máme rostoucí sbírku velmi ohrožených a vzácných ryb a plžů. Paralelně se snahou zajistit záložní populace v lidské péči se pochopitelně snažíme zlepšit stav přímo na Sulawesi a zachránit, co se ještě dá. Kromě práce přímo ve vodě je samozřejmě nutné i vzdělávat místní lidi, snažit se je taky okouzlit a nadchnout pro pozorování a ochranu místní biodiverzity. Co je pod hladinou, to nikoho nezajímá (nejen na Sulawesi). Prostředky na to máme z velké části právě od evropských akvaristů.

  Záložní populace by tedy byly. Je ale už teď reálné vypouštět některé jedince zpět do jezer nebo zde stále přetrvávají příčiny jejich úbytku?

  Záložní populace jsou zatím od malého zlomku druhů; podmínky jezer jsou tak specifické, že většinu druhů ryb a bezobratlých neumíme ani aklimatizovat v akváriích. Spoustu dalších ještě nedokážeme odchovat. U těch, kde se to daří, už samozřejmě padají návrhy na zpětné vysazování do přírody. Tohle chce dělat každý, je to ta pomyslná třešnička na dortu, ale nejdřív je potřeba eliminovat bezprostřední hrozby. Mnozí lidé (nebo indonéské instituce) to nechtějí vidět a zabývat se tím, protože řešit příčiny ohrožení je velmi obtížné a v tomhle komplikovaném případě skoro nemožné. Protože jde o desítky pozoruhodných druhů, které mi nejsou lhostejné, nehodlám to vzdát bez boje. Snažit se jezera zachránit je způsob, jak vrátit něco přírodě za tu dlouhodobou radost, kterou mi akvaristika přináší.

  Kolik času na Sulawesi trávíte a jaké jsou vaše funkce v rámci organizace?

  Na Sulawesi se snažím jezdit jednou za rok. V loňském roce jsem byla dvakrát, protože jezera jsou daleko od sebe a obsáhnout dvě vzdálenější oblasti na jeden zátah je pro mě fyzicky náročné. Bylo by zapotřebí trávit na místě mnohem více času, ale s výjimkou jedné výpravy financované z grantu jsem tam pokaždé jela v rámci své dovolené a je to opravdu finančně, časově i fyzicky náročné. Věnuji tomu tři týdny na místě, zbytek roku pracuji na dálku s našimi partnery. Jsem předsedou Sulawesi Keepers a tahle role obnáší hodně komunikace – jak s chovateli z celého světa, tak s partnerskými institucemi z Evropy i Indonésie a také přímo s komunitami, které žijí kolem jezer. Učím se indonésky, to situaci hodně usnadní. Mám kolegy tady v Evropě i v Indonésii, kteří pracují na dílčích úkolech a rozvíjejí konkrétní nápady. Já to koordinuji a jednám – Indonésané jednají rádi a na naše poměry zdlouhavě.

  Jak vlastně vypadá váš běžný pracovní den na Sulawesi?

  Pokud jsme v terénu, šnorchluji a fotím nebo natáčím video. Dokážeme takhle získat spoustu poznatků o životě druhů nebo jejich interakcích, sbíráme údaje o rozšíření druhů (často ještě nepopsaných), měříme parametry vody. Čím víc času strávím ve vodě, tím víc chápu fungování jezer, hrozby i možnosti, jak jim čelit. Tohle nikdy od stolu nevymyslíte. Další důležitou činností je poznávání místních lidí a navazování vztahů. Někdy bych chtěla víc pozorovat podvodní život a dělat hezké fotky, které nám potom samozřejmě taky pomáhají v šíření informací, ale vím, že jen tak sedět a klábosit s rybáři, studenty nebo našimi partnery nás posune. Bez místních lidí nedosáhneme ničeho a jen společný čas nám dovolí vzájemné poznání a vybudování důvěry. Neposíláme nikam peníze na základě sepsaného projektu, opravdu pracujeme s partnery. 

  "V letošním roce pokročíme v opatřeních prováděných přímo v nejohroženějším jezeře Matano v těsné spolupráci s místními lidmi. My akvaristi máme roky náskoku, ty druhy a jejich potřeby velmi dobře známe; tohle jim chceme předat, aby mohli monitoring endemických druhů a regulaci těch invazních dělat samostatně."

  Chtěla bych se zastavit u vzdělávání místní mládeže, které mě velmi zaujalo na konferenci pro pedagogy v Ostravě. Mohla byste trochu popsat, jak to vzdělávání probíhá? Co má za cíle atd.?

  Měli jsme ohromné štěstí, že u jednoho z jezer (Poso) jsme začali spolupracovat s místní organizací, která už měla vztahy se školami v regionu a výborné organizační schopnosti. Zaměřují se na sociální oblast, ale s námi začlenili do programů i téma biodiverzity. Po roce 2023, kdy jsme mnoha školám prostřednictvím webináře ukázali krásu skrývající se pod hladinou jezera, jsme pro rok 2024 vybrali malé týmy studentů a učitelů z pěti škol. S těmi jsme strávili několik dní šnorchlováním na jezeře a prací přímo v terénu, potom jsme je velmi důkladně proškolili ohledně péče o akvárium a nakonec jsme jim v rámci další přednáškové akce ve škole akvária předali a nainstalovali. Po zaběhnutí dostali vždy jeden druh plže a jeden druh krevety, relativně nenáročné, ale velmi atraktivní na pozorování. Jde o školy, které jsou bezprostředně okolo jezera Poso – znají ho všichni místní obyvatelé, ale jen „shora“. Je pro ně naprosto šokující, když si prohlédnou podvodní záběry a zjistí, že tohle jezero jezdí studovat vědci z Evropy a považují ho za světový unikát. Já věřím, že pozorovat ten život ať už při šnorchlování, nebo v akváriu, může proměnit způsob, jak člověk vnímá nejen jezero, ale celý svět kolem sebe. Pro děti je to šance stát se vědcem, ale hlavně milovníkem přírody a třeba i jejím ochráncem. Péči o akvária v pilotním roce zvládly, krevety i plži se jim rozmnožili, tak snad bude tento projekt pokračovat.

  Jaké pozorujete na Sulawesi změny/pokroky za dobu vaší práce? Daří se vám naplňovat vaše vize? Pochlubte se, z čeho máte radost? :-)

  Radost mám z odezvy lidí; místní nás vítají, je to pro ně zajímavost a dokonce i velká motivace, že se o jejich jezera zajímá někdo z ciziny. Neberou nás jako někoho, kdo se vměšuje do jejich záležitostí – ale dáváme si na to pozor, abychom jednali s velkým respektem. Až nečekaně skvělá je i podpora od evropských, potažmo světových akvaristů. Poznala jsem erudované a zapálené lidi, kteří neváhají pomoci naší iniciativě. Přímo na Sulawesi jsme našli sice velmi malé, ale přesto přežívající populace druhů, které byly považovány za již vyhubené. Postup směřující k jejich ochraně je sice nesmírně pomalý, ale jdeme indonéským tempem, budujeme si dobré vztahy, respekt a důvěru a postupně vidím, jak se více lidí upřímně zajímá o to, co je skryto pod hladinou.

  Jaké jsou plány do budoucna? Na čem je potřeba dále pracovat?

  V letošním roce pokročíme v opatřeních prováděných přímo v nejohroženějším jezeře Matano v těsné spolupráci s místními lidmi. My akvaristi máme roky náskoku, ty druhy a jejich potřeby velmi dobře známe; tohle jim chceme předat, aby mohli monitoring endemických druhů a regulaci těch invazních dělat samostatně. Na nás pak čekají nové a nové výzvy, protože při každé návštěvě si všimneme tu nových invazních rostlin, tam zdroje znečištění nebo neregulovaného lovu krevet… A v neposlední řadě máme ještě velký dluh vůči sulaweským druhům v akváriích, kdy spoustu z nich stále neumíme dlouhodobě udržet, přitom to může být jejich jediná záchrana. Propojíme chovatele ještě více a poskytneme jim ucelené informace potřebné k porozumění sulaweským druhům a jejich chovu. O tom se mi ani nesnilo, když jsem si v roce 2008 koupila první tylomelanie…

  
  

  Fotogalerie

  S Markétou si povídala: Isabela Okřinová

  Redakční úpravy: Roman Kössl

  Autoři fotografií: viz. popisky ve fotogalerii

• Velikonoce

• May day

• Zelené střechy

  kuňka východní

  Střecha u krokodýla

  autorka fotografie: Petra Janečková

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Zelená rozchodníková střecha nad voliérami zázemí

  autorka fotografie: Petra Janečková

  Photo 7

  Odchyt lezoucího hmyzu

  autorka fotografie: Petra Janečková

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Samotářská vosa žahalka žlutá

  autorka fotografie: Petra Janečková

• Konipas horský

  kuňka východní

  Konipas horský je velkým milovníkem vodních toků, v blízkosti kterých si staví svá hnízda a vyhledává zde potravu. 

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Konipas horský je štíhle vypadající druh pěvce z čeledi konipasovitých. Stejně jako jeho o něco známější příbuzný konipas bílý má nápadně dlouhý tenký ocas, kterým často trhavě pohybuje. 

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Jedná se o ptáka s typickým palearktickým výskytem. Najdeme ho ve velké části Eurasie a také na severu Afriky. Má velmi široký rozsah zimovišť. Někteří jedinci zalétají dokonce až do Indonésie. 

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• Želvy pardálí

  kuňka východní

  Kresba na krunýři malých želv pardálích naší chovatelce Lence připomíná velikonoční kraslice.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Dospělá želva pardálí ve venkovním výběhu.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Líhnutí malých pardálích želviček

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• Víčkovnice

  kuňka východní

  Nejnápadnějším rysem víčkovnice je bezpochyby její hlava. Velká, kostnatá a zploštělá, dává žábě její osobitý vzhled a její jméno.

  autorka fotografie: Lenka Janochová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Víčkovnice yucatanská je primárně stromová žába, tráví většinu svého života na stromech. Její silné končetiny a velké přísavné polštářky na prstech jsou perfektně přizpůsobeny pro lezení a pohyb v korunách stromů. 

  autorka fotografie: Lenka Janochová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Jako většina žab, i víčkovnice yucatanská se živí různým hmyzem a jinými drobnými bezobratlými. Její velká tlama a lepkavý jazyk z ní činí efektivního predátora, schopného chytit kořist rychlostí blesku. 

  autorka fotografie: Lenka Janochová

• Užovka hladká

  kuňka východní

  Hlavním rozdílem oproti zmiji obecné jsou kulaté zorničky, zmije je má svislé. Navíc zmije má na hřbetu dlouhou klikatou čáru, užovka hladká má spíš tečky, nebo jiný vzor, který ale není spojený.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Obývá sušší prostředí. Od kamenitých strání, přes stepní oblasti až po okraje lesů. 

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Aktivní jsou hlavně přes den, ale v parném letním období je možné je spatřit i během chladnějších nocí.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• Korsak

  kuňka východní

  První pár korsaků z litevského Kaunasu, který k nám dorazil v roce 2013.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Jedno z mláďat korsaka narozených v Zoo Hluboká

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Korsaka v letní srsti byste od jeho zimní verze téměř nepoznali.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• Blatnice skvrnitá

  kuňka východní

  Blatnice skvrnitá - jediná žába v ČR, která má svislou zornici

  autor fotografie: Jiří Světlík

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Provazce vajíček samice přichycují na vodní rostliny.

  autor fotografie: Milan Nejezchleba

  Photo 7

  Blatnice skvrnitá má největší pulce ze všech žab vyskytujících se v České republice.

  autor fotografie: Vojtěch Dostál

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Rozšíření blatnice skvrnité v ČR

  zdroj dat: AOPK

• Genetika syslů

  kuňka východní

  Mláďata sysla obecného narozená v Zoo Hluboká

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Vypouštení syslů obecných v roce 2024 na lokalitě Odolický vrch v Českém středohoří

  autorka fotografie: Isabela Okřinová

  Photo 7

  Odebírání genetických vzorků v terénu

  autorka fotografie: Štěpánka Říčanová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Odchyt syslů obecných v terénu

  autorka fotografie: Štěpánka Říčanová

  skokan štíhlý

  V bednách se nesou sysli obecní odchovaní ve švédské zoo Nordens Ark. V roce 2024 byli vypuštěni také na lokalitě Odolický vrch.

  autorka fotografie: Isabela Okřinová

• Mladata

  kuňka východní

  Prvními mláďaty letošního roku byly agamy stepní.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Malý kajmánek trpasličí

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7

  Tamarín pinčí patří mezi nejohroženější primáty světa. Právě díky zoologických zahradám je tento druh zachován a jejich chov je velmi dobře veden.

  autorka fotografie. Michaela Jerhotová

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Kočkodani husarští jsou s naší zoo historicky spjati. Bylo zde odchováno již 18 mláďat.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  skokan štíhlý

  Již čtvrté mládě vodušky červené v Zoo Hluboká se narodilo první únorový den

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  skokan štíhlý

  Klokany rudokrké u nás chováme více jak 30 let. A jejich odchovy jsou u nás pravidelnou záležitostí.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 7SDa

  Dospělec tereky jednovousé. Tento druh želvy chováme od roku 2011 a konečně jsme se dočkali prvoodchovu. Vylíhlo se nám zatím 21 mláďat. 

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 8

  Ve výběhu ovcí ouessantských běhá celkém 7 výrostků. 

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 9

  Mláďata koz holandských v zoo neuvidíte. Rodí se v prostorách naší záchranné stanice.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

  Photo 10

  Momentálně se v lemuřím výběhu nacházejí tři mláďata této velmi ohrožené poloopice.

  autorka fotografie: Michaela Jerhotová

• Sulawesi

  kuňka východní

  Jezero Poso a školní výlet

  autor fotografie: Kurniawan Bandjolu

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Kriticky ohrožená Caridina dennerli, endemit jezera Matano, se skrývá pod kameny

  autorka fotografie: Markéta Rejlková

  Photo 7

  Invazní cichlidy v jezeře Matano dnes naprosto dominují

  autorka fotografie: Markéta Rejlková

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Tylomelania toradjarum z jezera Poso v akváriu

  autorka fotografie: Markéta Rejlková

  skokan štíhlý

  Jezero Towuti, kam se flowerhorn dostal teprve nedávno a jeho populace je malá

  autorka fotografie: Markéta Rejlková

• Zamenis

  kuňka východní

  Tradiční překopávání líhnišť užovky stromové v krásných kulisách podzimního Poohří

  zdroj fotografie: archiv spolku Zamenis

  mlok skvrnitý v našem Terárium

  Mláďata užovky stromové

  zdroj fotografie: archiv spolku Zamenis

  Photo 7

  Nejdelší český had - užovka stromová

  zdroj fotografie: archiv spolku Zamenis

  mlok skvrnitý na svou jedovatost upozorňuje svým výrazným zbarvením.

  Při sečení příkopů chodí dobrovolníci před sekačkou a plaší hady, aby nedošlo k jejich zranění

  zdroj fotografie: archiv spolku Zamenis

  skokan štíhlý

  V Poohří můžete často potkat tuto značku, která upozorňuje na výskyt hadů, především užovky stromové 

  zdroj fotografie: archiv spolku Zamenis